Z knihy Je třeba si vybrat

„Také Svatý Šebestián (1912), klíčové Kubištovo dílo, je svého druhu autoportrétem. Od Kuřáka ho dělí dva roky a nekonečná vzdálenost v pocitu světa. Tady už nenajdeme sebevědomý rozlet, ale bolest a bezútěšnost. Osud umělce je interpretován jako martyrium. To jsme v době, kdy Kubišta už nepatří mezi protagonisty mladých uměleckých výbojů a stahuje se postupně z hlučného centra avantgardních diskusí a sporů do pozic outsidera. Dřívější přátelé Beneš a Filla se stávají jeho tvrdými oponenty. (Díky této izolaci ale bude schopen jako jeden z mála akceptovat a zužitkovat principy italského futurismu, který ortodoxní Skupina výtvarných umělců dogmaticky odmítá.) Cítí se sám, bez přátel a bez pochopení, navíc neustále v beznadějných finančních podmínkách. Barvy už nezáří, kolorit je zjednodušen na minimalistický akord purpuru a zeleně, modulovaný magickým světlem.“

(Smrt je zelená, život purpurový, 1993)

 

„Ta nešťastná potřeba patřit pod prapor. Být mezi protagonisty moderního a nejmodernějšího, účastnit se na špičce, být avant-gardou. Osvojit si svobodně všechny vymoženosti („Neosvojiti si vymožeností Mejercholdových znamená zříci se v divadelnictví pokroku,“ nabádá Teige) a pokračovat vpřed, probojovávat cesty nového života. Avantgarda byla hnutí, které muselo mít program, proto ho provázelo tolik silných slov. Působivé teze se rychle přejímaly a sebevědomě generalizovaly. A krátkozrace. Zakotvení idejí bylo mělké, ale spoléhalo se na ně bezvýhradně. To byla odvrácená tvář avantgardního pojetí světa jako kaleidoskopu, kde vše bylo vlastně snadné, stačil letmý pohled, dotyk bez hloubky, a bylo jasno. „Filozofie lhala. Fotografie nelže a nesmí lháti,“ přesvědčoval Teige.

Tohle všechno je dědictví avantgardy a mohli bychom se od ní pohoršeně odvrátit, kdyby nebylo tak trvalé.“

(Černá bílá ano ne, 1993)

 

„Skála dokázal, že umí i prostory Rudolfina suverénně zabydlet, ale je otázkou, zda podbízivá instalace, která návštěvníkům nabízela šanci „odpoutat se od obyčejného světa všednosti a pohybovat se s lehkostí v kouzelných sférách nadoblačné krásy i absurdity“ (informační plakát v Rudolfinu) a stylizovala Skálu do polohy tvůrce nového ‚multiversa‘, umělci samému opravdu prospívá. Procházka sály plnými rafinovaných překvapení byla stavěná až příliš na efekt. Stačilo by možná jen o trochu míň teatrálnosti, méně ambiciózní témata, než je PAMĚŤ nebo ENERGIE (Choroš nebo Nepopulární tlouštík byli sympatičtější), užší a soustředěnější výběr, bez úliteb aktuálním bůžkům, jako byl fotografický cyklus Špionážní fotografie nebo kulisovitě schematická rozměrná malba v Sále mlčení, na níž se ‚křehké vztahy‘, tak působivé v spontánních deníkových záznamech, proměnily v malířskou rétoriku a nevěrohodnou magii. Také Suchá ředitelská lebka nebo několikametrový gramofon vyzněly vedle monumentálních maličkých hlaviček z Headlands, které v muzeální adjustaci za zvětšovacími skly připomínaly starověké nebo orientální kultovní předměty, jen jako vtipné obří dekorace.“

(Tvořit jako příroda, 2005)

 

Těžko říct, jestli se máme pyšnit nebo spíš hanbit, že problém ‚centra a periferie‘ nyní dorazil i do naší Národní galerie. Billboardy v ulicích a plakátky v metru v podstatě prozrazují, co můžeme očekávat: Počítačově manipulovaná Mona Lisa, technicky dokonalá, ale umělohmotně sterilní dvojnice slavné dámy zbavená šatu, individuality, úsměvu a tajemství, zvěstuje umění ve věku digitální reprodukovatelnosti. Bohužel to není Mona Lisa Live, jak zní název reprodukované práce J.-P. Khazema, je to figurína.

Stovky exponátů, které z nepřeberné nabídky globalizovaného trhu vybralo několik desítek kurátorů nejrůznějších národností, poskytují obraz pestrý, ale ve výsledku monotónní. Jako na videu Missing out: sledujeme dočasné společenství, které charakterizuje absence vztahů. Všichni jsou podřízení nepojmenovanému rituálu, ale budí dojem, že se chovají spontánně a svobodně. Patrně jsou přesvědčeni, že jsou sami sebou a že mají své poslání, ale když jednotlivec vstane a odejde, konstelace se nemění, prázdné místo v sestavě není znát.

(Pražský hamburger ne horší hongkongského, 2003)