„Všední může být jen náš pohled“

21. 1. 1957

 

Přistupuji k uskutečnění dávného záměru: budu si psát deník. Především si přeji, abych nikdy nezapomněl, že jej píši sám pro sebe; budu tedy, doufám, psát pravdu, a tím se stanu lepším.

Zdá se mi, že dny, které jsem si zapsal, mi dosud patří, ač již minuly. A ty, které nejsou zaznamenány na papíře, jako by nikdy ani nebyly.

V jakých to jsem temnotách? Má ten bídný a pomíjivý papír být pro mou lidskou slabost jedinou památkou na můj život, která mi zůstane? Budoucnost je úplně temná. Minulost, kterou jsem si neuchoval, také. Stěžoval jsem si, že jsem nucen takto si vypomáhat; ale proč se ustavičně horšit nad svou slabostí? Mohu snad strávit den bez spánku a bez jídla? To dělám pro tělo. Ale můj duch a vývoj mé duše, to vše má zmizet beze stopy proto, že nechci být nucen něco si zapisovat. Naopak, jak dobrou věcí je taková malá povinnost, kterou musíte každý den splnit.

Jediný pevný závazek, který se pravidelně opakuje, vnese pořádek do celého ostatního života: všechno se pak kolem soustředí. Když si zaznamenám to, co cítím, žiji dvakrát; minulost se mi vrátí. Budoucnost čeká stále.

E. Delacroix

 

Deník, který začínám psát, má poněkud ospravedlnit můj neplodný život. Doufám, že mi pomůže překonat pocit beznaděje, kterému jsem v poslední době propadal. Chci si ověřit, že mám schopnost do jisté míry správně posuzovat věci a události, se kterými se v životě setkávám, a chci tuto schopnost cvičit a rozvíjet tím, že se budu snažit slovně formulovat své myšlenky. Budu si také zapisovat výroky a myšlenky, které najdu v knihách a které budu pokládat za významné a prospěšné mé snaze o sebezdokonalení.

Již od dětství trpím přecitlivělostí a z ní vyplývající leností a neschopností soustředit se na něco, nedostatkem vůle k překonávání překážek. V dětství by byla jistě hodně napravila účinná výchova, ale té se mi nedostalo.

 

B. M. Těplov:

Vůle se projevuje uměním přinutiti se udělat to, co uznám za potřebné, utlumit ta přání a touhy, které tomu překážejí. Vůle, to je především vláda nad sebou samým, řízení vlastních činů, vědomé řízení svého vlastního chování. Vůle se projevuje překonáváním obtíží, a obtíže může člověk překonávat jen tehdy, ví-li, proč to dělá. Nikdo se nerozhoduje tak snadno a nemá tolik dobrých úmyslů jako lidé slabé vůle. Ale člověk, který chce vypěstovat v sobě silnou vůli, musí se ke každému svému rozhodnutí a předsevzetí chovat jako k něčemu odpovědnému a pamatovat, že každé nesplnění učiněného rozhodnutí podlamuje vůli. Charakter je ještě méně vrozený a neměnný než kterékoli jiné vlastnosti osobnosti. Rysy charakteru se nejen projevují v jednání a činnosti, nýbrž se v nich i přímo tvoří a formují. Temperament sám o sobě nemůže být dobrý ani špatný, může být jen dobré nebo špatné umění ovládat svůj temperament, používat ho.

 

M. Gorkij:

Již jen malé vítězství nad sebou dělá člověka mnohem silnějším.

 

P. I. Čajkovskij:

Věc se vám nedaří a vy úpornou prací, nelidským vypětím vůle vždy dosáhnete svého a vše se vám daří a podaří spíše a lépe než geniálním zahalečům. Pracovat je třeba vždy a žádný poctivý umělec nemůže sedět a složit ruce v klín, protože má špatnou náladu. Čekáme-li na dobrou náladu a nepokoušíme se jít jí naproti, můžeme snadno upadnouti do lenosti a apatie. Já mám velmi zřídka špatnou náladu k práci. Připisuji to tomu, že jsem nadán trpělivostí a učím se nikdy se nepoddávat nechuti. Naučil jsem se nad sebou vítězit.

 

22. 1. 1957

 

Někdy, když otočím vypínačem rádia, uvědomuji si pojednou zázračnost a fantastičnost tohoto přístroje i jiných, ještě podivuhodnějších technických výtvorů člověka.

Jak to, že nám tyto zázraky tak rychle zevšední a že v nich nevidíme nic poetického?

Kdysi lidé vymýšleli příběhy o mocných panovnících a čarodějích, kteří vlastnili létající koberce, kouzelné křišťálové koule a jiné zázračné předměty. Dnešní výtvory techniky předčí často svými vlastnostmi to, co si kdysi dovedli představit autoři pohádek v nejbujnějším rozletu fantazie, a nadto – neužívají jich jen nejmocnější jedinci, ale široké vrstvy lidí.

 

S. K. Neumann:

Jsou umělecké a technické zázraky, před nimiž zastavíme se zcela tiši a omámeni jako před srnou, která se náhle vynořila z houští na stezku, nebo před třešní, která nám rozkvetla přes noc pod okny. A usmiřuje-li nás dílo přírody stále znovu se životem vůbec, kdykoli nás zabolí a my prcháme v lázeň lesní samoty, usmiřuje nás veliké dílo lidské s lidmi, plod génia přece jen kolektivního, jehož aspoň drobet je konečně v každém člověku

 

Le Corbusier:

Kdyby ožili stavitelé gotických katedrál, určitě by zvolali: Jak je to možné, že jste se svou ocelí, betonem a jeřáby, které lámají a přenášejí celé hory, se svými výpočty a překvapující vědou nepostavili nic, co by bylo hodno člověka? My jsme z kamenů trpělivě hlazených a kladených bez cementu jeden vedle druhého postavili velechrámy.

 

23. 1. 1957

 

Viděl jsem výstavu Zátiší v české malbě 20. stol. (Filla – zátiší s třešněmi a zátiší se sýrem. Špála – jablka. Kubišta – zátiší s nálevkou a zátiší s jablky. Zrzavý.)

Slyšel jsem vyslovit názor, že Picasso dělal ve svých obrazech schválnosti, aby tím prý dráždil měšťáky. To je nesmysl. (Jaké by to bylo umění, které by si kladlo za cíl dráždit měšťáky?) Každá deformace přírodního tvaru, každá „schválnost“ v Picassově obraze je vždy jen prostředkem k vyjádření určité výtvarné myšlenky, je jakousi nadsázkou, podtržením jistých vlastností zobrazovaného předmětu. Picassovy obrazy ovšem dráždí bezděčně měšťáky, protože jejich vnější vzhled neodpovídá měšťákově představě o tom, jak má vypadat obraz, protože Picassovo vidění světa je nepřátelské měšťákově mentalitě.

 

P. Picasso:

Ke svému neštěstí a snad k své radosti umisťuji věci podle svých lásek. Jaký to smutný osud pro malíře, který miluje plavé ženy, ale zakazuje si dáti je do svého obrazu, protože se nehodí ke koši s ovocem. Jaká bída pro malíře, kterému se protiví jablka a musí jich stále používati, poněvadž se hodí ke koberci. Dávám do svých obrazů vše, co miluji. Tím hůře pro věci; nezbývá než aby se srovnaly mezi sebou.

Obraz není vymyšlen a zachycen předem; když jej umělec vytváří, sleduje pohyblivost své myšlenky. Když je ukončen, mění se zase dál podle nálady toho, kdo jej pozoruje. Obraz žije svým životem, jako živoucí bytost, podléhá změnám, které nám přináší denní život. Je to zcela přirozené, neboť obraz žije jen tím, kdo se naň dívá.

Ve skutečnosti pracujeme s několika málo barvami. Iluzi jejich množství působí to, že jsou na pravém místě.

Když jsme dělali kubismus, neměli jsme v úmyslu dělati kubismus, ale vyjadřovati, co v nás bylo. Nikdo nám nenaznačoval program činnosti a naši přátelé–básníci sledovali pozorně naše úsilí, ale nikdy nám je nediktovali. Dnešní mladí malíři dávají si často naznačovati program a snaží se jako dobří žáci, aby vypracovali správně svou úlohu.

Malíř maluje obraz jako naléhavou potřebu zbaviti se svých dojmů a vizí. Lidé se jich zmocňují, aby oděli trochu svou nahost. Myslím, že nakonec neberou nic, střihli si jenom kabát podle míry svého nepochopení. Vytvářejí si vše podle svého obrazu od Boha až po obraz.

 

24. 1. 1957

 

Rád se vracím do míst, kde jsem prožíval dětství. Oživují tu ve mně vzpomínky na dávno zapomenuté dojmy, na prvá zraková vnímání stromů, řeky, slunce. V těchto znovu oživených dojmech z prvních pohledů na svět nalézám vždy něco, oč je můj dnešní pohled na svět ochuzen.

V dětství, sotva jsem se ráno probudil, odraz slunečních paprsků na bílé peřině vyvolával ve mně pocit radosti.

Lada prý vidí svět očima dítěte. Myslím, že jeho obrázky jsou spíše poetickými vzpomínkami dospělého na dojmy z dětství.

 

V. Špála:

V přírodě nezapomínejte, že malujete obraz, a nenechte se zaváděti podružnými věcmi a mějte na paměti celek neodvislý od modelu. Příroda zavádí do tajů nevyzpytatelných, těžko pochopitelných. Je popudem, ale nesmí být uzurpátorem; nesmí zotročovat, pohltit člověka! V umění nakonec člověk je tvůrcem, který určuje bytí obrazu, jeho charakter a prostředky výrazu. Nezaměňujme přírodu s uměleckým dílem. Milovati přírodu a dělati obrazy jsou dvě různé věci. Neděláme podobu světa, spíše oslavu a podobenství jeho. Pokora před přírodou je jistě klad, ale při malování nesmí být člověk pasivní. Na obraze nesmí být tupý opis, nesmí to být dílo člověka, který trpně přírodu přejímá a opisuje.

Nemaluji krajiny, ale sebe.

 

F. X. Šalda:

Jen ten jest malíř, kdo vidí vnitřním duševním zrakem, jako jen ten jest hudebník, jehož nitro zní melodií a z jehož nitra vylévá se hudba, která rozezvučuje vnější svět a strhuje jej v souznění. Kdo nenosí své formové pratypy v sobě, nenalezne jich nikdy ve vnějším světě a bude z něho jen sbírat a pracně skládat chaos zrakových vněmů a dojmů. Jeho plátna mohou být plná, napěchovaná těmito sesbíranými nebo vypozorovanými dojmy, a přece pustá a nezabydlená uměleckou formou: neboť ta neleží nikde ve vnějším světě.

 

6. 2. 1957 [G. Ch. Lichtenberg; L. N. Tolstoj]

 

7. 2. 1957

 

Jsou lidé, kteří za války prožili nebezpečenství i útrapy a osvědčili v nich svou statečnost, obětavost, houževnatost. Avšak jejich život v míru je šedivý, všední. Zpohodlní, stávají se malichernými, rozčílí se pro přesolenou polévku. – K plnému mírovému životu je třeba právě tolika statečnosti a houževnatosti, jako k překonání válečných nebezpečí a útrap.

 

R. Rolland:

Život je krušný. Je to denní boj pro ty, kdo nechtějí přistoupit na duševní prostřednost, boj zpravidla truchlivý, bez velikosti, bez štěstí, boj bojovaný v samotě a mlčení. Utiskováni chudobou, týravými domácími starostmi, úmorným a bláhovým usilováním, jež zbytečně pohlcuje síly, bez naděje, bez jediného zákmitu radosti jsou většinou jedni odloučeni od druhých, nemají ani útěchu, že mohou podat ruku bratřím v neštěstí, bratřím, kteří je neznají a kteří jsou jim neznámi. Mohou spoléhat jen na sebe; a jsou chvíle, kdy se i nejsilnější hroutí pod tíhou bolesti.

 

L. van Beethoven:

Nechci vědět o klidu nevím o jiném než spánku a bolí mě právě dost, že mu teď musím dávat víc času než jindy.

 

8. 2. 1957

 

A. P. Čechov (Tři sestry):

Jaké krásné stromy! A jak krásný by měl být vlastně život mezi nimi!

 

Něco podobného by si měl říci divák před obrazem. V tom je společenský smysl umění. – Kdo vidí jablka očima Špály, ten – je-li důsledný – bude přívržencem všeho pokrokového, svobodného a odpůrcem každého útlaku a vykořisťování.

 

F. M. Dostojevskij:

Byla podivuhodná noc, taková noc, jaká snad může býti jen tehdy, když jsme mladí, laskavý čtenáři. Nebe bylo takové hvězdnaté, takové světlé nebe, že pohlédnuvše na ně, bezděčně nám bylo otázati se sebe: Což pod takovým nebem mohou žíti všelijací zlostní a vrtošiví lidé? To je také mladá otázka, laskavý čtenáři, velmi mladá, ale sešli Vám ji Bůh častěji na duši!

 

13. 2. 1957

 

Pozoruji-li zařízení měšťáckého bytu, připadá mi hrozné, že v tomto malicherném, sentimentálním prostředí může člověk umřít.

Sleduji-li způsob života obyvatel tohoto bytu, nemohu si dobře představit, že jejich život skončí smrtí, nemohu uvěřit, že by byli schopni něčeho tak závažného. Žijeme tak, jako bychom měli času nazbyt. Zapomínáme, že konáme cestu od zrození ke smrti. Domníváme se stále, že „to hlavní“ přijde samo teprve někdy v budoucnu, že přítomnost je třeba jenom nějak přečkat, a než se vzpamatujeme, je pryč mládí a s ním síla a zdraví.

Lidé nechtějí nic slyšet o smrti, chtějí na ni zapomenout a myslí si, že tak milují život. Oč plnějším životem však žije ten, kdo je si vědom toho, že jeho čas je vyměřen.

 

Michelangelo:

Ani jedna myšlenka ve mně neroste, v níž by nebyla smrt vtesána.

 

V. van Gogh:

Naději na lepší časy nesmíme projevovat jako pocit, nýbrž jako čin v přítomnosti.

Vydržet přítomnou dobu a nenechat ji přejít bez pokusu něco z ní vytěžit, hle, to považuji za svou povinnost.

 

Konfucius:

Stále si stěžujeme, že máme málo času, ale žijeme tak, jako bychom ho měli nazbyt.

 

20. 2. 1957 [R. Eberhardt; G. Ch. Lichtenberg; S. Lewis]

 

22. 2. 1957

 

F. X. Šalda:

Každý styl jest jednostrannost: neviděti, neuznávati, pomíjeti nejprve určitých živlů v mnohostranné a mnohotvárné přírodě, taková jest první podmínka stylu.

Skutečnost musí býti od základu přetvořena, překomponována po zvláštních duchových dramatických zásadách, má-li býti nositelkou uměleckých hodnot.

Obraz je uvědomělá a promyšlená soustava zkreslenin.

Umělecké dílo musí být cosi víc než pouhý opis skutečnosti: umělecké dílo musí vyjádřiti cosi vyššího nebo hlubšího než skutečnost: její zákon, její stavbu, tedy něco, co jest ukryto pod jejím povrchem a jest věcí výkladu, utušení, poznání duchového.

Řada pustých mozků a prázdných srdcí, která nemá, co by pověděla, a maluje jen proto, že se tomu manuelně naučila, rozvěšuje zde plátna poskvrněná podle osvědčených a úspěšných receptů a návodů. Lidé bez distinkce a vkusu, pouzí pustí rutinéři a machři vykřikují zde hlučně svou pochybnou obratnost a roztírají neúměrně své drobounké zrnko po čtverečných metrech plátna.

(O výstavě JVU v Rudolfinu)

Mluví kultivovanou řečí formovou, která má jedinou chybu: že není jeho výtvorem. Není rovnomocninou jeho veliké soustředěné vůle tvůrčí, jeho vášnivým tvůrčím gestem a písmem, nýbrž ovládnutým výsledkem cizích tvůrčích poměrů ke světu i životu.

(O J. Obrovském)

 

É. Faure:

Celník Rousseau je blíže Michelangelovi, nežli se k němu kdy přiblížili jeho nejdokonalejší napodobitelé.

 

Mluví se o tom, že moderní výtvarné umění je nesrozumitelné širokému publiku.

Ale vždyť širokému publiku je většinou nesrozumitelné každé vážné umění, ať vzniklo kdykoliv, a nejen umění moderní. (Kdyby byl např. měřítkem pro hodnotu hudby její ohlas u široké veřejnosti, kde by se asi umístila hudba Beethovena?) – Mnoho lidí si stěžuje, že nemůže pochopit Picassa, ale chápou opravdu Rembrandta nebo Michelangela? – Je to snad tím, že by vážná umělecká díla byla určena jen úzkému okruhu lidí neobyčejně inteligentních a citlivých, s vysokým vzděláním? Taková díla skutečně existují, ale nejsou to ta největší. Opravdu velká díla bývají jasná a prostá (to jsou právě nezbytné předpoklady jejich velikosti). V podstatě má každý normálně duševně vyvinutý člověk možnost je pochopit. Musel by mít ovšem dobrou vůli, musel by opravdu toužit po jejich pochopení. Musel by nejprve zbavit svou duši všech předsudků, vší pohodlnosti a jiného harampádí. A musel by také věřit umělci, že tento nemá v úmyslu vodit diváka za nos, že k vytvoření svého díla musel napnout všechny své síly, obětovat své pohodlí a často i zdraví. Zatím však přicházejí někteří diváci na výstavu moderních obrazů s odsudkem předem připraveným a návštěva výstavy je pro ně pouze příležitostí k uplatnění jejich ostrovtipu, k pronesení „duchaplných“ postřehů.

Problém ovšem komplikuje to, že velká část vystavovaných moderních obrazů je skutečně špatná. Divák ale odsuzuje šmahem všechno, co je moderní, a nerozlišuje dobré od špatného.

Chtít pochopit, co nám chce říci obraz, kniha nebo film, to znamená vyvinout určité úsilí – vyjít autorovi na půl cesty vstříc.

 

5. 3. 1957 [E. Delacroix] ▪ 13. 3. 1957 [A. Rodin]

 

14. 3. 1957

 

Dnes byl krásný předjarní den. – Jak je to rok co rok stejné, ale pro mne přece vždy nové! – Jasné slunce a modré nebe. Barvy polí, lesa, skal, řeky. Všecko se třpytí ve slunečních paprscích a všude zní zvonivá ptačí hudba. Jaká zvláštní síla ovládá celé to dění? I já jsem součástí tohoto obrazu. I v mojí mysli nastává teď znovuvzkříšení všech snů a nadějí, které byly pohřbeny pustými zimními dny. Vnímám-li tuto symfonii pohybů, tvarů, zvuků a barev, počínám věřit, že našim pravým údělem je štěstí, a ne: „V potu tváře budeš jísti svůj chléb.“ – Teď si plně uvědomuji, jak fantasticky všedně a malicherně utrácím svůj čas. Závidím vrabci koupajícímu se v lesklé louži i jedlím na svahu, jejichž špičkami pohybuje svěží vítr.

 

25. 3. 1957 [M. J. Lermontov; A. Franková; Ch. Chaplin; W. Whitman]

 

5. 4. 1957

Měl jsem původně v úmyslu zaznamenávat sem denně své zážitky, ale moje dny jsou tak chudé na vnější události, že není o čem psát. Snad je třeba napsat něco právě o té všednosti a jednotvárnosti?

 

V. van Gogh:

Příroda začíná vždycky s tím, že se staví kreslíři na odpor, jakmile se však on opravdu vážně chopí práce, nedá se tím odporem zmást.

Úpornou prací stává se ruka ponenáhlu poslušnou citu.

Teď nestojím před přírodou tak bezmocně jako dříve.

 

10. 4. 1957

 

Žiji v prostředí, do něhož nepatřím.

 

Theognis:

Od dobrých jistě se naučíš dobrému, se zlými žije, ztratíš rozum i ten, kolik ho dosavad máš.

 

15. 4. 1957

 

Viděl jsem film Nad Mexikem hřmí (Čas na slunci). – Záběry S. Ejzenštejna k nedokončenému filmu o Mexiku. – Dějiny Mexika v obrazech. – (Žena máčející si vlasy. – Pták čechrající si peří. – Stařeny připravující svatební šaty. – Zahrabávání mladých peónů zaživa do země. – Skvělá scéna kohoutího zápasu.)

obraz + zvuk

 

F. M. Dostojevskij:

Mám rád březnové slunce v Petrohradě, obzvlášť západ, ovšem za jasného mrazivého večera. Celá ulice znenadání zasvitne jasným světlem. Všechny domy jakoby náhle se zatřpytí. Šedé, žluté a špinavě zelené barvy jejich pozbudou na okamžik vší své zasmušilosti; jako by se ti na duši rozsvětlilo, jako by ses zachvěl, nebo jako by tě někdo pošťuchl loktem. Nový vzhled, nové myšlenky.

Podivuhodno, co může učiniti jeden paprsek sluneční s duší člověka!

Zpozoroval jsem, že v těsném bytě je dokonce i myšlenkám těsno.

 

17. 4. 1957 [F. X. Šalda] ▪ 29. 4. 1957 [F. X. Šalda] ▪ 6. 5. 1957 [F. X. Šalda]

 

10. 5. 1957

 

Barevná fotografie je nesmysl. Barva fotografii neobohacuje, ale naopak zbavuje ji nejlepších kvalit. Jen černobílá fotografie může být něčím více než mechanickým, přesným záznamem skutečnosti. Barevná fotografie nemůže být ani tím, protože jí to nedovoluje nedokonalost materiálu. Sděluje nám jen, že tráva je zelená a nebe modré.

 

É. Fauvre:

Umění je ovšem značka, způsob řeči. Mluva, mluva, která se liší od jiné obdobné mluvy podle člověka, který jí mluví, podle doby, kdy jí mluví, a také, mějme na to dobrý pozor, podle člověka, který ji poslouchá.

 

14. 5. 1957

 

O. Wilde:

Umění se nikdy nemá snažit být populární. Obecenstvo se má snažit, aby se vychovalo pro umění.

 

E. Delacroix:

Jaká škoda, že zkušenost přichází teprve ve věku, kdy síly člověka opouštějí! Jak krutý výsměch přírody ten dar nadání, které přichází jen po dlouhém a trpělivém studiu, jež opotřebovává sílu, nezbytnou k provádění.

 

24. 5. 1957

 

Kdo má právo prohlašovat o některém uměleckém díle, že „uráží vkus, cit i rozum lidu“? (Kdo má vůbec právo mluvit „jménem lidu“?) – Čí vkus se tím míní? Není to prý vkus nízké vrstvy degenerovaných snobských intelektuálů.

Je to snad tedy vkus té široké vrstvy lidí, jejichž cit a rozum uráží např. hudba Beethovenova, ale jimž vkus ani cit nebrání obdivovat se nevkusným šlágrům hudebním nebo filmovým? A není snad vkus těch synů z dělnických, rolnických či řemeslnických rodin, kteří se stali velkými umělci nebo dobrými znalci a milovníky umění, také „vkusem lidu“?

(Myslím si, že vůbec není vhodné užívat slova „vkus“ ve spojitosti s uměním. Pomocí vkusu se dá vybrat kravata či látka na kostým, ale nedá se jím hodnotit umění.)

 

27. 5. 1957 [L. N. Tolstoj; J. Zeyer; C. Zavattini]

 

28. 5. 1957

(25. 5. 1955)

 

Ležím na lesnatém svahu u řeky a pozoruji okolí. Sta barev, tvarů, vůní a zvuků doléhají na mé smysly. Slunce je vysoko na bleděmodré obloze. Svým světlem dává všem barvám jas a třpyt.

Vítr pohybuje špičkami jedlí, čechrá trávu a přináší vůni kvetoucích stromů. Voda v řece se valí a šplouchá.

V trávě rostou květiny – žluté s malými kalíšky na vysokých tenkých stonkách, fialové (jejich květy rostou v trsech na silných stonkách pokrytých chmýřím), narůžověle bílé se krčí nízko při zemi. – Bílí motýli poletují nad květy. Mezi trávou se svižně proplétá štíhlý brouk se zlatými krovkami, jiný, velký, temně modrý, se těžkopádně pohybuje přes cestu. Ve vzduchu se třepe, stále na jednom místě, kovově lesklá, zelená muška. – Malí ptáci poskakují po zemi nebo přeletují z větve na větev, velcí krouží majestátně vysoko nad krajinou.

Po protějším břehu řeky supí vláček. Šedé chuchvalce kouře visí ve vzduchu a zvolna se rozplývají. Přes oblohu přelétlo tryskové letadlo.

Jakýma očima se dívají na svět ti malíři, kteří malují své obrazy všední, šedivé, nudné? – Říkají, že malují prostou všední krajinu, nepřikrášlují prý nic. Ale tuto všednost, beztvarost a nudu neodpozorovali v přírodě, tu mají sami v sobě.

Ani ta nejchudší krajina za toho nejšedivějšího dne není všední – i třeba jen na jednom čtverečním decimetru příkopu u zaprášené silnice můžeme se obdivovat kráse tvarů a barev a pozorovat podivuhodné děje. Všední může být jen náš pohled, náš vztah k přírodě

 

3. 6. 1957

 

E. Filla:

Umění jako hodnotitel přírody. Nové nazírání na přírodu mění vždy celou její tvářnost. V přírodě není krásna absolutního. Přenesené požadavky a způsoby z myšlení, názoru a umění činí nám svět krásným, apatickým neb ohyzdným. Umění jako bezprostřední výraz a ohlas touhy po absolutních hodnotách dodatečně dává přírodě znovu tvar a smysl.

Malířství, založené pouze na smyslových vjemech oka, nestvoří monumentálního útvaru, neb smysly podávají data, fakta nic více. Teprve logikou rozumu konstruujeme celkový názor. Impresionismus jako metoda malířská byl přípustný, pokud tvůrci díla bylo vlastní geniální chápání a pokud svým individuálním pojetím aspoň zčásti mohl nahraditi nutnou stylovou koncepci a soustavnost. Neboť geniální pojetí je práce druhu koncentračního a ekonomického. Vidět přírodu velce znamená převádět množství forem a složitost tvarů na velmi omezený počet původních tvarů a spočívá ve způsobu zjednodušujícím a redukujícím mnohost v jednotu. Každá jednostranná výtvarná metoda skrývá svoje nebezpečí, kterým později hyne a které nejdříve a nejmakavěji projeví se u talentů průměrných.

 

11. 6. 1957 [F. X. Šalda] ▪ 12. 6. 1957 [J. W. Goethe] ▪ 18. 6. 1957 [Ch. Chaplin]

 

21. 6. 1957

 

Všechno naše úsilí směřuje vlastně k dosažení jednoho ideálního cíle – nepřetržitého pocitu štěstí. I umělecké dílo je jakýmsi „návodem na štěstí“.

 

P. Picasso:

Úmysly jsou v umění bezcenné. Španělské přísloví praví, že láska se dokazuje činy, ne slovy.

 

V. van Gogh:

Člověk dozrává jen každodenní zkušeností a drobnou prací a jen pak tvoří dokonalejší nebo pravdivější díla. A tak jedinou správnou cestou je klidná a vytrvalá práce a každé ctižádostivé úsilí tvořit jen veledíla je chybné. Člověk totiž musí také obrazy zkazit, jde-li každého dne do boje, ale něco se mu povést musí.

 

24. 6. 1957

 

K. Čapek:

Cokoliv, nač se díváme, je ta věc a zároveň něco z nás, něco našeho a naše zpověď. Vidíme věci různě podle toho, co a jak jsme; věci jsou dobré i zlé, krásné i hrozné, – záleží na tom, jakýma očima na ně hledíme.

I nejmenší fragment skutečnosti je něco tak ohromného, že leží ve směru různých cest a může být objevován z diametrálních stran.

 

2. 7. 1957

 

V pondělí ráno, když jsem jel první tramvají do práce, cítil jsem na sobě ještě únavu včerejší horké neděle. – Vzpomněl jsem si na krajinu, kterou jsem včera procházel v prudkém slunečním žáru. V paměti jsem si vybavoval podivuhodné, neopakovatelné tvary korun stromů, zvlněného terénu, lidských těl na koupališti.

Jako každé pondělí i dnes bavili se muži o sportce („Tak co, jak to vyšlo?“ „Ále.“) a ženy o jídle („V sobotu sem dostala kousek telecího, já si na vepřovým nepochutnám“).

Najednou se mi zdály všechny ty všední, již tisíckrát viděné věci fantastické a nepochopitelné. Díval jsem se do tváří spolucestujících, ale ve všech se zračil klid a sebejistota. Všichni se tvářili, jako by jim byla známa všechna tajemství života, jako by všechny záhady byly už rozřešeny.

 

3. 7. 1957

 

5. 7. 1957 [F. Kafka] ▪ [Igor Stravinskij] ▪ 9. 7. 1957 [R. Kremlička] ▪ 12. 7. 1957 [V. Špála] ▪ 22. 7. 1957 [V. van Gogh] ▪ 23. 7. 1957 [A. France] ▪ 25. 7. 1957 [F. M. Dostojevskij; V. van Gogh] ▪ 30. 7. 1957 [B. Engels] ▪ 1. 8. 1957 [J. Hořejší; E. Delacroix] ▪ 20. 8. 1957 [R. M. Rilke] ▪ 23. 8. 1957 [V. Majakovskij, F. M. Dostojevskij; D. MacDonagh; A. Rodin] ▪ 10. 9. 1957 [F. M. Dostojevskij; S. K. Neumann; A. Slavíček] ▪ 11. 9. 1957 [A. P. Čechov; V. Majakovskij] ▪ 12. 9. 1957 [E. Fauvre] ▪ 16. 9. 1957 [A. Rodin; L. v. Beethoven; W. Whitman; F. X. Šalda] ▪ 17. 9. 1957 [F. X. Šalda] ▪ 20. 9. 1957 [E. Filla; F. X. Šalda] ▪ 15. 11. 1957 [Aristoteles] ▪ 18. 11. 1957 [A. Rodin]

 

19. 11 1957

 

Nelze zapomínat na základní linii socialistické kultury, která staví na široké akční schopnosti, působivosti umělecká díla u diváka z řad lidu, a nikoliv na exkluzivním vkusu náročného intelektu jedince.

(Výtvarná práce)

Věřím, že dílo, které si dělá nárok na to, aby bylo skutečným uměleckým dílem, musí obstát jak před soudem mas, tak před soudem znalce. Platný nárok na trvalou hodnotu má tedy jen to, co pohne masami i znalcem.

L. Feuchtwanger

 

Nevěřím, že by před „soudem mas“ obstály hudba Beethovena či Stravinského, kresby Rembrandtovy nebo Picassovy, a přece by, myslím, ani pan Feuchtwanger nemohl popřít, že jde o skutečná umělecká díla.

Myslím, že spíše naopak, čím opravdovější, hlubší, závažnější je umělecké dílo, tím užší bývá okruh jeho upřímných ctitelů, neboť tím více opravdového úsilí je nutno vyvinout k jeho pochopení.

Velká většina obyvatel tzv. civilizovaného světa nepřijde ve svém denním životě s opravdovým uměním vůbec do styku a ani to nepociťuje jako nedostatek.

Pro masy existuje jen uspokojení hmotných potřeb a zábava – příjemné ubíjení volného času. Jsou to vždy jen jedinci ze všech společenských vrstev, kteří cítí nezbytnou potřebu zaujmout nový správnější postoj vůči prostředí, v němž žijí, a v tom jim právě pomáhá umění. Široké vrstvy nemohou chápat umění ne snad pro nějakou neschopnost nebo duševní méněcennost, ale pro nesprávný přístup k umění – protože nevědí, co to vůbec umění je, jaký má smysl.

Ale vždyť ani lidé, kteří se celý život uměním zabývají – teoretici a kritici umění – to často nevědí. (Některé jejich články připomínají botanikovo pojednání o růžích.)

 

9. 12. 1957 [W. A. Mozart] ▪ 10. 12. 1957 [E. Delacroix] ▪ 11. 12. 1957 [E. Zola] ▪ 16. 12. 1957 [E. Delacroix] ▪ 17. 12. 1957 [E. Delacroix] ▪ 27. 12. 1957 [O. Wilde] ▪ 3. 1. 1958 [E. Delacroix; J. Čapek]

 

4. 1. 1958

 

J. Čapek:

Ať si říká kdo chce co chce, já chci být šťastný, já chci svému blahu !

Hleďte, při ohromném provozu vesmíru je možno považovati sám holý fakt vlastního života za úspěch, ba za něco jako vyznamenání; při nedbalosti zase, jaká je pochopitelně nezbytnou součástí takového drtivě mohutného provozu, za jedinečnou náhodu, tedy za dobrodružství. Oba případy jsou něco pro životní podnikavost, nebo, u povah méně činorodých, pro úžas, ne-li pro životní radost a požitek včetně toho, čemu se říká filozoficky slast.

 

E. Delacroix:

Názory se nutně vyvíjejí; nikdy nemůžeme poznat mistra tak, abychom o něm mohli mluvit s absolutní a konečnou platností.

Nechť nadaný člověk, který chce vyjádřit své myšlenky o umění, je vyslovuje postupně, jak mu přicházejí; ať se nebojí odporovat si; hojnost jeho myšlenek přinese více plodů, třeba protichůdných, než učesaná umně upravená osnova díla, v němž by hlavní důraz byl kladen na formu.

 

6. 1. 1958

 

Mám rád pozdní léto a začátek podzimu, kdy v zahradách kvete spousta květin. Vždy se mi zdá zázrakem to, že z nevzhledných, bezbarvých semínek či cibulek, zasazených do hlíny mezi tlející kořínky a zbytky rostlin, vyroste tolik rozmanitých, krásných tvarů a barev.

(Ale proč jsou vlastně krásné? Jsou opravdu krásnější než tvary a barvy jiných věcí? A jsou všechny ty květiny stejně krásné?)

Pozorování některých věcí v přírodě probouzí ve mně zvláštní pocit vzrušení a blaha.

Strom, široký pohled do krajiny, tvar skály, chování antilopy, let racka, chůze ženy – všechny ty věci jako by tu byly pro mne, pro moje smysly, jako by mi měly stále připomínat, že mám být šťasten a že můj život má být stejně velkolepý a ušlechtilý jako ony.

 

8. 1. 1958 [Goya; E. Carriere] ▪ 9. 1. 1958 [E. Delacroix] ▪ 10. 1. 1958 [P. Eluard] ▪ 15. 1. 1958 [F. X. Šalda] ▪ 21. 1. 1958 [Ch. Chaplin] ▪ 31. 1. 1958 [E. Delacroix] ▪ 11. 2. 1958 [K. Čapek] ▪ 28. 2. 1958 [F. X. Šalda]

 

6. 3. 1958

 

Některé umělecké dílo připomíná krásného motýla poletujícího volně na louce. V podání teoretika umění je to tentýž motýl, ale už vypreparovaný, propíchnutý špendlíkem, umístěný v zasklené kazetě a označený cedulkou s latinským názvem.

Pro mnohé lidi jen takto upravený a zařazený (a mrtvý) motýl má cenu a je hoden pozornosti.

 

M. Gorkij

Estetika je etikou budoucnosti.

Krásou rozumíme taková spojení rozličných materiálů také zvuků, barev, slov, která dodávají vytvořenému, člověkem–mistrem zhotovenému dílu formu, jež působí na cit a rozum jako síla vzbuzující v lidech podiv, hrdost a radost z jejich tvůrčí schopnosti.

 

25. 3. 1958 [A. France] ▪1. 4. 1958 [P. Picasso] ▪ 16. 4. 1958 [R. W. Emerson] ▪ 17. 4. 1958 [F. X. Šalda; V. Kramář]

 

26. 4. 1958

 

E. Carriere:

Když je člověk vnímavý pro krásu, nemůže spáchat nic zlého; nízkost zla se vám hnusí.

 

„Na věčnou paměť mučedníků zde zavražděných v dubnu r. 1945 SSmany daleko od svých rodných zemí.“

Pomník s tímto nápisem stojí na kraji lesa u silnice vedoucí z Hradištka na Závist. Po druhé straně se od silnice táhne rovná plocha polí až k údolí Vltavy a obzor uzavírají lesnaté kopce na druhém břehu řeky.

Každoročně koncem dubna sem přicházím a snažím se v duchu si představit scénu popravy. Nedaří se mi to však, protože tento výjev je v ostrém protikladu k přírodě, která mě obklopuje. Všude kolem vyráží svěží zeleň, zní zpěv ptáků a vlhký vzduch je plný jarní vůně. Kdo mohl na tomto místě, v této roční době vraždit, u toho smysl pro krásu už zcela odumřel.

 

12. 6. 1958 [Leonardo da Vinci] ▪ 20. 6. 1958 [R. Clair] ▪ 27. 6. 1958 [E. Zola] ▪ 10. 7. 1958 [A. V. Lunačarskij; L. Andrejev]

 

25. 7. 1958

 

Motiv koupání má pro moderního malíře podobný význam, jaký měly pro středověké malíře náboženské výjevy. (To chápali Derain, Cézanne, Kubišta, Špála aj.)

Samo koupání má, podle mého, značný význam v životě moderního člověka. U vody odkládají lidé s oděvem, který zakrýval jejich pravou fyzickou podobu, i všechnu škrobenost, společenskou konvenci a podobné svinstvo, jakým zanáší duši tzv. praktický život. Čistá rozkoš z pohybu v chladné vodě pod žhavým sluncem probouzí v nich mnohé dobré vlastnosti, které byly uspány šedivostí všedního života ve městě. A tak pojednou vidíme mladé i staré, hubené i břicháče, jak po sobě stříkají, potápějí se, výskají, házejí si balónem a vůbec se chovají jako děti. Je to jeden z mála vzácných okamžiků, kdy chování dnešního člověka je v souladu s okolní přírodou.

 

19. 8. 1958

 

M. Gorkij:

Samozřejmě vím, že člověk může být básník ve všem, že všechno nejlepší, co je na světě, bylo vymyšleno básníky, zatímco těmi, kdo život poškozují, jsou správně uvažující lidé, z nichž každý v sobě nosí místo duše šedého démona vulgarity.

 

18. 9. 1958 [T. Wolfe; G. V. Plechanov; F. Halas] ▪ 13. 1. 1959 [F. Halas] ▪ 2. 2. 1959 [K. Poláček] ▪ 26. 3. 1959 [R. Kremlička] ▪ 31. 3. 1959 [Ch. D. Grabbe] ▪1. 4. 1959

[R. Kremlička]

 

12. 4. 1959

 

Cabiriiny noci!

 

13. 4. 1959

Joseph von Eichendorff:

Před námi bylo nepřehledné údolí, do něhož jsme teď sestupovali. Jak se vše kolem třpytilo, šumělo, lesklo a jásalo! Mně bylo tak svěže a veselo, jako bych měl z hory vylétnout do té nádherné krajiny.

 

21. 4. 1959 [R. Kremlička] ▪ 20. 5. 1959 [Ovidius] ▪ 26. 5. 1959 [V. Nezval] ▪ 27. 5. 1959 [V. Nezval] ▪ 11. 6. 1959 [S. Ejzenštejn], 23. 6. 1959 [V. Vančura] ▪ 24. 6. 1959 [V. Vančura; L. N. Tolstoj] ▪ 3. 8. 1959 [R. Rolland] ▪ 8. 10. 1959 [S. Ejzenštejn] ▪ 22. 10. 1959 ▪ [V. Špála] ▪ 28. 10. 1959 [I. Erenburg] ▪ 28. 12. 1959 [I. Erenburg; Stendhal; I. Erenburg] ▪ 29. 12. 1959 [I. Erenburg; G. Courbet] ▪ 5. 1. 1960 [J. R. Becher]

 

6. 4. 1960

 

A. Miller:

V mých očích je věc krásná teprve se všemi vnitřními i vnějšími souvislostmi. Je krásná proto, že mi dává naději vymanit se aspoň částečně z té bezmocnosti, kterou v člověku vyvolávají chaotické zkušenosti.

 

7. 4. 1960

 

Mám svou metodu, pomocí které zkoumám, zda je obraz dobrý. – Představím si, že je válka a já sedím na kavalci v pusté místnosti. Z okna je vidět město rozbité bombami. Zkoumaný obraz zavěsím, v duchu, na stěnu místnosti. Např. Goghova větvička neztratí nic na závažnosti, naopak, září na tom temném pozadí ještě intenzivněji a symbolizuje všechno to, k čemu člověk v takové situaci upíná svou naději. – Naproti tomu jiné obrazy, třeba i s válečnými nebo jinými dramatickými náměty, vnímám jen jako nic neříkající shluk skvrn.

 

4. 5. 1960 [V. Nezval] ▪ 29. 6. 1960 [P. Picasso; F. X. Šalda] ▪ 10. 10. 1960 [F. X. Šalda; M. Gorkij; Léon-Paul Fargue; O. Wilde] ▪ 24. 10. 1960 [I. Stravinskij] ▪ 16. 11. 1960 [J. Topol] ▪ 25. 1. 1961 [F. Leger] ▪ 13. 2. 1961 [Michelangelo] ▪ 7. 3. 1961 [P. Altenberg] ▪ 14. 3. 1961 [F. X. Šalda] ▪ 6. 4. 1961 [Thomas Mann] ▪ 13. 4. 1961 [V. van Gogh; G. Apolinaire] ▪ 18. 5. 1961 [H. Matisse] ▪ 25. 5. 1961 [H. Matisse]

 

26. 5. 1961

 

Právě jsem podruhé dočetl Zlomky života Marie Kudeříkové.

Je to nejotřesnější kniha, jakou jsem kdy četl. Žádný román Dostojevského na mne tak silně nezapůsobil. Je to pro mne nejkrásnější báseň, jakou znám.

Jak vysoko se může člověk povznést nad zvíře! (Ale jak hluboko taky může pod ně klesnout.)

Na vytvoření tak krásného člověka, jakým byla M. K., měla jistě velký vliv rodina, ze které vzešla, krajina, ve které vyrůstala (takový člověk se nemohl narodit v měšťácké degenerované rodině, nemohl vyrůstat v městském činžáku), škola, přátelé, četba a na neposledním místě i náboženská výchova v dětství.

 

Marie Kudeříková:

Nesnáším dobře lítosti, soucitu od lidí, kteří těchto citů nejsou schopni. Nedívejte se na mne proboha jako na živoucí hnijící mrtvolu. Já žiji, docela blahobytně duševně, jistě bohatěji než vy, zvrhlí lidé. Z tohoto stanoviska konečně jsme všichni mrtvoly, mluvící a jednající až do určitého okamžiku, který leží někde v čase budoucím. Je na mém stavu něco hrozného? Já umírám za dobrou věc. Vy zemřete též zdali také s vyrovnanými, spravedlivě zaplacenými účty? A to je u mne hlavní věc. Ne kdy, ale jak, po jakém životě. Zdá se, že celé mé poslání pozemské je splněno, dokonáno. Přináší dokonané dílo bolest či radost? Radost, klid, vědomí vykonané povinnosti přináší štěstí. Nechci se ale rovnat katolickým svatým, kteří ve smrti vidí cíl života. Ne, kdo můžeš, dělej, splňuj své v životě pro život. Ale nelekej se pro život padnout! Ne umírat pro posmrtné blaho, ale pro šťastnější život tvých soudruhů, lidí, tož tak je to! Ten psík, pud, který je ještě příliš mladý a silný, sem tam zaštěkne a někdy i kousne do krve; ale to se zahojí a umlčí. A nejsem živoucí mrtvola, neumírám pomalu den ze dne. Ne, zemřu ve zlomku okamžiku a ještě v tom budu žít, myslit na život.

 

6. 7. 1961 [I. Babel; H. Matisse] ▪ 13. 7. 1961 [K. Paustovskij] ▪ 23. 11. 1962 [W. Whitman] ▪ 4. 12. 1962 [W. Whitman] ▪ 7. 3. 1963 [W. Whitman] ▪ 15. 3. 1963 [A. Dovženko] ▪ 17. 3. 1963 [S. Ejzenštejn] ▪ 19. 3. 1963 [A. Camus] ▪ 20. 3. 1963 [A. Camus] ▪ 21. 3. 1963 [P. Picasso] ▪ 13. 4. 1963 [A. Camus]

 

14. 4. 1963

 

Ionescovy hry, Kafkovy romány nebo podobná literatura mohou působit depresivně jen na toho, kdo si předtím neuvědomoval absurditu v životě, ale na toho, koho tato absurdita v životě deprimovala, má umělecké dílo, ve kterém je podrobena určitým zákonům (tedy do jisté míry přemožena) spíše osvobodivý účinek.

 

A. Camus:

Potřeba štěstí a trpělivé hledání štěstí. Není nutné vyloučit melancholii, je však nutné zničit v sobě samých onu zálibu v nesnadném a osudovém. Být šťastný mezi svými přáteli, ve shodě se světem, dosáhnout štěstí na cestě, která přece vede k smrti.

Nemáme čas být sami sebou. Máme jen čas být šťastni.

 

25. 5. 1963 [A. Dovženko] ▪ 26. 5. 1963 [A. Dovženko] ▪ 19. 6. 1963 [J. Chalupecký] ▪ 22. 6. 1963 [J. Chalupecký] ▪ 20. 7. 1963 [E. Fischer] ▪ 21. 7. 1963 [E. Fischer]

 

22. 7. 1963

(28. 4. 1955)

 

Před deseti lety

Byl slunečný dubnový den. – Na apelu byl dán rozkaz, aby všichni vězni ihned nastoupili ke bráně, připraveni k odchodu z tábora. Po odchodu bude tábor zapálen.

Nemohu se postavit na nohy. Myslím si, že se mi snad podaří vyplazit se ven a skrýt se někde mezi bloky. – Byla rozdávána polévka. Přinesli ji k nám na blok. Strhla se rvačka – házeli kamennými miskami – nedostal jsem polévku. Venku se prý pokoušejí vyrabovat skladiště brambor. Je slyšet střelbu a křik. Nakonec všichni odešli a nastalo ticho. Několik nás zůstalo na bloku.

Večer se vrátili kápa a naložili nás na vůz. Odvezli nás k trati u lesa. Tady ještě čekali vězni z našeho tábora. Lezl jsem kus po čtyřech a zůstal jsem ležet. – Probudil mne hluk. Slunce svítilo a hřálo. Na trati stál vlak a kolem ve zmatku pobíhali vězni i stráže. Přiletěli hloubkaři a začli střílet.

Slunce stále svítí. Kolem sténání, volání: „Hilfe!“ Přijel sedlák s traktorem a vlečňákem. Odvezli nás do nedalekého tábora. – Odnesli mě na blok. – Dělostřelba se blíží. Večer rozkaz vyklidit tábor. Elektrika nesvítí – tma, zmatek. Naložili mě s jinými na káru. Káru nechali stát. Skutálel jsem se dolů a doplazil se zpátky do bloku.

Je noc, u kamen sedí tři Maďaři, topí a pečou plátky syrových brambor. Nejedl jsem asi tři dny. Lezu k nim po zemi. Nevšimli si mne. Pečený plátek spadl z kamen. Rozmýšlím se – mám strach, že mě zpozorují. Podávám kolečko bramboru jednomu z nich. Řve: „Zloději, kolik si jich už sežral?“ Kopnul mě do obličeje.

Probouzím se k ránu. Maďaři jsou pryč. Přišli jiní. Mají spoustu chleba a margarínu. Opékají chleba a cpou se. Volám na ně, aby mi dali. Neberou mě na vědomí. Žebrám. Volám stále: „Bitte, geben Sie mir ein Stückel Brot!“ Nakonec se ozvali: „Jestli nepřestaneš řvát, tak tě vodděláme.“

Venku někdo křičí, že po silnici jedou americké tanky. – Střílí se na tábor – skladiště a kasino hoří. Za chvilku nakukují do bloku Američani. – Přišly jeptišky a dávají nám sladkou kávu a sušenky.

 

1. 9. 1963 [F. Kafka] ▪ 13. 10. 1963 [R. Rolland] ▪ 14. 10. 1963 [R. Rolland] ▪ 9. 5. 1963 [M. Gándhí; R. Thákur] ▪ 5. 9. 1964 [É. Faure] ▪ 25. 4. 1965 [C. Pavese] ▪ 26. 4. 1965 [C. Pavese] ▪ 29. 7. 1965 [H. Miller] ▪ 9. 6. 1966 [E. Fromm] ▪ 7. 1. 1968 [Spinoza; H. Spencer; Aristoteles; Platón] ▪ 14. 1. 1968 [A. de Saint-Exupéry] ▪ 23. 1. 1968 [A. S. Puškin; J. Wassermann; T. Wilder; R. Crevel; K. Hauser] ▪ 24. 1. 1968 [F. Petrarca] ▪ 1. 5. 1968 [I. Ilf; J. Škvorecký; rabbi Tarfon] ▪ 25. 5. 1968 [J. Pištora; E. Ionesco] ▪ 2. 6. 1968 [E. Goldstücker; A. Augustinus] ▪ 23. 12. 1968 [H. Heine; M. Polo; Konfucius] ▪ 1. 1. 1969 [J. Hanč] ▪ 4. 1. 1969 [S. de Beauvoir] ▪ 5. 1. 1969 [S. de Beauvoir; J. Hanč] ▪ 11. 1. 1969 ▪ [J. Hanč] ▪ 24. 1. 1969 [J. Lukáš; E. Fromm] ▪ 2. 2. 1969 [K. Poláček] ▪ 16. 2. 1969 [I. Klíma] ▪ 1. 3. 1969 [J. Chalupecký] ▪ 7. 4. 1969 [D. H. Lawrence] ▪ 28. 9. 1969 [M. Aurelius] ▪ 12. 10. 1969 [A. de Saint-Exupéry; B. Pasternak] ▪ 15. 4. 1971 [A. Camus] ▪ 13. 1. 1972 [J. Škvorecký] ▪ 8. 1. 1973 [W. Saroyan; A. de Saint-Exupéry; M. Gorkij] ▪ 1991 [F. Werfel; A. Hoffmeister; F. Peroutka] ▪ 1993 [J. Čapek]

 

 

(Revolver Revue č. 43/2000)

 

Úvod Marka Vajchra k Munkovu deníku neleznete zde.