RR 82/2011

Revolver Revue uvádí do českého prostředí i podstatná díla světové literatury, tentokrát Deník Slawomira Mrožka a román Henryho Rotha. „Když v roce 1995 tento americký spisovatel zemřel, psalo se v New York Times, že se proslavil dvěma věcmi: jednak dílem Možná jenom spánek (Call It Slep), které vyšlo roku 1934 a patří k největším americkým románům 20. století, a jednak asi nejzáhadnější kariérou v moderní americké literatuře,“ konstatuje Petr Onufer v úvodu k ukázce v překladu Martina Bráta. Mrožkův Deník, jehož první svazek čítá více než sedm set stran záznamů z let 1962–1969, začal vycházet v Polsku loni na podzim a rázem se tam stal událostí. Úryvek pro RR přeložila Helena Stachová a otiskujeme ho s komentářem Marka Vajchra, který soudí, že Mrožkův Deník zcela obstojí ve srovnání s Deníkem Witolda Gombrowicze, k jehož osobnosti měl Mrožek, jak jeho záznamy mimo jiné ukazují, silný vztah.

„Odtrpět si vše, čemu se nedokážu vyhnout; odtrpět si, čím se chytřejší nezdržují“, stojí v zápiscích Viktora Šlajchrta s názvem Po bankrotu. Autorem prózy Žiletky je historik umění Zdenek Primus: „To léto bylo krásně teplé, ale také neskutečně kruté. Během těch tří měsíců zemřelo vinou nedostačující přípravy na sebevraždu předávkováním nebo omylem sedmadvacet kluků mého věku, kluků, které jsem znal nebo které znal někdo z nás.“ Také grafik Karel Haloun se vrací do let, kdy býval mladší– ve svém příspěvku přibližuje příběh Junior klubu Na Chmelnici, jednoho z podstatných míst české alternativní kultury osmdesátých let. Tři básníci – Petr Borkovec, Petr Halmay a Štěpán Nosek – poskytli jarní RR své nové práce.

Tři jsou i zástupci mladé drážďanské malby. Ninu Holzwegovou, Nicoláse Duponta a Falka Toepfera představuje Petr Vaňous. Malířka Saša Berounská žije ve Švýcarsku a její obrazy v RR provází rozhovor Věry Koubové. Cyklus Ateliéry pokračuje návštěvou u Libora Krejcara. Grafický designer Petr Babák otevírá v jarní RR novou rubriku. Dva příspěvky Pavla Kaliny se věnují architektuře – v jednom z nich, eseji Ďábel v Marienbadu se zamýšlí nad osudy „města, které se samo stalo příběhem“. Historik umění a sinolog Josef Hejzlar zpřítomňuje slovem i obrazem svou dávnou cestu za „purpurovými písky gobijskými“, na níž zažil i „jednu ze zázračných chvil svého života“.

Americká spisovatelka Francine Proseová „vychází z vlastní zkušenosti: když v roce 1994 působila na pražské Letní škole tvůrčího psaní, studenti jednoho kurzu podnikli výpravu do Terezína, během níž se stejně jako ve třídě ustavičně dohadovali o tom, čí povídka je lepší“, píše Hana Ulmanová o próze Průvodce peklem, kterou přeložila. Anna Kareninová nedávno v Edici RR vydala knihu Céline v Čechách,ve svých célinovských bádáních však neustává, jak dokazuje koláž dokumentů věnována Célinovi a jeho „německým stykům“ v okupované Paříži.

Prózy Jana Balabána či Emila Hakla, sbírka Pavla Kolmačky, inscenace Macbetha v Dlouhé, sympozium o malbě osmdesátých let, metody současných českých historiků a další témata kriticky reflektuje závěrečný Couleur. A jako samostatně neprodejná příloha jarní Revolver Revue vychází kniha Martina Ryšavého Stanice Čtyřsloupový ostrov.