Z nekrologu za Andrejem Stankovičem

[...]

Hovořit v souvislosti s prací mrtvých  o nenahraditelnosti a prázdném místě se zdá být takřka povinnou frází: je však v současnosti mezi recenzenty českého filmu někdo, kdo by uměl tak nepředpojatě jako Stankovič referovat o kinematografických příslibech a propadech a kdo by zároveň s takovou otevřeností dokázal ukazovat na lobbistické zákulisní praktiky? Stankovičovi něco takového umožňoval i jeho profesně „čistý štít“, skutečnost, že mu při formulaci názorů a postojů na rozdíl od tolika jiných intelektuálů nesvazovaly ruce  vlastní někdejší nemorální „přehmaty“ či zbabělost. Věrohodnost a jedinečnost jeho kritických textů ovšem zakládalo ještě něco víc než vlastnosti posud zmíněné: kromě nezaměnitelného stylu, který v autorovi nezapřel těžko zařaditelného básníka, a humoru, který byl u Stankoviče, zpravidla velmi otevřeně „osobního“, zárukou žádoucího odstupu, například také jeho věcná a neokázalá angažovanost. Ta se neprojevovala pouze na popsaných stranách, ale nabyla, hovoříme-li jen  o posledních letech a jen o filmu, zcela praktické a hmatatelné podoby, příkladně v jeho letitém působení mezi členy Rady Státního fondu ČR na podporu a rozvoj české kinematografie či v jeho Ceně samozvanců, kterou se rozhodl předávat u příležitosti udělování Ceny RR.

[...]

 

(Kritická Příloha Revolver Revue č. 21/2007, přetištěno v Revolver Revue č. 69/2007)