Víte, co čtete? (Smuteční oznámení Tomáše Brousila)

Jsme vůbec ještě schopni rozeznat skutečný smysl sdělení? Anebo přesněji: jsme připraveni číst to podstatné, aniž bychom se nechali zažitým a povědomým výtvarným jazykem oklamat a odvést daleko od pravého významu zprávy? Zdá se, jako by nám stále více unikala podstata věcí, a je pravděpodobné, že vinu na tom nese také přehnaná „vizualizace“ současného globalizovaného světa. Pro jeho potřeby je nutno vypracovávat stále další a přehlednější grafické symboly a orientační systémy, jimž budou dobře rozumět lidé, pocházející ze zcela odlišných prostředí – sociálních, kulturních, poznamenaných rozdílnou zkušeností s barevnou symbolikou, stylizačními stereotypy nebo s jiným principem záznamu textu.

V této souvislosti je nutno podotknout, že jistým „universálním piktogramem“ se mohou stát i výtvarná řešení, která máme spojena se silnými konkrétními zážitky. Pro moji generaci bude již napořád libovolný text napsaný strohými žlutými písmeny na rudém podkladě považován za zprávu o tom, že kdosi splnil cosi na 120 %, případně za informaci, s kým a jak dlouho hodlá námi nezvolené vedení státu kráčet kupředu a oslavovat „všechna slavná výročí“. Ale co když se nám někdo s jinou zkušeností pouze pokouší pomocí dvojice svých oblíbených barev sdělit, že má nové telefonní číslo? Podvědomí, zmanipulované léty ohavných zkušeností, nám jeho zprávu automaticky „přeloží“, zařadí mezi agitační veteš a její skutečný obsah pustí k našemu racionálnímu zhodnocení přinejlepším napodruhé. Bude-li ovšem nějaké.

Prvoplánovým selektivním logem se mohou stát také fyziognomie mnohých politických reprezentantů – omlouvám se, že do textu tahám něco tak ošklivého –, které mívají často velmi přesvědčivou výpovědní hodnotu. Nebo je snad náhoda, že až na malé, a proto poměrně nápadné výjimky, tolik připomínají svoje předchůdce, jejichž tváře jsme byli nuceni nedobrovolně „číst a katalogizovat“ celých čtyřicet let před rokem 1989?

Podobně jako na zmiňovanou ideologicky podbarvenou kombinaci barev jsme si zvykli reagovat na rudou hvězdu nebo svastiku. Proto je snadné při letmém pohledu omylem zařadit plakát pro Centrum Indíry Gándíové mezi neofašistické tiskoviny (a popřípadě se zároveň pozastavit nad jeho velmi slušným výtvarným i polygrafickým zpracováním) jenom proto, že proplétající se arabeska na fotografii jakési místní architektury připomíná zdvojený hákový kříž. Jindy nás dovede bezdůvodně popudit použití pěticípé hvězdy (která by ostatně, nezdiskreditována totalitní ikonografií, byla krásným grafickým prvkem) v anarchistickém samizdatu, aniž bychom se obtěžovali přečíst poselství, které takto dekorovaný plátek přináší. Jiné velmi jednoduché symboly mohou doslova vyděsit – a stačí opravdu pouhá drobnost. Jaké bušení srdce dovede vyvolat obálka s modrým nebo, nedej bože, červeným pruhem! To vše dohromady nás usvědčuje z předpojatosti a lenosti, která nám zabraňuje vymanit se z pasti šablonovitého myšlení konfekčního střihu.

Proč ve valné většině neumíme při prvním kontaktu s novou vizuální informací zachovat rozvahu a v klidu prozkoumat, kdo a především co se nám rozhodl sdělit? Z jakého důvodu nám vizuální automatismy neumožní brát ohled na to, že v jiném kulturním prostředí mají jisté znaky méně pokaženou pověst? Proč nejsme schopni připustit, že kohosi napadlo (z nějakého, nám dosud neznámého důvodu) vyzdobit například svoje osobní obálky se svatebním oznámením podobně barevnými pruhy jako dotírající státní instituce? Role zvyku a neschopnost nezatíženého pohledu při přijímání zpráv a podnětů z vnějšku je doslova ohromující. Co je ale pravou příčinou toho, že raději věříme tomu, co jsme zvyklí vídat v snadno dešifrovatelných situacích, a proč takové zprávě věříme víc než sdělení, které před námi nic neskrývá, ale nepřichází za námi v šatu spíchnutém z nejjednodušších a snadno zařaditelných znaků?

Kryptologové přišli již dávno na to, že jakékoli sdělení lze úspěšně ukrýt překvapivě nenáročným způsobem. Zjednodušeně řečeno je možno "překrýt" ho silným optickým streotypem, který nás přinutí vnímat je jako cosi naprosto odlišného, než se nám ve skutečnosti snaží sdělit. Na podobném principu, počítajícím s naší rozptýlenou pozorností a malou ochotou bojovat s devastujícími stereotypy, pracují s naším podvědomím i všichni Davidové Copperfieldové dnešního světa, pochopitelně s podporou nejrůznějších technických vymožeností.

Jak daleko ale můžeme v „ukrývání“ skutečností zajít? Kde je ona hranice, za níž automatismy, zvyk a vizuální rutina přestávají působit? Proč má často pouhý dekor větší narativní sílu než neutrálně podaná podrobná zpráva, nezamlčující ani slovo z toho, co nám chce skutečně říct? Co se stane, potkají-li se dva nebo více popisovaných výtvarných automatismů na jednom obrazovém poli? Strhne na sebe větší pozornost ten graficky výraznější, nebo ten zprofanovanější? Budou se posilovat, nebo se vzájemně zneutralizují?

Celou řadu podobně znějících otázek vyvolává také práce Tomáše Brousila z Ateliéru tvorby písma a typografie Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, která vznikla na půdorysu poměrně širokého a zdánlivě vágního zadání klauzurní práce, nazvané Nekrolog. Z množství velmi odlišných možností, které toto téma nabízí k uchopení, si Brousil vybral právě takovou, která vede přímo k srdci úvah výše načrtnutých. Z Brousilovy práce je totiž na první pohled patrné jedno: je si vědom toho, že neztratit cit pro detail, podrobnost, pro rafinovaně i polopatě podávané sdělení je přinejmenším stejně důležité jako pěstovat smysl pro zkratku, symbol a zástupnou řeč. Je však dobré nezapomínat, že jedno bez druhého bude žít jen polovičním životem, bez oné zvláštní duchaplnosti, kterou poskytuje nečekaný detail velkorysým formám a naopak náhlá ztráta zájmu o dovedně tkané předivo podrobností formám minuciózním. Jednou s vědomím, že je třeba být poněkud hovornější a podruhé s jistotou, že nyní je ten pravý čas pro zkratku a představivost.

Jistě také proto se Brousil rozhodl prozkoumat, co může pro diváky v optickém i významovém smyslu slova znamenat smuteční oznámení.

 

[...]

 

(Revolver Revue č. 69/2007)