Revolver Revue

RR 144/2026

Publikujeme nové básně autorů několika generací. „Z každého Goethe institutu / vedly kdysi podzemní chodby / někdy až do Výmaru // Badatelé i zaměstnanci / v nich bloudili / celé noci / a k ránu se navraceli / bledí a nevyspalí / do svých pracoven a příbytků“, píše v jedné z nich Jiří Daníček (nar. 1948). Karol Sidon ve svém laudatiu na počest tohoto čerstvého laureáta Ceny RR hovořil i o jeho „procházkách temnotami podzemních tras podsvětí“. Ve verších devětadevadesátiletého Vladimíra Mikeše, mj. překladatele Danta, vystupuje Hitler i postavy současné politiky: „Trump se s pomocí umělé inteligence nafilmoval / s královskou korunou na hlavě, jak ze stíhačky / střílí lejna na miliony demonstrantů, to tady / ještě nebylo“. Čtyřicátník Julius Benko v rozhovoru ke svým básním mluví o vlivu Jiřího Koláře. „Báseň Šanidar otevírá celek textů, který se hlásí k poemě. Na přelomu února a března 2022 jsem nastoupil k sociální službě v humanitární ubytovně zřízené Organizací pro pomoc uprchlíkům v budově bývalého hotelu. Od té chvíle jsem si formou deníkových zápisků zaznamenával výjevy z míst, kde se česká společnost – systémově i nahodile – setkává s vysídlenými,“ píše třicetiletý Tim Postovit. 

Jeho „nedůvěra k čemukoli modernímu byla pověstná a své současníky ignoroval, i když by si s některými, například s Léonem Bloyem či Georgem Bernanosem, býval mohl snadno porozumět nejen proto, že s nimi sdílel hlubokou katolickou víru,“ píše Petr Zavadil v úvodu k rozsáhlému bloku, v němž je českým čtenářům poprvé soustavněji a tiskem představen Kolumbijec Nicolás Gómez Dávila (1913–1994), v Evropě vůbec takřka neznámý. Pro RR přeložil výběr z jeho celoživotního díla a esej, kterou napsal Franco Volpi: „U některých spisovatelů se zdá, že vzešli z ničeho. Že nečekaně vyrostli v prostředích, která jsou jim cizí, že jejich příchod nemohlo nic ani nikdo nachystat, neměli žádný precedent, příslušnost či poznávací znamení, které by umožnilo jejich bližší určení. Jsou excentričtí, nepohodlní, mimořádní, nezařaditelní a nezaměnitelní. Způsobem, jakým píše, i tím, co píše, se mezi ně nepochybně řadí Nicolás Gómez Dávila.“ „Komedie není pitoreskní, ani v Pekle ne: i pro Inferno a právě pro ně jsou daleko typičtější beckettovské záblesky gest či pohledů zprostřed tmy než scénické předestření zásvětních mučíren,“ konstatuje v eseji, jíž provází první ukázku ze svého prozaického překladu Dantova Pekla, Martin Pokorný.

„Když byl Michał Walczyk malý, všichni na něj volali ,Misiu‘, česky by to bylo ,Míšo‘. To oslovení mu zůstalo až do dospělého věku, než se proti němu ohradil a v souvislosti se svou uměleckou tvorbou si začal říkat ,Pan Miś‘.“ Ondřej Sekanina představuje dalšího pozoruhodného autora z oblasti art brut. Duňa Slavíková pokračuje ve svých reflexích Křižovnické školy. Tentokrát pojednává o mýdlovém muzikálu Hello Fellow / Ave Clave, který Eugen Brikcius uvedl dva roky po vzniku Charty 77 v bytě Pavla Brunnhofera v Náplavní ulici v Praze, za zájmu neoficiálního publika i Státní bezpečnosti. 

V cyklu Ateliéry je představeno pracoviště fotografa Radovana Kodery, v seriálu Z malých knihkupectví Knihkupectví Jana Zábrany a do rubriky Sedm přispěla Lucie B. Šiklová. Nechybí ani kritický Couleur.