Revolver revue

1. Někdy zjara 1967 si ke mně v hospodě U Rakviček přise­dl cizí člověk. „Přečtu ti básničku. Chceš?“ navrhl poťouchle přátelsky. „Nechci,“ řekl jsem. Okamžitě mi ji přednesl. Jmenoval se Andrej Stankovič. V anekdotické zkratce jsem se tak seznámil s vůbec snad nejzákladnější Nikolajovou vlastností, jež ho věrně pronásledovala životem: říkal nahlas co chtěl, bez ohledu na to, zda si to oslovená strana přála. Kůži mu za to sdírali komunisti stejně nemilosrdně jako plyšáci. Myšlenky, básně, originálně vtipné postřehy a něk­dy kruté, vždycky však brilantní charakteristiky aí už dí­la samotného anebo přímo pachatele z něj tryskaly pod obrovským duchovním přetlakem, doprovázeny tu pověstným pivním prskáním, o němž jako jediný nevěděl a jehož existenci vášnivě popíral, jindy opět mnohem vzácněji, slzami vstu­pujícími do jeho výmluvných, dobrosrdečně ironických, pozo­ruhodně tmavých očí.

 

2. S Nikolajem byla především sranda. Vždycky. I tehdy, když zrovna neznal žertů. Stalo se, v dobách, kdy některým z nás bylo se živiti měřením vodní hladiny ve zkušebních geologických vrtech, že vzplanula mezi námi nesmiřitelná pracovně právní rozmíška. „Odejdi, nebot jsi prodloužená ruka Vodních zdrojů!!“ zvolal Nikolaj ve finále. Pálilo mě to. Strašně. V Riegrových sadech jsem krátce poté potkal fotografa Jiřího Stacha. Trpce objasnil jsem mu podstatu půtky z mého hlediska. „Co,“ zděsil se Stach, „von ti fakt řek‘, že jsi prodloužená ruka Vodních zdrojů? No to je hrozný.“ Začal se svíjet v nepotlačitelném záchvatu spastické-ho smíchu. Přidal jsem se, nebylo možno jinak.

 

3. Nikolaj, fatálně zaujat sám.sebou v tom smyslu, že v duši každého jednotlivého člověka zrcadlí se celý vesmír, při vyprávění a někdy i psaní tu a tam dosahoval podivuhod­ného stupně zdánlivé nesrozumitelnosti. Člověk nepoučený by tento způsob komunikace nazval ještě tak nejspíš štěpením se anebo, větvením, v méně příznivém případě možná dokonce i hospodsky rozbředlým žvástem, ale znalec epochy a milieu ví, že tomu bylo právě naopak, vypravěč musí sdělit úplně všechno, tečí, hned, beze zbytku, od skutečného začátku až do úplného konce, nic nesmí vynechat, není mu možno jinak nežli soustřednými, eventuelně odstředivými kruhy zmocnit se podstaty sdělované věci, anebo aspoň přibližně, ale in­telektuálně co nejpoctivěji vymezit její pole, to všechno v předpokladu posluchačova stejně elementárního zájmu.

„Tak gulášovou nebo drštkovou? Gulášovou nebo drštkovou?“ dorážel kdysi na Nikolaje netrpělivý číšník ve Větrném Jení­kově. Stoupenec zkřiveně aristotelovských, binomicky zřetel­ných hodnot nepochodil. Nikolaj, místo aby se hystericky kvapně rozhodl mezi nabízenými polévkami, pronesl obsáhlé expozé, v němž některé halucinogenní houby, dostupnost Ha-vlíčkobrodska autobusovými spoji, výskyt rusalek tamtéž a vliv poválečného uspořádání střední Evropy na jména obcí Českomoravské vrchoviny kosmogonicky kloubily se do geniál­ně jednoduchého celku. Pinglovi to lezlo na nervy. Reagoval úplně stejně jako ministr kultury, adolescentní šéfredaktor anebo režisér pokleslých filmových žánrů. Hloupě, nepřátelsky, bez zájmu.

 

4. Ani Andreje Stankoviče nelze chovat v mysli vytrženě z kontextu. Kdysi počátkem let sedmdesátých doprovodil jsem Naďu Plíškovou a Karla Nepraše na výletě za Petrem Lamplem. Peták přebýval v domku poblíž nějaké veliké vodní plochy hluboko ve středních Čechách společně s Jaroslavou. Vyprávě­li, že se poznali v ústavu, jemuž eufemicky přezdívá se sanatorium. Otec Jaroslavy prý byl postižen pitím ovocného ví­na, jinou rostlinu než rybíz na své rozlehlé zahradě nestrpěl. Rodina na pozemku pracovala pilně po celý rok, za příz­nivých povětrnostních podmínek mohli na konci svého snažení počítat možná i s dvaceti demižony rybízáku, jež plně ukoji­ly otcovu vášeň. Jednoho dne přiletělo přes plot semeno mo­ruše, ujalo se, vzklíčilo a vzrostl z něj strom. „Jsi jako ta moruše. Není z tebe užitku a jenom stíníš,“ řekl otec Ja­roslavě, když dosáhla dospělosti. Peták v počátku známosti Jaroslavu dojemně něžně pojmenovával Moruško, později slevil na Moruši, v době našeho pobytu volal na ni jednoduše Mordo.

„Již nyní můžeme prohlásit, že se výlet podařil,“ při­pustil Nepraš spokojeně po necelých dvou hodinách pobytu. Společnost plodně rozmnožovali pánové Michal Brix a Bambas. V psacím stroji měli vloženou nekonečnou roli toaletního pa­píru, na nějž zaznamenávali, co je právě napadlo. Říkali to­mu román. Jeden z hrdinů byl v textu zmiňován vždy jako „s odpuštěním Brix“. Naďa dramaticky vařila domácí houbovou po­lévku, Karel levitoval, hostitelka mi laskavě dovolila, abych si krátil chvíli četbou deníku, v němž čísi stařecky rozech­vělá ruka před dávnými časy po třicet let pečlivě vedla záznamy o chodu domu. Nebyla to příliš napínavá četba. „V pon­dělí k obědu hrách s párkem.“ „V úterý koprová omáčka s va­řenými vejci.“ „Ve středu lečo.“ „Čtvrtek knedlíky.“ Listo­val jsem trpělivě, až se mi konečně poštěstilo nalézt jedi­nečnou odchylku v monotónním plynutí dnů. „V pátek odpoled­ne topili krtky,“ dočetl jsem se s úžasem. Následujících dvacet let bylo znovu jednotvárně a bez výjimky věnováno vařenému hovězímu anebo palačinkám.

Po návratu do Prahy jsem na zahrádce přiléhající ke Sta­roměstské radnici stálým hostům podal obšírnou zprávu o vý­letu. Stankovičovi se to vcelku dosti líbilo, jen pořád ně­jak nemohl pochopit ty krtky. Dokonce se bůhvíproč zhrozil. „Jak? Cože? Topili krtky?“ vyptával se připitoměle. „Topi­li krtků, Nikolaji!“ vysvětlil hlubokým pivním hlasem Ilja Geisler, nyní už dávno nebožtík, tehdy starý student, po mnoho let úspěšně vzdorující složitostem ukrajinského jazy­ka a literatury. „A jo. Topili krtků. No jasně. Tos měl ří­ct hned, Pětko!“ zaradoval se Nikolaj. Viditelně se mu ule­vilo. Jak jsem ho v tu chvíli milovali Zdánlivě banální pří­běh ted byl doteky vznešených duchů vysvěcen na květ žánru, jenž jsme vášnivě obdivovali: obyčejná hospodská historka, pokorně vplývající do lhostejné věčnosti. Teprve po mnoha letech mě napadl druhý možný výklad věty, tak jak jí Niko­laj napoprvé zřejmě v souvislosti s kuchyňským charakterem deníku porozuměl: topili krtky, to jest, přikládali do ka­men krtky, krátce a srozumitelněji, topili krtkami.

 

5. Když pochovávali Naďu Plíškovou, kdosi se podivil, proč je její tělo vypraveno na poslední cestu jen tak obyčejně v dřevěné rakvi. „Měli ji přece zašít do tygří kůže,“ prohodil někdo další. „A Nepraše upálit na hranici jako in­dickou vdovu,“ doplnil Nikolaj s příšerným úsměvem. Jarmilce Bělíkové, která do krematoria dorazila až po obřadu, vlídně vysvětlil, že „přišla s křížkem po funuse“. Je to opravdu všechno? Existuje někde ještě aspoň nitka z černého trestaneckého oděvu, podobného pyžamu střiženému z lesklé hedváb­né podšívky, v němž Nikolaje kdysi pustili domů z Ruzyně?

 

(2002)