Rozhovor s Viktorem Munkem (připravila Anna Lorencová)

Jsem Viktor Munk, narozený 15. 2. 1928 v Praze.

 

Kde jste žili?

 

Před válkou jsme žili v Brandýse nad Labem.

 

Čím byl váš otec?

 

Otec byl advokát. V Brandýse měl svoji advokátní kancelář.

 

Měl jste sourozence?

 

Sestru a bratra. Já jsem byl prostřední.

 

Váš mateřský jazyk byla čeština?

 

Čeština. Chodil jsem do české školy do roku 1939--1940.

 

Po zákazu školy jste chodil do nějakého kroužku?

 

Ne, to na venkově nebylo. Nějaký čas k nám docházela soukromá učitelka, ale dlouho to nevydržela, protože nechtěla riskovat, že přijde o místo.

 

Jak byste charakterizoval vaši rodinu z hlediska náboženského?

 

Myslím, že rodiče nebyli věřící, ale posílali mě na náboženství...

 

Myslíte, že byli uvědomělí ateisté?

 

To ne, ale byli takoví vlažní. O svátcích jsme chodili do synagogy, ale doma jsme nedodržovali žádné náboženské předpisy.

 

Do synagogy jste nechodili pravidelně?

 

Tam dojížděl rabín jenom na větší svátky. Pokud se tam bohoslužba konala, tak jsme tam chodili.

 

Měl jste ještě bar micva?

 

Ne, třináct mi bylo až za války. Jinak bych ji asi měl.

 

Setkal jste se před válkou s nějakou formou antisemitismu?

 

Setkal jsem se s tím ve škole, to bylo takové dětské pokřikování, zřejmě to děti měly od rodičů, rodiče jim řekli: Chodíš do školy s Munkem, to je žid. To bylo hned, když jsem začal chodit do školy, později si už na nic takového nevzpomínám.

 

Pociťoval jste to nějak urážlivě, nebo jste to bral jako samozřejmost?

 

Myslím, že jsem s tím neměl žádné problémy.

 

Byli vaši rodiče nebo vy sám organizováni v nějakém spolku, v Sokole nebo v Makabi?

 

Ne. Otec byl činný v česko-židovském hnutí, ale nevím přesně, jak. V mládí byl v Sokole, ale potom na něj nějak zanevřel. Pocházel z vesnice, z Přívor u Všetat, a tam byl v Sokole, ale v Brandýse byli sokolové nacionalisti a trochu antisemiti.

 

Takže jste byli asimilovaná rodina?

 

K asimilaci jsme směřovali.

 

Do transportu jste šli z Brandýsa?

 

Z Brandýsa.

 

Pomýšleli jste na emigraci?

 

Připravovali jsme se, ale bohužel jenom připravovali. Vím, že otec jezdil do Prahy na konzuláty a přivážel si materiály, myslím, že uvažoval o jižní Africe, tenkrát to ještě nebyla Jihoafrická republika. Uvažoval taky o Rhodesii, protože jsme měli příbuzné, kteří měli statek u Teplic, a s nimi uvažoval o tom, že by koupili nějakou farmu. Ale nikdy se k tomu neodhodlali.

 

Kdy jste šli do transportu?

 

V lednu 1943. Otec za války dělal v Brandýse předsedu Židovské náboženské obce, takže my jsme šli do transportu z Mladé Boleslavi a naši spoluobčané brandýští šli do transportu dřív než my, protože otec musel z titulu své funkce ještě něco likvidovat, takže jsme šli až dalším transportem.

 

Byla v Brandýse početná židovská obec?

 

Měla kolem padesáti členů.

 

Když jste přijel do Terezína, kde jste bydlel?

 

Bydlel jsem s otcem. Když jsme přijeli do Terezína, skoro celé dva transporty z Mladé Boleslavi pokračovaly asi za dva dny dál, jenom pár lidí zůstalo v Terezíně.

 

Zůstali jste tam asi kvůli otcově funkci.

 

Asi to bylo z protekce, tenkrát jsem do toho neviděl, ale vím, že otec navštívil nějakého známého, který byl v té době členem altestenratu. Těch rodin bylo víc, ale byl to jenom zlomek těch dvou transportů. Bydlel jsem s otcem v Hannoverských kasárnách, celou dobu.

 

Pracoval jste někde?

 

V Hannoverských kasárnách byla truhlářská dílna, vlastně to byla taková údržbářská dílna, byli tam i zámečníci, a tam jsem nastoupil vlastně jako truhlářský učeň.

 

Neuměl jste to ještě?

 

Neuměl. Mistra tam dělal architekt Wachtl, přísný pán to byl, nepadli jsme si moc do oka, já jsem nic neuměl a on se mnou nebyl spokojený. Potom na jaře měli dát někoho k dispozici na stavbu baráků v bohušovické kotlině. Šel jsem tam já, mě se nejraději zřekli. Mně se tam zalíbilo. Bylo to jen na určitou dobu, přechodně, protože na těch barákách se dělalo jenom do zimy, pak se práce přerušila a já jsem se měl zase vrátit do dílny. Ale už se mně tam nechtělo, protože tady byla taková parta lidí, kde se mi líbilo. Parťáka dělal stavitel Zehngut z Ostravy, toho jsem měl moc rád. Byl tam takový pracovní řád pro mládež, kde byl nějaký pan Bauer. Šel jsem za ním a říkal jsem, že bych rád zůstal u bauausfuhrungu, který prováděl stavby baráků. Tak mi zařídil, že jsem tam mohl zůstat a do dílny jsem se nevrátil. Dělal jsem tam až do transportu.

 

To bylo na Bauhofu?

 

Ne, já už si to dneska nedovedu přesně vybavit, ale bylo to blízko Hamburských kasáren, ve dvoře, tam byla taková kancelář, kde byl nějaký inženýr Kraus, který tomu šéfoval. Tam jsem se každé ráno hlásil. Zapracoval jsem se i jako zedník, takže jsem pracoval buď jako tesař, nebo zedník. Pracoval jsem na opravě fasád před návštěvou nějaké té komise, to byla ta okrašlovací akce, a proto jsem byl vyreklamovaný z několika transportů. Potom jsme stavěli baráky u sokolovny, předělávali jsme sokolovnu na divadelní sál, tam bylo infekční oddělení nemocnice, které bylo pro ten účel upravené, a my jsme potom vybourávali ty příčky a dělal se z toho divadelní sál. Pak tam byla premiéra Brundibára. To se všechno dělalo vlastně pro natáčení toho filmu.

 

Rodiče taky pracovali?

 

Rodiče taky pracovali. Otec dělal nějaký čas taky v té truhlářské dílně, ale krátkou dobu, pak dělal soudce u ghettogerichtu. Maminka nejdřív uklízela v Hamburských kasárnách a pak dělala něco s tou slídou. Loupala slídu.

 

Vídali jste se?

 

Ano, denně jsme se vídali.

 

Máte nějaké vzpomínky na kulturní život v Terezíně?

 

Ano, mám, protože jsem tam byl poprvé na koncertu vážné hudby. Přímo v Hannoverských kasárnách na půdě. Jednou pro nás přišel nějaký tatínkův známý, že se tam bude konat koncert. Hrálo tam Ledečovo kvarteto. Nikdy předtím jsem na koncertu vážné hudby nebyl, protože rodiče na to nebyli. Pamatuju se, že to na mě udělalo silný dojem, povzbudilo mě to, pamatuju si ten zážitek celý život. Občas jsem byl v divadle. Když jsme dokončili práci na sokolovně, tak pro nás, co jsme tam pracovali, udělali nějaký recitační večer, takové pásmo z terezínského života. Pak jsem tam viděl Brundibára.

 

Taky nějaký Švenkův kabaret?

 

Viděl jsem Ať žije život. Tam jsem se tenkrát dostal bez lístku, protože jsem potkal známého ze Staré Boleslavi a ten říkal, že tam má známého, který nás tam pustí. Viděl jsem Langrovu hru Velbloud uchem jehly.

 

Stýkali jste se v Brandýse s židovskou společností, nebo to bylo poprvé, kdy jste s dostali k tomu soužití?

 

Samozřejmě jsme se stýkali, byli to většinou obchodníci, byl tam taky jeden židovský advokát, doktor Alter, s tím se otec dost stýkal, přestože to byl sionista. Pamatuju se, že u nás často celé večery diskutovali, asi se hádali, ale pro mě to byl příklad, jak lidé zcela opačných názorů mohou spolu diskutovat ve vší slušnosti. Nakonec doktor Alter navrhl na začátku války otce na předsedu židovské obce, když musel likvidovat kancelář. S lékařem doktorem Lauferem jsme se stýkali, ale ve škole jsem židovské spolužáky neměl. Alterovi měli syna stejně starého jako já, ale jedináčka. S tím jsem kamarádil. Na začátku války se odstěhovali do Prahy a já jsem za války neměl žádné židovské kamarády. Když jsme v Boleslavi nastoupili do transportu, vešli jsme do budovy, kde se lidi soustřeďovali, přišli nám naproti takoví mladíci, vzali nám zavazadla, zavedli nás do třídy, kam jsme podle transportního čísla patřili, a řekli mi: Ty pojď hned s námi a pomůžeš nosit lidem zavazadla. Cítil jsem se tam docela dobře, přes to prostředí a přes ty okolnosti, protože jsem se cítil mezi svými. V Terezíně to na mě ze začátku působilo ponuře a nepřátelsky, ale pak, když jsem si zvykl... I když jsem byl na ubikaci s dospělými, přece jenom jsem se seznámil se svými vrstevníky.

 

Navázal jste tam nějaké přátelství?

 

Pamatuju si na Arnošta Blocha z Klatov, který se taky vrátil, ale já už jsem s ním po válce přátelství neudržoval.

 

Vy jste byl několikrát vyreklamován. Otec a rodina byli taky chráněni?

 

Tenkrát netrhali rodiny, a když jeden z rodiny byl vyreklamován, třeba matka -- její pracoviště na slídě taky chránilo před transportem --, chránili je taky. Tak jsme se tam udrželi do září 1944. To byl první transport, kdy se zásada netrhání rodin přestala dodržovat. Tím jsem odešel sám, byl to transport jenom mužů od patnácti do pětapadesáti let. Před odchodem k nám měl projev člen altestenratu a řekl nám, že to bude pracovní transport, že budeme někde poblíž Drážďan a budeme moci psát rodinným příslušníkům do Terezína.

 

Než jste šel do transportu, měl jste nějaké tušení nebo zprávu, co se děje?

 

Nic konkrétního jsem nevěděl, ale slyšel jsem nějakou fámu, že vyhodili ty vlaky do povětří. Člověk se vzpíral tomu věřit.

 

Máte nějakou vzpomínku na cestu?

 

Už po cestě jsme viděli, že něco není v pořádku -- jeli jsme přes Drážďany a pořád dál a dál... Poznali jsme, že to asi nebude nic hezkého, z toho, že jednoho člověka z našeho vagónu po cestě zastřelili. Dostali jsme nějaké jídlo, chleba a paštiku zabalené v papíru. Jeli jsme v osobních vagónech, což nás mělo utvrdit v tom, že to je pracovní transport. Jel s námi nějaký pan Mahler a cestou bavil celý vagón, vyprávěl nám, jak dělal obchodního zástupce v tom kraji, takové příhody. Při tom si rozbalil jídlo, otevřel okénko a ten papír vyhodil ven. Za několik okamžiků tam byl člen stráže s pistolí v ruce a ptal se, kdo vyhodil ten dopis. Domnívali se zřejmě, že když jsme přejeli Drážďany, někdo napsal dopis, že nejedeme do Drážďan. Pan Mahler vstal, řekl, že to byl on a chtěl vysvětlit, že nešlo o žádný dopis, že to byl papír, ve kterém měl zabalenou svačinu, ale on se s ním vůbec nebavil a na místě ho zastřelil.

 

Jak dlouho jste jeli?

 

Jeli jsme, myslím, dva dny. Přijeli jsme za tmy, viděli jsme, jak šlehají plameny z komínů krematoria a říkali jsme si, že tam jsou nějaké vysoké pece a bude tam aspoň teplo. Vagóny otevřeli, až když se rozednilo -- to známé přivítání, křik a rány holemi, to obstarali vězni, kteří nás hnali ve zmatku, že jsme si ani nestačili vzít věci -- oni vlastně říkali, že tam máme všechno nechat. Pak byla selekce.

 

Vy jste přijeli rovnou do Birkenau?

 

Ano. Tam byl ten pověstný Mengele, tedy ono jich bylo víc, střídali se. Poučili nás, že se máme na čtyři metry postavit do pozoru, říct svůj věk a zaměstnání, a on ukazoval na tu nebo onu stranu. Nevěděli jsme, jaký to má význam, jen jsme viděli, že na jednu stranu chodí starší nebo ti nejmladší, patnáctiletí, pokud nebyli podle jeho názoru dostatečně schopní dělat těžkou práci. Ale nevěděli jsme, jaký to má význam. Potom jsme vešli do tábora, odstrojili jsme se, do těch sprch známých, ostříhali nás dohola. Tam už jsme viděli scény, které mě osobně úplně deprimovaly. S námi přijel nějaký Holanďan -- tenkrát už Holanďani chodili do transportů, nějaký čas byli, myslím, chránění. Byl to žid, který v Holandsku kolaboroval s Němci. A tam už na něj čekali jeho krajané z komanda, které přijímalo vězně. Když už jsme byli svlečení donaha, tak se na něj vrhli a strašně surovým způsobem ho zmlátili, nevím, jestli to vůbec přežil. To byly hrozné obrázky. Na mě nepůsobili ani tak esesáci, ti si nás moc nevšímali, občas nás některý nakopl, ale když jsem viděl, jak se chovají vězni, židi. Oni pro to měli asi pádné důvody, proč s ním tak zacházeli, ale mnou to otřáslo, nemohl jsem se z toho vzpamatovat, protože další takové obrázky následovaly v lágru. Když jsme vyšli ze sprch, vyfasovali jsme nějaké mundury, už pro nás neměli ty štráfované. Byl to takový civil, který měl na zádech vyříznuté okénko, kam byl vsazený kus pruhované látky, a takové šaškovské barety sešité z různých odstřižků. Vypadali jsme hrozně. Když jsme se potkali, smáli jsme se jeden druhému, humor nás tam ještě úplně nepřešel. Zavedli nás do baráků, kde byl jenom beton, uprostřed komín, a po beronu běhal blokaltester. Dostali jsme kafe v miskách, ve kterých byly zbytky nějaké polévky. Tenkrát jsme ještě nebyli z Terezína tak hladoví, ale žízeň jsme měli po té několikadenní cestě, tak jsme to pili. Pak tam začali běhat kápové a blokaltester a vyzývali nás, pokud jsme přivezli nějaké zlato, peníze nebo valuty, abychom to odevzdali, nebo že se nám špatně povede. Vyhrožovali nám delší dobu, ale nikdo se neměl k tomu něco odevzdat -- já nevím, jestli se někomu podařilo něco pronést, protože nám nechali jen pásek. Pokud měl někdo pásek, tak mu ho nechali... a boty. Nevím, jak se to strhlo, zřejmě se někdo z nás nově příchozích na blokaltestra křivě podíval, tak ho vytáhl z davu a nechal ho na tom komíně skákat v podřepu s předpaženýma rukama až na konec a zase zpátky a řezal ho přitom nějakým obuškem, až padl. To bylo hrozné.

 

Pracovali jste tam?

 

Ne. Nás vůbec nevzali do stavu birkenauských vězňů, asi po týdnu jsme pokračovali dál, do Kauferingu.

 

Ani vás netetovali?

 

Ne. Jenom nás vždycky ráno vyhnali ven před barák, občas s námi někdo cvičil, celý den jsme tam postávali a večer nás zase pustili zpátky do baráku. Toho člověka, kterého blokaltester tak zmučil, ostatní vězňové ukryli, aby nebyl na očích. Ale když jsme byli nastoupeni před barákem, přišel kápo a viděl jsem, že ho mezi námi hledá. On se sice schovával, ale nakonec ho objevil a zase to začalo znova. Neznám důvod, možná si ho vybral náhodně, protože nás chtěl zastrašit, a tenhle jeden to odnesl.

 

To byli židovští kápové?

 

Já nevím, ale myslím, že ne, byli to Poláci. To označení jsem ještě neznal, tak nevím, kdo mohli být. Do Birkenau jsme přišli asi 28. září a 10. října jsme odjížděli. Nechali nás nastoupit, svléknout donaha a udělali novou selekci. Protože jsme měli jet do Německa, což jsme nevěděli, vyřadili každého, kdo měl vyrážku. Nás, kteří jsme prošli, hned ze selekce nahnali do vagónů, to byly dobytčáky.

 

Když jste byli v Birkenau, už jste věděli, co se děje?

 

To už jsme věděli, protože jsme přišli do styku se starými vězni, dokonce se tam setkali známí z Terezína, a ti nás poučili. Zapomněl jsem na takový důležitý moment, že nás překvapil ten nasládlý pach, který byl stále ve vzduchu, viděli jsme, jak se kouří z komínů a že ten pach je z toho kouře, ale člověk si to nechtěl spojit, pořád se tomu bránil. Byl tam se mnou Arnošt Bloch se svým otcem, který byl trochu tělesně postižený, a při selekci ho poslali na jednu stranu a Arnošta na druhou. On se vyptával starých vězňů, kam tihle lidé šli, a oni mu řekli, jak tam bylo zvykem, bez obalu, támhle letí komínem. Hrozně těžce to nesl, protože na otci lpěl. Můj otec šel s dalším transportem, což už jsem nevěděl, který jel bezprostředně po mém transportu, a zřejmě skončil taky v plynové komoře. Bylo mu padesát sedm let.

 

Staral se tam o vás někdo, měl jste někoho?

 

Byl jsem tam vlastně úplně sám. Poslední období v Terezíně jsem pracoval na barácích se dvěma vychovateli z domova mládeže, kteří tam byli na jakési brigádě. Museli jít na nějaký čas fyzicky pracovat. Byl to Ota Klein a Leo Demner. Spřátelil jsem se s nimi, oni byli starší o osm až deset let. V Terezíně mně slibovali, že zařídí, abych se přestěhoval do domova mládeže, protože viděli, že by to tam pro mě bylo lepší. Už k tomu nedošlo, přišel transport. Potom jsem se s nimi setkal v Birkenau. Trochu mě povzbuzovali, ale pak se mi nějak ztratili, byli v druhém baráku a myslím, že se přihlásili do nějakého transportu. Občas, když jsme byli nastoupení, tak tam chodili esesáci a vyzývali: Ať vystoupí ten, komu je osmnáct let, ať vystoupí teseři, zámečníci atd. Nejdřív to byli lékaři a advokáti, ti tam potom nosili v trokách cihly, běhali sem tam po ulici. Když to lidi viděli, nikdo už nevystoupil. I když řekli do osmnácti let, přes osmnáct let, tak už nikdo z řady nevystoupil. Ale pak přišli a sháněli na práci v dolech, tak se někdo přihlásil. Já jsem se k ničemu nehlásil a pak jsem šel do Kauferingu, a tihle dva mi nějak zmizeli. Ota Klein se vrátil, s tím jsem se po válce setkal, vím, že se pak zabil ve Francii.

 

V Kauferingu už byl někdo před vámi?

 

Tam byli židi z Polska a z Maďarska. Z Terezína jsme byli první. Tam bylo víc lágrů, tohle byl tzv. Kaufering 4. Myslím, že tohle byl první transport, který přišel z Birkenau. Byli tam čeští židi, ale ti se tam dostali z Lodže. Seznámil jsem se tam s Milanem z Prahy, který přišel z Lodže s otcem. Otec mu tam pak zemřel.

 

Kde jste pracoval?

 

Poblíž Kuferingu se stavěly podzemní haly, kde se měly vyrábět střely V-2, ale už se to nestačilo dostavět. Dvě obrovské podzemní haly a kolem všechny pomocné provozy se stavěly. Na začátku pětačtyřicátého roku to Američani bombardovali, takže se práce přerušily. Já jsem v té době byl nemocný, měl jsem skvrnitý tyfus, tak jsme tam nebyl, už jsem nepracoval.

 

Zpočátku jste tam pracoval?

 

Ano. Byly to běžné stavební práce. Nejvíc jsem pracoval při vykládce cementu, nosil jsem pytle do takové veliké haly, to byla ústření betonárka, kde se vyráběl beton a rozvážel se potrubím po celé stavbě. Nosili jsme armatury, které se svařovaly na místě. Nejhorší práce byla při přibližování dřeva z lesa. Nosili jsme obrovské kmeny k silnici, kde se nakládaly na vlek. To byla hrozná práce, tam se střídali lidi po týdnu, protože tam nikdo déle nevydržel. Taky nás vozili na letiště v Augsburgu, to byla dobrá práce, tam jsme kopali zákopy. Předali nás wehrmachtu a ti s námi zacházeli slušně, už to taky bylo koncem války, takže jsme tam dostali najíst.

 

Setkal jste se někdy s německými civilisty?

 

Setkal. Vzpomínám si na jednoho mistra v betonárce, byl to samozřejmě starý děda, protože mladí byli na frontě. Pracovalo se od sedmi ráno do sedmi večer s přestávkou na jídlo. Němci taky fasovali polévku, ale jinou než my. On tam měl uprostřed haly takovou boudu pro mistra, o přestávce z ní vždycky vykoukl, zakýval na mě a dal mi svou polévku. Na toho samozřejmě vzpomínám, protože to bylo dost riskantní.....

 

Věděli jste, jaká je situace?

 

Podle chování Němců jsme už věděli, jak to dopadne. Mistry dělali členové Todtovy organizace a byli mezi nimi i lidi, kteří byli v koncentrácích pro politickou činnost. Propustili je v době, kdy měli nedostatek lidí, a když podepsali prohlášení, že nebudou politicky pracovat, dali je do Todtovy organizace a potom dělali mistry na stavbě.

 

Kde jste bydlel?

 

Byly tam takové zemljanky, původně to byly krechty na brambory, a tam jsme bydleli. V zimě, když byli mrazy, se ukázalo, že to byla výhoda, protože v jiných lágrech, kde měli dřevěné baráky, strašně trpěli zimou. Bylo to kousek pod úrovní terénu, taková chodbička, z obou stran byly palandy, kde se spalo, a nad tím střecha ze dřeva, poházená ještě drny a hlínou, takže to bylo poměrně dobře tepelně izolované. Bylo to bez oken. Možná, že nějaké okno bylo ve štítě, kam jsme nesměli. Tam byl takový oddělený prostor, kde byl blokaltester. Nějaké světlo tam bylo, elektrika tam byla, topilo se v kamnech. Leželi jsme na pryčnách naskládaní jeden vedle druhého.

 

V jakém jste byl zdravotním stavu?

 

Já jsem nikdy nebyl žádný silák, ale v Terezíně jsem na tom byl dobře. V Kauferingu jsem byl asi sedm měsíců a ke konci už jsem byl opravdu na umření, ale ze začátku to šlo, než mně omrzly nohy. Práci jsem celkem snášel.

 

Kdy jste dostal tyfus?

 

To bylo v Kauferingu na rozhraní čtyřiačtyřicátého a pětačtyřicátého roku.

 

Jak to bylo se zásobováním? Měli jste hlad?

 

Měli jsme hrozný hlad. Když jsme tam přišli, nebylo to ještě tak hrozné, dostávali jsme čtvrt kila chleba na den. Měli jsme dostat. To byl hrozný rozdíl proti Terezínu, kde byl na ubikaci zimmeraltester, který fasoval a rozděloval potraviny. U nás to byl nějaký pan profesor z Berlína, který úzkostlivě dbal, aby všecko spravedlivě rozdělil, kdežto tady blokaltester vyfasoval chleba, z každého bochníku si z prostředku pás ukrojil pro sebe a zbytek teprve rozděloval nám. O všechno nás okrádal, takže jsme ani tu malou dávku, kterou jsme měli dostat, nedostali. To byl chleba, kousek margarínu a pak už jen polívka. V práci jsme taky dostávali polívku, ale bez tuku, beze všeho, třeba jen hodili pytel čočky do vařící vody. To žádnou hodnotu nemělo. Když jsme chodili na komando na denní směnu, ani jsme si pro polívku nechodili, protože stanoviště, kde se vydávala, bylo hrozně daleko. Párkrát jsme tam šli, byla tam hrozná fronta, lidi se začali strkat, protože měli strach, aby tu polívku dostali, a teď tam vlítli kápa s obušky, začali lidi mlátit, rozehnali tu frontu a kuchař třeba taky polil vařící polívkou toho, kdo se strkal. Tak jsme si potom radši na pracovišti odpočinuli a polívky jsme se vzdali. Příděl chleba se neustále snižoval, jak se blížil konec války. Potom už to byl jenom silnější krajíček a ještě plesnivý.

 

Vyprávějte o tom, jak jste onemocněl.

 

Vypukla tam velká epidemie tyfu. Jako marodka byla vyhražena jedna zemljanka nebo víc, jedna by nestačila. Sebrali nám šaty, každý dostal jednu deku nebo dokonce jedna deka byla pro dva, to už nevím, a svlečení donaha jsme tam leželi. Bylo nás tolik, že jsme mohli na palandě ležet jenom na boku.

 

Byl tam nějaký lékař?

 

Léčení nebylo žádné. Byl tam jeden lékař, Francouz, který už přestál tyfus a dělal si výzkum pro sebe. Jenom se nás vyptával, jinak se na žádné ošetření nepamatuju. Jediný lék, který jsem dostal, byl prášek na svrab. V tom lágru jsme všichni měli svrab. Byla tam sice umývárna, ale voda se tam vedla vrchem trubkami a v mrazech zamrzla. Na pracovišti nám občas pustili vodu z lokomotivy, takže jsme se umyli, ale třeba několik týdnů jsme se vůbec nemyli. Proto jsme dostali tyfus a svrab. Nepamatuju se, že by mně dali nějaké léky na skvrnitý tyfus. Napsali nám na prsa inkoustovou tužkou jméno a vězeňské číslo, aby věděli, koho mají odepsat, protože v agónii se už s člověkem nedomluvili. Pak nás stěhovali, ty, co byli na umření, dali ke dveřím a ti, kteří vypadali, že přežijou, byli u kamen. Já už jsem byl u dveří, pak jsem se dokonce s doktorem domluvil, že jsem prodělal agónii. Byl jsem v bezvědomí několik dní, pak jsem se najednou probral a zdálo se mi, že ze mě někdo chce stáhnout deku, tak jsem ji zoufale tahal zpátky. Už jsem ji měl na konečkách nohou a zase jsem ji tahal zpátky. Doktor mi pak vysvětlil, že to byl rozhodující zápas, který ten organismus vedl. Pak jsem zase upadl do spánku, a když jsem se probudil, byl jsem z toho nejhoršího venku. To bylo na jaře v čtyřicátém pátém roce. Tenhle tábor byl prohlášen za tábor nemocných, a protože už se blížila fronta, převzal nad ním záštitu Mezinárodní červený kříž. Vím, že těm, kteří chodili ven, našili na mundury takové bílé kříže. Ještě nebyl konec války, ale už se blížila fronta. Osvobodili nás 28. dubna.

 

Zůstali jste tam, nebo vás někam odvezli?

 

My jsme spadali pod Dachau. Ale tam jsme se nedostali. Sice nás začali evakuovat, ale ještě předtím, v únoru nebo březnu, to už jsme nechodili do práce, vězně, kteří byli schopní práce, přemístili do jiného tábora a tohle byl takový nemocniční tábor.

 

Jak se to projevilo, že jste byli pod Mezinárodním červeným křížem?

 

My jsme to prakticky nepoznali. Nechali nás tam ležet. Po tom tyfusu, jak jsme leželi s pokrčenýma nohama, tak se nám nějak zkrátily šlachy a nemohli jsme narovnat nohy. Nemohli jsme chodit, nohy nám zůstaly ohnuté v kolenou -- jako jsou snímky ležících musulmanů po osvobození lágrů. Poznali jsme to jedině tak, že jednou přijelo auto označené červeným křížem, já jsem to neviděl, ale ti, co mohli chodit, nás informovali, že je tam auto Červeného kříže a vykládá nějaké balíčky. Potom nám rozdávali vitamíny. My jsme umírali hlady, oni přišli a dali každému pár tabletek vitamínu C. To byla péče Červeného kříže. Pak jsme jednou dostali potravinový balíček -- měli jsme dostat. Každý jsme dostali kilo třtinového cukru a plechovku kondenzovaného mléka. To bylo právě prostřednictvím Červeného kříže a přítom jsme podepsali takový seznam, co všechno jsme dostali. Nikdy jsme to neviděli, ale byli jsme rádi, že jsme dostali cukr.

 

Němci už tam nebyli?

 

To bylo někdy v březnu. Němci už moc do tábora nechodili, protože se báli tyfu. Potom přišel rozkaz: Všichni nastoupit na apelplac, tábor se bude evakuovat. Kdo nenastoupí -- tábor se zapálí. Já jsem nemohl chodit, vůbec jsem se nepostavil na nohy. Říkal jsem si, že tam zůstanu a až to zapálí, pokusím se nějak vyplazit ven. V lese poblíž tábora stavěl vlak, kterým jsme jezdili do práce. Tam lidi odešli a čekali na nějakou vlakovou soupravu, která je měla odvézt do Dachau. My, co jsme nemohli chodit, jsme zůstali na bloku a čekali jsme, co bude. Už jsme byli tak otupělí, že nám bylo všechno jedno. Jíst jsme nedostali, protože když se rozdávalo jídlo, strhla se nějaká rvačka a k nám se nic nedostalo. Večer, když jsme mysleli, že už jsou všichni pryč, pro nás přijeli kápa, kteří měli zřejmě špatné svědomí a chtěli si to na poslední chvíli vyžehlit. Nás, co jsme nemohli chodit, naložili na takovou káru a odvezli nás do lesa ke trati, kde ještě celý tábor čekal na vlakovou soupravu.

 

Kdy to asi bylo?

 

Mohlo to být tak 26. dubna 1945. Norbert Frýd to popisuje v Lahvové poště. V Krabici živých ne, tu jsem nečetl, byl jsem proti Frýdovi zaujatý. Ale pak jsem četl Lahvovou poštu, a tam jsem si ověřil -- nebyl jsem si jistý, jestli si všechno dobře pamatuju, a on tam likvidaci toho tábora přesně popisuje. Sundali nás z káry a leželi jsme tam. Já jsem usnul, najednou jsem se probudil, bylo už světlo, a tam na trati stál vlak. Přiletěli hloubkaři a vlak rozstříleli, postříleli i spoustu vězňů, které už nakládali do vlaku. Probudil jsem se a slyšel jsem střelbu, ozýval se nářek, křik, protože tam byli ranění. Letadla odletěla, utichlo to, a zase jsem tam nějakou dobu ležel a poslouchal sténání. Pak přijel nějaký sedlák s traktorem a s vlekem a začali nás nakládat, živé, mrtvé, všechny pohromadě. Odvezli nás do dalšího tábora, byl to myslím tábor 1, protože když jsme přišli, byl jsem nějaký čas v leichenkomandu a vozili jsme mrtvé do tohoto tábora, kde byla umrlčí komora a odtamtud se mrtvoly odvážely do Dachau do krematoria. Tak do toho tábora nás odvezli a shodili nás z vleku. Byly tam stejné zemljanky jako v táboře 4. Do jedné jsem zalezl a tam jsem se dočkal příchodu americké armády 28. dubna 1945.

 

Jak to probíhalo a v jakém jste byl stavu?

 

Byl jsem trochu při sobě. V tom táboře bylo takové bezvládí. Byli tam Ukrajinci, ještě na poslední chvíli tam začali vyvražďovat židy. To bylo hrozné, když přišli Američani. Němci už tam zřejmě nebyli -- nebo byli, protože párkrát vystřelili, když Američani přišli. My jsme byli už několik dní bez jídla a do bloku přišli Ukrajinci, už měli na sobě uniformy esesáků, zřejmě některé přepadli, zabili a vzali si jejich uniformy. Vloupali se do skladu potravin, protože měli nějaké konzervy a chleba. My jsme žebrali, aby nám dali aspoň kousek chleba, ale oni nám řekli, abychom byli rádi, že nám nezakroutili krkem, abychom byli zticha, jinak nás zabijou. Potom jsme slyšeli, jak venku někdo křičí, že po silnici jedou americké tanky. Ale trvalo to ještě dost dlouho, pořád jsme viděli tanky, ale byli jsme v područí nějakých samozvanců.

 

Kdo to vlastně byl, nějací váleční zajatci?

 

Myslím, že byli z nějakého pracovního tábora poblíž a že tam byli na práci. Byli to silní antisemiti, říkali, že ještě než bude tábor osvobozen, musejí židy zlikvidovat. Konečně se z kolony tanků asi tři odpojily a zamířily po cestě k táboru. Esesáci zřejmě kladli ještě nějaký odpor, protože se párkrát vystřelilo. Potom to utichlo a za okamžik přišli Američani a nahlídli do našeho bloku. Za nimi šly jeptišky a dávaly nám sladkou kávu a sušenky.

 

Američani v táboře zůstali?

 

Zřejmě tam zůstali, protože organizovali náš odvoz do nemocnic, vozili nás vojenskými sanitkami. Ale než mě odvezli do nemocnice, pořád tam tihle samozvanci řádili. Asi to trvalo nějaký čas, než se utvořila nějaká samospráva. Já jsem o tom neměl přehled, protože jsem nemohl z bloku ven, ležel jsem a nebyl jsem schopný pohybu. Dostávali jsme jídlo z vojenské kuchyně a tihleti, co se sami ustanovili, nám ho měli nosit, ale málokdy jsme něco dostali, asi to někde prodali, nebo nevím co. Potom nás postupně začali odvážet do nemocnic. Dostal jsem se do vojenské nemocnice, jmenovalo se to Holzhausen. Původně to asi nemocnice nebyla, protože jsme leželi v takovém divadelním sále, částečně na jevišti, částečně v hledišti, někteří na postelích, ale my, co jsme přišli později, jsme leželi na nosítkách, na kterých nás přinesli. Tam nás odvšivili, tenkrát se na to používalo DDT, takže to bylo za strašného kousání, protože jsme měli vši zažrané v kůži. Po odvšivění jsme čekali na koupání, leželi jsme na nosítkách a mezi námi chodili američtí vojáci, vyptávali se, odkud jsme a na naše osudy, a dávali nám nějaké jídlo, nějakou polévku v šálku.

 

Tam jste se uzdravil?

 

Tam mi dávali transfuze a dostal jsem se z toho nejhoršího. Potom mě převezli do městečka Schondorf u Hammerského jezera. Tam jsme byli ubytovaní ve škole. Byl tam sice taky lékař, ale nebyla to nemocnice, bylo to na doléčení. Tam jsme poprvé přišli do styku s místním obyvatelstvem. Byla to taková rekreační oblast za nacismu. Organizace Kraft durch Freude tam měla své objekty u jezera, kde se jezdilo na plachetnicích a motorových člunech.

 

Už jste měl nějaké zprávy o rodině?

 

Tam ještě ne. Když nás přeložili, rozdali nám dopisnice, myslím, že to organizoval Červený kříž, na kterých jsme mohli poslat někomu zprávu, že žijeme, ale nikdy nedošly. V Schondorfu jsem se naučil chodit. Lékař nade mnou vrtěl hlavou, snažil se mně násilím tlačit kolena dolů, ale pak mě dva kamarádi vzali mezi sebe a vodili mě sem a tam kolem školy, až se to rozhýbalo, šlachy se prodloužili a naučil jsem se chodit. Navštěvoval nás taky příslušník americké vojenské policie, ptal se, co potřebujeme, co by pro nás mohl udělat. Já jsem měl ještě takovou chorobu, v lágru se mně na krku otevřela rána, z které vytékala krev a hnis. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost, ale když jsem přišel do nemocnoce, označili to za tuberkulózu žláz. Něco mi do toho vstřikovali a nosil jsem to zavázané. Když to viděl ten příslušník americké policie, ptal se, co to mám. Řekl jsem mu, že by to mohla být tuberkulóza žláz. On šel za lékařem, že bych potřeboval nějakou speciální léčbu. Potom nás přeložili do velké vojenské nemocnice u kláštera St. Otilien. V jedné budově jsme byli my a v druhé byli ranění němečtí vojáci. Doktoři byli většinou němečtí vojenští lékaři. Tam mi věnovali větší péči a taky mi něco do toho vstřikovali. Měli jsme mladého vojenského doktora, který byl velmi svědomitý, chodil k nám i mimo své hodiny a dával si s námi práci, ale byli tam i neurvalí, suroví doktoři. Měl jsem tam kamaráda z Prahy, bohužel už jsem zapomněl, jak se jmenoval. Chodil jsem ho navštěvovat, protože na tom byl hůř než já, měl pořád bolesti v zádech. Doktor mu posílal maséra, aby ho masíroval, a on při tom vždycky řval bolestí. Naštěstí se pak v Dachau utvořila mezinárodní lékařská komise z bývalých vězňů a ti objížděli nemocnice a dělali kontroly. Když přišli k tomuhle kamarádovi, stěžoval si jim, že se nemůže zbavit bolestí. Vzali ho na operační sál a tam mu objevili nádor, který bylo třeba okamžitě operovat. Při těch masážích mohl prasknout a byl by konec. Udělali tam velkou kontrolu a zjistili, že někteří doktoři nejsou vůbec lékaři, že jsou to esesáci, kteří se zmocnili cizích dokladů. Tak se vysvětlilo, jak ty přehmaty, které se tam staly, vznikly. Američani se tam o nás už moc nestarali, nechali všechno na správě vojenské nemocnice, přestože sami se od německého lékaře nenechali ošetřit. Byl jsem svědkem, jak americký voják havaroval na motorce, odnesli ho v šoku na ošetřovnu, kde mně ošetřovali krk, a chtěli mu dát protitetanovou injekci. On se nějak probral z toho otřesu, a když viděl, že jsou to Němci, hned sahal po pistoli a nenechal se od nich ošetřit. Jednou tam přijel československý styčný důstojník z Mnichova a sepisoval, kdo se chce vrátit do Československa.

 

Ten vám pak zařidil převoz do Československa?

 

Ne. Američani jeli do Plzně s trasportem sanitek. Jeli zřejmě pro svoje vojáky. A ti nás vzali. To ale bylo za několik týdnů potom, co nás ten repatriační důstojník sepsal. To nebylo hned. Já jsem se vrátil do Prahy až koncem července.

 

Měl jste mezitím nějaké spojení s rodinou?

 

Ne. Kromě toho, že jsem vyplnil jeden korespondenční lístek, který jsem adresoval jedné naší arijské známé, která nám posílala do Terezína balíčky, protože jsem nevěděl, kdo přežil. Ale ona to nikdy nedostala. Po válce jsem byl v Praze a nevěděl jsem, že žije matka, sestra a bratr.

 

Oni žili v Praze, nevrátili se do Brandýsa?

 

Matka s bratrem zůstali do konce války v Terezíně a sestra se dostala do Švýcarska s tím transportem tenkrát. Hned po válce se vrátili a žili v Praze.

 

Jak jste je našel?

 

Přes Plzeň jsem se dostal do Prahy do karanténní záchytné stanice, protože jsem prodělal skvrnitý tyfus a nebyl jsem ještě úplně v pořádku. Na podzim jsem se přihlásil na repatriačním úřadě a oni dělali takový celkový seznam, který byl vyvěšený na obci. Můj švagr chodil pravidelně na obec, až mě tam jednou našel. Hned šel za mnou do Sokolské třídy naproti Lékařskému domu.

 

Ještě jste se pak léčil?

 

Z karantény mě poslali do plicní léčebny u Zásmuk, malá léčebna uprostřed lesa, a tam jsem byl do konce roku. Před Vánocemi mě pustili domů.

 

Jak jste se tady po tom všem adaptoval?

 

Špatně. Vlastně až dodnes ne. Otec se nevrátil. Já jsem měl dokončenou jen jednu třídu měšťanky, nebylo mi ještě osmnáct, když jsem se vrátil a nevěděl jsem, co dál. Bylo mi jasné, že musím dokončit aspoň základní vzdělání. Ze známosti, protože jinak na to tenkrát nebylo pamatováno, mě vzali do měšťanské školy do jednoročního učebního kursu. Nastoupil jsem v pololetí a chodil jsem tam do konce roku, abych měl vysvědčení aspoň z měšťanky.

 

Kde to bylo?

 

To bylo na Starém městě v Sanytrově ulici.

 

To byla škola pro podobné případy?

 

Byla to normální třída, ale chodil tam ještě Erik Polák, když jsem tam přišel, už tam byl. Tam jsem byl do konce roku a pak jsem dělal přijímací zkoušky na Státní grafickou školu. Tam jsem se dostal s pomocí protekce, těmhle dětem dávali přednost. Začal jsem chodit do grafické školy a pak byla vyhlášena povinnost pro ročník 1927 a 1928 jít na brigádu do zemědělství. Šel jsem na lékařskou prohlídku, ale lékař mě nechtěl uznat. Řekl jsem mu, že se tomu nechci vyhýbat, ale že jsem po šesti letech právě začal chodit do školy. Požádal jsem o odklad, který jsem dostal, ale pak jsem už stejně nenastoupil.

 

Grafickou školu jste dodělal?

 

Nedodělal, ze druhého ročníku jsem vystoupil. Dneska to vidím dost objektivně, mně to dělalo potíže, nevím, jestli jsem pro to vůbec měl schopnosti. Přihlásil jsem se tam náhodou. Jeden spolužák z měšťanky tam dělal zkoušky, já jsem se přihlásil taky, pak jsem zjistil, že jeden známý tam má známého profesora Tondla, který se přimluvil. Nakonec jsem se tam dostal a kamarád, který mě na to přivedl, se tam nedostal. Měl jsem celkem slušný prospěch, ale dostal jsem se do konfliktu s třídním profesorem a on mě začal trošku znepříjemňovat život. Mně ta práce stejně nešla lehce od ruky a říkal jsem si, že bych návrhář nebo reklamní grafik nemohl být, protože nejsem dost rychlý a pohotový. Povolily mně nervy. Každého čtvrt roku se vypracovávala tzv. klauzurní práce a přípravné práce se předkládaly třídnímu profesorovi. Ten mně to pořád vracel, pořád se mu něco nelíbilo. Já jsem neměl žádnou ctižádost a život dělníka se mi jevil docela přijatelný, říkal jsem si, že hlavní životní hodnoty můžu získat i jako dělník, tak jsem ze školy vystoupil.

 

Kde jste bydlel?

 

Bydlel jsem u sestry. Sestra si nás po válce vzala k sobě a už se nás nezbavila. Pak jsem si našel práci v tiskárně v Hradištku pod Medníkem, ovšem to nebylo hned. Mezitím jsem se pokoušel dostat se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ale tam mě nevzali, protože jsem nedokončil grafickou školu. V tiskárně jsem nastoupil jako dělník, protože jsem neměl žádnou kvalifikaci, ale bylo to v hezkém kraji, mně se tam líbilo. Do Prahy jsem jezdil jenom na neděli.

 

S Viktorem Munkem hovořila Anna Lorencová dne 9. 11. 1994. Rozhovor, který přepsala Marie Lisová, byl pořízen pro dokumentaci Židovského muzea v Praze.

(Revolver Revue č. 43/2000)