„Zajímavý postřeh“, který nemohl (v Lidových novinách) zaznít

V únoru 2006 mi redaktor kulturní rubriky Lidových novin Ondřej Horák nabídl rozhovor o nakladatelství Triáda. S rozhovorem jsem souhlasil a odpověděl na tři otázky, které mi O. Horák poslal. Následuje e-mailová korespondence, která vedla k neuveřejnění textu.

[9. 2. 2006]

[O. H.:] Triáda prošla od svého vzniku určitým vývojem – kde vidíte její místo mezi českými nakladatelstvími nyní?

O nynějším místě mezi českými nakladatelstvími by měli domnívám se hovořit jiní. To nemohu hodnotit a ani se příliš nestarám o srovnávání, i když produkci některých nakladatelství sleduji s velkým zájmem a sympatiemi (OIKOYMENH, Paseka, Sefer, Opus, Fra, Vetus Via, Atlantis, Trinitas, Edice RR, Krystal OP...). Vývoj Triády vidím v tom, že je stále méně podnikem jednoho, dvou či tří lidí, že daleko víc jde o práci vznikající společnou prací lidí, kteří sledují obdobné hodnoty a kladou na literaturu i na sebe do jisté míry srovnatelné nároky. Usiluji o to, aby toto společenství neztrácelo obrysy, ale zároveň aby bylo otevřené a „dynamické“. Toto základní směřování se za dvanáct let, kdy Triáda vydává, nezměnilo. Jenom se stává zřetelnějším okruh lidí, kteří vydrželi či se v průběhu let přidali (nebo k nimž se Triáda přidala). Díky tomu mohou vycházet knihy, které vznikají i dost složitě a řadu let, z poslední doby třeba Svědectví Romů ze Slovenska let 1939–1945, román Pavla Kolmačky Stopy za obzor, svazky Díla Bedřicha Fučíka, práce Jana Tesaře o otázce české kolaborace za nacismu či překlady Altmanna, Flussera, Lakoffa, Staigera, Spitzera...

[O. H.:] V tiráži vašich knih se objevuje věta „Koupí knih Triády podpoříte další existenci nakladatelství“. Máme to brát jako varovný signál?

„Varovný signál“ – to mi zní příliš jako žurnalistické klišé. Věta v tiráži je spíš určitou odpovědí těm, kteří se při setkání s knihami Triády ptají, jak pomoci, aby podnik mohl nadále existovat a aspoň trochu fungovat. Vzácný spolupracovník Triády, editor a redaktor Michael Špirit mi v jednom dopise koncem minulého roku napsal: „Převládá ve mně dojem, že knihy děláme už jen a jen pro sebe, že prostě ty knihy chceme mít a zatím to jde takhle dělat. Ale nikoho jiného, až na pár desítek lidí, to nezajímá. Četl jsem, že Seifertovy spisy jsou zastaveny, tady v Německu se za dva roky prodalo celých 25 výtisků dvojjazyčného komentovaného Holana, Žilina, pokud vím, nebyl v médiích od vydání před dvěma měsíci vůbec registrován, Formánek byl zmíněn snad jednou. Vím, že jmenované věci jsou navzájem nesrovnatelné, ale spojuje je to, o čem tady píšu. Prostě to naše spoluobčany – od těch, kteří to mohou v médiích ovlivnit, až po ty, kteří kupují knihy v knihkupectvích – nezajímá.“ Nikdy mi nešlo o to, aby Triáda byl nějaký elitní podnik a myslím si, že knihy, které vydáváme jsou přístupné a zajímavé pro každého průměrně vzdělaného člověka, že číst je může být schopen už i středoškolák, usilující o své vzdělání a orientaci ve světě. Také si uvědomuji, že nakladatelská práce je v jistém smyslu během na dlouhou trať, a to především pokud jde o efekt té práce. Nicméně nemohu nevidět ten obrovský a rychle pokračující kulturní propad (v Čechách i v Evropě) – nejen co se týká zájmu o knihy. Nemluví ze mne nějaký pocit zneuznání. To, že dělá člověk práci, jíž jde „proti době“, přináší člověku osobně dostatek vlastního uspokojení. Ale nechce se mi smířit s tím, že těch lidí, kterým stojí za to číst takovéto texty, je v desetimilionové zemi opravdu jenom tři sta či čtyři sta. A tendence je spíš stále klesající, přestože distribuce už funguje daleko lépe než v devadesátých letech.

[O. H.:] Co připravujete na letošní rok?

Léon Bloy – Stránky z díla v překladu Věry Dvořákové, Jan Franz – Eseje, kritiky a korespondence, „středověký román“ Putování za Svatým Grálem přeložený Jiřím Pelánem, George Lakoff – Ženy, oheň a nebezpečné věci, Jan Lopatka – Předpoklady tvorby, Helena Maršíková – Holka z Roztoky, Bohumil Nuska – Podzimy a jara, Jiří Pistorius – Doba a slovesnost, Pavel Preiss – Ve stínu Minervina štítu (Kapitoly z dějin rakouského umění druhé poloviny 18. století), Jan Tesař – Traktát o „záchraně národa“, Čan – Básnické dílo, Bedřich Fučík – Paralipomena, Vladimír Neuwirth – Vcházení do Evropy, Zdeněk Vašíček, Francoise Mayerová, Martin Hybler – Minulost a současnost, paměť a dějiny, Jaromír Zelenka – Básně, eseje Ingeborg Bachmannové – Místo pro náhody v překladu Michaely Jacobsenové.

Milý Ondřeji,

zde jsou odpovědi. Vyjde to v nějakém širším rámci, nebo samostatně? Je nutné to foto? V případě že ano, nestačilo by černobílé? Děkuju Robert Krumphanzl

PS. Pokud byste chtěl pokračovat, nebo opravovat, dejte mi vědět. Jinak tuto podobu prozatím autorizuju.

[9. 2. 2006]

já bych vás potřeboval vyfotit barevně, jinak to nejde – a ten rozhovor je asi dvakrát delší, než má být – mám to zkrátit já, nebo to chce udělat vy? díky oh

[13. 2. 2006]

Milý Ondřeji, zkrátil jsem to tedy, pokud by to bylo i tak dlouhé, nedávejte tam prosím fotku. Robert

[21. 2. 2006]

Milý Ondřeji, dostal jste mou zkrácenou verzi? 1) Díky RK

[22. 2. 2006]

ano, dostal, ale ještě je to dlouhé – nešlo by tu citaci nějak parafrázovat? a kdy vás tedy můžeme vyfotit – bez fotky to opravdu nejde, díky za odpověď, oh

[23. 2. 2006]

Navrhuju tedy, abyste vypustil třetí otázku a odpověď na ni. V případě, že souhlasíte pošlu obratem fotku. Děkuji za odpověď RK

[24. 2. 2006]

to by sice bylo dobré, ale problém to neřeší, protože i tak je to pořád dlouhé... zkrátíte to ještě? oh

[27. 2. 2006]

Ondřeji, navrhoval jste parafrázovat citaci ze Špiritova, já navrhl vypustit poslední otázku – to je ekvivalentní (obojí 8 řádek). Tak se ptám: Jde o to zkrátit rozhovor, nebo Špiritovu citaci? Myslím také, že by bývalo nebylo špatné, kdybyste mě býval upozornil na limitovaný rozsah odpovědí předem, mohli jsme si vzájemně ušetřit práci s následným dohadováním. Dejte mi prosím vědět, co navrhujete dál. Robert Krumphanzl

[27. 2. 2006]

Je to s perexem asi jedna normostrana – stejně velké jako rozhovor s Terezií Pokornou – takže je to celé dlouhé a navíc pak z toho bude největší kus ta citace, což by asi nevypadalo nejlíp, proto jsem to navrhoval parafrázovat – ačkoliv je to zajímavý postřeh, který by měl zaznít, doufám, že to tedy vyřešíme, díky oh

[1. 3. 2006]

Ondřeji,

posílám „klipový“ rozhovor. Zkrátil jsem to na 28 řádek. Zdravím srdečně Robert Krumphanzl

P. S. Kdyby to takhle nevyhovovalo, hoďte to do koše a nechme to být. Já naštvanej nebudu.

[6. 4. 2006]

Milý Ondřeji,

vidím, že z toho tedy asi nic nebude, že? Ale alespoň za odpověď bych Vám snad mohl stát? srdečně Robert Krumphanzl

[6. 4. 2006]

Bohužel takto to publikovat skutečně nelze, takže se omlouvám, zdraví Ondřej Horák, Lidové noviny

[7. 4. 2006]

Děkuju za zprávu. Robert Krumphanzl

1) V tiráži vašich knih se objevuje věta „Koupí knih Triády podpoříte další existenci nakladatelství“. Máme to brát jako varovný signál?

„Varovný signál“ – to mi zní příliš jako žurnalistické klišé. Věta spíš odpovídá těm, kteří se ptají, jak pomoci. Spolupracovník Triády Michael Špirit mi v jednom dopise koncem roku 2005 napsal: „Převládá ve mně dojem, že knihy děláme už jen pro sebe, že prostě ty knihy chceme mít. Ale až na pár desítek lidí to nikoho nezajímá. Četl jsem, že Seifertovy spisy jsou zastaveny, tady v Německu se za dva roky prodalo celých 25 výtisků dvojjazyčného komentovaného Holana, Žilina, pokud vím, nebyl v médiích registrován, Formánek byl zmíněn snad jednou. Jmenované věci spojuje to, o čem tady píšu. Prostě to naše spoluobčany – od těch, kteří to mohou v médiích ovlivnit, až po ty, kteří knihy kupují – nezajímá.“ Myslím si, že knihy, které vydáváme jsou přístupné a zajímavé pro každého průměrně vzdělaného člověka, číst je může i středoškolák, usilující o vzdělání a orientaci ve světě. Nakladatelská práce je bezpochyby během na dlouhou trať, a to především pokud jde o efekt té práce. Nicméně nemohu nevidět ten obrovský a rok od roku rychle pokračující kulturní propad (v Čechách i v Evropě) – nejen co se týká zájmu o knihy. Nemluví ze mne pocit zneuznání. Možnost spolupracovat s kompetentními lidmi a to, že člověk dělá práci, jíž jde „proti době“, přináší osobně dostatek uspokojení. Ale nechce se mi smířit s tím, že v desetimilionové zemi mají naše svazky opravdu jenom tři sta či čtyři sta čtenářů. A tendence je spíš klesající, přestože distribuce už funguje daleko lépe než v minulých letech.

Co připravujete na letošní rok?

Mimo jiné tyto knihy: „středověký román“ Putování za Svatým Grálem, přeložený Jiřím Pelánem, Pavel Preiss – Ve stínu Minervina štítu (Kapitoly z dějin rakouského umění druhé poloviny 18. století), Jan Tesař – Traktát o „záchraně národa“ o otázce české kolaborace za nacismu, Jiří Pistorius – Doba a slovesnost, poslední svazek Díla Bedřicha Fučíka Paralipomena, Zdeněk Vašíček, Françoise Mayerová, Martin Hybler – Minulost a současnost, paměť a dějiny, a dále eseje Ingeborg Bachmannové Místo pro náhody v překladu Michaely Jacobsenové, revidované vydání Deníku Anne Frankové či trojsvazkové dílo Andreje Stankoviče (básně, florianovská monografie a bibliografie Staré Říše, kritiky).

Revolver Revue č. 66/2007 [19. 3. 2007]

Galerie elitářství národa

Nakladatel Robert Krumphanzl se zřejmě inspiroval příklady některých bloggerů, kteří zveřejňují soukromou korespondenci ve snaze dostat ostatní v nějakém sporu na svou stranu. A protože Krumphanzl nemá blog, objevila se jeho korespondence s redaktorem Lidových novin Ondřejem Horákem v posledním čísle Revolver Revue v rubrice Couleur. A jak to bývá: kdo ji zveřejnil, neukazuje sám sebe v nejlichotivějším světle. Nevědomky totiž dokládá, jak lze intelektuální elitářství skrývat za obviňování (médií či celého světa) z povrchnosti.

Tak tedy: Horák nabídl Krumphanzlovi rozhovor o jeho nakladatelství Triáda. Původní Krumphanzlova verze byla ovšem dvojnásobně dlouhá, než bylo pro noviny přijatelné. Následující korespondence kolem zkracování rozhovoru ukazuje, co se stane, když masmédii „nepolíbený“ člověk narazí na běžný novinářský provoz. Prvním varujícím příznakem je fakt, že Krumphanzl žádá, aby byl delší rozhovor publikován bez obvyklé fotografie. Kdyby ovšem za ním přišel autor s tím, že knihu natáhne ještě o kapitolu, což se může vyřešit vypouštěním tiráže a obsahu s tím, že se textem potiskne zadní strana obálky, jaká by byla asi jeho reakce? Nicméně přejděme k meritu věci.

Čtvrtinu Krumphanzlových odpovědí představuje citát z dopisu literárního kritika Michaela Špirita. Horák se tomu pochopitelně vzpouzí. „Nešlo by tu citaci nějak parafrázovat?“ prosí, Krumphanzl je však neoblomný, rozhovor nakonec kvůli tomu nevyjde. Onen citát je skutečně podstatný, ovšem jinak, než si Krumphanzl myslí. Špirit píše: „Převládá ve mně dojem, že knihy děláme už jen pro sebe, že prostě ty knihy chceme mít. Ale až na pár desítek lidí to nikoho nezajímá. Četl jsem, že Seifertovy spisy jsou zastaveny, tady v Německu se za dva roky prodalo celých 25 výtisků dvojjazyčného komentovaného Holana, Žilina, pokud vím, nebyl v médiích registrován, Formánek byl zmíněn snad jednou. Jmenované věci spojuje to, o čem tady píšu. Prostě to naše spoluobčany – od těch, kteří to mohou v médiích ovlivnit, až po ty, kteří knihy kupují – nezajímá.“

Že vám ten citát připadá podnětný, ale na zadek si před ním nesednete? Že je s podivem, že nešel shrnout dvěma větami Roberta Krumphanzla? Zřejmě nepatříte mezi oněch pár desítek vyvolených. Krumphanzlův postoj dost přesně osvětluje fakt, proč výsledky práce některých editorů a nakladatelů nejsou příliš úspěšné. Důležitější než přání čtenářů, ba dokonce i než text autora, je pro ně jejich představa o tom, co má lidi zajímat, a také vlastní zásadový postoj, kterým se vymezují „proti době“. Jenomže takto uvažovat si mohou dovolit opravdu silné osobnosti, ostatní se tím zařazují jen do galerie elitářů. Krumphanzl by asi chtěl být (vezmeme-li příklad katolíků) Josefem Florianem, jenomže je pořád jenom Krumphanzlem.

Jiří T. Král

A2 č. 17/2007, 25. dubna, s. 18, rubrika Přešlap

Ad Přešlap (A2 č. 17/2007)

Vážený pane Jiří T. Králi,

rád bych uvedl na pravou míru Vaše tvrzení z článku Galerie elitářství národa, který jste uveřejnil v č. 17 na s. 18 jako reakci na můj příspěvek „Zajímavý postřeh“, který nemohl (v Lidových novinách) zaznít, otištěný v Revolver Revue č. 66/2007. Vaše „asi“ vyvracet nebudu, stejně jako nebudu oplácet osobní invektivy, ani na ně reagovat.

(1) Mezi Ondřejem Horákem a mnou neprobíhala soukromá korespondence, jak v úvodu svého textu implikujete, ale šlo o pracovní domluvu zástupce novin a nakladatelství (Lidové noviny – Triáda). Je jistě věcí každého čtenáře, jak tento sled replik posoudí, a právě z toho důvodu jsem k nim žádný vlastní komentář nepřipojoval. Neusiloval jsem a neusiluji jejím zveřejněním o to, jak opět naznačujete, „dostat ostatní v nějakém sporu na svou stranu“. V té korespondenci totiž nejde o věc vzájemného osobního sporu (ani mého „osobního sporu“), ale o jeden doklad toho, jak v současné době některá média, respektive někteří novináři pojímají svou práci.

(2) V pasáži, která se podle Vás týká „merita věci“, zamlčujete nebo překrucujete některé podstatné momenty: Na mou otázku ze 27. 2. 2006, zda vadí slova M. Špirita, či rozsah rozhovoru, ve které také připomínám, že by bylo bývalo dobré, kdyby mě O. Horák předem upozornil na limitovaný rozsah rozhovoru, O. Horák týž den odpovídá: „Je to s perexem asi jedna normostrana – stejně velké jako rozhovor s Terezií Pokornou – takže je to celé dlouhé a navíc pak z toho bude největší kus ta citace, což by asi nevypadalo nejlíp, proto jsem to navrhoval parafrázovat – ačkoliv je to zajímavý postřeh, který by měl zaznít, doufám, že to tedy vyřešíme.“ O. Horák „navrhoval parafrázovat“, tj. v čase minulém a formulováno jako návrh, a dodal, že jde o „zajímavý postřeh, který by měl zaznít“. Na toto jsem nereagoval, jak Vy tvrdíte, neoblomně, ale naopak: délku rozhovoru jsem upravil dle přání redaktora LN na 28 řádek, včetně toho, že jsem zkrátil Špiritovu citaci. S ní jsou navíc moje tvrzení v evidentním napětí, když říkám, že „Nakladatelská práce je bezpochyby během na dlouhou trať, a to především pokud jde o efekt té práce. [...] Možnost spolupracovat s kompetentními lidmi a to, že člověk dělá práci, jíž jde ,proti době´, přináší osobně dostatek uspokojení.“ O. Horák i toto objednané zkrácení odmítl, po více než měsíci a až na můj dotaz, zda rozhovor vyjde.

(3) Mýlíte se, když tvrdíte, že „korespondence kolem zkracování rozhovoru ukazuje, co se stane, když masmédii ,nepolíbený´ člověk narazí na běžný novinářský provoz“. Právě proto, že jsem v novinách pracoval a s masmédii jsem spolupracoval a spolupracuji, jak jako autor, tak nakladatel, navíc jsem žurnalistiku i studoval, mám poměrně jasnou představu o možnostech a podobách „běžného novinářského provozu“. Váhal jsem, zda elektronickou poštu s redaktorem LN poskytnu ke zveřejnění a uvědomuji si jistou neobvyklost takového kroku, Váš článek mě však utvrdil v tom, že to bylo rozhodnutí správné. Vyslovil jste v něm některé předpoklady, jež se čím dál víc stávají charakteristickými pro současné pojetí novinářské práce a nejenom té („Krumphanzlův postoj dost přesně osvětluje fakt, proč výsledky práce některých editorů a nakladatelů nejsou příliš úspěšné. Důležitější než přání čtenářů, ba dokonce i než text autora, je pro ně jejich představa o tom, co má lidi zajímat, a také vlastní zásadový postoj, kterým se vymezují ,proti době´. Jenomže takto uvažovat si mohou dovolit opravdu silné osobnosti, ostatní se tím zařazují jen do galerie elitářů [...].“ ). Stále výrazněji se prosazuje představa jakéhosi samozřejmého diktátu (mas)médií, argumentovaná různými často mechanickými „parametry novin“ či předpokládaným „přáním čtenářů“. Tento nárok – ať už reflektovaně či nikoli, ale často jde o evidentní záminku k vyloučení „nepřizpůsobivých“, jež Vy nazýváte „galerií elitářů“ – ve skutečnosti nivelizuje skutečnost na „skutečnost prezentovanou médii“ (v níž se například měřítkem „úspěšnosti“ stává „viditelnost“ v nich) a v důsledku omezuje svobodu vyjadřování (kdo se dostatečně nepřizpůsobí, má smůlu).

Naštěstí však, pane Králi, ještě nejsme tak daleko, aby text odmítnutý jedním periodikem nemohl vyjít jinde, případně i s referencí o tom, že a za jakých okolností nebyl nejprve uveřejněn.

Robert Krumhanzl

A2 č. 21/2007, 23. května, s. 2, rubrika Došlo

(Revolver Revue č. 66/2007)