Řeč postotalitní bezmoci

Tomu, kdo by chtěl porozumět jazyku recenzí Vladimíra Novotného („dělící čára mezi těmito delimitacemi je přitom patřičně chronologicky transformovatelná“; „pojmové přeonačení erbovního filosofického a kulturněhistorického leitmotivu“; „vše směřuje k permanentnímu zdůrazňování nadčasových představ o našich mikro- i makrovesmírech“; „ultrapočitačovým satanášům propadlý a myšlenkou mimočasového transferu do jakéhosi antisvěta čili Nesvěta vzpurně posedlý moderní intelektuál“; ukázky citujeme, pokud nebude uvedeno jinak, z knihy Literární kritiky. Bohemica, Praha 1997), mohou účinnou pomoc poskytnout analýzy Petra Fidelia (Řeč komunistické moci, Triáda 1998), jimiž postihl smysl propagandistických článků v normalizačním Rudém Právu: tyto texty nebyly, jakkoli tak na první pohled působí, nekonzistentním blábolem, nýbrž vytvářely svého druhu „ucelený a vnitřně prokomponovaný model“ skutečnosti, jazykovou konstrukci, v jejímž rámci na sebe vše nějak vzájemně odkazuje a specificky opisným vyjadřováním směřuje k vyslovení jednoznačného významu; takto uzavřený systém, komunikující pouze sám se sebou, ovšem z principu musí eliminovat vše, co se nehodlá podřídit jeho pravidlům.

Mezi modelem světa české literatury, který Novotný konstruuje svými recenzemi, a modelem světa konstruovaným texty normalizační propagandy jsou zřetelné analogie. Podle toho, co se bylo možné dočíst v propagandistických textech (a co Fidelius výstižně charakterizoval jako „nutkavý monolog“, vedený režimem „za účelem sebeospravedlnění“), měl socialistickou společnost budovat pracující lid pod vedením dělnické třídy s jejím „vědoucím“ předvojem, do tajemství smyslu dějin zasvěcenou komunistickou stranou. Jednotného budování se neúčastnili pouze patologičtí jedinci, zasluhující pohrdání (RP: „žalostné figurky“, „slavomilní maniaci“, „exhibicionisté“ atp.), kteří se, slovy tzv. Anticharty, v „nezkrotné pýše“ a „ješitné nadřazenosti“ od lidu izolovali a sami se tak odsoudili k vyvržení na smetiště dějin.

Podle Vladimíra Novotného je motorem a životním smyslem „literárního dění“ budování pozic na literární scéně, etablování autorského „věhlasu“ a „renomé“; poslání literárního kritika Novotný vidí v pochvalném psaní o potenciálních členech této prominentní skupiny, ve velebení knih, jevících se „jako předzvěst budoucího klasického kánonu“ (citováno podle doslovu Kritikovy (ne)kritické kritiky aneb Za vábničkou žlutého inkoustu, in: Radim Kopáč, Hvizd žlutého inkoustu (a facka). Texty k nové české literatuře na přelomu tisíciletí, Praha, Concordia 2003). Hlavním účelem takto pojatých „kritických“ textů je sublimace autorovy touhy „být přitom“; Novotný se usilovně snaží vystavit si jimi svědectví, že i on sám patří do klubu renomovaných. Užívá přitom strategií kluka, který touží být přijat do party: lichotí a vlísává se („v této po čertech chytré a duchaplné knížce“; „prozaického skvostu“ ; „demonstruje své myslitelské sršatectví nadmíru působivě“; „neobyčejně talentovanému spisovateli“; „autor brilantně ztělesnil životní filosofii svého existenciálně cítícího a existenciálně smýšlejícího vypravěče“), donekonečna papouškuje, co pronesli členové party (o sbírce Violy Fischerové Jak pápěří: „estetická dikce této jímavé knížky vskutku může být připodobňována k dechu pápěří“ ; o prózách Samé milé Pitvorky Bratršovské a Hrdličky: „manifestovaly fenomén všudypřítomné pitvornosti“; o Hrbáčově sbírce Studna potopeného srdce: „knižní výlov z jeho 'potopeného srdce'„; o Kahudově Příběhu o baziliškovi: „nekonečné baziličší množiny“; figura se objevuje ve většině Novotného recenzí, autor ji často v jednotlivém textu mnohokrát opakuje), a hlavně dává najevo, že má kontakty a možná zná i lecjaké tajemství, které by partě mohlo být užitečné. (– V textech recenzí jsou roztroušeny narážky, podle nichž lze usuzovat, že Novotného pojí úzké vazby s redaktory, nakladateli, autory a zejména mladými autorkami a po konzultaci lačnícími studentkami; dává se tu najevo, že opravdu „zkušený kritik“ vždycky „ví záhy své“ a dovede správně dešifrovat „intelektuální signál směřující k vědoucím zasvěcencům“; je totiž tím, kdo se vyzná v zákulisí a disponuje i údaji takového druhu, jako že „před devětatřiceti lety se kuloáry“ mihl čísi rukopis, a může dokonce prozradit na jistého básníka i to, co kdysi dělal a o čem jinak „věděli jen jeho přátelé nejdůvěrnější“. Před někým, kdo se takhle vyzná, se neutají ani taková informace, jako že během „návštěvy Billa Clintona v Praze nedostali žízniví štamgasti U Zlatého tygra nekonečné hodiny ani kapku.“)

Fámulovu snahu bohužel zpochybňují svou pouhou existencí kritici, kteří o literárních dílech (včetně těch, která Novotný extaticky opěvuje) nepíšou proto, aby se přitřeli k „renomovaným literátům“, ale proto, aby dílo podrobili kritickému soudu. Ze světa, který Novotný svým psaním konstruuje, a jehož hlavním smyslem je nutkavé sebeospravedlňování, musí být takto kritický postoj eliminován. Novotný to dělá tím nejosvědčenějším a nejméně invenčním způsobem: cejchuje jeho nositele jako „nezkrotně pyšné“ a „ješitně nadřazené“ jedince (práci tří různých kritiků například charakterizoval ve třech různých recenzích výrazy „nadmíru suverénní tvrzení“, „povznesené rozčarování“ a „s blazeovaností vpravdě suverénní“; jinde /Reflex 1. 12. 2004/ užil výrazů „zpupný a nadutý tón“, „hrdopyšná kritička“ a „povýšenecká kladiva“).

Svět renomovaných literátů, který konstruuji svým psaním, existuje, a já sám v něm něco znamenám – pokud o tomhle Novotný dokáže přesvědčit alespoň sám sebe, je smysl jeho psaní bezezbytku naplněn.

(Revolver Revvue č. )