Stankovič

[...]

Myslím, že Nikolaje účast ve filmové grantové komisi velmi vyčerpávala. Zmiňoval, že až v radě skončí, napíše článek o tom, proč je český film tak drahý.  Stejně tak se chystal dokončit své úvahy o Miloši Formanovi, ale pokračování  práce odkládal s odůvodněním, že vždy, když na tomto tématu začal dělat, stalo se něco velmi závažného: srpen 1968, zánik časopisu Tvář... Měl upřímnou hrůzu z toho, že psaním svého textu zase něco přivolá. Když jsem nedávno viděl v televizi prezidenta české filmové akademie, jak emotivně hovoří o tom, kterak čeští filmaři zastavují své domy, aby mohli dál točit, říkal jsem si, kolika lidem z českého filmového průmyslu se asi ulevilo, když nesmlouvavý kritik zemřel. Tu tajnou radost, že zde v zájmu médií není vyhraněná kritika, lze vyčíst i z rozhovorů a veřejných projevů, v nichž chytří hoši a ženy dneška zavzdychají v rámci svých PR keců nad nepřítomností Šaldy, případně zmíní několik dalších spolehlivě zemřelých kritiků. To jsou ony apartní dýmovnice, které ve skutečnosti maskují hrůzu z artikulovaného nezávislého kritického pohledu na současnost.

[...]

Jak se říká, v nouzi poznáš přítele. Kdybychom použili stankovičovské domýšlení řečeného, někdy až ad absurdum, mohli bychom dojít i k závěru, že nouzí může být i špatný film, což většina české hrané produkce je, a přítelem kritik, který na to jeho tvůrce upozorní.  Vždyť není horších současníků než těch, kteří nás ujišťují o něčem, co je pravým opakem  skutečnosti.

Pokud měl někdy někdo dostat cenu, která nese jméno F. X. Šaldy, byl to Nikolaj.  Tato cena se však postupně stala spíš oceněním pro obecně co nejpřijatelnějšího kandidáta než vyznamenáním odvahy, vzdělanosti a nezávislého pohledu. Měla by se jmenovat spíš „Cena F. X. Šaldy za ledacos“  (na jedné straně třeba „kritik“ Dorůžka, na straně druhé filosof Vašíček – společné prvky těžko hledat). 

Cenu Revolver Revue dostal Nikolaj 19. června 2001. Bylo to velmi smutné předání. Slunečný  den, Bulovka, onkologie, malý pokoj s několika pacienty. Když jsme s kolegou Michaelem Špiritem odcházeli na podvečerní oslavu patnácti let Revolver Revue, zeptal jsem se Nikolaje, co by ostatním vzkázal. Řekl: „Držte se.“ To bylo, vyjma pozdravu, poslední, co jsem od něho slyšel.

Stankovič se nebál svobodně myslet a veřejně se zastat druhých. Toto jeho „sviňáctví“ mu ještě dlouho nebude odpuštěno.

 

(Revolver Revue č. 69/2007)