Sofie, albín a záhony narcisů
[...]

Musím konstatovat, že po vcelku nepříznivých recenzích, které jsem si přečetl v tisku, bylo mé překvapení z filmu spíše příjemné. Potěšila mě třeba jemná práce s jazyky, tedy s francouzštinou a angličtinou, i výborná práce s prostředím Paříže, Londýna či Rosslyn Chapel. Hvězdy, a hlavně Audrey Tautou, působí možná trochu strojově, ale to je dáno už šablonovitě napsanou knižní postavou. Kniha ostatně působí dojmem, že byla psána proto, aby ji zfilmovali. Předloha i film kombinují několik oblíbených mýtů: vyskytují se tu templáři a Převorství sionské, Ježíš a Opus Dei. Na ně se napojuje několik polopravd o církvi pronásledující ženy a několik vyslovených lží. To vše je se smrtelně vážnou tváří (ta zoufalá, otravná vážnost mi na filmu i na knize vadila asi nejvíc) namixováno se současnou digitální kulturou. Což ukazuje další ze vstupních scén, kde Tom Hanks coby Velký symbololog před zcela zaplněným sálem doprovází totální banality dokonalou powerpointovou prezentací... Na tom skutečně něco je.

S přibývajícími minutami albín vraždí vesele dál a před divákem se v dobře zvoleném tempu pozvolna rozkrývá všechno, co pravděpodobně dávno zná z knihy: existence tajného bratrstva, střežícího tajemství grálu, Ježíšův poměr s Magdalénou, z něhož vzešla dynastie Merovejců, jejíž potomci žijí dodnes a k nimž patří - jaké překvapení - i hlavní hrdinka filmu, která spolu s profesorem Langdonem překoná všechna nebezpečí a dožije se, podobně jako drtivá většina diváků, chvíle, kdy v sále rozsvítí světla... Její jméno, Sofie, znamená v řečtině Moudrost, a tento výraz, tak drahý Jakubu Böhmovi i Vladimíru Solovjovovi, býval používán pro Moudrost Boží. Volil autor toto jméno záměrně? A kolik diváků si toto spojení uvědomí? Krom těchto otázek však po zhlédnutí filmu zůstává několik závažnějších: temných, nepříjemných, možná k nezodpovězení, ale přesto neodbytných.

Co lidi přitahuje k tajemství grálu, k templářům a čarodějnicím? Vše, o čem Brown mluví a kamera věrně svědčí, lze dnes studovat z kvalitní literatury, dokonce i v češtině. Tu ale skoro nikdo nečte, a nic na tom nezmění žádný kulatý stůl na žádném kongresu. Zakopaný pes je určitě už ve způsobu, jakým jsou napsány středoškolské učebnice dějepisu, přinejmenším v Česku. Lidé se z nich učí spoustu údajů, které zapomenou, ale neučí se strukturálně myslet. Učí se data bitev, ale neučí se vidět věci v jejich prostorových a časových vztazích. Nepropojí si „obecné" dějiny s dějinami literatury ani se zeměpisem, nevidí fyziku a chemii jako historicky rozvinuté disciplíny. Nevědí nic o institucích; v učebnicích skutečně nenarazíte na pojmy jako „papežství" či „řád templářů". Potom hrozí, že si pod těmito slovy představíte něco úplně jiného, než je skutečně historické bytí. Co je romantické a zajímavé, co je opravdu sexy, v učebnicích není.

Jistě, Brownův úspěch nezaložila jen absence dobrých učebnic. Prameny frustrace možná odhaluje profesor Langdon (pro mužskou část publika hlavní identifikační postava, další, řekněme lehce disociovaná část pohádkového prince přešla do kapitána Fache a ještě další, už silně disociovaná tvář hrdiny se skryla v Teabingovi), když na otázku, zda věří, odpovídá, že byl vychován jako katolík. Film totiž ze všeho nejvíc vyznívá jako výraz zklamání někoho, kdo byl vychován jako katolík a posléze se nechal zhnusit některými aspekty života institucionální Církve. Katolická církev tak stále sklízí plody svého zapouzdření, které ostatně do značné míry přetrvává. Církev až do poloviny 20. století odmítala kritická biblická studia, různým způsobem šikanovala řadu svých vlastních elitních mozků  a postavila si proti sobě tisíce samostatně myslících lidí. Jejich vztah k církvi je poznamenán vcelku pochopitelnou reaktivitou, která postrádá zpětnou vazbu - snahou „být proti" za každou cenu.  Něco z tohoto postoje možná ulpívá i na řadě těch, kdo nikdy nevkročili do kostela. Jak dalece je ale racionální odpovídat na frustraci, byť třeba oprávněnou (nebo aspoň částečně oprávněnou), vytvářením fingnových iluzí?

[...]


 

(Revolver Revue č. 65/2006)