Ztratit čas může člověk i pobytem na Harvardu

[...]

Patříte k historikům tzv. „konzervativní revoluce v Německu. Vidíte kromě toho, že hnutí bylo v Německu ideologickým prekurzorem nacismu , nějaké paralely či důsledky těchto myšlenek pro současnost v Německu nebo v Čechách?

Mne konzervativní myšlení zajímá také v trochu obecnějším smyslu a v trochu větším záběru. Jistěže, bezprostředním impulsem zájmu historika je většinou konzervativní revoluce, která může být považována z určitých důvodů za připravovatele fašistického a národně socialistického hnutí, ale konzervatismus jako politický nebo i vlastně duchovědný proud od 19. století je přece jenom něco obecnějšího a nemusí být spojován jen s takovými nebezpečnými variantami, jako byla konzervativní revoluce ve dvacátých letech 20. století. Konzervativní myšlení bych považoval za přirozenou, a dokonce i užitečnou protiváhu liberalistického myšlení, odvozeného od myšlenek osvícenství a Francouzské revoluce. Evropský konzervatismus se vyvíjel jako reakce na některé jednostrannosti liberálního myšlení (třeba na absolutizaci svobody nebo práv jedince na úkor zájmů celku). Z tohoto hlediska by se funkce konzervativního myšlení nemusela vyčerpat tím, že se jeho část dostala do neblahého společenství s fašismem nebo nacismem.

Skoro bych řekl, že je na škodu, že se v poválečném půlstoletí dostalo konzervativní myšlení zcela do defenzivy a bylo drtivou většinou intelektuální elity zavrženo. Od padesátých let začíná až nebezpečná dominance liberálního a od šedesátých let levicově-liberálního myšlení, které se dnes považuje, nejenom u nás nebo v Německu, takřka za jediného reprezentanta intelektualismu vůbec. Tím mám na mysli třeba to, že se v tomto hlavním trendu už nezpochybňují některé postoje, které by zpochybňovány měly být a pro jejichž zpochybnění nebo korekturu měl vypracované jisté nástroje právě konzervatismus. Konkrétně třeba: jestliže se dnes řekne autorita, disciplína, plot v Matiční, že? , pak je reakce devadesáti procent intelektuálů naprosto jednoznačná; autorita má pro ně přízvuk skoro obscénního slova. Disciplína, služba, povinnost, hranice, plot, tradice, to jsou pojmy, nad kterými se už nikdo nezamýšlí, které skoro každý intelektuál automaticky označkuje jako haraburdí. Ono se ale ukazuje, že ty pojmy třeba nemusí být tak starožitné a že všichni, kdo je dřív uznávali, nebyli beznadějnými tmáři. Že dejme tomu absence autorit může být pro pubertální a adolescentní mládež velice nebezpečná, se jen občas se někdo odváží je připomenout, ovšem jaksi stydlivě jako by z pragmatických pohnutek hájil něco zásadně zavrženíhodného. Mně nevadí odmítání těch „zastaralých" pojmů, vadí mi skoro totální absence jejich reflexe, kterou by právě mohla iniciovat konzervatismem poučená linie myšlení. Asi v tom smyslu: „plot" je pro liberála jen a pouze něco, co omezuje (takže bez uvažování: pryč s ním); pro konzervativce je něčím, co omezuje i chrání, a záleží na zvážení konkrétní situace, čemu dáme přednost třeba plot a mříž v blázinci možná především chrání, a to nejen ty venku, ale i ty uvnitř, před nimi samými.

Abych to zkrátil: nejpádnějším výrazem této nereflektované (levicově) liberální jednomyslnosti je postoj politické korektnosti. Když to trochu přeženu, řekl bych, že politická korektnost dnes představuje pro zdraví ducha i duše větší hrozbu než AIDS pro zdraví těla. Myslím, že to nebezpečí začíná už u maličkostí, jako je dnešní spousta eufemismů a „korektnějších označení pro určité věci a jevy: od „sekretářka asistentka nebo „starý člověk senior přes „slepý nevidomý až po „Cikán Rom nebo „černoch Afroameričan. Samozřejmě, u této korektní novořeči je nesnadné rozlišit, kde je popudem ke vzniku nových slov ještě přirozený lidský takt a kde už rigidní ideologie, za níž vystrkuje růžky represivní snaha vnutit všem jedno vidění světa. Reglementování jazyka je sice spíše povrchovou bagatelou, ale stojí za zvážení, že prozatím patřilo vždy k prvním mocenským opatřením všech represivních a totalitních režimů (viz Orwell). To reglementování, o kterém mluvíme, vzešlo, jako hodně zlého, z dobrých a ušlechtilých úmyslů: chránit slabší, pomoci těm, kteří dosud přicházeli v životě nebo ve společnosti zkrátka, většinou ne vlastní vinou. Jenže i tady mi chybí větší rozlišovací schopnost, či spíše ochota (a dnes už snad i odvaha) rozlišovat to je ovšem většinou dost těžké mezi tím, co je reálně napravitelné a co ne, mezi tím, kdo se ocitl v postižené menšině ne z vlastní viny, a tím, který se tam ocitl nebo setrvává proto, že je líný nebo neschopný. Stručně řečeno, chybí odvaha (a u intelektuálů vlastně povinnost) nazvat lempla lemplem a parazita parazitem, ať je černý, bílý nebo strakatý.

Teď si uvědomuji, že už nazvat někoho neschopným k něčemu je dnes hrubě nekorektní, ne-li diskriminační, ne-li žalovatelné. Když třeba čtu novinářské komentáře k přijímacím zkouškám, mám dojem, že všichni, celá populace je schopná vystudovat jakoukoli vysokou školu, a má tudíž na to právo, ale brání jí v tom zkostnatělé instituce, popřípadě zlovolní pedagogové, kteří s potěšením provádějí každoroční selekci, která nemá daleko k té na osvětimské rampě (čekám, kdy první barvoslepý, bouřlivě podporován Respektem, MfD a LN, zažaluje AVU, že nebyl přijat do malířské třídy). Tím chci říct, že stoupenci „korektního myšlení opakují s novým vokabulářem tu starou hru na pánaboha - myslí si, že všemi těmi afirmativními akcemi, kvótami a já nevím čím mohou napravit všechny nerovnosti a nespravedlnosti osudu nebo přírody. Snaha je to, jak jsem řekl, ušlechtilá, ale pokud se přežene a zapomene na reálné možnosti a zdravý rozum, může napáchat dost škod i na těch, kterým chtěla pomáhat (viz třeba velkorysé odškodnění kanadských Eskymáků pardon: Inuitů pardon: původních obyvatel Ameriky?). Ohledy na dříve terorizovanou menšinu mohou vést k tomu, že menšina, postavena pod zvláštní režim zvýhodňování, nyní terorizuje dříve terorizující většinu. To je dialektika dobrých snah. A jiná dialektika: tím zvýhodňováním se může zvýhodňovaná menšina zbavovat zodpovědnosti sama za sebe v přesvědčení, že „se o nás (o mne) musí společnost postarat.

Vůbec, pseudoliberalistické klišé, že ve sporu jednotlivce (menšiny) se státem (majoritní společností) má vždycky pravdu ten první, je nejen myšlenkově primitivní, ale i mravně pochybné a v praktických důsledcích škodlivé; v dnešním jednohlasém intelektuálním chóru o lidských právech mi chybí kontrapunktní hlas o lidských povinnostech ale to už je asi pro vaši generaci, uznávám, názor ne pouze konzervativní, nýbrž přímo předpotopní.

(Revolver Revue č. 66/2005; hovoří Eva Pelánová a Ondřej Bezdíček)