Strindberg a Van Gogh

O vztahu mezi schizofrenií a dílem

[...]

 „Schizofrenie" není ostře vymezeným, nýbrž nekonečně bohatým pojmem, který v různých souvislostech nabývá různých významů. Někdy jím označujeme veškeré nevratné procesy, které nepatří mezi známé epileptické či organické mozkové procesy, jindy způsob prožívání, popsatelný z psychologicko-fenomenologického hlediska, celý svět neobvyklé duševní existence, pro nějž již byly v jednotlivostech nalezeny určitější pojmy, aniž se však dospělo k uspokojivé charakteristice celku. Schizofrenie je nezměrnou skutečností, kterou poznáváme nikoli prostřednictvím jednoduchých, uchopitelných, objektivních „symptomů", nýbrž jako danou duševní totalitu (znalec nicméně může její existenci vyvozovat z jednotlivých jemu známých „symptomů", bez znázornění celku však závěr zůstává nejistý). Van Goghovy obrazy rozhodně neučiníme pochopitelnějšími tím, že je označíme domněle známou popiskou „schizofrenní". Tomu, kdo pokládá existenci schizofrenního světa za jednu z podstatných, otřásajících skutečností lidského bytí, však jeho obrazy nepochybně mohou otevřít výhled k pochopení něčeho, co mu pacienti v klinikách zřetelně neukážou. To ovšem v první řadě předpokládá, že je schopen v nich uvidět něco „jedinečného". Ten, kdo toto umění začlení do „naprosto srozumitelných historických souvislostí" nebo kdo není z jiného důvodu schopen v těchto obrazech rozpoznat cosi jedinečného, čím se vyznačuje každý originální umělec, ten neprodělal „náraz", který tyto obrazy vyvolaly ve mně a mnoha dalších divácích, a nemůže proto také vznášet otázky; pokud mu to, co má být vysvětleno, zůstává nepřístupné, je zbytečné mu něco objasňovat.

Je třeba odmítnout ještě jedno nedorozumění. Pokud se pokoušíme formulačně postihnout schizofrenní atmosféru díla, neznamená to, že by dílo bylo „nemocné". Duch stojí mimo protiklad zdraví a nemoci. Díla vzešlá z půdy procesu, který jsme oklasifikovali jako chorobný, však mohou mít specifický charakter, který je podstatným momentem ve vesmíru ducha a může ve skutečnosti existovat pouze tehdy, když pro to onen proces vytvoří podmínky.

[...]

 

Schizofrenie a kultura epochy

 

Je nápadnou skutečností, že řada význačných osobností postižených schizofrenií působí na dnešního vnímatele právě díly vytvořenými během nemoci. Ze Strindbergových dramat mají největší ohlas ta, která vznikla v konečné fázi choroby po druhém velkém záchvatu, z van Goghových obrazů se největšímu zájmu těší díla vzniklá v době, kdy umělec trpěl schizofrenií. Hölderlinovy básně vzniklé v prvních letech jeho choroby zůstávaly dlouho takřka neznámé a nebyl jim přikládán zvláštní význam, zatímco dnes je jejich soubor často pokládán za vrchol Hölderlinova díla. Viděli jsme, jak nadšeně jsou dnes přijímány Josephsonovy9 kresby z období schizofrenie, zatímco v roce 1909 ještě nevyvolaly takřka žádný ohlas; obecně dnes umění psychicky nemocných začíná být oceňováno jako umění, a ne jako pouhý materiál pro psychiatrický výzkum.

[...]

Poukazuje se na to, že naše doba s nadšením přijímá vše vzdálené, exotické, neobvyklé a primitivní, že vzrůstá zájem o černošské a orientální umění i o dětské kresby. Je tomu tak a musíme se ptát, proč tomu tak je. Každý člověk má samozřejmě své vlastní důvody. Je proto nejlepší vycházet z vlastní zkušenosti. Musím se přiznat, že můj poměr k Strindbergovi je indiferentní, zaujal mě prakticky jen jako psychologický a psychiatrický případ. Naproti tomu van Gogh mě fascinoval, možná, že především svou naplněnou existencí, kterou mi zjevil právě svět jeho díla vzniklého v době nemoci. Díky němu jsem mohl určitěji prožít to, s čím jsem se jednotlivě setkával u svých schizofrenních pacientů, a co jsem se ve své studii pokusil popsat. Bylo mi, jako kdybych na chvíli mohl zahlédnout nejhlubší pramen vší existence, jako kdyby se tu bezprostředně ukázal skrytý základ bytí. Je to otřes, který nemůžeme nadlouho snést a raději se mu vyhýbáme; tento otřes, na nějž nelze reagovat pouhou asimilací toho, co je nám cizí, nás vyzývá k proměně naší vlastní existence.

 

(Revolver Revue č. 50/2002; přel. Marek Vajchr)