Warthegau: Deník z let 1941-42

26. ledna 1941/ neděle

Dnes se konala první veřejná schůze. Její oznámení vyvolalo mezi obyvatelstvem nečekaně silnou odezvu. S horlivostí, již způsobil snad jen půvab novosti a zvědavost…, zaplnili lidé velký sál „Německého domu“ židlemi; očekávaná událost rozrušila celé město. Míst k sezení se zdaleka nedostávalo. Lidé stáli, těsně namačkaní, po stranách i v prostřední uličce, až dopředu…

Nejdřív jsem se řádně představil. Pak jsem poměrně neúprosně vylíčil dojmy, které ve mně vyvolal kraj a lidé, města i vesnice, a předestřel jsem shromážděným, jakého hospodářského, stavebního a kulturního stavu musíme dosáhnout, abychom se mohli srovnávat s našimi vesnicemi a městy ve staré říši. Pak jsem se podrobněji zaměřil na nešvary, rozhodně odstranitelné i ve válce, zmínil jsem se především o čistotě domu, hospodářství a oděvu. Také o čistotě mysli a skutků ve styku s našimi bližními. S tím souvisí i to, že bychom k Polákům neměli chovat hanebnou nenávist.

„Poraženého nepřítele,“ vykládal jsem, „nemáme zneuctívat. Jinak zneuctíváme sami sebe. Ponižovat bezbranné a škodit jim nesvědčí o ušlechtilosti. Vyžaduji toleranci, schopnost vcítit se do pocitů druhých a jejich převýchovu praktickým příkladem. O své kulturní nadřazenosti můžeme tyto lidi trvale a skutečně přesvědčit jen bezúhonným, poctivým životem a hospodařením. Záleží na nás,… zda opravdu brzy dosáhneme pokojného a prospěšného soužití. Tlak budí protitlak a nenávist zas jen nenávist. Nesmíme zapomínat, že nás sem Poláci nezvali… Musíme se, stejně tak jako oni, vyrovnat s tím, co je nezbytné, ale nesmíme si vzájemně ztrpčovat život. Musíme zkrátka žít s Poláky a Židy jako sousedé a dělejme to korektně a ryze lidsky.

I Žid je člověk… Dokud máme s židovskou obcí cokoli společného, jsme jako lidé a křesťané povinni ponechat jim základní lidská práva pokud možno nezkrácená. Pochopitelně v mezích, které nám i jim stanoví zákon…“

Dále jsem se zmínil o potřebě zlepšit dopravu, zpevnit cesty a obnovit rozbité či zanedbané mosty. Ohlásil jsem zrušení povinnosti přípřeže pro správní komisariát, zamýšlené úpravy v hasičstvu a své vlastní plány na výstavbu této společenské budovy, jež opět nese své staré jméno „Německý dům“.

Bouřlivý potlesk nasvědčoval tomu, že mé myšlenky a záměry souzní s myšlenkami a záměry německých spoluobčanů.

Když jsem však po schůzi seděl s oběma svými zástupci a s vedoucími úřadů ve společenské místnosti, postřehl jsem, že mé úvahy o přístupu k Polákům a Židům nepřijímají bez výhrad. Podle vedoucího místní stranické skupiny i poručíka četnictva nejsou mé postoje v souladu s direktivami strany. Nezbylo mi než přidat lidové privatissimum o lidské důstojnosti, o kultuře ducha a srdce. Nakonec se mi přítomné přece jen podařilo lidsky smířit s mým vlastním názorem a postojem.

Když jsem před několika dny o tématech, jež jsem dnes tak bez obalu přednesl, mluvil s Netterem a Steinemannem, vyjádřili oba pánové silné pochyby. Steinemann mi prorokoval, že píchnu do pořádného vosího hnízda. – A i po této rozmluvě v úzkém kruhu se domnívali, že projevený souhlas nebyl upřímný. Pan Steinemann je zvědavý, co asi okresnímu vedoucímu strany poreferuje paní Pantinová a pan Puffmann. Na jejich podání závisí, jak mne Dumpf napomene. V hloubi duše mi snad prý každý dobrý Němec dá za pravdu, ale má dobrosrdečnost mne bezpochyby uvádí do trvalého rozporu se stranickou disciplínou.

Co dělat, jednou jsem člověk a chci své povinnosti plnit tváří v tvář vlastnímu svědomí čestně. K ústupkům mne může donutit jen vyšší moc…

4. února 1941/ úterý

V hostinském sálu se konala služební schůze správních komisařů. Veškeré landrátovy poznámky byly v zásadě správně-technické povahy, až na jeden bod, který se mne zvlášť týká.

Z rozhodnutí gauleitera se mají Židé koncentrovat. Na vhodných místech se zřídí hromadná ghetta, která mají pojmout a soustředit všechny Židy z okolních měst. V okrese Herrensitz mají vzniknout dva takové sběrné tábory, jeden ve Wokrosu, druhý v – Poniatowci! Město Herrensitz se má očistit od Židů. V důsledku této akce se jeho Izraelité převádějí pod Poniatowec. A to ještě tento měsíc.

Pokoušel jsem se tuto ránu od svého města odvrátit, uváděl jsem všemožné důvody a líčil potíže, s nimiž se ve zdejší židovské čtvrti potýkáme už dnes. Obzvlášť jsem poukazoval na nedostatek místa. Nadarmo. Rozkazu gauleitera nelze odporovat. A tak musím uvolnit ještě jednu ulici a vymyslet, kam s vystěhovanými Poláky. Víc než jednu ulici landrát nepovolil. Za obytný prostor pro Židy pokládá i stáje a stodoly, bohorovně po mně žádá, abych v nich ubytovával lidi. Víc než tisíc nových příchozích prý musí vystačit asi s třicítkou domů v Kamenné ulici. Tak zní výslovný příkaz okresního vedoucího strany. Po praktické stránce má přesídlení, lépe řečeno přesun, zajistit četnictvo. Židé si mohou vzít jen to nejnutnější, především šatstvo a peřiny, zbytek propadá v rámci polské válečné kontribuce státu. Doprava bude zajištěna jen pro zavazadla, Židé musejí celou dlouhou, takřka pětadvacetikilometrovou cestu ujít pěšky. Ubožáci!

Problémy spojenými s umístěním, zásobováním potravinami a otopem se podle Dumpfa nemám zabývat, nýbrž je prý mám přenechat židovské obci. Jak ten si to představuje!…

Teď už také chápu, proč po mně nedávno chtěli, abych dal ghetto oplotit. Ne kvůli zdejším, nýbrž kvůli cizím Židům.

Na zpáteční cestě jsem měl mizernou náladu. Pořád jsem myslel na ty ubožáky, kteří teď mají znovu ztratit domov a navrch i všechen majetek, jejž dosud uchránili. Jak poroste bída v mém ghettu! – Co všechno si ještě na nejvyšších místech vymyslí? Přinese to vlasti požehnání?…

8. února 1941/ sobota

Dnes jsem tu ve Warthegau poprvé oddával. Listonoš Schelle si bral dceru majitele továrny na minerální vodu, velkododavatele piva a velitele hasičů Ottomara Kiela. Svatebčané si velmi považovali, že jsem přijal jejich pozvání. Na dnešní oslavě se sešli snad všichni zdejší říšští Němci. Svatba představovala vrchol jinak skrovného společenského života v našem městě, jehož nevelká německá obec se těsně semkla. Každý zná každého a sleduje jeho životní cestu, ovšemže s různými pocity náklonnosti či nelibosti. Jak už to bývá v každém lidském společenství. V den, jako je ten dnešní, ovšem sympatie a antipatie umlkají, lidé k sobě mají blíž, možná si i o bližním pozmění názor, a tak je to dobře.

Otec nevěsty se samozřejmě skvěl v zářivé hasičské uniformě, ozdobené německými a carskými ruskými řády. Slavilo se až do rána. Pilo se do němoty a leckdo se propil až do střízlivosti. Je udivující, co v tomto směru někteří dokáží, zvláště místní Němci. Přičítám to zdejším tuhým zimám a převažující spotřebě masa, na kterou jsou obyvatelé východních zemí zvyklí. Zeleninu tu takřka nejedí, kombinovaná jídla zřídkakdy, zato maso a zase maso. V Německu jsem se se stejným jevem setkal ve východním Slezsku.

Bylo pro mne těžkou zkouškou odmítat takřka úplně alkohol a celý ten mumraj, lomoz, hloupé a silácké řeči více či méně opilých mužů sledovat střízlivýma očima. Ženy se chovaly mnohem snesitelněji. Matka nevěsty drží nepochybný rekord nejtlustší ženy města i okresu. Její nešťastná postava je v nápadném rozporu s dosud mladistvou tváří a duchem. I ona zdatně tančila, jako takřka všichni přítomní, kteří se cítili nevýslovně dobře.

Kéž by těm dvěma mladým celý život plynul tak vesele a zlehka jako tyto první hodiny manželství.

Zlobil mne velitel četnictva Liebeser, který se pasoval na mistra zábavy. Nejenže plácal holé nesmysly, ale mimo jiné se na jeho popud zpívalo „Pějme píseň dokola“, přičemž si zúčastnění museli sedat na podlahu, pak na stoly a nakonec na stoly mezi jídlo a nápoje dokonce vylévali. Velitel přitom vybízel k obscénním gestům a sršel košilatými vtipy. Na ženy a dívky viditelně zapůsobila moje pasivita a odmítavý výraz, takže brzy na obhroublosti zbyli jen Liebeser s poštmistrem. Je vskutku skličující, že se tito pánové tady ve Warthegau chovají tak ostudně. Místní Němci se důvěřivě upínají ke každému slovu svých rodáků z říše, jež pokládají za jakési nadlidi. Každý pohyb je podroben kritice. Jak jen někdo může tuto důvěru k domněle lepšímu lidství takhle zneužívat! My, Němci z říše, tak pozbýváme vážnosti nejen před zdejšími krajany, nýbrž i před Poláky. Polští zřízenci a služebnictvo své soukmenovce jistě hned informují o všem, co se u Němců šustne. Při příští veřejné schůzi na to otevřeně upozorním…

14. března 1941/ pátek

Složité úvahy [vyvolané bolestmi zubů]… Cesta do Litzmannstadtu nepadá v úvahu; časovou ztrátu bych nedohnal… Náš zdejší dentista, pan Zanger… se netěší dobré pověsti. Zato paní Goldebornová ano. Tato židovská zubařka má ovšem přísný zákaz ošetřovat kohokoli kromě Židů.

Nástroje jí ovšem Zanger už vrátil. Musel jsem pro ně poslat četníka, protože k pokojnému předání se dentista neměl. Na můj postup si stěžoval u landráta, pročež jsem z Wokrosa obdržel písemnou důtku. „Krátit z moci úřední německého živnostníka ve prospěch Židovky bylo neuvážené,“ píše v ní pan Dumpf… Mé svědomí však tento krok nikterak nepochroumal a landrátská pohrůžka na mne zapůsobila pramálo.

Ale k dnešnímu kroku jsem musel nejprve rázně překonat vnitřní zábrany… Dal jsem si zavolat staršího židovstva, čili manžela zmíněné lékařky, a společně jsme ukuli vpravdě spiklenecký plán. Jeho žena mne ošetří, jak jí to jen primitivní prostorové a jiné podmínky dovolí. Zákrok však může proběhnout pouze pozdě večer, protože nikdo z obyvatel ghetta nesmí vidět, jak vcházím do židovského domu, ani jak ho opouštím. Protože podle policejní vyhlášky se Židé po osmé hodině večerní musejí zdržovat doma, hrozí už jen židovská pořádková policie, která je celou noc na obchůzkách. Goldeborn tedy jejich trasu upraví tak, aby se mezi dvacátou a třiadvacátou hodinou na příslušné ulici nikdo z těchto lidí neobjevil.

14. března 1941/ pátek

Na toto zubní vyšetření do smrti nezapomenu. Pod rouškou noci jsem se vplížil do domu Židovského krále… Pan Goldeborn mne už očekával. Mlčky mne pozdravil stiskem ruky a uvedl mne… do obývacího pokoje. Paní domu seděla u stolu a četla knihu;… bylo jí velkou ctí, že jsem se svěřil do jejích rukou…

Nejdřív jsme si příjemně ve třech popovídali u šálku… čaje a naše myšlenky odplývaly s cigaretovým kouřem. Pan Goldeborn je jistě pozoruhodný a řeklo by se hezký muž, v hovoru se však se svou ženou měřit nemůže. Co asi takový rozdílný pár svedlo dohromady? Těžko najdete oblast kulturního a duchovního života, v němž by tato šarmantní žena nebyla jako doma…

Pak přišlo vyšetření. Byl jsem požádán, abych se posadil v kuchyni na židli a pan Goldeborn rozžal starou cyklistickou karbidovou svítilnu… Na bílém kapesníku se objevily nástroje. Je jich děsivě málo. I vrtačka se našla, mučící nástroj se šlapacím pohonem, ještě z minulého století. – Tyto přípravy jsem sledoval s velmi smíšenými pocity.

Jak mile jsem byl překvapen!

V dosavadním životě jsem se už mnohokrát musel podrobit zubařskému zákroku, ale tak něžné, tak veskrze umné, přímo příjemné péče se mi dosud nikdy nedostalo… Nedostatečná kontrola posledních let zanechala v mém chrupu, jak se dalo čekat, značné pohromy. Paní Goldebornovou budu muset navzdory zákazu, tajně a pokoutně ve večerních hodinách navštívit ještě několikrát.

Minula půlnoc, když jsem pokradmu jako zloděj opouštěl dům, očividně nikým nepozorován.

4. dubna 1941/ pátek

… na pořadu wokroské schůzky správních komisařů byl požadavek živnostnického osídlení župy Warthegau… Ve městě Poniatowec, které v rámci správního okresu zvící pruského kraje představuje jakési hospodářské a kulturní středisko, chybí mnohé. Při „germanizaci“ se prostě zavřely všechny polské a židovské obchody, bez ohledu na potřeby městských i venkovských obyvatel. Zdejším Němcům se zprvu přidělovaly podniky, které mohli na základě své dosavadní činnosti jen málokdy vést, postrádajíce dostatek zkušeností i odborných předpokladů. I v Poniatowci přitom docházelo k politováníhodným přehmatům. Pak se objevili řemeslníci a živnostníci z Pobaltí a oblastí Ruska. Obchodník ze staré říše se přihlásí jen občas a váhavě. V trvalost nového štěstí lidé očividně tak docela nevěří… Tím lze vysvětlit, proč se dosud vůbec neobnovila celá řada naléhavě potřebných odvětví obchodu a řemesel. V mém městě není knihkupectví, papírnictví, nemáme jedinou trafiku, chybí obchod obuví a pánskou konfekcí. Dřív takové podniky vedli Židé. Odborníci německého původu se dosud nenašli. A tak tato odvětví prozatím odumřela. Jiné obchody existují, ale mnohdy pod vskutku nevalnou správou. Leckterý takzvaný odborník by se za normálních okolností a čilé konkurence stěží udržel.V souladu s všeobecným primitivismem německých navrátilců vedou tito lidé své obchody spíš hůře než lépe. Jak žalostno zažívat tento kulturní krok zpátky, bez možnosti pomoci. Chraň bůh, aby přitom měl člověk na mysli krásné, nablýskané obchody ve staré říši, tady musíme brát jiná, totiž východní měřítka. Jak rozdílně by se hospodářský a obchodní život rozvíjel, kdyby sem přišli skuteční odborníci ze staré říše! Ale zásluhou přehnané byrokracie přejde podobné uchazeče chuť hned na začátku. To jsem na oné schůzi jednoznačně vyjádřil a bez okolků jsem kritizoval příliš těžkopádný umisťovací postup litzmannstadtského Osídlovacího štábu SS. Tím jsem se však zase jednou pustil na tenký led. Musel jsem si vyslechnout landrátovo ponaučení, že říšskému místodržícímu pramálo záleží na tom, aby do Warthegau dostal obchodníky ze staré říše. Sleduje docela jiné cíle: podobně jako zemědělská hospodářství připadnou také obchody, živnosti a řemeslné dílny po válce zasloužilým vojákům. A až do té doby zůstane u pověřenecké správy. Všechny dosud dosazené vlastníky obchodů a živností, včetně navrátilců i zdejších Němců, je nutno pokládat jen za pověřené správce příslušných podniků. Převést majetek na tyto skupiny obyvatel prozatím rozhodně není na pořadu dne. Něco takového přichází v úvahu jen ojediněle po důkladném ověření odborné i osobní způsobilosti, jakož i dosavadních výsledků správy. Proto prý je špatné, když někdo, s čímž se ostatně setkáváme na každém kroku, jedná s dosavadními vedoucími podniků jako s majiteli. My, správní nadřízení, bychom jim při každé příležitosti tento omyl měli znovu připomínat. Naději na existenci prý mají jen poloúřední obchodní družstva, která sídlí i u nás v Poniatowci.

Nu, to bylo vskutku poučné sdělení. Čili budeme na dobu neurčitou nadále hudlařit a dělat, pokud to půjde, z nouze ctnost. Až do konce války -- --!

Načež Dumpf zase jednou přešel k židovskému problému. Ke své libůstce. Přísně zakázal, aby kdokoli pokládal židovské řemeslníky za samostatné a tajně udržoval židovské obchody.

K tomuto tématu jsem se přes silné nutkání nevyjádřil. I ostatní kolegové se drželi zpátky. – Kam bychom přišli, kdybychom vyloučili židovské řemeslníky, na jejichž živnost nemáme ani německé, ani polské odborníky. Vykládat to okresnímu vedoucímu strany nemá smysl. Moc dobře ví, jaké jsou řemeslníci úzkoprofilové zboží, a podobné proslovy pronáší jen proto, že si je žádá strana. Doktrína od zeleného stolu. Člověk prostě musí hledět, jak stranický pokyn co nejšikovněji obejít.

9. dubna 1941/ středa

Včera večer jsem se zase tajně, ve vší tichosti odplížil ke své zubařce. Z ošetření tentokrát nebylo nic. Jak jsem užasl, když jsem … našel slavnostně prostřený stůl ozářený svícemi ve stříbrných svícnech. „Žena dnes slaví narozeniny,“ prozradil mi manžel. Bylo mi stydno, že musím srdečnou gratulaci přednést s prázdnýma rukama. Veškeré pokusy odmítnout pozvání k tabuli byly marné. Kdybych odešel, trpce bych se těch dobrých lidí dotkl. Paní Bella oblékla těžké hedvábí… Rozzářená štěstím prosila ke stolu, dokonalá dáma, i v tom nejprimitivnějším exilu. Podávaly se nejrůznější lahůdky, nechápu, kde je ve své izolaci sebrala… Rozvinul se oduševnělý hovor o literatuře. Jak se ukázalo, je paní Bella překvapivě zběhlá v německém i polském písemnictví. Předčítala i vlastní německy psané básně… Pan Goldeborn .. vyprávěl zážitky z dob, kdy byla paní Bella v Zakopaném a v německých přímořských lázních ještě persona grata. – „To už asi navěky patří minulosti.“ Jeho slova jsem nemohl vyvracet ani ze zdvořilosti. Bylo to pro mne opravdu hořké…

13. dubna 1941/ Hod Boží velikonoční

Mladé velikonoční slunce mne zastihlo v osamělosti koňského sedla, na cestách mezi poli a loukami… Z wolackého kostelíka jasně vyzvání zvon. Jeho hlahol nese čirým vzduchem vlahý západní vítr. Pustím se za zvukem, napříč lesem… Nad mírným vrškem se tyčí věž kostela. Vše ostatní ještě zakrývá zlatavě rozkvetlá houština. Asta uhání vzhůru. A už se před námi otevírají dvě řady vesnických domů nejzazšího jižního výběžku mého velkého obvodu, zalité světlem, uprostřed hnědozeleného vzorku krajiny.

Před farou seskočím, přiváži Astu ke stromu… Polaskám ji a zatím ke mně zezadu kdosi přistoupí. Obrátím se – farář. Drobný, důstojný pán, starý jako jeho kostelík, řídkých, bílých vlasů. Drží se velmi zpříma, ten muž vrásčité, oduševnělé tváře, jejíž mírné oči jen jen promluvit. Pěkný starý muž, říkám si, když mne duchovní zdraví… Několika slovy, ale s výmluvnými gesty a posunky mne zve dovnitř.

Mezitím se objevilo několik farníků, muži, ženy, děti. Protože se mnou farář mluví přátelsky, ztrácejí všechen ostych. Stařec se obrátí na jednoho z mužů. Ten, aniž by se mne zeptal, odváže mého koně a odvádí ho, na farní dvůr… Kývnu na něj. Farář se zarazí, v domnění, že jsem nerozuměl. Ale já jen chci svému koni dát kousek cukru, na který dosud marně čekal. Kdo však vylíčí hrůzu přítomných, když sáhnu po pouzdru na pistoli a otevřu ho! Všichni bezděky ucouvnou a zděšeně sledují mé pohyby. Jenže já z pouzdra nevytáhnu revolver, nýbrž běloskvoucí kostkový cukr. – Napřed zřetelné oddychnutí, potom všechny tóniny všeobecného smíchu! Dva kousky položím na otevřenou dlaň. Asta si svými růžovými rty opatrně vezme a s frkáním je rozdrtí.

„Bravo, pan burmistrz,“ řekne kněz a potřese mi rukou. A zatímco vstupuji do domu, přihlížející lidičky spokojeně tlachají.

V nevelké síni nás zdraví pohledná mladá žena. Kněz mne očividně představí a cosi jí říká. Děvče zčervená a odkvačí do kuchyně. Kněz mne zdvořile zve do pracovny. Pane Bože, jak nuzně vypadá! Komůrce vévodí zářivě čistý stůl ze syrového dřeva. Před ním stará lenoška, vedle židle, rovněž z holého dřeva. Na stole knihy, bible, breviáře a neumělý krucifix… Ale všechno v této skromné místnosti je čisté, čerstvě vydrhnuté, nikde ani smítko prachu…

Usedli jsme ke stolu a pokoušeli se zapříst hovor. Kněz mluvil polsky, já německy. Z toho nebylo nic. Vtom mi svitlo: kněz přece umí latinsky. Zkus svou gymnasiální latinu. Správně! I farář se s potěšením chopil téhle záchranné kotvy. Plynule spustil větu za větou, které jsem ovšem nedokázal sledovat… Stařec postřehl mé rozpaky a z klusu přešel do kroku. Ba do parádemarše. Tam jsem mu s odřenýma ušima stačil…

Po snídani mne duchovní pozval, že mi ukáže hospodářství. U všech hromů, to je skutečný statek! Dobře uspořádaný, čistý. Na první pohled poznáte, že není v provozu. V prostorném chlévě se nudí osamělá kravka…

Koně už tu nejsou, ani zemědělské stroje… Z knězových náznaků lze soudit, že hospodaření na statku pozastavili, že mu vzali polnosti, dobytek, stroje i nářadí. „Ostland,“ říká a fatalisticky mávne rukou…

Ptám se starého pána na jeho „campo santo“. Je překvapený, ale vede mne branou ze dvora, zahne po cestě vpravo a brzy stojíme na hřbitově. Je naprosto zpustlý, jako všechny vesnické hřbitovy, které jsem ve svém obvodě dosud viděl. Děsivé, tahle polská neschopnost prokazovat pietu! Mrtvé pochovají, hrob opatří obvyklým křížem, a když první květiny ovadnou, už se o něj nestarají.

Poláci jeví obecně málo smyslu pro péči o veřejné prostory. I městské hřbitovy jsou v hrozivém stavu. Teď, když už všechny ty škaredosti neskrývá sníh, se svatá pole odhalují v celé své nedůstojnosti. – Vysvětluji knězi, co cítím. Že je zde nutno zjednat důkladnou nápravu. Teď jsem se svou latinou doslova v koncích. Vytáhnu německo-český slovník… Starý pán postupně pochopí, že si přeji, aby byl hřbitov do příští neděle v bezvadném pořádku… Při každém slově živě přikyvuje na znamení, že porozuměl, a jak mi vysvětluje, oznámí mou vůli z kazatelny.

Na hřbitově zahlédnu i hrob německého vojáka, zanedbaný, smutný. Už [cestou] jsem na několik takových narazil, v polích či na polních cestách. Všude tam, kde kamarádi po boji pochovali své padlé k poslednímu odpočinku. Po okrese je prý takových vojenských hrobů víc. Dám je přenést, padlé hrdiny, kteří zde, daleko od domova, spí na věky. Na poniatowském německém hřbitově, pěkně rozloženém na úbočí vršku, zřídím hrdinům důstojný hřbitov.

Pomalu se vracíme na faru. Navzdory dojemné lítosti starce i jeho hospodyně odmítám srdečné pozvání k obědu. Bergenfelderovi by mi velmi zazlívali, kdybych jim nepomohl s velikonočním beránkem… Ze sedla tisknu oběma dobrým lidem ruku. „Usque ad reditum,“ opakuje starý pán, „na shledanou.“ Rád slibuji.

 

(Přeložila Veronika Dudková.)