Přítelkyně kresba

1936

Můj otec byl výtečný kreslíř, a možná i proto jsem kreslil už od čtyř let a tak horlivě a vytrvale, že mám od té doby na prostředním prstu pravé ruky mozol. V mých obrázcích bylo mnoho různých dějů a jednotlivé výjevy se tam obvykle řadily do dvou vodorovných pásů, z nichž jeden byl při horním okraji papíru a druhý při spodním, a ke kresbě patřily i vysvětlující nápisy. Že podobně pásové kompozice vytvářeli už staří Egypťané, jsem ovšem ještě nevěděl, a nevěděl jsem ani, že v nové době je tento způsob typický pro to, čemu se říká comics. Kreslil jsem scény ze života skutečného (domácího, ale i cizokrajného, který jsem zahlédal v zeměpisných filmech, na jejichž promítání nás děti otec vodil v neděli dopoledne do znojemské sokolovny) a ovšem i pohádkového, kreslil jsem lidi, zvířata (především koně, desítky a stovky koňů), stromy (s velmi spletitými korunami), trpaslíky (hlavně permoníky s jejich složitými důlními stroji), všelijaké nory a útulné pokojíčky a vůbec věci malé. Také jsem rád kreslil hřbitovy. Myslím, že jsem měl mimořádný smysl pro detail, a jestliže se kreslení nějak podílelo na mé krátkozrakosti, pak hlavně tímto mým tíhnutím k drobnokresbě.

Ty přemnohé, někdy až miniaturní drobnosti se spojovaly v rozsáhlé celky, nejčastěji byly zasazeny do širé krajiny, v níž se někdy až ztrácely, tak jak jsem to později viděl na obrazech starého Pietera Bruegela, který se proto stal jedním z umělců mně nejbližších a nejdražších: i pro mne jednotlivá krajina představovala a zastupovala celý svět a jeho nepřebernou rozmanitost.

 

1937

Jako ostatní děti jsem většinou kreslil zpaměti, ale má láska ke koním byla tak silná, že mě přivedla i ke kreslení podle modelu: ze všech koňů, které jsem dosud poznal, toho nejbližšího a nejmilejšího jsem si vyportrétoval – a co na tom, že byl houpací? Mým modelem však nebyl jen on, ale i panna mé sestry Drahomíry čili Dady i Dada sama, i milovaný dědeček Svoboda, a především tatínek, k němuž jsem vzhlížel jako ke svému prvnímu kreslířskému vzoru – snažil jsem se ho vypodobnit, už když mi bylo šest. Jestliže mi dnes na mém tehdejším kreslení něco připadá nedětské, je to tahle snaha kreslit „dle skutečnosti“, jak se říkalo. Měl jsem k ní nejvážnější důvody. Právě v tom čase mě postihly opakující se záněty středního ucha, jejichž následkem byla těžká a dlouhodobá nedoslýchavost. Neduh vrhající mě do mučivé samoty měnil mi okolní svět ve vzácnost a posiloval „realistickou“ složku mé psychiky: vnější realita se mi víc a víc vzdalovala a já jsem ji s tužkou v ruce tím bedlivěji pozoroval. Její zachycování kresbou se pro mne stalo nejnaléhavější duchovní potřebou a léčebným prostředkem majícím mi – aniž jsem si to uvědomoval – vrátit vnitřní rovnováhu a duševní, tak těžce narušené zdraví. A právě tyto dětské zážitky asi způsobily, že opravdový, autentický realismus považuji za stejně přesvědčivý výraz spirituálního života a tvořivosti jako kterýkoli druh irealismu.

 

1941

Měl jsem rád betlémy, staré lidové i nové, zejména Alšův, Wenigův a Ladův, a poněvadž ze všeho, s čím jsem si hrál a čím jsem se bavil, mi bylo nejmilejší to, co jsem si udělal sám (rodiče nám dětem mnoho hraček nekupovali a bylo to moudré), sám jsem si také nakreslil mnoho betlémských postaviček. K tomu, abych je vystřihl a sestavil z nich celou tu posvátnou scénu, jsem se však už nedostal – kresbou se má trpělivost vyčerpala. Ostatně jinou než výtvarně a poeticky motivovanou zručností jsem nikdy nevynikal.

 

1945

Když mi táhlo na patnáct, mému kreslení daly mnoho námětů události posledních válečných měsíců, které jsem prožil zčásti v Jičíně, přechodném místě mých gymnaziálních studií, zčásti v rodné Dolní Kalné, kam se naše rodina odstěhovala z Brna poté, co Němci otce předčasně penzionovali. Kreslil jsem venkovany prchající ze Slezska před „rudými“, kreslil jsem k západu táhnoucí německé vojáky i vojáky ruské, to však nebyli krasnoarmějci, ale příslušníci armády Vlasovovy, stavějící na podkrkonošských silnicích zátarasy proti sovětským tankům. Z velkého množství tehdejších kreseb mi jich zbylo jen několik, především ta, na níž je vlasovec bubnující svým kamarádům k tanci s českými děvčaty u kalenské sokolovny.

 

1947

Když jsme se po válce vrátili do Brna, byl jsem už pevně rozhodnutý vydat se na cestu umělce. Kreslil jsem ještě horlivěji než předtím a čím dál větší množství kreseb jsem také koloroval a uvědomoval si přitom, že právě tak jako linie, i barvy na obraze mohou mít vlastní život. To už jsem zcela propadl kouzlu moderního umění, z jehož současných českých představitelů jsem měl nejraději některé členy Skupiny 42, a fakt, že tři z nich pocházeli z Nové Paky, kde se narodil i můj otec, mě k nim přiblížil ještě víc. Později se z tohoto vztahu vyvinulo přátelství s Ladislavem Zívrem.

Někdy v septimě jsem při vyučování začal potají kreslit spolužáky i profesory, jak jsem je pozoroval – sám nepozorován – ze své lavice, a toto rychlokreslení jsem si velmi oblíbil. Že jsem tak prohluboval svou všímavost, ukázalo se prospěšné i pro mou pozdější činnost literární.

 

1948

Jako oktaván jsem si v roce 1948 našel novou zábavu. Chodil jsem se skicákem po brněnských ulicích a parcích (občas jsem tam viděl staršího Pavla Brázdu, také se skicákem) a kreslil jsem nejrůznější typy lidí v nejrůznějším pohybu – kreslil je záměrně plnicím perem, abych nemohl nic dodatečně opravovat. Byla to výborná škola kreslířské pohotovosti. Mou pozornost přitom vedl i zájem, abych tak řekl psychologický a sociologický: jak zajímavé bylo třebas sledovat tehdejší módu, pořád ještě poznamenanou válečným nedostatkem zboží! To už jsem nekreslil „chlupatě“ jako dosud, přestal jsem obalovat postavy širokým předivem linií a snažil se jejich tvar vystihnout jedinou „holou“ čárou, poněvadž se mi tento způsob zdál kreslířsky čistší a průhlednější, jaksi klasičtější. A že byl také mnohem nesnadnější, vyhovovalo mé sílící snaze se víc ukáznit. 1949

V roce 1949 jsem začal jezdit ke svým příbuzným na Slovensko – strýc Vojtěch tehdy sloužil jako velitel pluku v Dolném Kubíně. Naráz jsem si tu zem zamiloval a dodnes jsem jí věrný. Neobdivoval jsem jen krajinu, ale i lidové umění (s lidmi jsem se sblížil až později, když jsem na Slovensku vojančil) a v etnografickém muzeu v Turčianském sv. Martině jsem u vytržení plnil svůj zápisník kresbami nejrůznějších předmětů, jimiž si venkované ulehčovali a zároveň zkrášlovali nesnadný život. A velmi mě potěšilo, když jsem u některých zjistil, že právě je kreslil Josef Šíma v roce 1947, když si z Prahy zajel na Slovensko pro osvěžení a oživení tvůrčích sil.

 

1949–1951

Když jsem se po maturitě roku 1949 rozhodl – pro mnoho lidí překapivě – neodejít do Prahy na nějakou uměleckou školu, ale zůstat v Brně a studovat na filosofické fakultě dějiny umění, neznamenalo to pro mne rozloučení s výtvarnou praxí, naopak jsem se jí věnoval ještě horlivěji než dosud: snad nikdy předtím jsem si kreslení a malování nevychutnával tak rozkošnicky jako tehdy. Asi mi přitom šlo také o vlastní identitu – jako kdybych byl cítil, že to už nebudu plně já, budu-li se uměním zabývat jen teoreticky.

Tenkrát na počátku padesátých let jsem začal kreslit dvěma novými způsoby. Jednak jsem kreslil technikou starých čínských výtvarníků, štětcem – samozřejmě bez podkresby tužkou, jednak jsem pro sebe vynalezl kreslení perem na zvlhčený papír, na němž se jednotlivé linie změkčovaly tím, že jejich čerň se rozpíjela do okolí, plnícího se tak zároveň jemně odstíněnou šedí. Přivedla mě k tomu snaha přiblížit se obdivované grafické technice suché jehly, při níž se čáry zdají obaleny hebkým závojem. V obou těchto způsobech se jasně odrážela moje potřeba malířštějšího výrazu, vedoucí mě také k častější práci s barvami, většinou vodovými: malovat v pravém smyslu toho slova jsem začal až v této době, kdy mi kresba zcela splynula s malbou. Ne náhodou mě tehdy svým subtilním dílem okouzlovali Číňan Čchi Paj-š´ a Francouz Raoul Dufy. Ale nejvyšším bohem na mém výtvarnickém Olympu byl Pablo Picasso, hlavně z poloviny třicátých let; mé práce to však prozrazují jen málo.

V té době jsem se pohyboval v několika námětových oblastech. Kreslil a maloval jsem to, k čemu mě inspirovala buď sama realita, anebo literatura, jíž jsem se začal věnovat i jako ilustrátor. Nejčastějším námětem obrázků „ze života“ byla městská periferie a vůbec svět na okraji moderní civilizace, svět lidí i věcí nejprostších a přírody nejskrovnější, vzbuzující ve mně soucit a melancholii podobnou té, jež, jak dnes vidím, dýchá z Melancholických procházek Ivana Blatného, brněnského člena Skupiny 42. (Na rozdíl od dalšího brněnského „skupináře“ Bohumíra Matala jsem Blatného bohužel nepoznal osobně; s Mirkem – jinak se Matalovi neříkalo – jsem se stýkal hodně.) Tak jako v dětských kresbách, i v těchto jinošských zaujaly zvláštní místo hřbitovy. Mám je rád dodnes, a když přijedu někam, kde jsem dosud nebyl, obyčejně zajdu i na hřbitov, abych se víc přiblížil k minulosti toho místa: prozrazuje o ní mnoho.

 

1950–1952

Přitahovaly mě i výjevy biblické, a tak jsem se zas a zas vracel k Narození Páně – má láska k jesličkám se opět ozvala. Také jsem si objevil krásu příběhu o milosrdném Samaritánovi, k němuž mi ukázal cestu zejména Rembrandt; a František Tichý! I Cervantesův slavný román o Donu Quijotovi, převyprávěný pro české děti Jaromírem Johnem, jsem si zamiloval díky Tichému, a přestože dodnes považuju podobu, kterou dal rytíři smutné postavy a jeho vykutálenému sluhovi on, za nedostižně sugestivní, několikrát jsem si ty dva nakreslil po svém. Má chuť ilustrovat rostla vůbec hlavně při prohlížení knížek, které za války vyzdobili čeští výtvarníci: právě léta válečná byla při vší své temnotě jednou z vrcholných dob českého umění ilustrátorského a leckterý z našich ilustrátorů – Tichý, Bouda, Svolinský, Trnka, Zábranský – vytvořil tehdy věci, které už nikdy později nepřekonal.

V mých městských výjevech se čím dál častěji objevovaly též motivy židovské, zpustlé synagogy a zviklané náhrobní kameny s hebrejským písmem, osamělí starci s Davidovou hvězdou na kabátě: moje sympatie se Židy, probudivší se už v dětství, se projevily i takto.

 

1952

K tomu, co jsem tehdy dělal obzvlášť rád, patřila grafika, totiž rytí suchou jehlou. (Jak už jsem pověděl, předchozí kreslení na vlhký papír byla vlastně náhražka této krásné grafické techniky, pro niž jsem ještě neměl potřebné nástroje.) Dělal jsem je v ateliéru malíře Jánuše Kubíčka, kde byl také tiskařský lis: přítel Jánuš se velmi bavil tím, jak si přibývající výsledky práce znova a znova ověřuji zkušebními tisky, a smál se, že mi po tom mnohém protahování zinkových destiček satinýrkou nakonec z rytin nic nezbude. Ale vydržely to a myslím, že se mu líbily hlavně po kompoziční stránce. Je v nich dost neobratnosti a dost naivity, ale i čistého citu, a tím mi připomínají rané suché jehly Jiřího Johna z let padesátých. (Jak vidím, měl jsem k Jiřímu blízko, ještě když jsem o něm vůbec nevěděl. Znal jsem však lepty Otakara Kubína z Provence a ty mě možná trochu ovlivnily.) A připomínají mi Johnovu ranou grafiku také tím, jak se v nich stýká téma moderní civilizace s tématem přírody. To byly ostatně dva póly, mezi nimiž oscilovala i obrazotvornost Zívrova, a i to mě s Ladislavem později spřízňovalo.

 

1954–1956

Pak, v roce 1954, jsem musel jít na vojnu a za temné čepičkovské éry tam přežít dva k zoufání dlouhé roky. V těch tehdejších tvrdých podmínkách uprostřed hrubosti a sprostoty mě pud sebezáchovy vedl k nejintenzivnějšímu životu vnitřnímu; snad nikdy předtím ani potom jsem nežil tak duchovně jako v onom čase. A tehdy to bylo hlavně kreslení, co mi pomáhalo zachovat si duševní zdraví. V jihlavských a prachatických kasárnách, v šumavských výcvikových táborech i na lůžku divizního lazaretu v Českých Budějovicích jsem – stále potají a většinou až večer při svíčce – kreslil, co jsem viděl a o čem jsem snil: otrávenost věčně utahaných a uválených vojáků (jednu takovou kresbu jsem věnoval památce vojáka Otty Gutfreunda), pustotu kasárenských dvorů a cvičišť i blaživost bukolických vidin, které ve mně probouzela četba antické poezie...

 

1956

Poté, co mě vojenští páni v předjaří roku 1956 přidělili k topografům a s nimi poslali na Slovensko, prožil jsem na Oravě, v Belanských Tatrách, na Vihorlatu a v Roháčích šest krásných měsíců. A všude jsem zase kreslil, a smutek z mých obrázků mizel a ony hovořily o radosti z kreslení a ze života vůbec, jenž mě tak štědře obdarovával ustavičně se měnící přírodou.

Častým motivem mých tehdejších kreseb je malé děvčátko – porcelánová figurka, kterou mi jako talisman dala má žena Milena (vzali jsme se, když jsem už byl na vojně) a kterou jsem ve svých představách oživil a přenesl do konkrétního slovenského prostředí: prožívali jsme tam pak spolu nejrůznější příběhy. Většina těch obrázků se stala součástí dopisů, jež jsem Mileně posílal s téměř každodenní pravidelností, a „báseň a pravda“ se v nich sloučily natolik, že dnes už je někde nedovedu přesně rozpoznat.

Kreslil jsem jako dřív perem nebo štětcem a občas jsem oba způsoby spojil tak, že například na obrázku moknoucích dětí jsem déšť narýsoval podle pravítka perem a děti nakreslil volně štětcem: kontrast tenkých ostrých přímek a širokých měkkých křivek mě velmi uspokojoval. Mnoho radosti mi působila také snaha vytěžit co nejbohatší kolorit z pouhých tří barev, modré, červené a žluté (byly to jediné barevné tuše, které jsem měl), tím, že jsem čisté základní tóny kombinoval s tóny vzniklými jejich míšením. Takto jsem nakreslil–namaloval zejména řadu výjevů ze železniční čekárny v Tatranské Lomnici. Inu byly to šťastné

chvíle!

Kreslení zpaměti jsem někdy vystřídal kreslením toho, co jsem viděl kolem sebe, hlavně v té nádherné slovenské přírodě. Přírodu od chlapeckých let miluju a svůj život jsem si bez toulek po krajině nedovedl představit ani na vojně, a když jsem si přitom kreslil, vnímal jsem všechno intenzivněji a viděl ostřeji. Myslím, že každému umělci takový občasný návrat k realismu prospěje. Je dobré na chvíli vystoupit ze svého vnitřního světa a věnovat se světu okolnímu!

 

1956–1961

Po skončení vojenské služby mě různé odborné práce – knihovnická, památkářská, muzejnická – zaměstnaly natolik, že jsem se ke kreslení a malování skoro nedostal. Teprve když jsem odešel z Brna do Prahy a získal zaměstnání stálejší a klidnější (ovšem jen po vnější stránce), měl jsem na vlastní výtvarnou činnost zase trochu času. Měl jsem jej také proto, že jsem po řadu měsíců bydlel samotářsky – má žena byla dosud v Brně.

Tehdy jsem – opět perem a zároveň štětcem – vytvořil řadu obrazů pusté skalnaté krajiny s jakousi zříceninou a s divokým koněm nad propastí (koně mě provázeli, když jsem kreslit začínal, a kůň byl mým společníkem i teď, když jsem končil), někdy také s jediným osamělým člověkem. Tyto ponuré výjevy jsem v duchu věnoval památce Herkula Segherse, geniálního holandského malíře a grafika 17. století, jehož tajuplné dílo mě po léta fascinuje; ty skály, ruinu i zdivočelého koně jsem převzal z jeho grafických listů. A nakonec jsem nakreslil černobílý obrázek skaliska, na němž se kůň a člověk setkali, a nakreslil jsem jej tak, že se nepozná, zda čerň spočívá na bělobě nebo běloba na černi. Tak totiž dělal některé své lepty Seghers.

Touto poctou starému umění se moje „kreslířská éra“ uzavřela a natrvalo ji vystřídala „éra uměleckohistorická“, vyplněná službou umění modernímu. Ne že bych kreslit přestal úplně, ale už je to jen kreslení příležitostné. Občas pro sebe a pro svou rodinu naškrtám nějakou zábavnou scénku, kde zpravidla figuruju já sám ve společnosti postaviček zcela smyšlených, jindy zas si udělám pár kresebných poznámek, když mě při studiu v galeriích a muzeích něco obzvlášť zaujme – v zápisníku je pak těchto kreslených glos často víc než psaných, a mám je mnohem raději: stará láska nerezaví.

 

2001

Občasné lítosti nad tím, že trvale nekreslím, mě zbavilo psaní beletrie (texty odborného rázu tak útěšnou moc nemají) a také fotografování. Ale to jsou už jiné kapitoly mého curricula vitae, pro něž tady místo není. Od kapitoly s podtitulem K R E S B A  P Ř Í T E L K Y N Ě se však oddělit nedají.

 

(Revolver Revue č. 52/2003)