Wie ein Bursch aus Prerau sich ein Buch über amerikanische Poesie vorstellt
[...]

Propagační texty na obalech vydávaných knih je samozřejmě nutno brát s rezervou: knihy a jejich autoři se v nich obligátně vychvalují do nebes. I takováhle nakladatelská (či v horším případě autorská) reklama by však měla znát míru: když se na zadní straně obálky knihy Dějiny americké poezie (Oftis, 2006) dozvíme, že „dvacet dva kapitol této knihy přináší nejúplnější přehled dějin anglofonní severoamerické poezie za období 1945–2006, jaký [sic] doposud byl v českém i mezinárodním kontextu publikován“, a vzápětí se dočteme, že se autor spisu Jiří Flajšar narodil v roce 1975, znejistíme. Snad bychom se měli zaradovat, že jsme se stali svědkem toho, jak česká (či moravská, chcete-li) anglistika zrodila badatele světového formátu, nadto tak mladého, a měli bychom si začít barvitě představovat, jak se o práva na anglický překlad veledíla servou do krve Harvard University Press, Harcourt, Inc. a Farrar, Straus & Giroux. Podobné radostné fantazie „objektivně“ podporuje fakt, že se knize dostalo uznání i od Flajšarovy domovské instituce – Palackého universita, na jejíž anglistice Flajšar vyučuje, vyhlásila Dějiny americké poezie za jednu z nejlepších monografií minulého roku. Pokud se však nenecháme strhnout nekriticky radostným očekáváním, těžko se zbavíme dojmu, že autorovo čelo je drzé natolik, že pro to nenacházíme srovnání ani v současném českém literárněvědném provozu, který skrupulemi věru neoplývá. 

Tak či onak otevíráme knihu s dychtivou zvědavostí.

[...]

Nevadí nám tolik formulační topornost – čtenářská zkušenost nás ovšem učí, že zpravidla bývá výrazem topornosti myšlenkové –, jako to, že představené autorovo směřování je beznadějně školometské: na následujících stranách se bude klasifikovat (lépe řečeno škatulkovat) a popisovat, rozmarně se zkříží to nejhorší z Arne Nováka a Mukařovského (anebo třeba z Malcolma Cowleyho a Northropa Frye, abychom zůstali v rámci anglofonní literární vědy) – a autor se tím ještě na úvod vychloubá, místo aby se do hloubi duše styděl.

Flajšar se sice nestydí, přiznejme mu ale, že alespoň nepředstírá falešnou skromnost: jak už jsme se zmínili, hned na začátku vyzdvihne zvolenou metodologii jako „nejrozumnější“ a poté nám sdělí, že si v knize „neskromně“ klade za cíl „úplné pokrytí hlavních i okrajovějších trendů v rámci daného žánru anglofonní severoamerické poezie [modré z nebe nabízím tomu, kdo mi definici takového žánru dokáže předložit] za období 1945–2006“. O kousek dál se dozvíme, že „po zralé úvaze autor nezařadil do knihy karibské básníky. Hned nato Flajšar srovnáním s „čtenářsky nepřátelskou“ angloamerickou praxí implicite pochválí vlastní způsob citace. Vzápětí upozorní na skutečnost, že pokud v poznámkách pod čarou neuvádí překladatele citovaných básní, jedná se o jeho vlastní překlad. Kdo je tedy autorem řady „nevlastních“ překladů, označených „Přeložil J. F.“, či dokonce „Přeložil Jiří Flajšar“, zůstává vzrušující záhadou. Na závěr úvodu nám pak Flajšar výmluvně popíše své naděje (jak jinak než neskromné): „Autor této knihy nicméně neskromně doufá, že obsah následujících kapitol poskytne na několik příštích let zájemcům o americkou poezii z řad čtenářů, kritiků, překladatelů i vydavatelů základní i pokročilou orientaci v někdy až bezbřehé a matoucí různorodosti americké multikulturní literatury. V případě této knihy se totiž jedná o první ucelené dějiny americké poezie v češtině a v mezinárodním měřítku rovněž o jediné knižní zpracování téhož úseku, jež bere v úvahu i nejnovější vývojové trendy (včetně americké poezie po nástupu novoformalistů a básníků jazykového experimentu).“ [jak vidno, pisatel textu na obalu svému autorovi, titulovanému tam „dr. Flajšar“, rozumí na slovo].

[...]

Když konečně dospějeme k samému výkladu o poválečné americké poezii – začíná se kapitolou nazvanou Akademický formalismus –, posledního zbytku naděje nás zbaví dvě úvodní věty: „Formalismus je sice vnímán jako projev ruské literární kritiky první poloviny 20. století, avšak v kontextu americké poezie má tento termín odlišný význam. Formalismus zde totiž obvykle označuje lyrickou (v menší míře také epickou) poezii využívajícího tradičního metra – zejména jambického pentametru, případně dalších v anglofonní poezii hojně využívaných veršů jako tetrametr a blankvers – a obvykle též rýmového schématu, to vše na úkor obsahové složky básně, která zůstává v podřízeném postavení vůči formě.“ Nesmyslnost první věty je zjevná, ve druhé větě čtenáře vyděsí hned několik věcí: především oddělování tzv. formy a tzv. obsahu a přesvědčení, že k „využívání tradičního metra“ a „rýmového schématu“ (nechtěl autor říci spíše jen „rýmu“?) musí docházet „na úkor obsahové složky“. Takový Richard Wilbur, o němž se Flajšar o pár stránek dál rozepíše a jehož verše používá jako motto k dané kapitole, by se za tenhle názor jistě pěkně poděkoval. (Ve srovnání s výše zmíněnými záležitostmi bledne fakt, že autor buďto neví, že blankvers je také jambický pentametr, anebo to neumí syntakticky vyjádřit.)

Následující vymezení probírané skupiny básníků poukazuje na další zásadní problém Flajšarova textu, na problém, s nímž se v různé míře setkáváme ve všech kapitolách: na arbitrárnost jeho dělení do celků, skupin, generací atd. – tedy na to, co tvoří samu strukturu textu, z čeho vyvstává sám stavební princip knihy. Flajšar si toho je zčásti vědom; téměř v každé kapitole najdeme ospravedlňující výroky následujícího typu: „Jestliže Jarrell byl do této kapitoly [tj. kapitola 3] zařazen spíše díky své generační spřízněnosti s ostatními autory (jeho poezie má více prvků konfesijní poezie a poezie hloubkového obrazu [kterýmžto dvěma „směrům“ jsou věnovány kapitoly 6 a 7]) “; „Poetika upřednostnění iracionální složky autorské výpovědi se stala [...] krátkodobě populárním dobovým stylem. Během 70. let jej však jeho hlavní představitelé jako příliš limitující postupně začali opouštět.“; „Samotní představitelé daného směru – zejména čtveřice Frank O’Hara, Kenneth Koch, John Ashbery a James Schuyler – neměli tuto kritikou zavedenou nálepku příliš v oblibě.“ Co je však takováto sebereflexe (navíc minimální) platná, když Flajšar nakonec všechny básníky shání do nesourodých a nesouměřitelných stád a stádeček, jednou na základě publicistických nálepek („Beatnická generace“), jindy na základě regionálního příslušnosti („Sanfranciská renesance“, „Newyorská škola“), programních vyjádření („Poezie hloubkového obrazu“), pohlaví („Hlas amerických básnířek v poválečné poezii“), etnického původu (celá „Část třetí“ nazvaná „Poezie multikulturní Ameriky“) a nakonec podle klíče, který evidentně zná jenom on sám (poslední oddíl knihy, nazvaný „Jinam nezařazené fenomény v anglofonní severoamerické poezii“, obsahující mj. kapitolu „Cestou domů: báseň jako jízda autem“)?

Že se k podobným nálepkám sahá i v americké literární kritice a že to obdobně dělají i věhlasní autoři, z nichž Flajšar čerpá? To sice ano, ale nikoli s takto absolutizujícím nárokem: poezii takto nahodile totalizovat nelze. Flajšarovo dělení je navýsost utilitární, školské – aby v poezii panoval nějaký systém (a „odborný asistent“ o něm mohl přednášet po Evropě a zkoušet z něj nebohé studenty), musí se tam zavést. Co na tom, že přitom sčítá hrušky a jablka, co na tom, že se týmž tónem snaží charakterizovat zcela odlišné básníky; co na tom, že výsledný přehled je nekoherentní kompilací z jiných přehledů, a konečně, co na tom, že je to duchamorně napsané – hlavně, že celá ta taškařice připomíná vědu, a může tak legitimovat autorovu pozici ve „vědeckých strukturách“. V tom je také nejcennější, byť zcela bezděčný přínos Flajšarovy knihy: předvádí nám v té nejkřiklavější podobě, jak se u nás „bádá“ a píše o literatuře. Flajšar sám tento způsob „bádání“ ještě úplně precizně neovládá, nejspíš pro svůj věk je v tomto ohledu dosud greenhornem, ale proto nad ním není třeba lámat hůl: ještě pár „vyřešených“ grantů, ještě několik konferencí a „původních přednášek“, a jistě se naučí podstatu své práce kamuflovat stejně chladnokrevně jako ostřílení pistolníci oboru.

Podobně bezděčně Flajšarův text vyvolává i otázku, která český literárněvědný kontext přesahuje: má dnes vůbec smysl psát literární dějiny jako přehled protichůdných, paralelních, konkurenčních a kdovíjakých jiných směrů a proudů, tj. stylem pozitivistickým, stylem poplatným konci devatenáctého století?

Ke zodpovězení této otázky by tu nebylo dost prostoru, ani kdybychom se k tomu cítili povoláni – v přítomném textu nám však o to ani nejde. Jisté je, že ve Flajšarově podání vystupují veškeré slabiny daného přístupu velice výrazně do popředí. Mimochodem, zdá se, že v zahraničí si na onu otázku odpověděli po svém; než se začal Flajšar holedbat, že je jeho přehledový text jediný svého druhu na světě – v tom punktu s ním snad i lze s notnou dávkou jízlivosti souhlasit –, měl se možná zamyslet, proč skutečně srovnatelných přehledů třeba v americkém akademickém prostředí nevznikají každoročně desítky. Nedostatečnou pílí amerických doktorandů či „odborných asistentů“ to nejspíš nebude.

 

Vraťme se ještě k Flajšarovu nešťastnému rozdělování formy a obsahu: není vyloučeno, že autora k takovému estetickému postoji vedl prostý pud sebezáchovy. Kdyby formu a obsah neodděloval, kdyby nebyl tolik přesvědčen, že to, jak se něco říká, vlastně příliš neovlivňuje to, co se říká, nemohl by se do psaní svých Dějin vůbec pustit.

Flajšar se dopouští snad všech stylistických pochybení. V tom možná spočívá další, pravda opět bezděčný, přínos knihy: mohla by posloužit jako cvičebnice pro začínající korektory a redaktory. V textu najdeme překlepy („nejbližsí“; „nebezpeční“ místo „nebezpečí“), pravopisné chyby a chybějící interpunkci („ovlivněn Freudovským pojetím“; „byla ovlivněna [...] Olsonovskými představiteli“; „ostatní etnické skupiny (např. Hispanoameričané) se [...] asimilovali“; „Básník, který píše ve volném verši je [...]“), nejrůznější syntaktické nedostatky („kapitoly 18 až 22 přináší“; „ukázalo se za nezbytné“), anglicismy („zvolil cestu expatriota“; „psát v dominantním idiomu akademického formalismu“; „pozdní Duncanova tvorba vyšla ve dvojici sebraných veršů“; „vliv Harta Cranea, minoritního [tady možná nejde o anglicismus, nýbrž o homofobní narážku] modernistického básníka“; „Rodák z Cincinnati, stát Ohio, se podobně jako O’Hara vzbouřil [...]“), nadužívaní nepravých vět vztažných, účelových a podmínkových (všechny tři nešvary se Flajšarovi podařilo obdivuhodně sloučit v jediném souvětí: Jestliže Wilbur se pro beatniky a konfesijní básníky během 50. let stal typickým příkladem literárního konzervativce, jehož ,obstarožní‘ (square) poezie zaspala dobu převratných kulturních i literárních změn (aby se od počátku 80. let překvapivě opět stala vzorem pro generaci nových formalistů), je nutno si uvědomit, že i precizní formalista Wilburova formátu v pozdější tvorbě svůj výraz rozšířil o osobněji laděnou lyriku s absencí rýmového schématu.“), neschopnost napojit souvětí („V letech 1960 a 1962 Plathová s Hughesem měla dvě děti [kam je dala v roce 1961?], avšak jejich manželství [těch dětí?] se kolem roku 1962 rozpadlo a Hughes odešel k jiné ženě.“), nezvládnuté aktuální členění větné atd.

[...]

Více než cokoli jiného osvětluje Flajšarův přístup k poezii závěrečný soupis použité literatury. Jistě: o každé bibliografii použité literatury platí, že na autora té které práce prozrazuje mnohé – málokde je to však tolik flagrantní jako v případě Flajšarovy knihy. Podívejme se na úvodní větu autorovy poznámky: „Následující abecední výčet obsahuje jednak primární a sekundární literaturu, z níž je v textu knihy přímo citováno, jednak také literaturu, jež posloužila jako formální, argumentační a obsahové inspirace, ačkoliv z ní přímo citováno není. Druhá skupina pramenů tvoří menšinu, avšak je zmíněna, neboť její vliv na výslednou podobu hlavního textu byl sice nepřímý, avšak rovněž určující.

Začněme toto podivuhodné sdělení rozplétat od konce: „nepřímý, ale určující vliv“. Flajšar tu situaci vystihl přesně: najdeme-li v soupisu použité literatury takové kuriozity jako Galík, Josef et al. Panorama české literatury atd.; Hanuška, Petr, Novotný, Vladimír. Česká literatura ve zkratce. 4, Období od poloviny 40. let 20. století do současnosti; Holub, Miroslav. Anděl na kolečkách; Macura, Vladimír et al. Slovník světových literárních děl; Putna, Martin C. „Jenom jedna z možností“ [recenze knihy Harolda Blooma z MF Dnes!] aj., ochotně Flajšarovi uvěříme, že to jsou (z různých důvodů) opravdu práce, které jeho knihu formovaly velice důkladně. Pokračujme dál: že ta „literatura, jež posloužila jako formální, argumentační a obsahové inspirace“ tvoří menšinu v seznamu, jenž je „již tak rozsáhlý“ (jak mimochodem Flajšar nenápadně zdůrazňuje)? Dost možná – ale mně při zběžném počítání vyšlo, že položky, jež se v textu knihy necitují, pořád tvoří přes třetinu soupisu. (Ovšem, mohl jsem se přepočítat; ale pokud ne, máme tu zbytečných deset stránek. Na druhou stranu můžeme asi být ještě rádi, že autor svůj „Přehled použité primární a sekundární literatury“ ještě víc nenafoukl.)

Za zvláštní zmínku rovněž stojí, jakou váhu tu Flajšar přikládá vlastním textům. Leslie Fiedler nemá v jeho soupisu literatury žádnou položku, W. K. Wimsatt také žádnou, Cleanth Brooks jednu (kromě dvou editovaných knih), Sacvan Bercovitch dvě, Helen Vendlerová šest, Harold Bloom osm. A Jiří Flajšar? Rovných patnáct! Kromě jedněch anglicky psaných skript, vydaných Universitou Palackého, pocházejí jeho texty z časopisů Host (tři položky), Aluze, Tvar a Explicator (po jedné) a ze sborníků Rivers of American Experience (vydalo nakladatelství University Marie Curie-Sklodowské v Lublinu) a Anglica II (vydala Universita Palackého); zbylých šest položek pak tvoří jednotlivá hesla [!] z knihy The Greenwood Encyclopedia of American Poets and Poetry. (Při pohledu na jejich předměty nám zpětně dojde, proč se Flajšar někdy neúměrně dlouho věnuje dosti obskurním básníkům: recyklovat se prostě musí.)

Všechny tyto výhrady jsou ale vlastně marginální ve srovnání s prvním – a největším – problémem Flajšarovy závěrečné bibliografie: s mísením pramenů, tedy samotné poezie, a sekundární literatury. Pročpak se autor vlastně uchyluje k něčemu tak neobvyklému?

Stačí si spočítat, kolik položek z autorova soupisu připadá na knihy básní (tedy nikoli na antologie – ty jsou samozřejmě vždycky už interpretací, ať už jsou sestavené diachronně, synchronně, tematicky nebo jinak), a odpověď se nabídne sama: Flajšar prostě americkou poezii čte hlavně z antologií a kritickému referování o poezii přikládá téměř stejnou váhu jako autentickému čtenářskému zážitku. Proti gustu žádný dišputát, jenomže takový přístup nezakládá zrovna nejlepší východisko pro psaní knihy o dějinách americké poezie. Flajšar to zřejmě ví; nechá tedy opět zafungovat pud sebezáchovy, a aby věc tolik nebila do očí, kulantně ji zamaskuje paskvilním seznamem.

Nejde ani tolik o to, že je takováhle praxe nedůstojná (podobné věci dělávají studenti u bakalářských zkoušek); horší je, že to celé působí, jako by autora poezie ani nebavila. Jako by ho na poezii nejvíc zajímalo, že se nad ní dá „bádat“.

[...]

 

(Revolver Revue č. 66/2007)