Trans-Atlantik

Pociťuji potřebu sdělit své Rodině, příbuzným a přátelům, jak před deseti lety má dobrodružství v argentinské metropoli začala. Nikoho na ty své staré Nudle a na  červenou řípu, možná syrovou, nezvu, neb Ubohé a Hubené a tudíž i Zahanbující v Cínové míse spočívají, vysmažené na oleji mých Hříchů, mé Hanby, nezvu je ani na ty mé těžké černé Kroupy, na tu pohankovou kaši,  radši to vůbec nebrat do Úst, jelikož by mi to na cestě mého Života ustavičně hekajícího do toho únavného Kopce jen věčné Prokletí a Ponížení přineslo.

Jedenadvacátého srpna roku 1939 doplul jsem na lodi Chrobry do Buenos Aires. Plavba z Gdyně do Buenos Aires příjemná byla převelice, takže se mi ani nechtělo na pevninu vystoupit, dvacet dní jsem trčel mezi Nebem a vodou, na nic nemyslel, jen se ve vzduchu koupal, tál ve vlnách a vlál ve větru. Byl se mnou Česlav Straszewicz, můj přítel, sdíleli jsme společnou kajutu, jelikož nás oba jako neopeřené Pisálky na tu panenskou plavbu nové lodi pozvali. Kromě něho byl tam Rembieliński senátor, Mazurkiewicz ministr a mnoho jiných persón, s nimiž jsem se seznámil. A též dvě hezké Slečinky, Půvabné a Ochotné, se kterými jsem ve volných chvílích flirtoval a všelijaké pošetilůstky jim vyprávěl, a tak jsem, jak řečeno, mezi Nebem a Vodou povlával a plul před sebe dál a dál, v Pokoji...

Když jsme ke břehu přirazili, vydali jsme se s Česlavem a panem Rembielińským senátorem do města, zcela naslepo, anžto žádný z nás tu ještě nikdy nebyl. Ruch, prach a šeď té půdy nemile nás zaskočily po tom čistém slaném růženci vln, který jsme na Vodě odříkávali. Ale přešli jsme náměstí Retiro, kde ční věž Angličany zbudovaná, a ruče do ulice Florida zamířili. Tam spatřili jsme obchody plné Luxusního zboží a v nich výkvět distingované společnosti, veliké obchodní domy a cukrárny. Rembieliński senátor prohlížel si tam portefeje a já plakát, na němž stálo velkými písmeny CARAVANAS,  a tak říkám panu Česlavovi toho jasného, Hlučného dne, kdy jsme jen tak semotamo chodili: „Pane Česlave, vidíte ty Caravanas?“

Ale brzy jsme se museli vrátiti na loď, jelikož tam kapitán zdejší Předsedy a Představitele polské menšiny hostil. Sešla se těch Předsedů a Představitelů veliká spousta a já si hned nepřátele nadělal, protože jsem se v těch hodnostech a titulech ztratil jako v lese, popletl si lidi a věci, pil vodku a pak zase nepil a chodil jako slepý po polích. Recepci poctil svou přítomností i Jeho Excelence Kosiubidzki Felix, náš Vyslanec v této zemi, a třímaje sklenku v ruce, postával tam dvě hodiny, poctívaje stáním svým hned toho, hned onoho. V přívalu proslovů a hovorů, v mrtvém lesku lamp jsem na všechno hleděl jako Teleskopem, a všude Cizost, Novoty a Záhady vida, zmocnil se mě pocit nepatrnosti a temnoty, a tenkrát jsem začal volat ku pomoci svůj domov, Přátele a Druhy.

Moc to nepomohlo. Ale něco nebylo v pořádku. Kdesi cosi se tam motalo, a i když tam bylo pusto jako v noci v poli, visela tam za Lesem, za Humny úzkost a Trest boží, jako by se něco chystalo. Jenže každý si myslel, že z toho třeba nic nebude, že z toho Velkého mraku žádný liják nespustí, bylo to, jako když se Ženská s velikým  nemilosrdným černým Břichem válí a řve a ječí, že snad porodí Satanáše, a zatím má jen větry. A tak nás strach přešel. Ale něco je Špatně, něco je asi Špatně, moc Špatně.

V těch posledních dnech před vypuknutím války byl jsem s panem Česlavem, Rembielińským senátorem a Mazurkiewiczem ministrem na mnoha banketech, u  vyslance Kosiubidzkého, u Konzula, u nějaké Markýzy v hotelu Alvear a ví bůh kde ještě a proč, a s čím k čemu a nač. Ale když jsme z těch banketů odcházeli, nemohli jsme na ulici neslyšet nepříjemný křik: „Polonia, Polonia!“ Což pro nás bylo stále těžší, stále horší, chodili jsme se schlíplýma ušima, duší posmutnělou, přecpaní jak svými Starostmi, tak všemi těmi Delikatesami. Až jednou Česlav do naší kajuty přikvačil (pořád ještě jsme bydleli na lodi), třímaje v ruce noviny: „Válka vypukne dnes nebo zítra, toť jisto! Kapitán vydal rozkaz a zítra odplouváme. Do Polska se sic již nedostaneme, leč dorazíme aspoň do Anglie či do Skotska.“ To když Česlav dopověděl, padli jsme si se slzami v objetí a hned nato i na kolena, volajíce Pánaboha na pomoc. A jak jsme tak klečeli, pravil jsem Česlavovi: „Plujte sbohem, plujte!“ Obrátil se ke mně řka: „Jak to, vždyť pluješ s námi!“ I odpovídám (záměrně z pokleku nevstávaje): „Plujte a doplujte ve zdraví.“ On na to: „Co pravíš? Ty nepopluješ s námi?“ A já na to: „Do Polska bych rád plul, nač je mi však Anglie? Anglie či Skotsko? Zůstanu zde.“ To jsem mu sdělil napůl úst (neb celou pravdu jsem mu vyjevit nemohl), a on na mne zírá a zírá. Pak promluvil hlasem ustaraným: „Ty nepojedeš s námi? Zůstaneš raději zde? Zajdi na  Vyslanectví a tam se Přihlas, aby tě snad neprohlásili za dezertéra či něco ještě horšího. Půjdeš na Vyslanectví? Půjdeš?“ A já odvětil: „Ovšemže půjdu, vždyť vím, co je mou občanskou povinností, nestrachuj se o mne. Leč raději o tom nikomu neříkej, neboť nevylučuji, že změním názor a odpluji s vámi.“ Teprve pak povstal jsem z kleku, neboť to nejhorší měl jsem již za sebou, a dobrák Česlav, ustaraný Česlav dařil mne nadále svým přátelstvím (ač mezi námi již jakési tajemství tkvělo).

Nechtěl jsem tomu člověku, svému Rodáku, celou pravdu vyjevit, aniž jiným Rodákům a Krajanům svým, neboť by mě za ni živého na hranici upálili, koňmi nebo kleštěmi roztrhali, čest a víru mi upřeli. Největší má obtíž byla v tom, že jsa ubytován na lodi, nemohl jsem ji nijakým způsobem potají opustit. Co nejusilovněji maje se před všemi ostatními na pozoru, Volal jsem a Prozpěvoval a Pobíhal a Vzdychal spolu s ostatními v tom zmatku, tlukotu srdcí, nadšených výkřicích, tichých povzdeších strachu a úzkosti. Avšak když už lana odvazovali, když loď rozkolébaná, postavami mých Rodáků se černající užuž od mola odraziti měla, já s člověkem, nesoucím za mnou  dvě moje zavazadla, po schodech na pevninu seběhl a začínám se vzdalovat. A vzdaluji se. A vůbec se za sebe neohlížím. Vzdaluji se a nevím, co se za mou odehrává. Vzdaluji se po cestě štěrkem sypané a jsem již dosti daleko. A teprve když jsem byl ještě dál, zastavil jsem se a ohlédl za sebe. Těžká, bachratá Loď odrazila od břehu a pluje po moři.

V tu chvíli chtělo se mi padnouti na kolena! Ale jaksi jsem nepadl, jen jsem se začal tak nějak tiše Rouhat a o něco hlasitěji Klít, jen tak sám pro sebe: „Jen plujte, Rodáci, plujte k Národu svému! Plujte k Národu svému svatému a Prokletému! Plujte k onomu Tvůrci svaté Zaostalosti, jenž po věky chcípá, ale chcípnouti nemůže! Plujte k  svému svatému Divousovi, celou Přírodou prokletému, jenž ustavičně se rodí, leč přesto Nenarozen zůstává. Plujte, plujte, aby vám nedovolil Žít ani Chcípnout a navždy vás mezi Bytím a Nebytím držel. Plujte k tomu svému svatému Nekňubovi, který vás s sebou povleče dál!“ Loď se již natočila bokem a odplouvala, a tak jsem ještě dodal: „Plujte k tomu Šílenci, k Bláznovi svému svatému a ach Prokletému, aby vás svými skoky a kejklemi mučil a trýznil a krví zaléval, aby vás svým Řevem ohlušil, aby vás i vaše děti a ženy na Smrt umučil, aby vás ve své vzteklé agónii svým Vztekem navztekal a rozvztekal!“ S tímto Prokletím jsem se od lodi odvrátil a vstoupil do Města.

 

[...]

 

(Ukázka z knihy; přel. Helena Stachová)