Řeč při zahájení výstavy Viktora Karlíka na Večeru Revolver Revue

Hned úvodem se omluvím. Těch pár slov, které se chystám přednést, nebude odborný kunsthistorický výklad Karlíkova umění. Nejsem historik umění. Pokusím se jen říct, čím je mi umění Viktora Karlíka blízké.

 

Začnu stručností. Za příklad si vezmu zátiší s vyhořelou sirkou. Dva pruhy šedi, lehce odstíněné. V horním několikrát lomená čára, která nic neznamená, je to konstrukční prvek. V dolním širším dokonale zobrazená vyhořená sirka. Můžeme se domýšlet, že sirka leží na stole, ale může ležet na jakémkoli jiném plochém předmětu. Netřeba si lámat hlavu. Jde o tu sirku. Její okolí je jen komponovaná plocha obrazu. Toto Karlíkovo tíhnutí ke stručnosti se dobře našlo v jeho novém výrazovém prostředku – ve skulptuře. Tam už jde jen o zobrazení předmětu. Jeho okolí je nahodilé. Dnes stojí nebo visí skulptura tady, zítra někde jinde. Není v prázdnu, ale krajina, která ji obklopuje, není krajinou obrazu. Sama však tuto krajinu ozařuje, může ji obohatit novými významy, krajina ale opačně nepůsobí, je mimo estetický rozvrh artefaktu.

 

Světem Karlíkova umění je periferie. – Je zárukou, že se do obrazu nevloudí nějaký krásný předmět, který byl už s estetickým záměrem vytvořen (gotická, barokní architektura), nebo který už stokrát tisíckrát umění přemlelo a jako krásný definitivně ustavilo. Periferie, to je všednost. Jako ta vyhořelá sirka. Ze znaků periferie snad nejvíc Karlík oblibuje komín. Dalším oblíbeným motivem, nebo řekněme tématem, Karlíkových prací je lucerna. Ta ale také zprostředkovává téma noci. Nevím, jestli má Karlík noc rád, zapomněl jsem se ho zeptat, ale ať ano, ať nikoli, noc je jeho živlem. Přesně řečeno je živlem jeho umění. A tady se mohu odvolat na to, co jsem říkal Karlíkově tíhnutí ke stručnosti: i noc, tedy tma může být stavebním prvkem obrazu. Na linorytech obklopuje lidskou postavu a svítící lucernu černá plocha, v níž jsou zcela nepatrně, velmi šetrně naznačeny obrysy domů. Také hvězdy mohou ovšem svítit jako konstrukční prvek obrazové plochy. Teď, budiž mi to prominuto, odcituji svůj vlastní text: Vraťme na chvíli pozornost k malbě, k obrazům z cyklu Centrum periferie. Obrazy tlumených, velmi tlumených barev, pevných kontur předmětů a figur a přísné konstrukce obrazové plochy. Oproti divoké barevnosti a jisté volnosti v uspořádání obrazu z 80. let je to radikální změna. Něco z minulého – jak někdy bývá charakterizováno, expresionistického – období přece zůstává: výraz tváří. Jsou to zoufalství a osamělost. A stejné je to s tvářemi zvířat. Kočka, opírající se o rameno kuřáka zobrazovaného en face, není kočka mazlíček, zpříjemňující domácí ovzduší, je to cizí, nesrozumitelný plod cizí, nesrozumitelné přírody.

 

V umění 40. let se objevuje motiv nočního chodce (v poezii je to například kolemjdoucí z Melancholických procházek Ivana Blatného). Není to prvek nový, je to zajisté přetvořený poutník, známý z krajin 17. století. Karlík se Skupinou 42 sdílí fascinaci městskou periferií. Ale chodce nemá a nemá ani cestu, což je v případě města ulice. Víme sice, že jsme v ulici, když psa nebo figuru vidíme pod pouliční lampou, ale ani náznakem se nám neukazuje ulice odněkud někam vedoucí. Karlíkovy figury se nepohybují, jsou až strnule nehybné. Nechci se pouštět do příliš volné interpretace tohoto motivu, vědom si, jak takové úvahy často vedou od obrazu, ale přece jen si neodpustím tuto poznámku: Nemůže nehybnost Karlíkových figur sahat k universálnějšímu významu?

 

Dovolím si ještě odcitovat pár veršů:

Kam jsem to zabloudil

jako by do nějakého

radostného obrazu.

Polekav se, hned jsem se vrátil.

 

Tím se nechce říct, že by člověk netoužil po radosti, že by mu v radosti nebylo dobře, to vůbec ne. Chce se říct, že zobrazování radosti, štěstí, něhy, všech těch pozitivních pocitů, které jsou v životě vítány, je často – není-li zároveň zpřítomněna i opačná půlnoční strana těchto pozitiv – živnou, úrodnou půdou, ze které vyrůstají lži. Té se Viktor Karlík rozhodně nedopouští. Vše, co jsem řekl, neznamená, že v jeho umění není humor. Za všechny obrazy, které jsou humorem obdařeny, připomenu lucernu, která silně svítí do komína. Další příklady si každý snadno najde sám.

 

Nakonec jen malá poznámka. Viktor Karlík stále začíná znovu. Opakuje sice svá témata – protože jeho umění není chladný kalkul –, ale vychází ze silného prožitku a zaujetí. Je to vlastně jeho intimní věc, znovu a znovu začínat. To provádí tak, že mění materiál. Obtisky kanálů, oleje, linoryty, linoryty na dřevě, a teď nově skulptury. Měnit materiál znamená měnit jazyk, ale vyjadřovat se jiným jazykem znamená významně nuancovat původní výpověď o témž tématu. Různý materiál klade různý odpor a umělec předem, i když má svou představu, neví, kam ho spor s materiálem dovede. Jakkoli má jistou představu o tom, co tvoří, je zároveň zvědav na to, co vznikne. Je skromný, ví, že může být překvapen, že vznikne něco, co nečekal, co jaksi sám nevytvořil, nebo přesněji řečeno, co neodpovídá jeho záměru, co se tu náhle zjevilo.

 

Nové a nové začínání je ovšem také spojeno s rizikem, že autor šlápne vedle, ale právě i to je znak opravdového umělce, vstupovat na neznámou cestu a riskovat neúspěch. To poslední ale chvála bohu není případ Karlíkův.

 

(Řeč pronesl Zbyněk Hejda na vernisáži výstavy Viktora Karlíka v rámci Večera Revolver Revue na 10. Mezinárodním ročníku dokumentárního filmu JIHLAVA 2000, 27. října 2006)