Věk kritiky

Je jedno téma, jemuž nemohu být práv, o němž bych však rád pojednal i nespravedlivě – téma, o němž čtenáři, prozaici i básníci sice často hovoří, ale téměř nikdy nepíší: náš věk kritiky. Možná bych o něm měl také jenom mluvit, anebo nanejvýš sepsat veršovanou satiru; člověk může ve verších říci cokoli a nikdo se nad tím nepozastaví. Přál bych si proto, abyste na to, co se chystám psát, pohlíželi tak, jako by to byla báseň či povídání – rozhovor bez adresáta – o našem věku kritiky. Půjde jen o postesknutí, spíše snad pomýlené než oprávněné a pravdivé, rozhodně zaujaté, plné nadsázky a obecných dojmů; ale lidé si takhle doopravdy stýskají, a tak tu alespoň mohou ulevit svým citům stejně jako já. A city jiných se pokusím ušetřit tím, že nebudu uvádět naprosto žádná jména.

Běžný čtenář neví, že vládne věk kritiky – pro něj taky nevládne. On přece čte (stále méně a méně) historické romány, paměti generálů, prostě všechno, co má úspěch; občas i dobré knihy – i dobré knihy totiž mívají úspěch. Mezi knižním recenzentem Chicago Tribune a Samuelem Johnsonem nevidí takový čtenář sebemenší rozdíl, kritika mu ani nepomáhá, ani mu není na obtíž – pro něj je kritikem žebříček bestsellerů, jen ne tak zřetelně. Takový čtenář žije v příjemném anarchistickém světě, který na nic nedbá, ve světě, který je skoro stejně demokratický jako ty teplé, temné hlubiny, v nichž nikdo nečte zhola nic kromě novin, románků ze supermarketu, komiksů a Reader’s Digestu u zubaře. Tento běžný čtenář ví, co se mu líbí, ale je celý nesvůj, když to jiní lidé nečtou, anebo se jim to nelíbí – neboť dobré je to, co lidé čtou a co se jim líbí: právě to přece adjektivum dobré znamená.

Na strmých svazích nad oním světem (jak by to snad vylíčil bajkář) žije nejeden zvířecí druh: nejpočetnější jsou členové Knižního klubu a obyvatelé Občiny knižních recenzí. Ti se od svých vůdců týdně či měsíčně dozvědí, co by tak měli číst a co by se jim mělo líbit; a jelikož jde zaplaťpánbůh skoro vždycky o to, co by četli a co by se jim líbilo i bez pomoci recenzentů, žijí tam všichni v míru a jednotě. Je to země, v níž kraluje poleno, řekl by onen bajkář: tisíce polen se s duněním povalují po stráních a jejich poddaní kolem nich skřehotají; když člověk zavře oči, je obtížné rozpoznat, kdo tu čte, kdo píše, kdo recenzuje... Opodál se nacházejí čtenáři učených revuí, čtenáři časopisů zasvěcených experimentu, čtenáři časopisů zasvěcených poezii. Ale nejvýše ze všech, ve skalních trhlinách, skrčení před dychtivými zobáky přičinlivých čápů, dlí naši čtenáři nejuvědomělejší a snad i nejznepokojenější; a pro ně – lid kultivovaný či akademický, intelektuály, „seriózní čtenáře“, kvásek v našem prazvláštním, zpola nakynutém chlebu – věk kritiky bezesporu panuje. A právě o nich a o jejich čapích králích budu hovořit po zbytek článku.

 

(Revolver Revue č. 66/2007; přeložil Petr Onufer)