Sny...

1. září 1954

 

Přichází ke mně skupina lidí, jež neznám, a všichni mají radost, že jsem zapomněl na tvář té ženy, a položili důraz na slovo tvář. „Jako by byla bezhlavá.“ Strach, že zmeškám vlak, se náhle proměnil v pocit, že jsem ve své třídě. Je hodina češtiny a kluci čtou své básně. Jsou špatné. Posléze čte Petr Rádlovu báseň ze sešitu, který jsem nedávno zahodil do kanálu, protože Olině se verše nelíbily. První strofa se shodovala. Ve druhé strofě byla chyba. Petr četl báseň tak, jako by se rýmoval kámen a kam. Četly se ještě jiné mé básně, jež vydával Rádl za své. Žádám Rádla, aby mi své básně půjčil. Několikrát jsem žádost opakoval. Nepůjčil. Tak si je beru sám. Jsem totiž zvědav na jejich přesné znění, jež jsem zapomněl a jež je navždy pohřbeno v kanále. Rádl dělá kravál a Sokolík (profesor) si toho všímá. „Čí je ten sešit?“ „Můj,“ říká Rádl. Sokolík mě vyzývá, abych sešit vrátil. Nevracím. Hádáme se, ale nevysvětluji, proč mi na básních záleží. O tom, že jsem je psal já, ani slovo. Rádlovi se ve rvačce podaří mi sešit vytrhnout a utéct. Jsem nešťastný, že se nedovím, jak zněly mé básně, jež se mi líbily.

 

 

***

 

Bylo to v tom roce, kdy zemřel tatínek. Ale už v létě, necelý půlrok po jeho smrti, šli jsme s maminkou na autobus, kterým jsme denně navečer jezdili k dědečkovi, nemohli jsme být s maminkou sami dva na noc v našem bytě, nebylo to možné, steskem bychom se snad utrápili, šli jsme po náměstí, maminka se zapotácela, udělalo se jí zle a pak si vzpomněla, že celý den neměla v ústech. Koupila si housku, drolila ji mezi prsty, sousta malá jako hrášky si dávala do úst a se zjevnou nechutí, přesmoc je polykala. V té době si mi maminka několikrát posteskla, že se jí nezdá o tatínkovi, že na něj myslí od rána do noci a nikdy se jí o něm nezdá. Já jsem byl „šťastnější“. Živě si ten sen pamatuju, tenkrát jsem si ještě nezapisoval sny, povím ho velmi stručně, tak jak si ho pamatuju: jsem v kuchyni, sám doma, někdo zvoní. Otvírám dveře, za dveřmi stojí tatínek, moje radost je nepopsatelná, vrátil se, tatínek se přece jenom vrátil, otvírám dveře a myslím si, že tatínek půjde dál, ale on stojí na chodbě a ptá se, jestli je maminka doma. Není, on ještě chvíli postává a pak odchází, já vím, že už nikdy nepřijde, že jsme to prohráli, on že už nesmí přijít, jsem zoufalý – zoufalý a probouzím se.

Po letech jsem zapomněl, jestli se mi ten sen zdál několikrát nebo jestli uvnitř tohoto jediného snu jsem věděl, že tatínek už jednou přišel, ale také tenkrát maminka nebyla doma. Možná že tato zkušenost byla ze snu i že se mi několikrát zdál, to nevím, pamatuju si ale původní pocit, že to tak jest, a to jest znamená, že to tak bylo, jest a bude.

 

 

V pátek 14. července 1961

 

Na dnes jsem měl hodně snů, ale málo jsem si zapamatoval.

V některých snech byla Alena, v jednom byla celá uplakaná a říkala mi, že zpustošili Jarkův popel. Nevěděl jsem kdo, ale němě jsem myslil na zbouranou hřbitovní zeď v Kuklenách. Nějací kluci ji zpustošili.

Potom byl jiný sen – někde v Hradci, proti Starému mostu, tam někde bylo snad kino, seděl jsem tam s Jirkou a ještě s několika jinými mladými lidmi. S těmi jsem už předtím mluvil, byli to studenti, posluchači, seznámil jsem se s jedním z nich v nějaké posluchárně, měli podobné zájmy jako já, ale z jejich rozhovoru jsem vyrozuměl, že hodně studují orientální filosofii, usmíval jsem se nad tím, zdálo se mi to dětské, ale ne vážné, vždyť byli mladší než já. Tam v tom kině, proti Starému mostu, byla také velmi mladá dívka. Zdála se mi být hezká, natáhl jsem ruku, ne k ní, ale velmi blízko jí, a položil ji na nějaké opěradlo. Ona mě vzala za prostřední prst a snažila se odpoutat mou ruku z opěradla. Svíral jsem opěradlo, nevěděl jsem, co mám dělat, povolil jsem jen tím jedním prstem, abych ji neurazil nebo snad i neodradil, ale celou ruku jsem se neodvážil jí dát. Potom, když viděla, že „s rukou nic nepořídí“, položila mi svou nohu na mou. Ta její noha byla teplá a mně to působilo nesmírnou slast. Potom jsem se někoho ptal, je-li ta dívka hezká. Ptal jsem se ženy a ta mi odpověděla, že je, ale bez účasti.

Byl tam taky velmi důležitý okamžik v jakémsi příběhu, který se buď promítal (bylo-li to kino), nebo ho někdo vyprávěl, a já jsem v tom rozhodujícím okamžiku pro něco odcházel. Napadlo mě, že budu podezříván, že tomu nepřiznávám velkou důležitost, odcházím-li v tak rozhodujícím okamžiku, ale přesto jsem šel a říkal jsem si, že z dalšího děje příběhu poznám, jaké padlo rozhodnutí.

 

(Ukázka z knihy.)