Z rozhovoru, který s O. S. vedly Jarmila Bělíková a Olga Havlová

„Chtěla bys být čarodějnicí?“ – „Moc...“

Takže my jsme se sešli u Šupů...
Takže začneme od Šupů... jak vznikla HROBKA a podobně.... Jarmilku pustili asi v prosinci 1979 z kriminálu... začala chodit k Šupům. Byla tehdy velice nakrátko ostříhaná a strašně se líbila doktoru Dubskýmu, který ji nazýval Sarrazinová. A Jarmilka tam vysedávala s železnou pravidelností, takže se nevyhnutelně stalo, že jsem časem uvízla u stolu s ní a Petruškou, velkou oblíbenkyní vedoucího pana Víška, a s Vlastíkem Třešňákem, který tam seděl jako jedinej – tuším – představitel mužskýho plemena. Nikolaj tam nebyl, ne...

Nebyl tam i Zbyněk Benýšek?
Byl tam ještě Zbyněk, u toho jednoho konkrétního stolu. Načež, jak si teď vzpomínám, hrozilo zhasnutí světel a Jarmilka pronesla jedinou větu z doktora Fu-Manchu, kterou si prý pamatuje, že „Ve světle svíček je ženská tvář nejkrásnější“. Nato já se zaradovala a pravila jsem: Jé! Ty znáš doktora Fu-Manču! V tom okamžiku se zaradoval i Vlastík a řekl: Jé, ženský, vy znáte doktora Fu-Manču? A začali jsme všichni halasně a vehementně projevovat svý nadšení nad brakovou literaturou. – A protože vždycky máme obecně sociologicky širší pohledy a názory, samozřejmě jsme dospěli k tomu, že kam to vede s touto ubohou mladou generací a kam to vede s touto ubohou společností, která vlastně už čtyřicet let žádnou brakovou literaturu nevydává...

Žije bez brakové literatury!
Ano. Žije bez brakové literatury... protože ta literatura, která je braková jakoby nově, ve skutečnosti není vůbec zábavná a je k ničemu. No, a slovo dalo slovo, a protože tehdy vznikaly jako houby po dešti různé edice, tak jsme se rozhodli, že by bylo velmi záslužné, kdybychom začali vydávat vlastnoručně nějakou edici, která by se nějak jmenovala a která by zachraňovala ty největší skvosty brakový literatury. – Dokonce Vlastík šel tak daleko, že nám okamžitě přinesl nějakej takovej sešitek, cliftonku... a já jsem taky šla tak daleko, že jsem to hned začala bezhlavě opisovat... Teď asi před čtrnácti dny jsem to odnesla do sběru. Nebylo to opsaný celý, ale dalo to asi kilo... osmdesát halířů... Psala jsem to velmi pečlivě, dělala jsem revolvery s vystřelenejma kulkama z písmenek na konci každý kapitoly, dělala jsem tam záhlaví a tak... a pak mě to strašlivě naštvalo, protože mezitím se celá koncepce vlastně změnila... Petruška, která se velmi vehementně prohlásila za zakládající členku, po nějaké době vycouvala a prohlásila, že cítí daleko větší potřebu vydávat dětskou literaturu, tedy jako nemá zájem, a že bude pracovat na poli dětský literatury... Místo ní se velmi nenápadně vynořila Olga Havlová, která prohlásila, že taky miluje brakovou literaturu... Ovšem! My jsme netušili, že to, co bylo do tý doby hospodským žvástem, asi jako Křižovnická škola čistýho humoru bez vtipu, se díky příchodu Olgy Havlový stane nějakým konkrétním činem...

Olga byla přijatá hlavně proto, že četla Slávu Jelínka a Osudy nalezencovy, že?
Prošla takovou zkouškou ohněm... netušili jsme, že na sebe pleteme bič... Ono to do tý doby vypadalo tak, že jsme se pravidelně scházeli v hospodě... já byla v tý době do jistý míry osvobozená... osvobozená od muže, protože on tehdy dělal někde v maringotce nebo tahal drát nebo něco takovýho. Znamenalo to, že jsem se svobodně mohla opíjet a svobodně mohla chodit, kam jsem chtěla... A vlastně jsem chtěla mluvit o tom, že velkej podíl na tomhle všem měly kriminály, zavírání manželů...

Jejich pracovní úvazky...
Jo, pracovní úvazky a kriminály, protože spousta dam se tím způsobem jaksi uvolnila, osvobodila a strašně se vlastně proměnila.

Hrobka je vlastně výsledek osvobození žen od mužů...
Jo... od mužů... nebo aspoň výsledek částečnýho osvobození. Ale abych se vrátila zpátky, do tý doby to byl takovej nezávaznej hospodskej kec, kdy jsme se scházeli, začali si půjčovat některý knížky – lidi nám je začali nosit a my se dlouho rozhodovali, co vydáme jako první, aby to nebylo moc tlustý. Pak už jsme měli asi třicet čtyřicet knih a do hry vstoupila Olga Havlová a řekla: Aáá, udělá se knihovna! Pak se dlouho přemejšlelo a vymyslela se SVÉPOMOCNÁ LIDOVÁ KNIHOVNA HROBKA. Svépomocná, to je jasný proč, protože to bylo budovaný skutečně svépomocí, lidová, protože byla pro všechny... a Hrobka, to vzniklo z toho, že my jsme v té době měli takovej trochu zvláštní byt4))), kterej sestával z jednoho pokoje nahoře a z jednoho pokoje dole, v přízemí. Peťka Chudožilov tomu bytu říkal dutina. Ten pokoj dole nám připadl po smrti nějaké staré sektářky, která tam bydlela. Patřil k našemu bytu a okamžitě se tam začali stěhovat nejrůznější nájemníci. Jednou z prvních nájemnic byla Juliána Jirousová... tehdy taky osvobozená od svého nadmíru agresivního chotě... Jednu dobu, kdy tam bydlela, se dokonce překrejvala s Karlíkem Markovým, a ten vždycky po ránu vypadal velice zdrchaně po večerním projití jakejchsi hospod... a Juliána se jednou ráno tak na něj podívala a řekla: Víš, Karlíku, ty seš taková troska z hrobky... Čímž byl pojmenován on a byla pojmenována současně i ta místnost dole a od té doby se jí jinak neřeklo než Hrobka, protože tak vypadala, měla ráz trochu garáže s vlhkejma stěnama, bez světla, v tý době tam bylo taky lešení, takže tam byla naprostá tma. A tam bydlely ty davy našich podnájemníků. Zpět tedy od podnájemníků k Hrobce... Olga Havlová a Jarmilka jednoho dne náhle oznámily, že tedy o tom přemýšlely a že se rozhodly, že daleko nejlepší místnost pro shromažďování knih a konání nějakých sezení bude náš byt. Nemohla jsem na to říct ani popel, protože tam skutečně ještě něco prostoru zbývalo. Takže všechny knížky jsem začala odnášet domů. A jako samozřejmý se bralo, že když už jsou tam knížky, tak že by tam měla být výpůjční doba, a že když teda výpůjční doba, tak celý večer, a když už celý večer, že se teda bude muset donést pivo, a když už se donese pivo, tak se musejí udělat nějaký chlebíčky... No a tak dál a tak dál...

Ale vypadl ti ten původní název, původně to přece mělo být BRR...
Ano, původně jsme to pojmenovali edice BRR, abychom se odlišili od všech těch edic Petlic, a bylo to „Brakový Román“... to BRR není jenom výrazem nějakýho nadšenýho drnčení, jak to někteří chápou, ale je to Brakový román...

Což současně vystihuje i přístup některých lidí k brakovému románu... tedy jako citoslovce... Ale taky bychom neměli zapomenout, že to vlastně byla i reakce na celou tu napjatou situaci... a výraz potřeby nějakýho odlehčení...
Jak jsem říkala, tehdy to vypadalo tak, že řada lidí byla zavřená, že byly naprosto pravidelný a velmi častý domovní prohlídky, noviny štěkaly, rádio štěkalo, lhalo se všude, votravovali v práci, vyhazovali lidi ze zaměstnání, mezitím samozřejmě i mýho muže zas vyhodili z toho tahání drátu, tedy velmi napjatá situace, kdy to skutečně dost depresivně doléhalo na každýho. A toto naše víceméně blbnutí s vydáváním brakový literatury a později s těma schůzkama působilo podle mě dosti osvobodivě, jak to vyjádřil jednou Jiří Němec na cestě z BRR... někoho potkal a na jeho dotaz, proč se směje, řekl: Jdu z BRR... ještě nikdy jsem se tak dobře na tak nízké úrovni nepobavil. Vono taky v tý době se toho moc nekonalo. Byli Šupovi, který ovšem tehdy už pomalu končili, pak celou tu vinárnu předělali, pana Víška, který nám byl přece jen víceméně příznivě nakloněn, přeložili jinam a ...

Tam pak taky začali pravidelně každej čtvrtek sbírat a vozit všechny na Barťák, že?
Taky. A tak jediná věc, která tehdy byla, byly čaje u Haničky Šabatový, která v tý době taky celá rozkvetla bez své drahé polovičky a která byla naprosto rozkošná a všemi milovaná a skutečně duší společnosti. Ale ty její čaje byly přece jen laděny trochu jinak, tam byla ta nota taková vážnější a řekněme političtější. BRR na samým začátku vyhlásilo několik takových devíz, jako že každého, kdo tam není, lze svobodně pomlouvat, že každý má přístup, že se nebude diskutovat o politice... Nevím už, těch zásad bylo zřejmě víc. Scházeli jsme se na začátku každou středu a byly to docela příjemný večery, kdy se do naší místnosti, která měla 16 m², dokázalo našlapat dvacet třicet lidí, kteří seděli všude a na všem, a při větší hustotě někteří museli stát, a mezi těmi jsem kmitala já... než jsme získali Kešota, jako dalšího podnájemníka Hrobkovýho.

Jeden dotaz. Ty ses tam osvědčila jako naprosto vynikající hostitelka, která tam dokázala proplouvat tím davem a neustále nosit nějaký houbový speciality a další a další chlebíčky. Nechybí ti to dneska trochu?
Chybí mi to trochu...

To je výborný, tak to obnovíme...
Bohužel, situace se změnila v tom, že teď na Kampě máme sousedy, kteří by to hulákání, například Sněhurky, přece jenom těžce nesli.

Tam ty nevidomý švadleny byly přece jenom lepší...
Náš byt v Melantrišce měl tu nekonečnou výhodu, že jsme byli vedle družstva, kde pracovaly hluchý švadleny. Což je naprosto ideální, protože i když se občas zdržely do večera a šily třebas plesový šaty, tak se nic nedělo, protože ony to neslyšely...

Jim nevadil ani Jim s harmonikou...
Nojo, ten u nás zněl jak varhany. Ale nikdo jinej na patře vedle nás nebydlel, pod náma byla jen ta Hrobka, jejíž obyvatelé byli většinou nahoře... Ale zpět. Ze začátku jsme se teda jen scházeli a začali jsme evidovat knížky. Já jsem vyrobila razítko a knížky jsme orazítkovali a věrna svýmu knihovnickýmu povolání jsem je vypůjčovala. Mimochodem musím říct, že počet těchhle brakovejch knih dosáhl už asi pěti stovek, což je hrozný...

Nojo, ale některý jsou nenávratně vypůjčený... Jo a měli bychom říct, že ty máš jakou...? vysokou knihovnickou?
Jo, mám, takže jsem to katalogizovala skutečně podle všech pravidel a vedla přírůstkový seznam.

A ta činnost se pak rozšířila, vlastně se stala přímo osvětovou...
Ano, ta činnost se začala rozšiřovat hned v roce 1981, kdy, jak říkám, Olga Havlová, se kterou šily roupy, se rozhodla, že by se přece jen mělo vyjít z úzkých stěn naší místnosti a že by se nějakým způsobem mělo udělat něco víc.

Pro brakovou osvětu... dá se to tak říct?
Jo, pro brakovou osvětu. Usoudila, že bude nejlepší, když někde najmeme nějaký sálek v hospodě, když se všichni namaškaříme za brakové postavy a uděláme tam takový malý ples. Podařilo se nám sehnat skutečně nepatrnej sálek v hospodě v Hostivaři a tam jsme pro zvaný osoby udělali velkolepej bál a bylo to... kdy? Na den knihy, 1. března 1981 – brakový bál. Přichystali jsme velkolepou tombolu, do níž jsme dali nejneuvěřitelnější pitomosti...

Ale byly tam i hodnotné dary, nezapomeň.
Například plynová kamna, který věnoval Fanda. Pak tam byl například Notre Dame z cínu, který věnovali Kantůrkovi, a řada dalších věcí... Bál proběhl naprosto jedinečně, hrál tam Jim Čert, který se tehdy už taky začínal stahovat k nám do Hrobky, začínal tam přespávat spolu s Kešotem a Standou Borůvkou a dalšíma brakovejma podnájemníkama na jediný hrobkový posteli. No, Jim tedy hrál, tombola proběhla k všeobecnýmu uspokojení, dostavil se Magor jako šílený reportér a okamžitě roztříštil Notre Dame o zem na tisíc kusů, aby prý ozkoušel trvanlivost... a byli tam lidi zmaškaření všelijak, například legendární Fanda, ten byl za Elišku Junkovou, Jarmilka jako upír, Hybler za tajnýho agenta... no, a tak začala slavná éra našich kostýmních večírků. Všechno proběhlo v pořádku. Kdosi vypůjčil pro podnájemníky z Hrobky tři katovské obleky... háček byl v tom, že Hanička tehdy s sebou přivedla nějakýho člověka, který neměl žádný úbor a rozhodl se maskovat za člena Solidarity tím, že si přišpendlil její odznak. Ve víru tance zřejmě později ten odznak ztratil, a tak došlo k tomu, že jak z nás opadaly různé ostružky, tak tam zůstala ležet katovská kápě a odznak Solidarity. Taky samozřejmě programy, plakáty s cenami tomboly a podobně. My jsme slavně skončili, v pohodě jsme se dostali domů, načež 18. 3. 1981 celou naši domácnost vybralo StB, včetně Hrobky. Když jsme na příkaz otevřeli dole‚ netušíce vůbec, kdo a kolik lidí tam může být, spal tam Jim Čert, tehdy mladičký, asi dvaadvacetiletý hoch z venkova. Došli jsme na Bartolomějskou, na chodbě už stála Dana Němcová a několik dalších lidí, tak jsme se uklidnili a můj muž říkal: Éé, to je dobrý, to je velká šťára. Pak tedy začaly výslechy a já ke svýmu úžasu zjistila, že je to kvůli plesu. Tedy hrobkovému plesu. Mojí první reakcí byl smích, protože to bylo k neuvěření, jak je něco takovýho možný... Otázky se točily kolem toho, kdo za co byl a co se dělo. Až po dlouhý době z nich vylezlo, že tam prý byl nalezen odznak Solidarity a katovská kápě. Což, samozřejmě, paranoidním mozkům muselo připadat jako něco naprosto děsivýho, démonickýho, jako by se tam třeba zaklínaly čarodějnice, nebo vyvolávali duchové... jako bychom tam provozovali nějaké čarodějnické praktiky. Pak to skončilo docela dobře, byly z toho samozřejmě nějaký osumačtyřicítky.

Ty jsi padla na lidskýho příslušníka, kterej tě pustil domů venčit psa, že?
Ano, já měla tu kliku, protože jsem tak dlouho hudla o našem ubohém, zavřeném psovi. Večer, když už jsem si na nátlak paní Šulcový, se kterou mě posléze dali dohromady, vyprala ponožky, najednou zarachotily klíče, a říkali: Stankovičová ven. Tak jsem myslela, že mě vedou na další celu, ale ne, vedl mě přes dvůr do temné chodby. A vůbec na mě nemluvil... Byl to brakovej výjev, bylo devět večer, já s těma mokrejma ponožkama v ruce jsem byla zavedená do druhýho patra a tam postavená k ústřednímu topení, všude tma, a oni říkali: Tady stůjte, odsuď se nehejbejte. Vlez do kanceláře, po chvíli mě postavil na konec dlouhýho konferenčního nablejskanýho stolu. Na konci seděl malej ruměnej pán a takhle na mě hleděl, jako zpod brv, jak se říká, já tam stála s těma ponožkama, přešlapovala z nohy na nohu a dostávala hysterický návaly smíchu, protože situace byla skutečně neuvěřitelně pitomá. A ten pán vstal a začal mi číst jménem generála Ripla varování proti výtržnictví a brakovejm plesům.

Co ti tam slibovali?
No, tam slibovali, že jestliže budu pokračovat v takových výtržnostech, tak že mě zavřou, samozřejmě.

Za co?
No za vytržnictví.

Nebylo to náhodou za podvracení? Já mám dojem, že spíš tohle.
Já zas přesně nevím, já jsem to pak už tak nesledovala, rozhodně ne příliš bedlivě, protože já už to varování dostala předtím jednou. Takže jsem už věděla přibližně, jakej má obsah, a tak mě to okamžitě uklidnilo. Protože z varování nekape, ne, neprší... Místo toho jsem začala šmejdit očima a zjistila jsem, že za obrovským trezorem, kterej stál v rohu, stojí dvě nedopitý flašky vína a na koberci jsou rozlitý fleky. A uvědomila jsem si, že je předvečer Josefa, takže na Barťáku se taky mohutně zřejmě slavilo, a díky tomu asi změklo srdce šéfa a on dal příkaz, abych byla puštěná venčit psa. Kikina to hrdinně vydržela celejch dvacet čtyři hodin. On dočetl to varování a já zjistila, že se mírně kymácí, protože je zřejmě taky namazanej, a začal mi klást různý otázky. Jako jestli mi posílá peníze Pelikán, nebo Tigrid... Poslední otázka byla, jestli jsme tančili valčík i napravo, z čehož jsem zůstala úplně štajf, protože vůbec netuším, že něco takovýho jde.

Vy jste tehdy s Nikolajem poprvé tančili, ne? Nebo aspoň jste to prohlašovali.
Předtím jsme skutečně s Nikolajem nikdy netančili, protože nebyla příležitost.

Život s Nikolajem není žádnej tanec...
Ne, skutečně, život s Nikolajem není žádnej tanec... A já pořád stála a on si přisedl blíž a říkal: Ano, víte, vy byste zasloužila být zavřená, až byste byla černá. Ale to zvíře, to zvíře nemá rozum, to zvíře to nechápe. Takže já pak říkala: Víte, ať si o vás myslím, no, cokoliv, a myslím si, že jsem tady byla naprosto neoprávněně, přesto za toho psa vám děkuju. Nikoliv za sebe, ale za toho psa vám děkuju. Odešla jsem domů – teď už to vezmu stručně –, popadla jsem psa, odešli jsme k Víškovi, kde byla dost osiřelá Petruška... spousta lidí seděla na osumačtyřicítce... a koupila šampaňský, dávala Kikině lízat z dlaně a pan Víšek jí dával v kuchyni šunku. Takže Kikina seděla na tom polstrovaným křesílku a odskočila si vždycky do kuchyně pro šunčičku a pak se zase vrátila na šampanské.

A má protekci na Barťáku...
Jednou se vezla i jejich autem... Ale dál... jak se dál vyvíjela Hrobka... vyvíjela se čím dál pestřeji. Díky Olze a Jarmilce se zavedly víceméně pravidelné oslavy Olžiných narozenin na Hrádečku a Silvestry v Praze. Teďka tady z fleku na místě, abych to chronologicky vyjmenovala, to se moc jako nedá. Vždycky jsme se snažili neudělat z toho nějakou pustou opíjecí akci, že bychom se jen sešli a…

Pustou pitku...
Ne, ne! I tu jsme udělali! Ale většinou jsme se snažili dát tomu nějakej slavnostní, zábavnej rámec. Třeba že jsme se všichni zmaškařili, že se tam dělaly živý obrazy nebo se hrálo drama nebo pořádala tombola, výstavky, přednášky, a když to tak zkusím shrnout, budu potřebovat vaši pomoc... Myslím, že první věc, kterou jsme vůbec dělali, byly dožínky. Tehdy tam bylo ještě v lidovejch krojích jen pár dam a jeden muž, Ivan Havel, protože ten se taky skutečně velmi rád maškaří.

Ale jinak byl program bohatej. Byly tam přece souboje s medvědem a kunsthistorický klání s Magorem a tak...
Bohatej program, ano. Malovaly se tam paravány. Informace o tom viz Nový Brak, to je takový náš bulletin, časopis. Celý to jeho vydávání se vlastně odvinulo od toho, že jsme měli už přes stovku knih a nikdo nevěděl, co je v nich – klasický, že jo. A já jsem se rozhodla, že začnu psát stručný obsahy knih, který tam máme, aby lidi věděli, podle čeho si mají půjčovat. No, mělo to asi pět stran, ty obsahy, a v té době, vlastně mimo Brak, ale stejně dobře bychom to mohli pořádat my, bylo to ve stejně potrhlým duchu, proběhlo verneologické sympozium ve Starý Říši. Odezněla tam řada významných přednášek, jako například Význam balónu v díle Julese Verna, Frolík tam dokázal odkrokovat Lincolnův ostrov a tak podobně. A večer se konala vědecká panelová diskuse, ve který se všichni taky pěkně vyřádili, zvlášť neúnavný Jirka Němec. Já si pár věcí z toho zapsala a ty jsem se rozhodla přidat k těm obsahům padesáti prvních knih hrobkovejch, a ještě něco z plesu... A tak vlastně vzniklo první číslo Novýho Braku. Tuším se tam ještě schumelilo pár drbů, a to první, velice tenký číslo, dnes už docela vzácný, protože ho asi šestkrát zabavili, ze dvanácti exemplářů, to první číslo bylo na světě. No, a pak, protože to mělo úspěch, všichni se nad takovou kronikou radovali, jsme se rozhodli, že budeme ve vydávání pokračovat. Velmi vydatnou pomocnicí byla Jarmilka Bělíková, která sama sháněla a napsala řadu příspěvků a pomáhala anotovat knihy. Zvlášť na to, co se kde ve společnosti děje, byla dobrá, přece jenom taky byla daleko pohyblivější než já...

Stále osvobozena...
Nojo, stále osvobozena od deprimující tíže manželského života. Věděla, co se kde šustne, a navštěvovala různý lidi, jako Petrušku a podobně, kam já jsem se zase moc nedostala, jsouc v pracovním procesu a majíc na krku muže, kterej v té době už přestal pracovat u blahodárných tahačů drátu, ale stal se zase hlídačem či co. Nový Brak od té doby vychází, mohutní, objevovaly se v něm různé koutky, rubriky, recenze, brakovej román na pokračování, sportovní reportáže z fotbalu – už jsme i postavili mančaft BRR proti mladému týmu Jednou nohou! - atd. atd. Letos dosáhl NB deseti čísel a 80 až 90 stran pokaždé, což, když se vezme, za ty roky dává takovejch pět set šest set stran textu, a to už je něco keců. Tak takový záslužný dílo je Novej Brak. – No, ty akce, vracím se zpátky. První byl ten brakovej bál, dožínky, pak byl Silvestr, a ten byl myslím milionářskej. Před Silvestrem začalo BRR čenichat po domácnostech všech známých a zjistilo se, že Vávra Korčiš má báječně veliký nezařízený byt poté, co ho opustila jeho, tuším, druhá, prostě jedna z jeho žen. Byt jsme ovšem nejdřív museli vyklízet a to byla pěkná fuška... No, Vávrovi jsme to sdělili jako hotovou věc, že u něj bude Silvestr. Pozvali jsme asi třicet čtyřicet lidí. Úspěch to mělo obrovskej, protože se dostavilo lidí asi sedmdesát, někteří nám do tý doby úplně neznámý...

Většina tam setrvala tři dny...
Skutečně, tři dny... Například se tam dostavila i sestra Karola Sidona ve fialový róbě, a tu osobu jsem od té doby zase nikdy nespatřila...

No, a protože fůra mužskejch byla zavřenejch, tak například Kamila a Olga H. byly ozdobami společnosti...
Dámy měly příležitost vyvětrat slavnostní šaty a zejména ty tzv. národní vdovy zazářily, Olga, Kamila, Hanička... Kamila Bendová si oddychla od svého patriarchálního protějšku poněkud morousovitého vzezření a byla samý smích a radost, Hanička si na tu příležitost dokonce dala přeliv... ale samozřejmě že zářili i pánové, protože jim neobyčejně sekne, když se jednou za dlouhej čas oblíknou do bílý košile a smokingu. Člověk je zpravidla zná jen jako jakási fousatá individua, která sekýrujou a choděj do hospody v montérkách. Když se tam dokonce i Kukal objevil ve fraku, byl to silnej zážitek... A Kešot, když se načernil a navlíkl bílej rondon, dámy mu padaly k nohám. Podařilo se nám sehnat umělého detektiva, umělou palmu, všechno jsme načinčali a vyzdobili, že to byla naprostá jednička... – Další akcí, kterou jsme dělali, bylo snad Halali. To bylo taky kulturně na výši: byla tam výstavka rukodělných prací na téma myslivost, byly tam na totéž téma předneseny neobyčejně fundovaný přednášky, velkým mágem Kobalem, kunsthistoričkou Věrou Jirousovou a ing. Ivanem Havlem. Halali bylo stylové, všichni jsme byli za myslivečky, protože chuť na přestrojování po úspěchu Silvestra stoupla. Takže i ti, kteří nepřišli převlečeni, vlezli Havlům do stodoly a tam roztahali starý gumový holiny a kabáty a přestrojili se do pytlů za pravěký lovce atd. A byly tam velmi nádherný živý obrazy, který tady zase nemůžu vyjmenovávat, protože to by bylo na dlouhý lokte, pak jako vždycky celonoční tanec, svítání v sadu, koupání v rybníku a prostě bylo to naprosto nádherný, takže se to začalo stávat už tradicí.

Zase to trvalo tři dny a tři noci jak pohádka, jako všechny tyhle akce, že?
Dřív je těžko skončit. – Další byl antickej Silvestr, to jsme znovu zmermomocnili Vávru Korčiše, který se už začínal trochu ošívat, protože poslanec bydlící v sousedním bytě pod nebo nad začínal hysterčit a pokoušel se ho vystěhovat, nicméně spojené síly BRR byly natolik silné, že souhlasil i s dalším Silvestrem. Tam už byl i Vašek Havel a vyzdobil celej byt krásnejma dobovejma freskama. A tam jsme malovaly i my, dámy z BRR, namalovaly jsme, pěkně prosím, překrásného dřevěného trojského koně, který byl dominantou výzdoby, a pak se dostavil Vašek Havel a neuvěřitelně rychle se vyšplhal na zapomenutý štafle a začal latexovejma barvama, přímo do omítky, celou předsíň cca 30 m², vyzdobovat reliéfama, podobiznama bohů a sloupama, vším možným, čímž prokázal, že kdyby nebyl dramatikem, uživil by se jako malíř pokojů. – Další akce byly padesátiny. Ten rok Olga H. zcela neuvěřitelně oslavila padesátiny. Vzhledem k tomu, že má Olga narozenimy na svůj svátek, je to sláva dvojnásobná, a tak jsme toho využili. Jo, byla tam výstava rukodělných prací, každý, kdo se dostavil, musel přispět do soutěže, tedy na výstavku, čímkoliv. Takže tam byly neuvěřitelný věci, od asi dvoumetrovýho panáka s nápisem HRÁDEČEK MILUJE OLGU, kterej strašně vesele sekal ručičkama a nožičkama, od Krobů, až po štrůdl, kterej přivezla jedna výtvarně ostýchavá kunsthistorička... vůbec tam byla neuvěřitelná fůra věcí a hlavně bylo neuvěřitelný, jak jsou všichni lidi... nadaný. A to jsme právě byli my, kdo jsme to objevili, jo, to jsou základy Hrobky. – Nesmím zapomenout na podstatnou věc, která proběhla mezitím, festival domácích vín a kořalek a staré špatné gramofonové hudby. To byla taky velkolepá akce a sranda, protože povinností každého návštěvníka bylo donést nejméně litr nějakého domácího vína nebo moku, tzn. vína vyrobenýho z trnek, šípků, rýže, cokoliv. Takže všichni v domácnostech pálili, pančovali, zejména pančovali. Někteří koumáci dodali, jako třeba Petruška, slitý svařený víno, který zbylo po jejích hostech! A to tam bylo jako soutěžní značka! Další lidi byli poctivější, nedodali sice vlastní, ale kvalitní moravský víno, jiní koupili jakési pochybné slazené malinové gruzínské víno a opatřili jinou nálepkou, protože podmínkou bylo vytvoření vlastní viněty s vlastním názvem na láhev. Soutěž byla anonymní. Porota totálně zklamala. Sestávala z Daníčka, Jiřího Němce, Ivana Dubskýho, Petrušky a Jarmilky. Měli takový ty cedule, jako mají krasobruslařský rozhodčí, a měli zvedat bodový ohodnocení. Samozřejmě, porota jen ochutnávala, zbytek se sléval do obří číše a poskytoval se publiku.

Ne, ne, ne... tu obří číši pak vypil Nikolaj!
Aha! Ty flašky, ze kterejch se ochutnávalo, pak byly poskytovány publiku, aby mohlo korigovat výroky poroty. Samozřejmě, že se porota asi po deseti vzorcích totálně zkorumpovala a začala vydávat přesně opačné verdikty, než bylo pravdou. Takže se stalo, že nejnižší bodový ohodnocení dostalo vynikající moravský víno rodiny Rumlovejch, který z toho byli celý smutný, protože si mysleli, že dostanou diplom, že vyhrajou. A zase naopak nejvyšší hodnocení dostaly takové patoky, jako právě Petruščino slitý svařený víno a podobně. No, bylo to báječný, protože samozřejmě při těch míchanejch nápojích a špatný hudbě, která zněla celou dobu – za tu hodně vděčíme deskám zbylým tu po Paulu Wilsonovi –, naprostá většina účastníků setrvala v bytě až do druhého dne do rána. Největším šlágrem byl Mustafa, což je rusko-arabský song, velmi tajuplný provenience. A skončilo to tak, že ráno v osm hodin začal Ivan Havel jezdit po místnosti s luxem a Květa na nás otevřela okna. Takže jsme se všichni přesunuli do Černého pivovaru a později do Kotvy... prostě byla to jedna z největších opic, které jsem kdy zažila. To byla tak tuhá kocovina, že se nedalo odpoledne druhého dne téměř mluvit... čelist ztuhla... No, další akce byl Sabat – Silvestr. To bylo opět na nábřeží, u Ivana, Sabat v Praze magické, byl tuším úplnej název. A to byla taky jedna z velice úspěšnejch akcí. – Já jsem zapomněla říct, že mezitím do Hrobky neustále lidi přibejvali, jak některý zas odjížděli, bylo to pořád takový napjatý období, tísnivý, který dolíhalo spoustě lidí na nervy. Tak hodně původních Hrobkařů, například zakládající člen Vlastík Třešňák, Benýšek, Vráťa Brabenec s Marií, Zina Freundová, Hyblerovic, tihle všichni postupně sbalili kufry a odjeli. Místo nich se objevila celá řada jiných lidí. Mezi nimi taky Sněhurka, žena Patyho, neboli Patočky juniora. Tato Sněhurka náš Sabat vzala vědecky, je to učitelka jazyků, germanistka, rozhodla se, že utvoří podle Goetheho velkolepý živý obraz Noc Valpuržina, a sesekýrovala asi tak deset nebo patnáct lidí, takže všichni jen kmitali, sháněli rohy a prasečí hlavy, čarodějnický úbory a podobně a skutečně se to později stalo zlatým hřebem silvestrovského programu. Kolik lidí se dostavilo, se nedá odhadnout... tak kolem stovky. Patřičnou stafáž tomu dávali samozřejmě uniformovaní příslušníci, VB, kteří před domem legitimovali, takže se utvořil štrůdl strašidel, který stály s občanskejma průkazama v ruce a čekaly na vpuštění. No, takový báječný věci v tak poměrně temný době, to teda rozveseluje, poměrně. Průběh byl nádhernej, lidi jako by se rok od roku raději a raději maškařili a převlíkali, živý obrazy byly velkolepý, například rej domovníků s košťaty, pak tam byl obraz Evropou obchází strašidlo komunismu, to si samozřejmě nedal ujít Petr Uhl a přišel v báječný rudý pláštěnce… No, a zlatý hřeb programu a večera – Noc Valpuržina...

Kde byl skutečně k vidění živý oheň...
Dokonalý technicus Hans udělal pod samotným Satanášem tak dokonalý bengál, že zapálil tyl na jeho křesle a vznikl požár, který uhasily čarodějnice košťaty. A další Silvestr... ráz byl Poslední z posledních. A zjistili jsme, že kdykoliv ze sebe děláme něco horšího, než jsme, má to velmi negativní vliv na psýchu všech přítomných.

Dokonce došlo k pokousání jednoho účastníka...
To já vlastně ani nevím. Ale jo, ovšem, takovýhle excesy, to je prostě Hrobce vlastní... Další Hrádeček byl velkolepej, to byl tuším Říp, respektive příchod Pračechů na Říp, kdy se Olga rozhodla následovat svého muže, dokonce ho trumfnout, a za jedno odpoledne napsala divadelní hru, kterou tam potom členové Hrobky velkolepým způsobem předvedli... A přímo na místě vznikly ještě další dvě hry, jednu sepsal po ránu v kuchyni, při snídani prakticky, Magor s Nikolajem, Verné zvery, Slávy dcery se to tuším jmenovalo a zveršovali do ní, co kdo řekl, jak rozespalej vstoupil do kuchyně... Třetí jsem pak sepsala já z řečí, co se tam vedly a který byly jako vždycky značně cáklý samy o sobě, natož pak když se seřadily do jednoho sledu...

Nebyly ty hry publikovány i v jednom exilovém nakladatelství?
Ano, hry vyšly v Paternosteru, takže zájemce odkazuju tam. Byly velkolepý a přinesly mnohý podněty pro studium starých Slovanů. Návštěvníci se všichni navlíkli do bílejch kytlic a bylo to moc pěkný, někteří vypadali jako v andělíčkách ze záchytky, Jura například. Moc dobře se ta bílá odrážela na tom zeleným pozadí sadu a lidi si vedli jaksi volněji... No, to bych neměla říkat, protože by to vypadalo jako nějaký bakchanálie, když pánové na sobě měli sukýnky... Ale ještě mi někde lítá nějakej Silvestr...

Jeden nebyl...
Ano, jeden nebyl, byli jsme už v tak zoufalý situaci, že jsme už neměli kde bejt. Další Hrádeček byl, tuším, Brakový exkurs do brakové literatury, do pokleslé literatury. Zase byla řada živejch obrazů... ukázalo se, že vážná literatura nemá téměř co nabídnout... kromě snad Václava Havla, který přišel jako Toník proletář...

A Timur a jeho parta, to není vážná literatura?
Jistě, Timur a jeho parta, Jarmilka, samozřejmě... Ale to už je zachyceno na videu, takže zájemci by to snad mohli někde zhlédnout. No, a už máme posledního Silvestra, ještě v nedávné paměti...

A zabíjačka??!?
Nojo, zabíjačka, ta byla loni v létě!

V parném létě...
BRR si vymyslelo, tedy... Olga Havlová zatoužila, žádný BRR, že konečně jednou chce prase k narozeninám a že chce jednou v životě být přítomná na zabíjačce, což se jí do tý doby pořádně nepoštěstilo...

Ale pak se na to stejně nekoukala...
Prostě, vypadalo to zprvu úplně neuskutečnitelně, ale náhle se vynořil jako dobrý duch Vávra Korčiš, který prohlásil: To je bez problémů, ani nemusíte mít řezníka, já to zabiju, já všechno udělám. Hrobka ztuhla, ale on to skutečně udělal, nastudoval odbornou, i cizojazyčnou literaturu. Náhle nám dal rozpis, kolik nakoupit koření, co sehnat, byly tam takový věci, o kterejch jsme neměli ani ponětí, k čemu je to dobrý, například – jak říkal Václav Havel – brufen, ačkoliv se to jmenuje brutar, a je to kotel na spaření hlavních částí prasete...

Mělo by se dodat, že rodina Havlova měla strašnou potíž s obstaráním prasete, což je popsáno v 10. čísle Nového Braku.
Dokonce Václav Havel o tom namluvil desetistránkovou esej, dá se říct... esej o tom, jak kupoval prase. A to je, to bych tady měla říct, největší dosavadní úspěch Hrobky, že se nám podařilo světoznámého dramatika proměnit na... tedy, udělat z něj obchodníka s prasaty... Jeho žena totiž tvrdí, že on si neumí koupit sám ani zápalky, protože je zvyklý je nacházet ve velkém množství doma. A právě tohoto člověka jsme pověřili nákupem prasete! Podle toho to taky dopadlo. Nakonec sice prase bylo, ale pro rodinu Havlovic s takovými nervy... skutečně... a s takovými hrůzami a za takových finančních nákladů! Nakonec byl happy end, prase bylo a byl to pro nás neuvěřitelný zážitek, protože všichni tam museli pracovat... Sice se tam samozřejmě taky juchalo a tančilo a některý lidi se pokoušeli ulejvat... nicméně všemocný Vávra poručil a lidi krájeli plačíce cibuli, loupali brambory. A byla ta zabíjačka skutečně velkolepá... všichni jsme se strašlivě přežrali, bylo spotřebováno osm rolí toaletního papíru a bylo vytvořeno asi čtyř nebo pětimetrové jelito. Mimochodem chci říct, že na zabíjačce byli poprvé naši mladí přátelé z Revolver Revue a ti na to samozřejmě zírali trošku udiveně, protože jaksi...

Ideově nedorostli...
Jo, ideově nedorostli...

Hlavně jsou to citliví mladíci...
Jednak jsou to citliví mladíci, jednak možná čekali trochu toho intelektu a ne pustou žranici... No, a teď už jen ten poslední Silvestr. To jsme znova začali mlsně šilhat po Vávrově bytě, ten se ovšem mezitím díky Vávrově mamince, která se tam nastěhovala, proměnil v útulnou klícku, takže Vávra se zřejmě v naprostým děsu před hrobkovým náporem rozhodl pro radikální řešení a nabídl Hrobce šatnu u Vltavy, v dokách... což Hrobka samozřejmě kvitovala s nadšeným voláním: Ano! Tak ráz bude pustý ostrov, nebo přístavní krčma! Přišli jsme se tam podívat a zjistili jsme, že šatna je neuvěřitelná, že tam je deseticentimetrová vrstva prachu, betonová podlaha, topení, které kouří jako menší parník na Vltavě atd. atd., všude že jsou železné sloupy, háky a traverzy, šatnové skříňky, nesvítící světla, takže všechno je to ponořený do věčných polotemnot, nicméně... společným úsilím se nám podařilo z toho vytvořit fantastický prostor vyzdobený kajutovými okénky, palmami a já nevím čím vším ještě... a tanečním parketem mezi ocelovými nosníky stropu. No, a tam proběhl k všeobecnému, doufám, uspokojení a jásotu zatím poslední Silvestr hrobkovej, kterej byl plnej tance, zapomenutejch melodií zapomenuté skupiny Kučerovců a divokého tance, takže dámy byly jaksi – jak to Kešot s potěšením komentoval – jako velikonoční vajíčka... 

Saturovány...
Spíš zmodřinovány... A šplhalo se na sloupy, žraloci strhávali plavky z českých učitelek, vlastně inženýrek, na Jadranu, a bylo to všechno naprosto znamenitý a pokračovalo to i druhý den, než se stačilo všechno dopít, protože zásoby byly skutečně mohutné, tentokrát...

Tohle všechno, to je Hrobka, to je taková tvoje aktivita v posledních letech, nevím, jestli se dá říct osobní. Ale především jsi taky mnoho let... kolik vlastně... chotí básníka. Jaký to je?
No, já bych chtěla předeslat jenom to, že jsem vždycky strašně ráda četla. Vždycky, celej život, nesmírně miluju četbu. Ale nikdy v životě jsem nepřečetla jednu jedinou básnickou sbírku, dokonce snad ani jednu jedinou báseň. Prostě já bytostně nenávidím poezii a nerozumím jí. Přece jenom za tu dobu, co žiju se svým mužem, tak je fakt, že jsem se trošičku otrkala a některý jednoduchý básničky beru, jako Bondyho nebo Fandu, kteří se vyjadřují tak, jak jim zobák narost.

Skutečně?
No, třeba taková básnička od Fandy, básnička o Hrobce, ta mě oslovila bezprostředně...

Jde to s náma nýčko s kopce,
scházíme se tejdně v Hrobce.
Protistátní skupinka
dvě Olgy a Jarmilka.

Tady tomu poetičnu rozumím...

Znamená to tedy, že Nikolajovy básně vlastně neznáš?
Jo, znamená to, že Nikolajovy básně skutečně neznám.

A to je přínosem nebo minusem vašeho soužití?
Já si myslím, že vztah k jeho básním mám asi takovej, že každej papírek, kterej pálím nebo vyhazuju, obrátím ze všech stran a podívám se, jestli na něm není něco napsáno, protože můj muž má ve zvyku psát básničky na ty nejneuvěřitelnější věci, například na noviny, který pak hodí ke kamnům, a pak mi šíleně nadává, že tam byla napsaná nějaká báseň, někde na okraji, na obrubě. Případ s psaním básně na březovou kůru stojící břízy je, tuším, notoricky známý, to byl na houbách a neměl s sebou ani kousek papíru. Jenže pak tu správnou břízu najít... – To je možná taky důvod, proč uchovávám věci, protože nikdy nevím, jestli tam třeba není napsaná báseň. To celý, že jsem si vzala básníka, vzniklo tak nějak jinak, dá se říct, na jiný bázi. Já jsem studovala knihovnictví, a když jsem byla ve třetím ročníku, tuším, tak do našeho ročníku propadl Stankovič, který se v tý době, to byl tuším rok 1969 nebo tak nějak, tak intenzivně zúčastňoval kulturního života, že se mu podařilo ztratit index i zápočtový list. Propadl k nám, a tím pádem měl na krku zkoušku z angličtiny. Požádal mě jako kolegyni, která byla nejlepší angličtinářka...

Tys nebyla jen nejlepší angličtinářka, vždyť tys absolvovala s červeným diplomem, ne?
Jo, ale to hlavně proto, že po celou dobu studia na to bylo prospěchový stipendium a stipendium ztratit... to bylo tehdy příjemných asi 250 korun měsíčně, ale desítka stála taky jen korunu sedmdesát, takže jsem se snažila si ho uchovat, a tím pádem ten červenej diplom z toho vyplynul sám. Já jsem Nikolaje znala jako takového ohavu, tehdy zrovna ostříhaného od fousů, protože to bylo krátce po roce 1968, kdy vyšla publikace Neprošli a na jedné fotografii, která se jmenovala Dav táhne směrem k muzeu, bylo vidět mého budoucího chotě, jak kráčí v davu a na plný pecky se směje. Jeho kolegové z Tváře tehdy rozhodli, že by bylo velmi vhodný, aby si oholil fousy. No, vypadal naprosto strašidelně, asi jako maďarskej prasečkář. Tehdy mi vůbec nenapadlo, že bych s tak hnusným stvořením mohla začít chodit. Nicméně, jak říkám, obrátil se na mě s tou anglickou zkouškou. Já mu cosi poradila, nevím co, ale on později tvrdil, že jsem ho donutila přeložit čtyřicet stran. On byl skutečně tak důkladnej, že vzal svůj umolousanej notes a do něj svým naprosto nečitelným škrabopisem přeložil, ač vůbec neuměl anglicky, čtyřicet stran nějaké odborné publikace o filmu, kterou se rozhodl, že později uplatní ve Výtvarný práci u Jirouse. Samozřejmě – než to dopřeložil, tak Výtvarnou práci zrušili a Jirouse vyhodili, takže to bylo zcela bezpředmětný. Nicméně teda si tu práci dal – a ukázalo se, že to vůbec není zapotřebí! Samozřejmě, bodejť by bylo, já jsem mu určitě takovou pitomost neříkala! Ale on na mě… to už začínal znovu obrůstat... začal dělat tak smutný voči, že jsem mu jako přidělala tuhletu práci navíc, že mi ho začalo tak nějako být líto a říkala jsem si: Sakra, von je vopravdu ten Nikolaj chudák a popleta... a bylo to takový, jaksi... nějak podivný. Pak jsem se pohádala s hochem, se kterým jsem chodila, a v hluboký kocovině v ulici Celetné jsem potkala Stankoviče, který něco hledal, já jsem taky něco hledala... Potkali jsme se tam a von říkal: Nepudeš do hospody? A já jsem říkala: Pudu do hospody. Sedli jsme si vedle sebe do hospody a on byl zdrbnutej nějakej, já jsem byla zdrbnutá... a už to bylo. Od tý doby nějak jsme už u sebe zůstali, začal se mnou chodit a vyznamenávat se báječnejma věcma, jako že například někdy přišel úplně opilej a říkal: Olinko, něco jsem ti přinesl... a takhle se kymácel ve dveřích a pak si šáhl do náprsní kapsy saka, tehdy chodil v takovým dvouřadovým saku z umělý hmoty, a vytáhl vylisovanou, teda slisovanou, kytičku fialek. A když mi ji podával, tak při tom pohybu... došlo k reaktivnímu protipohybu a on spadl na záda. Takže to bylo naše slavný namlouvání, který trvalo jen asi půl roku a potom v říjnu 1971 jsme se vzali. Já jsem ho tehdy jako básníka, musím říct, vůbec nebrala, protože jestli nějaký ty básničky psal nebo nepsal, bylo mi totálně gansegál. Vzali jsme se, já netušíc, co na sebe beru, protože až postupně se začalo objevovat... Tehdy jsme bydleli na koleji, tam to bylo všechno jednoduchý – uklízela uklízečka, Stankovič jezdil na neděli domů za maminkou a přijížděl každej tejden s bílou košilí a vyčištěnejma botama. Jenomže když jsem si ho vzala, zjistila jsem například, že do té doby si ještě nikdy neostříhal nehty na nohou sám... a teď začalo peklo. Prostě jsem zjistila, že je naprosto nešikovnej. Bylo potřeba zatlouct hřebík, a když jsem zjistila, že to Stankovič vůbec nemůže dělat, musela jsem to udělat já. A tak to šlo dál a dál, takže postupně...

Vypracoval se?
Ne, ne! Právě naopak... já jsem se vypracovala, já jsem se naučila truhlářský práce, já jsem se naučila potom řídit auto, čalounický práce, já prostě umím skoro všechno.

Tys vlastně vedle něj vyrostla...
Já jsem vedle něj vyrostla! Jinak ještě musím říct, ohledně našich povah a toho sžívání... bylo velmi obtížný, protože my jsme byli oba v podstatě už hotový lidi. Já si ho brala, když mi bylo 26 a jemu bylo 31. Podle teorie jedněch našich známejch, který založili klub starých mládenců, muž, který je starší třiceti let a ožení se, už zůstává celý život starým mládencem, už to prostě nikdy není ono, není to pravej ženáč. A bylo to tak i u nás, protože to byla kosa na kámen a lítaly jiskry... já jsem se nechtěla nechat přesvědčit o řadě věcí, na který jsem měla už zformovaný názory, a bylo to samozřejmě i naopak. On si totiž Nikolaj myslel, že mě bude vychovávat. Jo, to je taky báječná věc, takový to vychovávání manželky... Při týhle příležitosti se chci zmínit o jedný věci. Vyšel teď Stankovičovi a Lopatkovi sborník k čtyřicetipětinám. V Magorově předmluvě se píše, že kdysi, když kdesi vařil polévku, chtěl do polévky bobkový list, ovšem ten v domácnosti nebyl, takže on říkal: Bobkový list potřebuju. A Stankovič že vytáhl z peněženky bobkový list, na kterým měl napsánu báseň, a dal mu ho. On že ho vyvařil v polévce a opět vrátil. To je typickej příklad mého spolužití se Stankovičem. Báseň! Pcha! Ve skutečnosti to já jsem tehdy z Havlíčkova Brodu, kde jsem se chystala na státnice, na tom bobkovým listu posílala Stankovičovi vlastnoruční pozdrav! Nicméně, prosím, historie už to přisoudila Stankovičovi... Jinak teda ohledně poezie, říkám, ta prochází tak víceméně celou dobu mimo mě. Toleruju Stankoviče, když vidím, že si sedne a kouká do blba, šije takhle nohou... On má takovej tik, že klepe nohou. No, a když tohleto dělá, tak může a nemusí psát báseň. V tom případě odcházím do kuchyně a věnuju se přitloukání hřebíků, spravování pojistek nebo něčemu podobnýmu. Snad jsem ho ale k něčemu přece jenom vychovala. Naučil se stříhat si sám nehty, co se ještě naučil?... mejt si sám hlavu, tu si umyl už několikrát...

Ono je to čím dál tím jednodušší...
Zase jsou ty vlasy čím dál víc vzadu. K tomu ostatně musím povědět jednu historku, která krásně vypovídá o vztahu básníka, hygieny a manželky... Stankovič se rozhodl, že na toho posledního Silvestra půjde za Buñuela, nadchnul se zrovna jeho vzpomínkama. Když jsem se ho ptala, jak si to představuje, říkal: Jednoduše. Nevyjádřil se až do poslední chvíle vůbec nijak... my jsme mezitím kmitali, chodili se seznamem, nakupovali věci, malovali dekorace, nějaký ty podmořský vokna... a v tom největším presu začal Stankovič vykřikovat, že když půjde za Buñuela, že musí mít nějak zamaskovaný fousy. A že by to chtělo masku. Samozřejmě, že si ani pro tu masku nedošel, musela jsem jít do papírnictví sama a tam mně nabídli jen jelena s parohama, což jsem z evidentních důvodů zamítla, pak starou čarodějnici, která měla příliš špičatej obličej, a pak smrt. Volila jsem smrt, přinesla ji domů a říkala jsem: Nikolaji, tadyhle to trošku vomalujeme a budeš Buñuel. Pak v době největšího fofru, kdy jsme strašidelným způsobem uklízeli a dělali výzdobu v tý šatně, Stankovič začal otravovat, abych mu namalovala masku. A otravoval a otravoval a otravoval a nakonec se teda maska samozřejmě vymalovala, Petra Hejdánková mi pomohla tu smrtku přemodelovat. A on se rozhodl, že se mu musej ještě udělat vlasy. Vlasy jsme přidělali tak, že jsme mu hlavu natřeli tuší, černou, do latexu, a posypali Kikininejma chlupama. Vypadal báječně, přišel s tímhle příčesem dokonce druhej den domů... trošku to smyl, malinko, to byl jeho první dotyk s vodou od Silvestra, že čelo trošku jako smyl. Všechno ostatní včetně psích chlupů zůstalo jako věneček takhle na temeni a okolo. A přišli jsme domů a já říkala: Nelehej si takhle do postele, smej si to. On prohlásil: Nemohu, mám kocovinu. Lehl si do postele. Spali jsme celýho 1. 1., já jsem večer říkala: Umej si hlavu. On říkal: Nemohu, není tady teplo, nachladl bych. Mezitím samozřejmě poněkud vychladly naše kamna. Nemohla jsem nic dělat, druhýho jsem mu říkala: Umej si tu hlavu. On říkal: Nemohu, mám stále ještě kocovinu. Dopadlo to tak, že 2., nebo 3. večer řekl: Olinko, já si tu hlavu umyju, jestli mi ji umeješ. Na tohle já nestačím, je to moc vzádu, musíš mi ji umejt. Nezbejvalo mi nic jiného, že vzít teda šampón, strčit mu hlavu pod vodovod a tu hlavu mu umejt. A vyměnit polštář. Myslím, že tohle vypovídá asi tak všechno o vztahu Stankoviče a vody.

Ještě snad to, že nikdy v životě nevlez do rybníka a tak.
Tam se ho pokoušel dostat už Paul Wilson v sedmdesátém čtvrtém roce na Orlíku. Ale Nikolaj si trouf suverénně jen na plachetnici, tam mu připadalo, neplavci, že se mu nic stát nemůže. On má totiž řadu takovejch základních neznalostí: neumí jezdit na kole, neumí plavat, neumí kouřit a neuměl do dvaceti let pít z flašky. Já to nemohu komentovat, protože nevím vlastně, proč všechny tyhle věci vznikly, ale je tomu tak. Je to přecvičený levák, který... který nemá sací reflex.

Ale píše ty básně, kytky ti snad nosí dodneška... a hele, když si tě namlouval, zazpíval ti někdy serenádu pod oknem? Nebo takhle – došlo mezi vámi někdy k balkónové scéně?
Ano. K báječné balkónové scéně samozřejmě došlo, vlastně k nim docházelo denně. Měla jsem nejlepší pokoj na koleji, rohovej pokoj s francouzským oknem a s mřížema, tam se velmi dobře lezlo odzdola. Čili já jsem vždycky prošla vrátnicí a Stankovič mezitím...

Takže lízt po mřížích umí. Některý sportovní výkony tedy zvládá!
Tohle zvládal velmi dobře. Ale nejkrásnější balkónová scéna, která mezi náma byla, to bylo, když se jednou s kolegou Stejskalem z knihovnictví opili v nějaké petřínské hospodě a já nějak naštvaně odešla domů. A tyhlety dvě bytosti, silně vrávorající, došly pod okno a začaly tam svou, skutečně oslí serenádu, protože doslova hýkali: Domůůů, domůůů. To by chtělo vylíčit přímo graficky, ale myslím, že by to k tomu chtělo noty. Když už se začaly otevírat všechny sousední vokna, tak jsem změkla a pustila je nahoru. To byla naše nejslavnější balkónová scéna. S balkónem jsme si užili i další drobný zábavný scénky na počátku našeho manželství, jako když jsem udělala koprovku a Nikolaj velmi rozmazleně pravil: Eh, tam je žmolek! A já tu omáčku vzala a vyhodila z okna. To byly samozřejmě takový jako drobný detaily.

On sám někdy něco uvařil?
My jsme ze začátku neuměli vařit ani jeden, ani druhej. A pak, když jsme se vzali... je to docela báječný, když člověk neumí vařit, protože se to postupně naučí jeden i druhej. Nikolaj umí vařit... několik jídel.

A dělá to?
Dělá to občas, protože já taky chodím do práce...

Další věc. On má většinou takový ty zaměstnání, který nejsou zrovna příjemný, ale který ponechávají více volnýho času. Jak se to projevuje na domácnosti?
Jistě... hlídače, tahače drátu, domovníka... Třeba byl tejden venku a tejden doma. Jistě, to je věc, která jednak rozkládá manželskou morálku, když je muž doma, zejména když je ten muž nepořádnej...

No právě... Jestli se to spíš projevuje jako pozitivně... jestli nakoupí, uvaří...
Už jsem ho teda, básníka, přece jenom trochu vychovala. Sklidí svoje poházený ponožky, trenýrky a všechno, co tak jako od něj odpadne. A občas teda uvaří. Já jsem zaměstnaná od skončení školy pořád v jednom zaměstnání, zatímco on byl, zejména po Chartě, furt vyhazovanej. Tím pádem jsem nucená sedět na jednom fleku, i když mě to mnohokrát otravuje. Tu práci jsem přerušila jednou, na tři měsíce, a to bylo, když jsem opisovala velediplomku svýho muže. On se tehdy rozhodl, že to vezme zgruntu. Psal o Josefu Florianovi, Dobrém díle, a rozhodl se doprovodit to bibliografií. Protože to vypadalo na veledílo, rozvázala jsem pracovní poměr a byla tři měsíce doma s tím, že on mě bude živit ze svýho platu, který tehdy dělal asi 1 300 čistá ruka. A já skutečně seděla ty tři měsíce u stroje dvanáct čtrnáct hodin denně a dala dohromady bibliografii z jeho podkladů, který ovšem on měl...

Na bobkovejch listech...
...někdy ještě hůř. A já to musela luštit a dávat tomu definitivní, knihovnickou podobu, jedině možnou a přípustnou... Musela jsem to ověřovat na knihách... dohromady měla ta diplomka přes devět set stran. Protože se odevzdává dvakrát, tak toho bylo k odevzdání osm svazků. My to donesli, samozřejmě po termínu, na katedru. A bylo to všecko dramatický, my to měli odevzdat v devět ráno a já o půl desátý po něm ještě hodila jedním svazkem, protože on vyžadoval kvůli nějaký opravě, že se musí vyříznout jedna stránka a vlepit tam nová, přepsaná, že by to nebylo perfektní. Protože on je, co se týče práce duchovní a duševní, on je perfekcionista. Takže letěla diplomka vzduchem o půl desátý, v deset jsme to odevzdali a katedra se zlomila, když ten Stankovič, to strašný zvíře, který jim viselo na krku už souvislýho času asi devět let, dorazil s těma osmi svazkama. Jeho studia ovšem bylo víc, snad osmnáct let.

Počkej, to nemyslíš osmnáct let na fakultě, ne?
Ne! Čistýho studia to bylo míň, asi tak dvanáct... on přerušoval, propadal... No, a když to donesl do tý školy, tak všichni padli a dali mu to za dvě...

To snad proto, žes tu stránku nevyřízla...
Tam se naopak šprajcnul vedoucí diplomový práce, že údajně Nikolaj nekonzultoval a že práce slouží „jinejm účelům“. Ale pustili ho ke státnicím. Všichni říkali: Jo, my už toho Stankoviče chceme mít z krku, my mu to dáme a nakonec mu dali dobrou s komentářem: Když má tak chytrou ženu, tak přece nemůže být úplně blbej.

Oni tě nevyhodili ani po Chartě, že? Ale ta Charta tě možná neomezuje tolik, jako potřeba mít jeden stálej výdělek v domácnosti, ne?
Jistě, já kdybych mohla, tak bych přestala dělat. Snad ta moje práce má nějakej smysl pro studenty u nás na fakultě, ale je to jen práce pro výdělek a omezuje člověka strašně časově. Přece jen, když je jednomu čtyřicet, má pocit, že by měl dělat jen důležitý věci, něco podstatnýho... no, dělám třeba ten Novej Brak, ale i na něj si musím čas krást... Ale ráda bych dělala i něco jinýho a nijak to nevychází, je tu domácnost, je tu navíc spousta dalších věcí...

Byla by situace nějak podstatně jiná, kdyby Nikolaj byl dneska ještě v Tváři?
Kdyby byl v Tváři, tak by to bylo úplně podobný, ale kdyby byla taková doba, aby mohl být zaměstnanej někde v literárním archivu, v Památníku písemnictví... Nebo v něčem takovým, mohl smolit recenze, publikovat... pak bych dělala na půl úvazku, nebo byla na fraj noze, úplně volně... Protože ne každej je Jaroslav Havlíček, kterej celej den strávil v bance a celej večer či noc psal. Ono to strašným způsobem votlouká, každej den když vstáváš před sedmou a jdeš do práce a tam nasákneš nekonečný předivo těch poměrně nudnejch hovorů, co bylo včera v televizi, a musíš tím projít, protože s těma lidma musíš vycházet a koneckonců není jim proč ubližovat, protože oni znají takovejhle způsob života... je to jejich způsob, jak žít. Ale jsou pryč ty nejlepší ranní hodiny, kdy to člověku myslí a večer nic neuděláš, protože se ti chce spát... a navíc... máme na Kampě krásnej byt, ale nesmírně malej a dva lidi tam prostě nic nemůžou. Máme pouze jeden psací stůl a kuchyňka je tak na zašívání prádla. Čili ani není kde dělat a hlavně není co, protože, jak říkám, pravidelný zaměstnání mozek poškozuje. Co bysme si povídali, to je asi taky smysl celýho toho způsobu, jak vlastně, krom jinýho, režim manipuluje s lidma. Ráno muset vstávat do práce, večer už bejt utahanej a usínat u televize, v polospánku vnímat to, co člověku vnucujou. Proto se tak strašně bráním televizi a tak ji nenávidím, nesnáším, že jsem dokonce už několikrát málem spáchala v hospodě výtržnost, když zapnuli televizi a začalo to rušit hovor. Protože ono už to rozbíjí i normální hovor, soukromej, v hospodách. A to je neskonalý svinstvo, jen doufejme, že to časem snad nějakým způsobem vyhnije, protože ta obrazovka, prostě... je kdákající strašidelná věc...

Ještě k těm Nikolajovým zaměstnáním. To jsou většinou zaměstnání manuální. Jak to zvládá? Nemuselas mu někdy pomoct, aby se třeba zaučil, nebo...?
Ne, ne. Vždycky naštěstí dělal s natolik slušnejma kolegama... jako například v kotelně hotelu Meteor, kde dělal s Vaškem Malým, katolickým knězem, a s Karolem Sidonem, nyní téměř rabínem. Tam byl šikovnej topič Vašek, Karolko byl duchem někde u horoskopů, astrologie, hvězd a hebrejštiny, takže nic moc, a Nikolaj, kterýmu říkali „pop“, ten topil nejlaxnějc. Kotelna byla černá díra z minulýho století, jak by řekl Jim Čert, „nejtemnější Mordor“, ale tahle sestava si tam navzájem pomáhala, naučili ho...

Já bych se chtěla zeptat na houby.
Vidíš, houbaření, to jsem vůbec pominula. To je vlastně velká vášeň, která nás přes všechny rozhádanosti, výkyvy a nesoulady, který asi jsou v každým manželství, přece jenom spojovala odjakživa. Já znala odjakživa dost druhů, milovala jsem chození po lese. Když jsem si vzala Nikolaje, okamžitě jsem ho odvlekla do lesa, kde zprvu koukal jako tele na nový vrata, ale pak najednou, protože je perfekcionista, to začal zvládat úžasným způsobem, začali jsme shánět atlasy a další atlasy, no a vypracoval se natolik, že teď je lepší než já. Teď je manželství v největší pohodě, když jsme spolu v lese, kde hledáme houby. Když rostou...

A co takový ty Nikolajovy zvláštní zážitky, tajemný úkazy ve vaší domácnosti, nebo ve vašem soužití...
No, to jo, tajemný úkazy, díra v Hrobce, boty u soudu, mám o tom mluvit?

Jóóó! Tajemný úkazy, to jó!
Tajuplnej úkaz v naší rodině, to jsou třeba boty před soudem. Když byl proces s VONSem, Nikolaj se flákal někde jinde, byl v hospodě nebo seděl... nebo dělal sdělení. No, a my s Blankou Dobešovou tehdy samozřejmě pilně konspirovaly, nejdříve v kavárně Slávia, pak jsme přešly do Jéčka a tam se rozhodly, že půjdeme do vinárny u Šupů, neboť uhodila půlnoc a v Jéčku došlo pití. Když jsme kráčely okolo soudu, říkala jsem Blance: Prosím tě, nezlob se na mě, ale je naprosto nezbytný, abysme šly okolo soudu po chodníku, protože celej den se nesmělo na ten chodník vůbec vstoupit, abysme si jako posílily sebedůvěru. Šly jsme tam teda a náhle, úplně přesně před vchodem, kde celej den stály ty kordony uniformovanejch i civilních estébáků, tak tam jsme spatřily dvě pánský boty, nakročený směrem do budovy. Úplně dokonalý, nespravovaný, poměrně zánovní boty. Nejdřív jsme koukaly na všechny strany, jestli to není narafičený, jestli tam nestojí kamera a nedrapnou nás, až je zvedneme. Pak jsme nicméně každá popadly jednu a odnesly je k Šupům, protože jsme rozhodly, že určitě budou Nikolajovi. A taky byly. Pozdějc jsme si o tom vymyslely celou teorii, jako že jsou to boty ducha padesátých let, který vstupoval do budovy, a my, který jsme mu odnesly ty boty, jsme způsobily, že nemůže odejít, takže už tam zůstal, dodnes. Takže za všechno můžeme my s Blankou.

Teď jednu otázku, která s tajemnejma úkazama souvisí: dá ti hodně práce Nikolaje oblíkat?
Ani ne tak moc. My oblečení nekupujeme. Přichází samo... Hodně se toho našlo v Hrobce, protože všichni hrobkoví podnájemníci byli tak neuvěřitelně líní, že když třeba umazali ponožky, nebo si polili kalhoty griotkou, pohodili to tam...

Ale já myslela, že putuje k Nikolajovi nejenom oblečení cizích lidí, ale že se mu i některý jeho věci, který ztratí, což dělá permanentně, zase vracejí.
Jo. Znovu se vyskytujou. Já například, když jsem byla mladomanželka, jsem mu věnovala šálu, na kterou jsem vlastnoručně vyšila obrovskej nápis NIKOLAJ. A tu šálu nosil úspěšně... on ztrácí věci, to je další věc, která je takovým jablkem sváru v naší domácnosti, že on všechno ztrácí... takovejch dvacet propisovaček za rok, třicet ponožek, občanský průkazy, tašky, no všechno, co se dá... psací stroje, všechno ztrácí. A tuto šálu úspěšně nosil asi dva tři roky, pak se ztratila... jako čepice, jako jiný šály... Na další Vánoce k nám přišel dr. Dubský a přinesl se svým ostýchavým takovým uchechtáváním malý balíček a říkal: Olinko, já jsem ti přines něco, co se bude Nikolajovi velmi hodit pod stromeček. A já to rozbalila a ejhle, ukázalo se, že to je jeho ztracená milovaná šála, rok ztracená šála, která se našla ve vinárně tzv. Každodenní, kde dr. Dubský strávil celé odpoledne a večer, mezitím, co se venku změnilo počasí a ochladilo se. On zašel za šatnářkou a říkal jí: Paní šatnářko, nebylo by tady něco na hlavu nebo tak, venku je strašná zima. A ona říkala: Něco tady mám už asi rok, to se vám bude hodit! a vydala mu tuto šálu. No, tak se šála vrátila k Nikolajovi, magicky mu vydržela asi rok a opět zmizela.

Takže teď už ji zase nemá?
Ne, má. O dalším Silvestru přinesl Ivan Havel do tomboly pozůstatky po Sabatu v Praze magické, tedy z minulého Silvestra. A mezi nima, ejhle, opět šála s nápisem NIKOLAJ. Byla už mezitím řádně rozežraná moly, musela jsem ji zašít. Nikolaj skoro slzel, když ji spatřil. Od té doby setrvává pořád u nás, až letos před Vánocema najednou zmizela. On říkal: já projdu celou trasu, někde musí být, kudy jsem šel se psem. Prošel celou trasu, šálu nenašel. Druhý den jsme vyšli ven a v prudkém slunečním světle jsme spatřili, že visí na Uhelných skladech. Takže to je její třetí ztracení a možná že tím pádem mu vydrží až do smrti. Pokud ji moli nesežerou.

Já se například chtěla zeptat taky na emigraci. Je známo, že spousta vašich přátel odjela. Uvažovali jste někdy o tom, a když, tak jaká země by to byla?
Abych... nechci ze sebe dělat frajerku, ale já jsem o tom nikdy neuvažovala.

Ty máš tu Vysočinu...
Mně to bylo strašně proti srsti zejména z jednoho důvodu. Protože já jakžtakž umím anglicky, ale jen tak, abych mohla číst a překládat. Neumím mluvit a vím, jak nesmírně obtížně se člověk vyjadřuje v cizím jazyku, než chytí významový rozdíly, ducha jazyka. A bylo mi jasný, že by trvalo několik let, než by člověk dosáhl aspoň takový dokonalosti, aby nebyl furt za idiota, kterej se nemůže vymáčknout, jak chce. A neměla jsem nikdy iluze, že když se člověk zbaví nějakýho presu, policajtů a všelijakejch věcí, jako vyrážení dveří... taky nám je jednou vyrazili... bude rázem šťastnější a bez problémů. Byly okamžiky, kdy tady bylo člověku dost zle, protože... když ti policajti jsou za dveřma a zvoněj a nevíš, co to sebou ponese, prohlídka, odvedení... tak je člověku vždycky těžko a přeje si bejt někde jinde. A upřímně řečeno, snad jsem měla nějaký zaváhání, který trvalo přesně asi tak půl hodiny, tehdy, když už byl Paul s Helenou venku a tady to taky všechno odjíždělo, tak jsem si tehdy říkala, snad, že by to byla asi Kanada, kvůli tomu houbaření. Jsou takový fámy, že v Torontě je možno v parku nasbírat křemenáčů mraky. Ale to bylo skutečně asi tak půlhodinový, a pak jsem říkala, ne, to je nesmysl. A Nikolaj tvrdí, že jeho rodina už odemigrovala z Východu dost... Sedmihradsko, Podkarpatská Rus atd. Takže jsme o tom nikdy ani nemluvili, ani neuvažovali, i když nám Wilsonovi vzkazovali, že je pro nás zařízený sponzorování, a... ačkoliv jsme tady patřili k nejhůř bydlícím, relativně nejchudším... Nevím, co nás tady tak drží. Ani rodinný vztahy tady nemáme tak vřelý, že bychom se nemohli odtrhnout, a přesto jsme nešli. A bylo mi jenom vždycky hrozně líto těch lidí, který odcházeli, protože jsem si říkala, že – možná – nevědí úplně, do čeho jdou. Že nevědí, že tam budou postrádat, co je tady základní... to určitý společenství, který tady je. Protože tam venku může člověk zůstat přistěhovalcem, jo? A musí většinou zapomenout na minulost a dívat se dopředu sobecky... není každej Škvoreckej, Tigrid a tak. A spousta taky šla ven jen proto, že chtěl mocí mermo jejich partner, s ohledem na děti...

Pokud jde o to, že většina těch lidí nevěděla, do čeho jde... ty máš představu...? Byli jste někdy venku a vůbec, jak jste byli venku, spolu, či samostatně?
Venku jsem byla, dřív, než jsem začala s Nikolajem chodit, párkrát. Ale představu mám spíš z toho, co lidi píšou a vypravujou. Nikolaj je pecivál. V roce 1974 jsem ho vyvlekla do Rumunska a tam zkejsl u popa na vesnici. Moře v životě neviděl. Já jezdila hodně stopem, na Západě jsem ale byla akorát jednou, v šedesátým osmým, v Anglii...

Tam ses naučila anglicky?
Ne, já studovala angličtinu na vysoký, dva semestry. Já jsem i zběhlej student...

Pro brakovou literaturu je určitě lepší, že jsi zběhla z angličtiny ke knížkám.
Brakovou literaturu jsem milovala odjakživa natolik, že jsem z ní chtěla dělat diplomku... a nějak to vůbec nešlo, protože jsem byla lempl, nebylo takový téma vypsaný a nebyla jsem dostatečně... zkoordinovaná... Odjakživa jsem četla velmi ráda brak, detektivky, dobrodružný romány, sci-fi, horrory a všechno tohleto. A protože jsem člověk nadanej velkou fantazií, tak jsem si to všechno od dětství velmi rozvíjela. Například když jsem si v pátý třídě přečetla Vyvraždění rodiny Greenů, tak jsem večer musela prohlídnout všechno, pod postelema a ve skříních, jestli tam náhodou není vrah, a v noci jsem se budila...

Hele, co Sláva Jelínek?
S tím jsem se seznámila až v době Hrobky. Nemůžu o něm říct celkem nic moc... četla jsem pouze lorda Farguhara a Záhadnýho mandarína, kterýho jsme měli nějakou dobu v Hrobce, než si ho Jim Čert vzal zpátky. Ale je to podle mě autor naprosto nedoceněnej, kterýmu se, zejména v lordu Farguharovi, podařilo nějakým zvláštním, patologickým způsobem udělat něco s jazykem a viděním světa a úplně se osvobodit od zábran, který jinejm autorům zabraňujou spoustu věcí napsat. Protože to, co tam píše, jsou v podstatě prasárny, ale jsou to autentický prasárny jeho takovýho toho nejhlubšího já, jo? Když píše, jak hlavní hrdinka rozpouští svou lesbickou tetu v kyselině sírový, tak z toho má on i čtenář nefalšovaný potěšení. A celej ten jazyk! Celej ten jeho jazyk je nějak zalomenej, zkřivenej, celej ten prostor, v němž se pohybujou jeho postavy, to je svět schizofrenika, a když to čteš, seš v něm taky. On se najednou zaujme třeba klikou a klíčovou dírkou a popisuje na půl stránce, jak ta klika vypadala za přísvitu, kterej padal zvenčí, a ta klika bobtná, zlověstně okolo ní bobtná i čas, i prostor, a stává se středem všehomíra...

No, kdybys ho srovnala třeba s ostatníma brakovejma autorama...
Je hlavně jinej... Braková literetura je vůbec několika druhů. Takovej ten profesionálni brak je tady jednak... to jako když někdo seká dívčí románky atd. podle osvědčenýho schématu a srdce do toho věru nevloží, jen se tím živí, jo? A pak jsou lidi, který píšou autenticky a vyjadřujou v tý brakový formě něco svýho, hlubokýho, co je v nich. Některejm to tak přímo myslí, je to jejich posedlost. Je jich míň, samozřejmě, pár. Díky Hrobce se nám jich podařilo pár objevit, byli to například český autoři, který většinou psali pod pseudonymama. Jistě jsou i jinde, ale nikdo je nepřekládá, protože je to praštěné literatura. Tak je to například nějakej Hradeckej, Zázraky žlutého pláště, Western, Záhada svatebních závojů, posedlík Collins ze Žižkova, i když ten to sekal moc na běžícím pásu... Sláva Jelínek psal kromě svejch majstrštychů i některý zdánlivě odfláknutý průměrný braky o zazděnejch jeptiškách, cikánama ukradenejch dětech, ale vždycky někam ujíždí, je tam cejtit to naprosto horký, patologický zaujetí pro věc. Myslím, že je to autor, kterej by zasloužil nějakou skutečně seriózní studii.

U nás ta braková literatura, to byly dívčí romány a červená knihovna, modrá knihovna a kovbojky, ale ten Sláva Jelínek z toho vyčuhuje takovým zvláštním způsobem, nesrovnatelným...
On je skutečně jak bolavej palec, protože není vůbec jasný, co on je. Zřejmě měl osobní nutkání ke všemu odpornýmu, koprofilii, lidožroutství, a všechna tahle hniloba ho lákala, voněla mu. Neříkám, že je to vážnej autor, ale je autentickej a naléhavej, nezaměnitelnej... a není divu, že si vysloužil spoustu odsudků a zloby... A druhá věc, která by zasloužila zpracovat, je edice Magnet. To jsou ty brožurky blbý, utrápený, co se koupěj v trafice. Ty nám nosila Eva Kantůrková s tím, že doufá, že až jich nanosí dostatečně, že konečně někdo o jevu zvanej Magnet napíše studii. Já udělala jen krátký anotace, který se sice časem rozrůstaly, ale... Eva se taky nepodujala. Taky jsou patologický... patologický svou hloupostí, lží, naplňováním klišé... jsou věrným obrazem doby. Třeba to ponoukne někoho ze čtenářů Revolver Revue – tam jsou mladý hoši a mají spoustu sil...

Poslyš... a jakou brakovou postavou bys chtěla bejt?
Doktorem Fu-Manchu.

A... chtěla bys bejt čarodějnicí?
Moc. A vím dokonce, co bych asi všechno udělala. Já mám strašnou spoustu přání, který bych uskutečnila, ale já bych prostě udělala na světě takovej bordel...

Pořádek... snad, ne?
Já si myslím, že by to nutně vyústilo v bordel, protože jak známo všechny dobrý skutky s sebou vzápětí nesou spravedlivý tresty, jak říká náš brakovej autor Anatol Szerb... Ale brala bych to jako dělání pořádku...

Ještě feminismus... byly tady nějaký Italky a furt s tím otravovaly... co si myslíš ty o feminismu?
Nikdy jsem o něm zvlášť nepřemejšlela... Ale zdá se mi, že je to blbost, tak jak to berou dámy na Západě. Já si myslím pouze, že by ženský měly mít možnost uvolnit se víc od tlaku svých partnerů a mít víc času na sebe, aby mohly někam vycházet a nějakým způsobem, třebas sebepitomějším, se realizovat. Většinou mají čas a odpoutají se, až je pozdě, až jejich partneři umřou. Pak už choději leda tak na kafíčko do Slávie... Podívej se, ženskejm to myslí, byť jinak než chlapům... a na vysoký se stane co? Holka si nabalí kluka a šmytec. Prostě ještě ani nemá děti a už je nějakým způsobem uťápnutá, jenže to je zřejmě ženská pýcha... A zase... viděli jsme to sami, jak byla fantistická třeba Juliána se svou nekonečnou výdrží, když zavřeli Magora, jak nám rozkvetly další dámy, Amálka, Dana, Hanička, nemluvě o Olze a dalších...

No, to je asi všechno... Napadá tě, na co jsme se ještě nezeptaly?
Chtěla bych jen dodat, že před několika rokama jsem chtěla dělat sborník... Můj jeden den s mým mužem, kde jsem chtěla mít všechny výše uvedené dámy a vyzvat je, jak vypadá takovej jeden průměrnej den ve společnosti jejich muže... ale nakonec jsem si říkala: ono by to nadělalo takovou spoustu zlý krve! To snad za to ani nestojí. Když si představím třeba, jak líčím, jak já jsem v práci, zatímco Stankovič poslouchá první zprávu o počasí, druhou zprávu o počasí, třetí zprávu... pak ho někdo vyšťouchne do hospody... a já jak přicházím domů a chodím po bytě a vidím, kudy prošel, jo. A jak mu říkám: Ty si tady zase, prosímtě, udělal to a to! A on na to: Já bych to byl býval byl uklidil... Prostě takovýhle líčení by bylo nutně pejorativní a ten mužskej by vždycky z hlediska ženský vypadal jako šašek... a ono není možný mužskýho zredukovat jen na toho podivínskýho tvora, co dělá doma bordel a má směšný vrtochy. Má snad i něco navíc... tenhleten kuchyňskej pohled by byl urážející. Proto jsem ten sborník neudělala. – I když by to jistě sranda byla...

To by byl ten příliš přízemní feminismus...
Nojo... Stankovič je příšernej, mejt se nechce, bordel dělá, pracovat rukama neumí... ale chci o něm říct něco hezkýho... je inteligentní. Je chytrej a to prostě není každej, je s ním sranda... a hodnej je, no. Občas.

Ještě jsem se chtěla zeptat – kterýho dárku od něj si nejvíc ceníš? Protože on kromě toho, že tě zahrnuje kytkama, tak ti dává i dárky.
Počkej, to teda nevím... to já nemůžu teďka vůbec říct... je těch dárků jistě řada...

No, to jsem tě konečně vyvedla z míry... sbírka básní to asi nebude . . .
Ne! Sbírka básní to nebude!

Ještě něco: K jednomu z těch tajemných úkazů, který se k vašemu životu vážou a který jsme poněkud odbyly, patří i Kikina. Způsob, jakým jste ji nabyli...
No jistě! Tady nebyla vyřčená podstatná věc, že my jsme chovatelé pudla, teda pudlice, se kterou jsme zažili mnoho dobrodružství – vypadla z okna v prvním patře, za jízdy v šedesátikilometrové rychlosti vyskočila z jedoucího automobilu... udělala osm parakotoulů a dělala další takovýhle alotria... když jsme jednou v Hrobce otevřeli šampaňský, tak odešla do Jéčka atd. atd.

Ale hlavně jak jste ji získali... ona má taky temnou minulost...
Získali jsme ji takovým způsobem... takhle: Věra Jirousová nám kdysi věnovala kočku Můru, jejíž otec byl z hradu Houska. Moc jsme ji milovali, a protože dáváme zvířatům svobodu, byla zdivočelá a nechala se přejet popelářema. Když se to stalo, vypila jsem flašku rumu a děsně jsem brečela. Kolegyně z práce se na to nemohla dívat a přinesla mi psa – Kikinu. Byla tehdy asi půlletá a se strašnou vervou nám utíkala... My ji měli asi čtrnáct dní a kdosi nám řekl: Ježišmarjá, proč máte toho černýho pudla, copak nevíte, že černej pudl byl v Krči příčinou smrti nějaký babičky, kterou strhl pod autobus? To prej byla babička, která měla pudlí štěně a to tak táhlo, prej. My o Kikině nevěděli nic, než že vyběhla z Krčskýho lesa, a tak jsme jí začali říkat Vražda, protože to vypadalo věrohodně, že by odtamtud z tý Krče zaběhla do Krčskýho lesa. Měli jsme ji nějakej ten pátek a vypravovali jsme to na výstavě soch, nějaký neoficiální vernisáži, Aleši Lamrovi, ten říkal: To je nesmysl, prosim vás, co na tohle věříte? Pudl že by strhl babičku pod autobus? To je přeci blbost, to je kravina! To nejde! Takovejhle malinkej pejsek, ten by ani s mou sochou nehnul, protože ta je ze solidního višňovýho dřeva! A já jsem říkala: No, nevim, nevim... Byla tam ještě Helena Wilsonová a ta říkala: Tak to vyzkoušíme! A on přivázal Kikinu za vodítko okolo své sochy a já odešla asi dva metry a zavolala: Kikino! – Kikina cukla, socha spadla a přerazila se vejpůl. Takže pak Aleš okolo ní chodil a říkal: Kikino, Kikino, ty seš nejen Vražda, ty seš vrah lidí a soch...

Ona je vlastně němým svědkem téměř celýho vašeho manželství...
Dokonce jsem nedávno psala Heleně Wilsonový, která, než odjížděla, tak ji poznala jako jednoletou slečnu... a teď jsem psala... Kikině už padají zuby... Vy jste vlastně venku už celej jeden psí život...

Rozhovor vyšel v samizdatové Revolver Revue č. 10/1998 a v Revolver Revue č. 69/2007.