Trans-Atlantik

[...]

 

Na mé první dny v Argentině mi nikdy zapomenouti nelze. Nazítří, jakmile jsem se ve svém pokojíku probudil, uslyšel jsem za zdí Staříkův pláč, sténání a bědování, a z jeho nářku vyrozuměl jsem jediné: „Guerra, guerra, guerra.“ I noviny křiklavým hlasem vypuknutí války ohlašovaly, ale dohromady nikdo nic nevěděl, jeden povídal, že to bylo tak, a jiný, že onak, že z toho nic nebude či že z toho něco bude, že se bojuje, že se nebojuje a že se vlastně nic neděje. Šeď a Šum, jako když v polích prší. Byl jasný den, svítilo slunce. Já se ztratil v davu a byl jsem tomu rád, dokonce jsem si říkal nahlas: „Raka chňapli, Piskoř vzal roha.“ Jaképak Chňapli! Před Redakcemi deníků veliké houfy lidí. Zašel jsem do levné jídelny, abych si dal něco k snědku, pozřel jsem bifteček za třicet centavos, ale říkám si (pořád ještě sám sobě): „Čížek je zdráv, Berana podřízli.“ No podřízli! A pak jsem šel k řece, kde nebylo živáčka, větřík věje a já si říkám: „Sýkorka cvrliká, Jezevec je v Pasti a div z kůže nevyletí.“ Oni taky div z kůže nevyletí... Za Humny, za Rybníkem, za Lesem zní příšerný Řev a Ryk. Bijí se, vraždí, prosí o smilování, marně žadoní o Milost. Čerti vědí, oč jde!

A tak si myslím: „Co bych chodil na vyslanectví! Na vyslanectví nepůjdu. Když je Herka Hubená, ať Chcípne.“ A taky Chcípají. A tak říkám: „Při všem na světě se zapřísahám, že se do toho plést nebudu, protože to není moje Věc. Ať si dělají, co chtějí.“ Jenže můj zrak na malinkatém broučkovi spočinul, který lezl po stéblu trávy vzhůru, a vidím, že ten Brouček na tom Místě a v tom Čase, právě v tu chviličku a na tom Břehu za tím Oceánem leze a leze, leze a leze, a já v tu chvíli dostal úděsný strach a řekl jsem si, radši na to Vyslanectví půjdu, ano, půjdu, půjdu, ježíšikriste, půjdu, radši půjdu... A šel jsem.

Vyslanectví sídlilo v okázalé budově v jedné z distinguovaných ulic. Došed k němu, zastavil jsem se a přemýšlel, zdali tam jít nebo nejít, nač bych chodil za Biskupem, když jsem od víry odpadl a kacířem se stal. Teď měla navrch má nejukrutnější Pýcha, má Hrdost, jež mě již v dětských letech proti Církvi postavila! Proto mě přece Matka neporodila! Můj Rozum, má Důstojnost, má Tvořivost, můj úžasný, Přírodou daný vzlet, ani můj pronikavý Zrak, hrdé Čelo, bystrá a prudká Mysl nemohou přece připustiti, abych se na ubohoučkém, primitivním Kůru v nějakém Mizerném Mrňavém kostelíčku během Podřadné Laciné Mše společně se svými rodnými Rodáky smradlavým, zatuchlým kadidlem ovíval! Ó ne, ne, ne! Jsem přece Gombrowicz a nebudu klekat před nějakým temným, nezřetelným a možná šíleným oltářem (Bijou se), ne, ne, nepůjdu, kdoví, co by mi udělali (Střílejí), ne, já tam jít nechci, je to zlé a beznadějné (Vraždí, Vraždí!). A tak jsem ve Vraždě, v krvi, v Bitvě vstoupil dovnitř.

Uvnitř bylo ticho, veliké Vzchodiště pokryto kobercem. U vchodu mě vrátný uvítal úklonou a pak vedl po vzchodech k Sekretáři. V prvním patře veliká sloupová síň a v ní dost temno, chladno, jen barevnými sklíčky oken dovnitř pronikající trsy paprsků usedají na římsy, těžké štukatérie a zlacení. Vyšel mi v ústrety pan rada Podsrocki v tmavomodrém černém Obleku, Cylindru a rukavicích, lehce Cylindr nadzvedl a polohlasně se mě na důvod mé návštěvy optal. Když jsem mu sdělil, že bych rád mluvil s Jeho Excelencí Vyslancem, zeptal se mě: „S Jeho Excelencí Vyslancem?“ Odpovídám tedy, že s Jeho Excelencí Ministrem, a on na to: „S Ministrem? Vy chcete mluviti se samým Panem Ministrem?“ A když dím, že ano, že bych chtěl mluviti s Jeho Excelencí Vyslancem, okamžitě opáčil, skláněje hlavu na prsa: „Říkáte s Vyslancem, se samým Panem Vyslancem?“ Říkám že ano, že s Panem Ministrem, protože mu potřebuji velmi důležitou věc sděliti. A on zase: „Tak tedy ne s Radou, ne s Atašém ani s Konzulem, ale se samým Ministrem? A proč? Z jakého důvodu? Koho tady znáte? A kdo jste? S kým se přátelíte? Ke komu chodíte?“ Takhle mě začal vyslýchat a stále drzeji na mě Dotírat a ke mně přiskakovat, a nakonec mě dokonce šacovati začal a vytáhl mi z kapsy špagátek. Vtom se otevřely dveře a vykoukla jeho Excelence Vyslanec, a jelikož už mě znal, pokývl mi. Na to kývnutí mě rada vrtě Zadkem, rozplývaje se v Poklonách a mávaje Cylindrem uvedl do pracovny.

 

[...]

 

(Ukázka z knihy; přel. Helena Stachová)