Ze zvědavosti a pro zábavu (s grafikem Karlem Halounem hovoří Viktor Karlík a Terezie Pokorná)

[...]

Kromě toho, že působíte jako designér, děláte paralelně například vícebarevné linoryty, zmínil jste ilustrace. Jak rozsáhlá je oblast vaší volné tvorby? Jak vnímáte rozdíl mezi touto a designérskou prací?

Moje volná, nebo řekněme raději soukromá práce, není příliš rozsáhlá. Proto se dá velmi přehledně popsat, kdy a co jsem v této oblasti udělal. V sedmdesátých letech jsem se věnoval převážně kresbám, leptu a litografii. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých jsem používal především barevné pastelky, lavírovanou tuš a akvarel. Osmdesátá léta byla pro mě obdobím monochromní akrylové kresby a malby. V devadesátých letech jednoznačně převažovaly koláže. Od počátku třetího tisíciletí se nesoustavně věnuji linorytu a digitálním tiskům. Úhrnem je toho za všechny ty roky na jednu středně velkou a poměrně nesourodou autorskou výstavu.

Rozdíl mezi volnou a designérskou prací vnímám jako zásadní, přestože jsem se po léta snažil sám sebe přesvědčit, že žádný neexistuje a že pečlivým výběrem komerčních zakázek lze volnou tvorbu úspěšně suplovat. Od doby, kdy jsem si přestal lhát do kapsy, se cítím mnohem svobodněji a nemám již ani v opilosti potřebu na potkání vyprávět, že se mi po volné práci nestýská. Celá věc má také svoji nezanedbatelnou výhodu – moje nerozsáhlá soukromá činnost netvoří mou „veřejnou tvář“, neboť ji vystavuji, publikuji nebo používám v kontextu své designérské práce jenom velmi zřídka. Rozdíl povahy designérské a volné činnosti mi ostatně připadá až banálně zřejmý: v designerské práci je riziko, že by se člověk mohl stát sluhou, dobře viditelné a nezakrytě přítomné. Ve volné tvorbě však pozice sluhy hrozí jen těm, kteří si ji zaslouží. A je přitom lhostejné, zda z vypočítavosti, zbabělosti nebo neschopnosti.

Aby nedošlo k mýlce – nechci grafický design ze zálohy pomlouvat, protože na mě takzvaně „zbyl“. Vybral jsem si ho po dlouhé době a zralé úvaze a jsem přesvědčen, že to byla správná volba. V současnosti by mně scházel víc než volná práce. Snažím se tedy mezi oběma disciplinami pohybovat jako městský člověk, který nepřestal vnímat přírodu a občas si v ní rád odpočine. Není to ale v žádném případě proto, že bych snad zapomněl, jaký je rozdíl mezi betonem a dřevem, a musel si proto opakovanými výjezdy do lesa osvěžovat slábnoucí paměť.

 

Po letech jste se, jako pedagog, vrátil na UMPRUM, kde jste studoval. Jaké to je?

Na to, abych byl schopen učinit nějaké konkrétní závěry, tam působím příliš krátce. Nejsem si jist, zda jsem přes všechnu svoji řečnost dostatečně komunikativní typ, schopný bez delší rozvahy formulovat užitečné postřehy, které by mohly být mladým kolegům k užitku. Nedovedu dokonce ani posoudit, jsou-li na rady ode mne vůbec zvědaví. To mi připadá napínavé a dobré, nevím ale, jestli z toho mám mít radost. Tu mám z atmosféry, která ve škole panuje. Přestože si ji nehodlám nikterak idealizovat, je na hony vzdálená dusnému klimatu, které si dosud s odporem vybavuji z dob svých studií. Možnost spolupracovat s Františkem Štormem a Lubošem Drtinou mi působí potěšení stejně jako občasná posezení s přáteli mistry tiskaři ve „sborovně“. Na otázku: Jaké to je? musím tedy odpovědět: Příjemnější, než jsem si dovedl představit. Netušil jsem, že budu mít někdy chuť se do téhle budovy vracet, nemluvě o tom, že se do ní budu dokonce těšit.

Patříte k lidem, kteří nejsou pohlceni úzkým rámcem svého oboru. Sledujete hudební dění, pravidelně navštěvujete výstavy, hodně čtete. Proč?

Připadá mi to všechno především obdivuhodně nepraktické. Ale vážně – „nechat se pohltit úzkým rámcem svého oboru“ je hloupé. Úzká specializace znemožňuje zahlédnout inspirující souvislosti a dělá z tvůrčího jedince pouhého zaměstnance v oboru své nerozsáhlé výjimečnosti. Domyšleno do důsledků by to například v oblasti grafického designu znamenalo, že by již nestačilo být specialistou na tvorbu výročních zpráv, ale vznikla by nutnost být přímo zaměřen na tvorbu zpráv například plynárenských společností. Z takové představy se mi dělá špatně mimo jiné proto, že jsem se ve srovnatelné situaci postupem času ocitl sám. Většina lidí, kteří sledují naši profesi, mě vnímá jako „specialistu“ na obaly hudebních nosičů. Nepopírám, že jsem si to zavinil sám přehnaným důrazem na spolupráci s hudební scénou, jejíž výsledky zatlačily do pozadí moji ostatní práci. Takové zaškatulkování může být příjemné pouze do té doby, než člověk pochopí všechna omezení, která mu přináší. Nepřeji si být nikam zařazován ani netoužím stát se příslušníkem uzounké jednobarevné výseče, nabízí-li se možnost být součástí celého pestrobarevného kruhu. Rád se přiznám, že valnou většinu věcí dělám pro zábavu. Baví mě hudba, výstavy, četba, ale i vysedávání v hospodách s přáteli. Když se mi daří odolávat stereotypům, baví mě výtvarná práce – ta „veřejná“ i ta „soukromá“. Prvky zábavy nalézám i ve výše zmíněné práci ve škole. Mám-li tedy říci, proč to všechno dělám, mohu odpovědět: ze zvědavosti a pro zábavu. Není to příliš povrchní prohlášení? Neměl bych se odkazovat k nějakým vyšším cílům? Nemohu se ubránit pocitu, že teprve pak bych si začal připadat jako „specialista“.

(Revolver Revue č. 64/2006)