Příběh ze šedesátých let a krátký dovětek

Dlouho, celá léta, jsem o úseku svého života od šestnácti do dvaceti let příliš nemluvila. Hlavně před svými dětmi ne. Povrchně jsem před nimi něco zveřejnila, ale to důležité jsem si nechávala pro sebe. Asi proto, že jsem si dlouho sama nebyla schopna ujasnit, co se to se mnou vlastně dělo. Až dnes, kdy už jsou moje vlastní děti dospělé, se doba čtyř let mého dospívání vyloupává jako krajina z mlhy a já se v ní začínám orientovat. Pocity studu se rozplývají, cítím potřebu o své minulosti psát.

 

Začalo to v Brně. Do Brna jsem přišla v šestnácti letech. V září. Do posledního maturitního ročníku jedenáctiletky. Přišla jsem z Kyjova. Přestup nám poradil jeden rozumný profesor z učitelského sboru kyjovské školy, kde jsem měla problémy kvůli náboženství. Moc hlasitě jsem se hlásila ke své evangelické víře a třídní profesor by mi kvůli tomu nedal doporučení ke studiu na vysoké škole.

V Brně byl v tomto ohledu klid, nikdo se mě na nic neptal. Klidně jsem docházela každé pondělí navečer do evangelického sdružení mládeže. V říjnu jsem se na jedné takové schůzce seznámila s Petrem. Byl o osm let starší, studoval v Brně posledním rokem vysokou školu strojní a všichni mu říkali Péťa.

Péťa se do mě zamiloval. Zaujala jsem ho nějakým vtipným referátem o přečtené knize. Byla to myslím Kniha přítelova od Anatola France. Doprovázel mě domů, zval do kina a všude se mnou chodil.

Lišil se ode mne především tím, že pocházel ze skutečně bohaté rodiny. Byl z Přerova, kde měl jeho tatínek před válkou továrnu na cukrovinky s padesáti zaměstnanci.

Když mě poprvé přivedl do jejich vily v Přerově, zalíbilo se mi u nich. Byla jsem děvče ze skromných poměrů. V Kyjově jsem bydlila s maminkou a tetou v maličkém bytě na pavlači. Nic cenného jsem nevlastnila kromě nejnutnějšího ošacení, učebnic, kružítka a aktovky. Veškeré drahé věci jsem nosila stále při sobě: náramkové hodinky značky Prim a stříbrný řetízek kolem krku, na kterém viselo malé srdíčko posázené drobnými českými granáty. Po bohatství jsem však netoužila. Vždycky mi v dětství říkali, že člověk je cenný tím, co má v sobě. Byly tím myšleny jednak vědomosti, ale ještě víc schopnost člověka činit dobré skutky a udržovat si při tom laskavé a čisté srdce. Věřila jsem tomu.

Ke Péťovu majetku jsem se přibližovala s polodětskou úctou a současně jsem nepochybovala o tom, že Péťa je dobrý člověk. Bylo příjemné povozit se v jeho autě, starém sice, ale bylo to auto. V jídelně měli naleštěné pianino značky Petrof, to se mi také líbilo, zahrát si na něm. V Kyjově jsem chodila do hudebky, ale vlastní klavír jsem nikdy neměla. Chodila jsem cvičit na piano do mateřské školy.

V Přerově měli také gramofon a mě dělalo velkou radost konečně slyšet desky s Werichovým Čochtanem, které jsem do té doby znala jen z doslechu. Měli dokonce i domácí promítací přístroj a grotesky s Chaplinem!

Zamilovaný Péťa byl jedináček a žil v té vile již jen se svojí starší maminkou. Otec mu zemřel těsně po válce. Měli všechno. I slavného strýčka generála, který sloužil za války jako velitel českých pilotů v Anglii. Byli vážení.

 

Zvlášť oslňující byla Péťova maminka. Pro Péťu byla tou nejdůležitější osobou. Mluvil o ní zamilovaně jako rytíř o paní svého srdce. Když jsem ji poprvé uviděla, bylo jí už šedesát let. Narodila se v lehce zapamatovatelném letopočtu, přesně na přelomu století, v roce 1900. Dívčím jménem Taťjana Goldherzová, židovka z Chropyně. Její otec s celou svojí židovskou rodinou po roce 1918 konvertoval k evangelické církvi. Péťova maminka měla německé vzdělání. Navštěvovala ještě za rakouského mocnářství školy ve Vídni a secesní Vídeň počátku století ji zformovala na celý život. Byla prostoupena duchem počestnosti, sebejistoty a vnitřní přísnosti. Důstojná, ničím nezviklatelná sebejistota této paní byla velkolepá. Jejím životním posláním bylo od útlého mládí dělat paní domu. Svou roli ovládala dokonale. Před válkou, kdy žil ještě Péťův otec, mívala k ruce služebné děvče. Vzpomínala, jak tehdy dokázala připravit pohoštění pro vybranou společnost ve velkém stylu. V době, kdy jsem ji znala, neslevovala nic z formálních zvyků svého mládí. Byť musila vyjít ze skromného vdovského důchodu, podávalo se u nich i prosté jídlo vždy na čistém damaškovém ubruse, z lesklého porcelánu se jedlo stříbrným příborem.

Byla podmanivá jako každá celistvá osobnost a její chování bylo ukázněně předvídatelné. Starala se o dům i zahradu po celý rok a činilo jí to radost. Když myla nádobí, utírala je a čistě naleštěné ukládala do příborníku, odmítala nabízenou pomoc se slovy: „Já to dělám ráda.“

Pořádek byl všude, nejen v místnostech obytných, ale i ve sklepě a na půdě. Ve sklepě měla uložené kompoty a ovoce na zimu. Na půdě ve skříních a komodách pečlivě srovnané a pravidelně větrané oděvy a doplňky. Pořádek a přehled i na zahradě. Středem zahrady vedla cestička, nalevo od ní skalka, ovocné stromy a besídka, vpravo záhony se zeleninou a keře rybízu s angreštem.

Svým vzhledem působila také spořádaně. Oblékala se vkusně i v soukromí. Byla drobnější štíhlé postavy, černooká, vlasy tmavé s odstínem do zrzava. Tvář měla již dosti vrásčitou, ale vždy mírně napudrovanou a rty načerveněné. Vlasy mívala doma stažené hedvábným šátečkem do turbanu.

Z domu zbytečně nevycházela a když, tak v kostýmku z dobré látky, kabátek mírně vypasovaný, sukně do poloviny lýtek. Pravidelně chodila v neděli dopoledne do evangelického kostela, kde občas zpívala v pěveckém sboru. Určité dopoledne v týdnu navštěvovala městskou knihovnu. Jednou ročně, v létě, si jezdila odpočinout do lázní. Vždy do stejných, do Hranic na Moravě. Politickou realitu tehdejšího socialismu se snažila nebrat na vědomí, poválečnými vládnoucími komunisty hluboce pohrdala.

 

Péťa svou maminku ve všem poslouchal. Svoji lásku k ní projevoval i občasným škádlením. Oslovoval ji vídeňskou zdrobnělinou jejího jména: „Tanikien!“ a v dobrém rozmaru s ní žertovával o jejích rakouských nápadnících. Ona na něj volala něžně: „Peťušo!“ a žila zcela zjevně jen pro něj. Vlastně by si vzájemně vystačili ještě řadu let, k čemu potřeboval Péťa ženu, když mu maminka všechno tak správně opatřila?

Přijali mě však mezi sebe. Možná nevědomě předpokládali, že se od Péťovy dokonalé maminky hodně přiučím, „přiučím móresom“, jak se tam na Hané říkalo. Možná mysleli na to, že se stanu její pokračovatelkou a v budoucnu jako princezna porodím královně matce potomka. Občas Péťova maminka zmínila, že se těší na nějaké děťátko.

Zatím se jako k dítěti oba chovali ke mně a mně to ani nepřišlo. Byla jsem ještě skutečně napůl dětská, ještě jsem dokonce rostla, tělo i rozum ve vývoji. Péťa mě rád poučoval a ukazoval „svět“. Poprvé v životě jsem s ním vstoupila do kavárny. „Elinko, káva se pije pomalu, to není sodovka“, zasvěcoval mě pobaveně. Někdy se přímo rozdováděl, a pak se smíchy zalykal: „Ty máš eště skořápku na zadečku!“ nebo „Ukaž, neleze ti mlíčí z gatí?“ Od něj jsem však také poprvé dostala svůj první francouzský parfém v krásné skleněné lahvičce a já jsem mu, po určitém úsilí z jeho strany, dala své panenství.

Když jsem šla s Péťou po ulici, někdy jsem po očku pohlédla na jeho profil. Měl hezky tvarovanou hlavu, černé oči, tmavě hnědé vlasy, docela se mi líbil. Ale když začal hovořit, bývalo po kouzlu. Nejčastěji se ke mně choval jako starší nevlastní bratr, který mi půjčuje svoji obdivuhodnou secesní maminku. Cítila jsem se jako po adopci do nové šťastnější rodiny.

Péťa byl méně určitý než jeho maminka, chyběla mu její neochvějná sebejistota. Možná měl mindrák, že není dost vysoký. Nikdy o tom nemluvil, ale myslím si to. Vím, že se vyhýbal drsné chlapské společnosti vrstevníků. Nechodil do hospod na pivo, netrampoval, nejezdil autostopem, jak bylo tehdy mezi mladými běžné. Mně se v té době líbili kluci v texaskách, ale tak nějak zpovzdálí. Péťa naopak rád navštěvoval restaurace se zdvořilou obsluhou a každou ženskou vlídnost oplácel roztomilostí vídeňského gentlemana. Zdravíval: „Rukulíbám!“, často říkal: „Prosím pěkně.“ a úslužně přitakával: „Ja, richtig!“

Sebevědomí dovedného muže získával svojí zevrubnou znalostí motorů. Své staré auto Rapid znal do posledního šroubečku. Stejně rád se vrtal v motorce Jawa a já mu trochu záviděla jeho závodní kolo se stříbrným rámem.

Krátce, Péťa byl již od pohledu slušný mladý pětadvacetiletý muž. Slušně se oblékal do šatů z kvalitní látky, nosil čisté košile, kravatu a pod paží koženou aktovku. Všechno, co dělal, mělo nejvyšší úběžník: „Aby měla maminka Tanikien radost.“ Této snaze jsem rozuměla beze slov.

Když Péťu poprvé spatřila moje maminka, moje skutečná maminka z Kyjova, byla to z její strany láska na první pohled. „Děvče, potkalo tě štěstí!“, neslo se mým šestnáctým a sedmnáctým rokem. „Hodná dcera!“ Péťa byl v jejích očích můj šťastný osud z evangelické mládeže. Mohla se přetrhnout. Šila pro jeho maminku nové záclony, opravovala cíchy z damašku, a Péťovy košile z popelínu, udělala by, co jim na očích viděla. Mojí mamince se v Péťovi s celým jeho světem splňoval sen o štěstí. Snad dodnes si maminka hýčká svoji zamilovanou vzpomínku: v Péťově Rapidu jsme jeli s ní a s maminkou Tanikien do Luhačovic na výlet. Kráčíme pak všichni po lázeňské kolonádě. Jdu vedle Péti, oblečená v šatech, které mi pro tuto příležitost ušila, dva kroky za námi naše maminky, zálibně nás sledují.

 

Mezitím mě po maturitě přijali na filozofickou fakultu, na vysněný obor psychologie. Hned na konci zimního semestru, po mých osmnáctých narozeninách, čtrnáct dní plnoletá, jsem se za Péťu provdala.

Změnilo se tím jen mé příjmení, všechno ostatní zůstalo při starém. Péťa po promoci nastoupil jako mladý inženýr do zaměstnání v přerovských strojírnách a žil s maminkou Tanikien v jejich secesní vile. Já jsem dál jezdila střídavě za Péťou do Přerova a za svojí maminkou do Kyjova, kde jsem měla všechny svoje věci. Moje maminka mi dál platila všechno potřebné na studiích, koleje, menzu, skripta a dávala mi skromné kapesné. Péťa odevzdával výplatu svojí mamince a nikoho ani nenapadlo, že by to mělo být jinak. Na základě toho jsem se cítila (a fakticky i byla) víc závislá na svojí matce v Kyjově, než na svém muži. Vnímala jsem situaci tak, že mám jakoby dva domovy, dokonce i dvě maminky. Pravý střed, kolem něhož se odehrával můj život, se však přirozeně přesunul do Brna a na fakultu.

Studijní obor, noví přátelé, literatura a začínající šedesátá léta. Cítila jsem se šťastná. Sebevědomě jsem se identifikovala s elitním spolkem studentů psychologie. Elitou v mých očích psychologové v celé širší fakultní komunitě opravdu byli. Připadala jsem si jako kouzelnický učeň. Psychologické testy znamenaly čarování, kterým se lze snadno dostat k lidské povaze. Hned na počátku nám pan profesor v semináři nějaké testy předvedl: pomocí několika standardních otázek bylo možné rychle zjistit, zdali je člověk introvert nebo extrovert, vyrovnaný nebo labilní typ. Těšilo mě to pak zkoušet na kamarádech z jiných oborů. Poznala jsem, jak rád se každý člověk o sobě něco dovídá z úst někoho zasvěceného. A za takové jsou psychologové pokládáni.

Nejvíc jsem se těšila, až budeme mít praxi v některém skutečném blázinci. Všechno mě zajímalo.

Na jiných oborech filozofické fakulty studovali také hodně zajímaví lidé. Táhlo mě to k češtinářům a všem, kdo psali. Literatura byla další moje velká láska. Už na základní škole jsem psala básničky a různé povídky, které se líbily.

Život se tak rozvinul! Proti studiu na střední škole jsem se na fakultě cítila jako v ráji. Kromě psychologie jsem mohla studovat i češtinu nebo dějiny umění a stále bych měla pocit, že tam patřím. Jako bych byla vystavena paprskům vědění a umění z tisíce stran najednou. Z celého prostoru proudila inspirace. Na půdě fakulty jsme si připadali úplně svobodní. V šedesátých letech se k nám dostávaly necenzurované informace, mohli jsme svobodně diskutovat o různých tématech. Bývali zváni hosté. Pravidelně se objevoval Jan Skácel, básník a redaktor z Hosta do domu, také Oldřich Mikulášek a Milan Uhde. Měla jsem pocit, že všichni usilují o nápravu podmínek života, že si přejí přijít na kloub souvislostem jevů. Začal být populární Franz Kafka, objevil se a zdomácněl termín „odcizení“.

Stejně jako ostatní jsem netrpělivě čekávala, kdy vyjde nové číslo Světové literatury. Byla vydávána jednou za dva měsíce a tiskli v ní zahraniční autory současné prózy a poezie ze Západu, ale i nepohodlné autory z tehdejšího Sovětského svazu.

Hodně se mluvilo o existencialismu a sháněli jsme cokoli ke čtení od Sartra.

V roce 1962 nebo 1963 všichni chodili na Felliniho film Sladký život, vidět ho byla přímo povinnost. Neodbytná melodie z filmu „Ta da dam, ta da da da dam, ta da da dam.“ mi nešla z hlavy. S jednou epizodní postavou blond dívky jsem se ztotožnila. Nastoupila k Mastroianimu do auta, oblečená do černého „existencionalistického“ roláku, a pronesla jediné slovo. Když se jí zeptal: „Jakou řečí mluvíš?“, pravila: „eskymózo“ a vystoupila.

 

Studovat před zkouškami jsem chodila do univerzitní knihovny a odcházela z ní mezi posledními po desáté hodině večer. V „univerzitce“ mi bylo dobře. Mohla jsem si vypůjčit do studovny různé knihy, které byly vzácné a nebylo dovoleno je vynášet mimo budovu. Přečetla jsem tam Rollandův Mystický a činný život dnešní Indie a úplně mě ohromily nové, dosud neznámé, obzory lidské mysli.

Četba byla v mém životě vždycky přednostně důležitá. Když jsem přišla na fakultu, měla jsem v oblibě básníka Christiana Morgensterna, ze spisovatelů E. A. Poea a Anatola Franceho, zvlášť jeho Knihu přítelovu a samozřejmě Salingerovu knihu Kdo chytá v žitě. To byla kultovní kniha mé generace, než jsme poznali Kerouaca. Na fakultě jsem se začetla do Flaubertovy Paní Bovary a Tolstého Vzkříšení, byly mi blízké podrobnou pitvou svědomí. Také jsem četla Remarqua, Dostojevského a na katedře nám radili číst všechna Shakespearova dramata. Sama jsem si vyhledala básníky z dob romantismu. Byron, Rimbaud, Nerval, Baudelaire, Verlaine -- jejich exaltovaný svět mi vyhovoval. V pozdějších ročnících jsem se setkala s dílem Jiřího Ortena. Jeho Deníky, tlustou knihu v černých deskách, jsem nosila jeden čas všude s sebou.

Zcela jsem se ponořila do všeho, co neslo znaky mé generace. Nejezdila jsem do Kyjova ani do Přerova jinak než autostopem, byl to určitý životní styl. Hovořila jsem řečí vrstevníků, používala výrazů: „Senzace!“, „To bylo šílený.“, „Je to otrava.“

 

Když do našeho ročníku po prvním semestru přibyli tři noví studenti, kolegové na psychologii, byla jsem čerstvě asi čtrnáct dní provdaná za Péťu. Brzy mě překvapilo, jak si s jedním z nich, jmenoval se Aleš, rozumím. Nejprve nás potěšilo, že oba známe Tři strážníky, písničku z Osvobozeného divadla. Naskytla-li se příležitost, hrával Aleš na klavír všelijaká blues z dob slávy New Orleans. Uměl je zahrát dobře, Memphis blues, Ja da, také Alexanders ragtime band svedl, a konečně přišel s Beall streat blues. Brzy přinesl k Beall streat český text a oba jsme si koupili malou krátkohrající desku. Zanedlouho jsme šli celá skupina psychologů učit se na brněnskou přehradu k nějaké zkoušce. Bylo už teplo jako v létě. Všichni jsme si dělali legraci z kolegy Zdenála, který se některé odstavce ze skript naučil úplně zpaměti a předváděl nám, jak mu to jde. Mně se myšlenky přehouply na jiný problém, myslila jsem na ten český text k Beall streat, který nám s Alešem dělal potíže u poslední sloky. Slova v ní jakoby přebývala do melodie. Přišla jsem na to, že pokud je chci nazpívat všechna, musím zrychlit, pak se tam vejdou. Řekla jsem nahlas: „Aleši, já už vím, jak to je!“ a nic víc.On odpověděl: „Já už jsem na to taky přišel“ a začal zpívat tu poslední sloku. Nejdřív mi ani nebylo divné, že Aleš uhodl, co jsem si myslela, ale Zdenál, který nás poslouchal, byl úplně vedle a pronesl svým typickým způsobem: „Vy jste na sebe telepaticky napojení jistě, s vámi nechci míti ničehož.“

Byla jsem pak do Aleše tajně zamilovaná. Asi mě měl také rád, ale nikdy jsme si to neřekli.

 

Kdo na mně poznal první, že se s mými city něco děje, nebyl Péťa, ale moje maminka. Najednou mi řekla: „Jestli máš ráda někoho jiného než Péťu, ani nevíš, jaké je to provinění, tak si zahrávat s city.“

Na mou námitku, že člověk přece nemůže za to, že se zamiluje, mi přísně odpověděla: „Snaž se přemoct, já jsem se také celý život přemáhala. Pamatuj si, kdybyste se měli s Péťou rozejít z tvé viny, že bych tě už nikdy nemohla mít ráda.“

A tak jsem se potom mamince s ničím nebezpečným ohledně citů při svých návštěvách u ní nesvěřovala. V Brně se mnou nebyla, všechny zkoušky jsem dělala v termínu a s dobrými výsledky. Nebylo to vůbec těžké, studium mě bavilo, stihla bych toho mnohem víc, maminka mohla být ohledně školy spokojená. Starosti jak je to s Péťou a se mnou zůstaly jen na mně. Byla jsem rozkolísaná a obtížená pocity viny.

Do Přerova jsem dojížděla více méně z povinnosti. Jednou jsem si v jejich secesní jídelně přehrávala na gramofonu desku půjčenou od Aleše. Dixilendy hrané skutečnými černochy z New Orleans. Poprvé v tomto prostoru zněla taková hudba. Péťa s maminkou Tanikien zpozorněli. Péťa přiběhl a skoro výhružně: „Od koho máš tu desku?“ Když jsem si pak sama koupila nějaké písničky ze Semaforu, poslouchali sice, ale s pohrdavým úsměvem.

Péťa nevypadal šťastně. Měnila jsem se mu před očima. Už mě nestačil bavit Werichovým Čochtanem. Ta legrační písnička Když jsem zlatovlasé baby býval, která se mi v mých šestnácti tak líbila, ulpěla v záhybech těžkých závěsů a já ji už nechtěla poslouchat. Musel by mě proměnit v nehybnou sošku, nebo zazdít všechny východy, abych nemohla ven a nepoznala nic jiného, jen to jejich gemütlich vídeňské prostředí. Jejich obraz pomalu vybledával a Péťu jsem ve svém pocitu zařadila ke světu rodičovských autorit. Možná by vše pokračovalo dál a dál, nic bych na tom neměnila, trápila Péťu a sebe taky. Těžko domýšlet, jak by se situace vyvíjela. Mezitím se však stalo něco úplně jiného.

 

Ve třetím ročníku se pro mne tím důležitým člověkem, který mi pomohl, stala Jarka. Hodně jsme se spřátelily. Byla to kolegyně z katedry psychologie, studovala o ročník níže než já. Brňačka, bydlela u rodičů v Tučkově ulici a pocházela z podobně prostých poměrů, jako byly moje. Ve všem ostatním se ode mne značně lišila. Měla přesně ty povahové vlastnosti, které jsem postrádala. Dokázala se energicky prosadit, uměla se pohádat s lidmi a mně připadalo, že mi dodává sílu. Určitou dobu jsme byly stále spolu. Četly jsme stejné knížky, chodily na stejné filmy, kouřily stejné cigarety značky Lipa nebo Astra, v hospodě nebo kavárně jsme si objednávaly stejné věci. Mezi přáteli jsme vystupovaly jako dvojjediná bytost, obě stejně drobné, já světlovlasá, ona tmavovláska, černá a bílá. Jarka mi chválila moje básničky, mně se zase líbilo, jak umí hrát na kytaru, zpívat a tancovat. Často jsme se spolu smály tak moc, až jsme se ani nemohly nadechnout. Všechno jsme si o sobě říkaly.

Jarka to vyslovila první: „Eliško, ty se s tím Péťou rozveď!“ Všechno najednou dostalo obrátky a spělo k řešení. Od té doby jsem měla jasno: „Rozvedu se...“, jediné řešení.

 

Nejvíc ze všeho jsem se bála reakce mojí maminky. Pořád jsme s Jarkou o tom mluvily. Probíraly jsme i ty nejkrajnější možnosti řešení: že bych na rok přerušila studium, šla pracovat jako jeřábnice, vydělala si peníze a ze závislosti na matce se vyvázala.

Zašla jsem v Brně do bezplatné advokátní poradny zeptat se, co musím udělat, kam napsat, abych mohla rozvod uskutečnit. Jen jsem si ještě moc přála, aby Jarka na vlastní oči viděla Péťu, maminku Tanikien a dům v Přerově. Měla jsem za uplynulé dva roky od své maminky zafixováno, že Péťa s celým svým zázemím je něco nebesky výjimečného, co by se nemělo jen tak opouštět.

Bylo rozhodnuto. Pojedeme s Jarkou po zkouškách na dlouhý výlet autostopem a ze všeho nejdřív se zastavíme v Přerově u Péti. Plán na výlet zrál delší dobu. Chtěly jsme jet přes celou Moravu na Slovensko a do Tater. Radily jsme se i s kolegy z fakulty. V hospodě U Čápa se s námi domluvil Jiří Červenka, češtinář z mého ročníku, že by se k nám v závěru cesty připojil. My jsme v dobrém rozmaru souhlasily, že na něj v určitý den počkáme v Nitře v hospodě U potkana. Jiří byl fakultní básník, docela sympatický kluk.

S Jarkou po svém boku jsem svůj přerovský domov vnímala poprvé jinýma očima. Přijely jsme s malými tornami na zádech stopem z Brna přes Vyškov brzy po poledni.

Bylo horko. Na osluněné straně vily v oknech do ulice byly staženy rolety. Věděla jsem, že maminka Tanikien má takový nóbl zvyk zastiňovat okna v letních dnech -- dopoledne do ulice, odpoledne do zahrady. Docílila tím příjemné vnitřní temperatury i ve velkých parnech.

Od domu jsem nevlastnila klíče a kdykoliv jsem přijela, musila jsem zazvonit u branky jako každá návštěva. Otevřít přišel Péťa, bosé nohy v pantoflích, tělo v montérkách, ruce zšedlé od oleje. Rozpačitě se usmíval a jakoby přešlapoval na místě. Představila jsem je s Jarkou navzájem a pomyslila si: „Dívá se jako bulík.“

Když jsme vešly do chládku domu, stála v chodbičce v šeru Péťova maminka. Přívětivě nás vítala a současně doširoka rozevírala oči. Péťa se omlouval za svůj vzhled, měl na dvorku za domem rozmontovaný motor svého starého Rapida. Mě naopak těšilo, že má své staré auto tak rád a neupíná veškerou pozornost na mne. Maminka Tanikien nás zvala dál do jídelny a postavila na kávu.

Hned na úvod jsem hlásila, že se dlouho nezdržíme, protože máme před sebou dlouhou cestu. Chceme ještě dnes dorazit do Sobotína, vesničky, kde jsem od svých sedmi let nebyla.

„Já bych vás tam odvezl“, nabídl se Péťa, „až dám auto dohromady“.

„Chceme jet stopem“, rychle jsem odmítla.

Pak hovor vázl, Péťa se jednu chvíli zeptal, jak mi dopadly zkoušky, jednu chvíli se zvedl a odešel k autu na dvoře. Jarka seděla u stolu a také moc nemluvila.

Pily jsme kafe v té krásné jídelně. Jídelna, to byla zhmotněná láska maminky Tanikien k Vídni jejího mládí. Dvě secesní vázy s břečťanovými úponky na černém pianinu, oválný dřevěný stůl pokrytý těžkým zlatavým přehozem, naškrobené bílé ubrousky vedle našich šálků. Velký černý masivní příborník nabízel skleněnými vitrínkami pohled na křehké hrníčky a konvice uvnitř. Na podestě příborníku stála vysoká porcelánová panenka v široké krinolíně ze starorůžového hedvábí a poslušně se usmívala. Ráda jsem se dívala na kamennou desku nad ústředním topením, kde skotačil sbor drobných roztančených baletek, sukně z neuvěřitelně jemné krajky, všechno z porcelánu. Těžké zřasené závěsy na oknech a dveřích měly stejně zlatavý odstín jako přehoz na stole. Mámivě příjemné šero v jídelně dávalo člověku zapomenout na to, co se odehrává venku za okny.

Pohlédla jsem na Jarku, jak tam sedí v riflích a černém tričku s šálkem v ruce, celá nesvá. Kouzlo staré Vídně na ni neúčinkovalo. Péťova maminka jako utajená ambasadorka hlavního města c. k. Rakouska diplomaticky mlčela. Cítila jsem však, že tuší moji nechuť stát se její nástupkyní v tomto snovém království a neodpouští. Rychle jsme se rozloučily.

 

„Tvářili se jak kyselý prdele!“ Poznamenala hned na chodníku Jarka. „Nemáš čeho litovat, Eliško“, říkala pak dál, „prosím tě, ten zakrámovanej barák a to starý blbý auto! V životě budeš mít všechno krásnější. S tím Péťou si přece vůbec nemůžeš rozumět.“ A vydaly jsme se směrem k severu.

 

Náš společný autostop byl radostným vzlétnutím do svobody. Vzpomínám na pocit až oslnivého štěstí na korbě náklaďáku, který vezl proutěné koše. Přidržovaly jsme se s Jarkou řidičovy kabiny, vítr nám sčesával dohladka vlasy z obličeje a my jsme hlasitě zpívaly: „Políčko, pole.“

Topograficky zanesená do mapy naše cesta připomíná ptačí hlavu s ostrým zobákem zapíchnutým špičkou do Štrbského Plesa v Tatrách. Zastávky: Sobotín, Ostrava, Žilina, Martin, Malá a Velká Fatra, Vysoké Tatry, Štrbské Pleso, Liptovský Mikuláš, Nízké Tatry, Nitra, Nové Zámky a přes Bratislavu zpět na Moravu, do Brna. Stop byl výborný, řidiči nás brali na první mávnutí. Přespávaly jsme v levných noclehárnách (tehdy chtěli za lůžko a noc patnáct korun), někde nás nechali přespat pohostinní lidé u sebe doma na půdě. V noci jsme se přikrývaly každá svojí dekou, spací pytle jsme ještě neměly. Nekupovaly jsme si nic, co bychom pak s sebou musily nosit, jen občas kus chleba. Slaninu jsme si vezly z Brna a chleba se slaninou byl náš hlavní pokrm na cestě. Zapíjely jsme to vodou. Do hospod jsme nechodily, ani jsme neměly zájem se s někým seznamovat. Jen slovenská krajina a my dvě na cestě po ní. Široké prostory, místy téměř bez lidí, rozložité vysoké kopce. Údiv nepatrného člověka nad tím, že něco takového existuje, prostor otevřený do všech stran. Jindy povídavé, často jsme tam mlčely.

K samému závěru cesty, až na úplně poslední den a noc, se k nám v Nitře připojil Jiří. Sešli jsme se s ním v naplánovaném lokále U potkana.

S Jiřím se charakter naší cesty proměnil. Jakoby s mužským živlem nastoupila větší složitost světa. Naše dosud hladká jízda s přátelskými šoféry začala skřípat. S Jiřím nás zdaleka tak ochotně nebrali. Ten den jsme se dostali jen kousek za Nitru a přespali nepohodlně na lavičkách před nádražím. Další den jsme klopotně dojely do Číčova a společně se vykoupali v písčitých pramenech Dunaje. Kvůli komárům jsme tam nemohli spát, a tak jsme se rozhodli jít teplou jižanskou nocí po silnici směrem na Bratislavu. V chůzi nás zarazil až východ slunce. Za námi obrovská rudá koule jako při stvoření světa. Posadili jsme se u krajnice na teplý asfalt a v tu chvíli jsme usnuli s nohama trčícíma do vozovky. Probudily nás až nadávky a skřípot brzd rozčileného šoféra. Slovensko nás vyplivlo.

Náraz civilizace při návratu do moravských měst a vesnic byl téměř bolestivý. Všechno se najednou zdálo tak namačkané a stísněné, domy u silnice, auta, lidé stále se odněkud vynořující a neustávající hluk. V Brně jsme se vyčerpaní a šťastní rozloučili.

 

Vzlétnutí do svobody pro mne mělo prudký dopad. Návrat do Kyjova a setkání s mojí matkou. Všemi silami, i za pomoci tety Vlasty, byla rozhodnutá vnutit mi svoji vůli. Byla velmi rozzlobená. Mezitím, co jsme s Jarkou cestovaly po Slovensku, si na mne přerovská maminka Tanikien s Péťou stěžovali. Kdykoliv předtím, kam mi paměť do dětství sahá, když si na mne někdo u maminky stěžoval, nezastala se mě, ale přestoupila na stranu stěžovatele. Moje maminka, málo sebevědomá žena, si nedokázala představit, že mimo Péťu a jeho secesní domov mohu žít. Snad by mě raději viděla mrtvou než rozvedenou. Tak si byla nejistá mojí schopností poradit si sama se svým životem.

„Jak si to představuješ? Tak se chová vdaná žena?“ byla její úvodní slova na přivítanou. A v přímém sledu neodbytný bzukot příkazů: „Péťu musíš mít zase ráda... Péťu netrápit.! Péťovi musíš být vděčná.!“ Byla jsem strašně unavená, v naší kuchyni jsem si připadala jako v márnici, žárovka u stropu svítila mdle. „Eliško, už bych tě nemohla mít ráda.“

Z obklíčení bylo třeba uniknout, po vertikále vzhůru nebo dolů, jinam, do jiného prostoru. Takový okamžitý nápad: skleněný džbán plný vody, ve skříňce nenačatá krabička Chlorpromazinu (památka na měsíční stáž v psychiatrické léčebně v Kroměříži), naráz zhltnout všech dvacet pět tablet, zapít vodou, džbán postavit vedle postele. Tma. Až nemocnice v Kyjově.

Těžce jsem se osvobozovala od života určeného matkou a dětstvím. Na tu sebevraždu nejsem pyšná. Po letech vím, že by bývalo stačilo, kdyby se ona rozmluva v kuchyni odehrála o čtrnáct dní později.

Zatím však těch čtrnáct dní neuběhlo a ani po mém propuštění z nemocnice nebylo jasné, co bude dál. Zatímco mě dávali v nemocnici dohromady, odjela maminka k příbuzným do Prahy. Pacientem se teď stala ona. Doma mě čekal telegram, že v Praze dostala žlučníkový záchvat. Po telefonní výzvě jsem nasedla do nočního rychlíku a jela za ní, poslušná pradávného příkazu postarat se, aby mamince bylo dobře.

V Praze maminka setrvávala u příbuzných jako rekonvalescent. Pomalu a těžce se vzpamatovávala z otřesu, že se jí zhroutil sen o mém životě, na němž si přála mít svůj podíl. Já, necelých čtrnáct dnů po neúspěšné sebevraždě, jsem se ji snažila přesvědčit, že život mi teprve leží u nohou.

Svoji hrozbu, že by mě už nemohla mít ráda, maminka splnit nedokázala, a aby mě mohla přijmout, hledala viníka. Našla jej v Jarce. Ta mě svedla, ta podle ní způsobila „můj pád“. Bylo pro ni přijatelnější říkat, že jsem „svedená“, než se smířit s tím, že se nechovám tak, jak byla dosud zvyklá a jak ona chce, abych se chovala.

 

Bylo léto, srpen 1963. Maminčina dovolená, moje prázdniny.

 

Určitý pátek v polovině srpna jsem musila jet do Brna. Ještě před prázdninami se na ten den naplánoval televizní pořad o mladých lidech, v němž jsem měla také vystoupit. „Nad šálkem kávy“ se to jmenovalo. Do pořadu mě navrhla spolubydlící z kolejí Ája Šejnová, která při studiu pracovala jako asistentka režiséra. Na domluvené natáčení jsem vyjela z Prahy od maminky zavázána sliby, že se k ní hned druhý den po účinkování vrátím, abych ji mohla dál utěšovat.

 

V Brně se nestalo nic výjimečného. Pořad byl slušně zrežírován. Z naší strany trocha trémy, trocha zvědavosti. Prožila jsem si marnivou radost, že moji tvář i vlasy upravila profesionální maskérka. Sešlo se nás celkem šest mladých účinkujících. Jedním z nich, také Ájou vybraný, byl kamarád Jiří Červenka.

Velmi výjimečnou a velmi důležitou se stala cesta zpět do Prahy.

Po skončení pořadu v brněnské televizi jsme se s Jiřím domluvili, že nazítří pojedeme spolu. Určili jsme časnou ranní hodinu, místem setkání měla být výpadovka v Králově Poli. Přespala jsem u příbuzných, Jiří nevím kde a ráno jsme vyjeli.

Byla sobota. Počasí krásné, průzračný srpnový den. Ale stop byl špatný. Uvízli jsme asi třicet kilometrů za Brnem u jakési rozestavěné vily. Modré nebe nad zelenými stromy, červené cihly staveniště u šedé silnice mám otisknuty v paměti jako barevný obraz. V obraze se pohybuje Jiří, světlovlasý mladík, v hnědých manšestrákách, modrobíle pruhovaném tričku a mluví na mě, o stopařské strategii, pak šaškuje a prozpěvuje: „Podle mého názoru, názoru a názoru, není správné špiony věšet, rozhodně jen zastřelit, zastřelit a zastřelit...“ a pak zvolal: „Je blbej, blbej jako poleno, vždyť on ani neví, že je vojna!“ Bavil mě i sebe kousky ze hry Osudy dobrého vojáka Švejka, v níž s několika spolužáky statoval v divadle U Mrštíků. Já jsem hru v divadle neviděla, ani jsem Švejka nečetla, ale smála jsem se tomu. Pak jsme zpívali oba: „Podle mého názoru, názoru.“

Jiří mi také vyprávěl o své poslední nešťastné lásce a já měla pocit, že mluví o nějaké polobohyni. Občas hlasitě vykřikl: „Čumím!“ Tak jsme se bavili.

Nic to však nezměnilo na faktu, že stop byl špatný a od rána jsme se nedostali dál než někam k Pardubicím. Jako začarované -- už nejezdilo vůbec nic a blížil se večer ze soboty na neděli. Vzali jsme zavděk i žebřiňákem s koňmi.

Byla jsem čím dál víc neklidná. V Praze na mě čekala moje nešťastná maminka. Kromě ní jsem se tam měla sejít i s Jarkou. Napsaly jsme si: „Tři dny za sebou vždy v šestnáct hodin v Malostranské kavárně.“ Dávno bylo po domluvené lhůtě, jestli tam Jarka čekala, už šla zase po svých. S Jiřím jsme trčeli na silnici. Všechno, co se tak na stopu hodí říkat, jsme si řekli, můj neklid s pokračujícím večerem vzrůstal. Jiří se mi zdál jaksi neskutečný, tím jak byl proti mně svobodný. Za nic na světě nechtěl stopa vzdát. Když jsem navrhla, že bych měla jet do Prahy vlakem, okřikl mě, jako bych řekla něco svatokrádežného.

Dostali jsme se kousek za Bohdaneč k obci podivného jména: Rohovládová Bělá. Na silnici tma, auta už přestala jezdit úplně. Seděli jsme v trávě silničního náspu, nad hlavami temné nebe, před námi jakýsi posečený plácek. Z pocitu bezmoci jsem se zasmála: „Nikoho z našich známých by ani nenapadlo, že jsme tady u Rohovládové Bělé.“ Jiří se také zasmál, objal mě kolem ramen a já se k němu přitiskla. První pusa, nad Jiřího hlavou vidím hvězdy.

Ten den začal hroznou smůlou na stopu a končil tak, že jsme usnuli pevně přitisknutí k sobě, protože jsme se musili vsoukat do jednoho spacího pytle. Byl to Jiřího bleděmodrý spacák, který nosil všude s sebou. Nic víc nebylo.

Ráno jsme se probudili na travnatém plácku a začal pro nás jiný čas než byl včera. Začínala nesměle láska. Bylo nedělní ráno, rosa v trávě, kousek od nás úzký potůček stačil na umytí. Vnímala jsem nový pocit -- klid.

Pěšky jsme došli k menšímu nádraží v Chlumci a něco jsme tam posnídali v bufetu. Pak jsme se ještě pokoušeli u silnice před nádražím stopnout nějaké auto. Těch pár nedělních šoférů profičelo kolem nás, ale už mi to nevadlo. Bylo mi s Jiřím dobře, v pauzách mezi máváním na auta rozevíral náruč, já mu do ní vbíhala a oba jsme se jen smáli.

Stopování však nešlo prodlužovat donekonečna, tentokrát i Jiří svolil, koupili jsme lístky do Prahy a nasedli do vlaku.

Byli jsme návštěvníci Praze nenavyklí, a tak jsme šli známou turistickou trasou. Z Masarykova nádraží Hybernskou ulicí, prošli jsme Prašnou branou, dále Celetnou na Staroměstské náměstí a Kaprovou ulicí kolem Filozofické fakulty. Drželi jsme se za ruce, až jsme přišli na Malostranské náměstí.

Jarka tam seděla u stolečku v zahrádce kavárny a vyhlížela mě. Přivítání bylo dramatické. Hned na úvod vychrlila, že ji tam včera ve stejnou dobu přepadla moje maminka. Přivedla si jako posilu strýčka Láďu, dvoumetrového obra. Snad čekali, že mě tam s ní najdou. Zlobili se. Prý jí ten velký strýček dokonce řekl, že si nepřejí, aby se se mnou stýkala!

Hluboce jsme jimi za to opovrhovali.

 

Jiří mě vyprovodil až k domu strýčka a tety na Smíchově. V těch místech jsem to znala od dětství. Vůně Vltavy, k níž ulice ústí, stará hospoda Na radosti. Vítaly mě novýma očima. Zvolna jsem se blížila se svým novým klukem. Začínalo mě to s ním bavit, chodit, mluvit, vidět se. U domovních dveří jsme se objali, dali si pusu, tak jak to dělávali mladí lidé před námi, na něž jsem se jako dítě koukala.

Maminka v bytě příbuzných mě už nemohla nijak vytočit.

Když mi vzrušeně vykládala, „co strachu o mě vytrpěla“, že telefonovala na SNB a chtěla nechat vyhlásit celostátní pátrání, jen jsem se usmívala. Byla však klidnější, než jsem si představovala, že ji najdu. Dostala totiž před mým příchodem zprávu od jiných příbuzných v Praze, kteří mě zahlédli dnes ráno z auta s chlapcem na silnici v Chlumci. Jen jsem se udiveně zeptala: „Proč nás tedy nevzali?“

 

Od toho dne bylo všechno poznamenáno naší mladou láskou. Všechno si pamatuji, téměř den po dni, hodinu po hodině. Ten první den v Praze od pondělního rána byl dnem stvrzujícího dialogu, dnem vylaďování. Místo, kde se tak dělo, v tomto případě Praha, bylo nedůležité. Když mi Jiří sděloval, že v noci přespal ve spacáku na louce blízko koňské dostihárny v Chuchli, ani mě nenapadlo ptát se, kde to je. Stačilo, že jsem si představila zelenou plochu v ranním oparu, po níž zvolna běží závodní koně a přesně to odpovídalo naší náladě: poklid, svěžest a záplava něžného štěstí. Byli jsme v Praze, aniž jsme měli potřebu navštívit byť jedinou turistickou atrakci. Praha byla jen nahodilou kulisou nekončícího rozhovoru. Hnědá šeď vzduchu v pražských ulicích, pronikavě železné skřípání tramvají v zatáčkách -- jen maličko rušivá okolnost, jako když bzučí komár.

Z reálií toho dne vím, že jsme se na chvíli zastavili za Jarkou v bytě jejího pražského kamaráda, že jsme v jakési hospodě snědli gulášovou polévku s rohlíkem a unaveni chůzí chvíli poseděli na břehu Vltavy v řídkém porostu trávy a slézu, „božího chlebíčku“. Prochodili jsme celý den po pražských chodnících, drželi se za ruce a čas se sunul jakoby mimo nás.

Naše vnitřní světy se podobaly. Jednak jsme prožili tři roky na stejné fakultě, a jednak jsme se do sebe zamilovali v době, kdy jsme shodně každý prožívali něco mimořádného. Já byla po neúspěšné sebevraždě a rebelující nad příliš časnou určeností. Nad Jiřím visela hrozba vyloučení ze studia. Měl problémy na vojenské katedře, provokoval tam jakéhosi lampasáka, navíc mu chyběly tři zkoušky za ročník. Platil sice za známého fakultního básníka, ale jeho postavení na fakultě bylo nejisté.

Mně se na Jiřím líbilo, že je moudřejší a vzdělanější než já. Bavilo mě s ním mluvit, všeho věděl o kousek víc. Oba jsme měli rádi Jiřího Ortena. Jeho Čistotu jsme přijali jako mravní, ale i estetickou kategorii. Ten pojem byl jako prubířský kámen. Ke všemu se dal přiložit. Věc buď obstála, nebo byla zatracena. Donekonečna jsme mohli probírat různá témata a radovat se z toho, jak si rozumíme.

K večeru však Jiří musel odjet domů do Svitav. „Abychom mohli být po prázdninách spolu, musím udělat ty zkoušky“, říkal. Vyprovodila jsem ho na výpadovku a jakmile mi zmizel z očí, začala jsem intenzivně myslet na naše příští setkání. Třetí den mi od něj přišel dopis, psaný ostře ořezanou tužkou. Dal si práci a spočítal minuty a vteřiny, které nás od sebe dělí.

 

V září dostal Jiří vyrozumění z fakulty, že jej vylučují ze studia. Přijel s tou zprávou za mnou do Kyjova. Přivezl s sebou našeho společného kamarádu Honzu Vodičku, studenta architektury, kterého také postihlo vyloučení ze školy. Jiří se stal v mých očích rebelujícím hrdinou. Všechnu vinu jsme dávali socialistické armádě. Básník provokoval idiotské lampasáky. Tato nesnáz dokonce naši lásku upevnila. Vyhotovila jsem pro něj cedulku, nalepila na ni svoji fotografii a tuší připsala ujištění, že ať se děje co se děje, já Eliška budu stát vždycky při něm. Jiří se mi později svěřil, že si v té zoufalé situaci jednu chvíli myslel, že mě k němu poslali z naší katedry psychologie, abych při něm stála, aby si něco zlého neprovedl.

Oba kluci byli v Kyjově zdivočelí, naštvaní na nepřátelskou společnost. Šli jsme na pivo do restaurace Slavia na náměstí. Když jsme se napili, Vodička nás s Jiřím poslal ven a sám se brzy objevil, aby nám sdělil, že se vypařil bez placení. Tehdy jsme to brali jako spravedlivou mstu, na niž máme právo.

 

Celé září jsme byli s Jiřím, až na kratičké výjimky, spolu. Jela jsem za ním do Svitav, poznala jeho dům, maminku, sestru a nevlastního tatínka. Bydleli v prvním patře menšího domu na jakémsi náměstíčku v dolíku pod silnicí. Byt měli zařízený prostě. Asi tři pokoje s kuchyní. Vzpomínám si, že tělesa ústředního topení měli natřené barevnými laky, žlutě, červeně a hráškově zeleně. Působilo to jako ve veselé mateřské škole.

Jiřího sestra byla světlá tichá dívka, tehdy jí bylo asi sedmnáct let. Maminka byla štíhlá, vyhlížela mladě a aktivně. Pracovala jako redaktorka okresních novin. Se mnou jednala přívětivě, už o mně od Jiřího věděla. Jiřího otčím byl snad také redaktor. Seděli jsme v kuchyni u stolu. Maminka vybalila nákup a vyprávěla, že píše reportáž o osudech našich českých partyzánů ze Španělska.

Jiří se doma pohyboval uvolněně, sebevědomě, bez úzkostného sledování svých reakcí. Ptal se mě, jestli se o to téma, jež jeho matka rozvíjela, skutečně zajímám a pakliže ne, proč to tak zaujatě sleduji?

V Jiřího domě ve Svitavách jsem vůbec nepřespala. K večeru se s matkou pohádal kvůli své budoucnosti po vyloučení z fakulty. Vypadli jsme z bytu a spali zase v jeho spacáku blízko silnice na Brno v řídkém lese na větvičkách a jehličí.

 

Naše zářijová etapa v Brně trvala krátce, ale měla velký význam. Byl to oddechový čas před rozhodnutím, co dál.

Vnější okolnosti vypadaly následovně: Byly vysokoškolské prázdniny. Jiří si našel práci u zedníků na fakultě. Na fakultním dvoře míchal maltu po starém způsobu hráběmi v kalfasu, a pak ji vynášel v kýblech po schodech nahoru. Zedníci něco přestavovali v kancelářích děkanátu. Šatnu měli v prázdné přízemní posluchárně číslo 7 a Jiří si ji napůl ilegálně zabral pro sebe. Přespávala jsem tam co on, na podlaze vzadu za studijními stolky. Poprvé jsme se tam na dřevěné podlaze milovali. Bylo to rozpačité, jako bychom to ani jeden neuměli.

Jednou nás tam brzy ráno oknem ze dvora zahlédl kolega Berka, student španělštiny. Vešel dovnitř: „Amigos!“, pozdravil a začal nám vysvětlovat jakýsi velice složitý abstraktní filozofický problém. Nakreslil na tabuli křídou velikou elipsu a rozdělil ji dvěma osami. Bylo to něco o času. Přítomnost ležela v průsečíku os, nahoře budoucnost, dole minulost.

Podruhé jsme se milovali ve sklepě pod naší „sedmičkou“. Jiří celý den pracoval s Honzou Vodičkou na nádraží, vykládali pytle brambor. Záda měl celá odřená, tričko propocené a špinavé. Za tu dřinu dostali každý asi padesát korun a všichni tři jsme šli večer do vinárny. Vodička se gentlemansky vytratil a my jsme s Jiřím našli útočiště ve zmíněném sklepě. Stálo tam několik železných postelí bez matrací a úplná tma. Ještě před tím, než jsme si vlezli do spacáku, jsme se na sebe dívali ve světle plamínků zápalek. Tehdy jsme zažili něco nádherného.

Pro snídaně jsme si docházeli do mlékárny na roh Gorkého ulice u fakulty. Lahvové mléko s rohlíky. K obědu jsme si obvykle dávali gulášovku s rohlíkem v hospodě U Čápa.

V polovině září nás čekala ještě repríza televizního pořadu Nad šálkem kávy, který nás dal s Jiřím vlastně dohromady. Pak už chtěl Jiří svůj pobyt v Brně ukončit, jeho představa o nejbližší budoucnosti dostávala jasnější obrysy. Začal vážně uvažovat o práci lesního dělníka. Důležitá role v tomto rozhodnutí připadla našemu novému kamarádovi Františku Kouřilovi. Adresu na Františka získal Jiří od básníka Jakuba Dervaka z Prahy. Dervak mu sdělil, že František také píše básně a chce na rok přerušit studia. Jiří si s Františkem vyměnili dopisy a bylo domluveno, že po našem druhém vystoupení v televizi navštívíme Františka v Příboru.

 

Naposledy jsme přespali v „naší sedmičce“ a opět se vydali na cestu. Shodou okolností jsme zase jeli přes Přerov, jako na začátku těchto prázdnin s Jarkou. Potřebovala jsem se tam domluvit s Péťou na nějakých podrobnostech ohledně našeho rozvodu.

V Přerově na nábřeží Bečvy zůstal Jiří sedět na kamenných schodech a já na chvíli vešla do kanceláří přerovských strojíren. V zakouřené místnosti stál u jednoho z rýsovacích prken Péťa. Cítila jsem na sobě zvědavé pohledy ostatních inženýrů, Péťa mě vyvedl na chodbu. Jednal se mnou jako vždy vlídně, se vším, co jsem navrhovala, souhlasil, dokonce mi vložil do ruky zelenou stokorunu.

Jiří nemusel čekat déle než čtvrt hodiny. Ta stovka se nám hodila, měla mnohem větší hodnotu než dnes. Peníze jsme potřebovali na cigarety a naše obvyklé jídlo, rohlíky s mlékem k snídani a rohlíky s gulášovou polévkou a pivem k obědu.

Na stopu se nám tentokrát dařilo až neobvykle dobře. Včera jsme byli v televizi, šoféři nás poznávali a zastavovali. Ptali se: „Vy jste byli včera v televizi?“ Jeden den jsme zažívali to, čemu herci zřejmě celoživotně propadnou, známý obličej. Déle než den dva to nefungovalo ale v Příboru jsme díky tomu byli brzo.

Františkův dům jsme našli podle adresy. Bydlel ve větší nájemní vile na malém náměstí. Přivítala nás jeho matka, také nás poznala z televize. Než jsme se stačili v jejich světlé předsíni rozkoukat a něco si s paní Kouřilovou říct, už přicházel ze zahrady František s tatínkem. Zalíbil se nám okamžitě. Štíhlý, tmavooký, černovlasý, hovořil velmi tiše, zahoustlý kapkou melancholie. Slušelo mu to. Později jsem poznala, že dbá o svůj zevnějšek programově. Podle zásady, že vnitřní čistota se projevuje i navenek, si oblékal čisté bílé košile denně.

U Kouřilů doma panovaly až starosvětské harmonické vztahy. Maminka byla laskavá a tichá, tatínek vážnější a starostlivý a jejich syn s nimi jednal uctivě.

Zavedl nás do svého pokojíku s oknem do zahrady. Kromě psacího stolu s postelí, plno knih a obrázků. Na stěnách měl upevněné fotografie svých oblíbených spisovatelů a básníků. Poznala jsem Jefferse, Ortena, Franze Kafku, Solženicyna. Chvíli jsme u něj poseděli, pohovořili o společných známých. Pak nás František vyzval na procházku podvečerním Příborem.

Venku jen tak mimochodem mávl rukou k omšelému jednopatrovému domu: „Tady se narodil Sigmund Freud“ a vedl nás dál vyšlapanou cestou v trávě podél řeky s řadou topolů. Aniž by nám předem něco oznámil, měl pro nás přichystáno malé překvapení. Na břehu uprostřed zahrady stálo nízké stavení. Vešli jsme a ocitli se v poslední soukromé hospodě na Moravě. Jakoby zapomenuté z našeho nejdávnějšího dětství, zapomenuté i s její majitelkou. Malý lokál s prošlapanou podlahou sousedil přímo s bytem paní hospodské. Pootevřenými dveřmi vyčuhovalo soukromí její kuchyně. V rohu stál starý orchestrion s vybledlým barvotiskem na přední stěně. Místnost vyplňovaly tři masivní dřevěné stoly s lavicemi a pozinkovaný výčepní pult. Na stěně tikaly pendlovky. Stará paní hospodská seděla v seprané zástěře u nálevního pultu a hladila kocoura. Byli jsme jediní hosté, mateřsky se usmívala: „Studenti!“ Pootevřenými dveřmi ze zahrady přišly a zase odešly dvě slepice.

Do ticha František před námi poprvé vyslovil ono slovo. Najednou řekl: „Vy jste beatníci.“ Nejdříve jsem to vnímala jako české slovo, rozuměla jsem „bídníci“ a pro sebe jsem si myslela: „Bídníci Viktora Huga, co máme s nimi společného?“ Nahlas jsem se nezeptala. Z ostychu, František byl z pražské filozofické fakulty a kdovíco tím pražští filozofové myslí.

Na přespání mi František přenechal svůj pokojík a sám spal s Jiřím někde jinde. Řekl: „Budeš spát v mé panické posteli.“ Seznamování a novému poznávání s Františkem ještě nebyl konec. Často se zmiňoval o básníkovi Vladimíru Binarovi a malíři jménem Petr Barče. Druhý den ráno jsme za nimi z Příboru do Ostravy jeli.

V Ostravě jsme si v restauraci kulturního domu VŽKG po cestě u čistě prostřeného stolu dali svoji gulášovku s rohlíkem a pivo. Byli jsme veselí a nad bílým ubrusem to František řekl znovu: „Vy jste ale opravdu beatníci!“ Konečně jsem se nahlas otázala a poprvé uslyšela pojem „Beat generation“. František nám doporučil přečíst si Kerouaca.

Básník Binar v Ostravě nebyl, ale v tom kulturním domě sídlilo divadlo Petra Bezruče, kde malíř Petr Barče pracoval v technice. Počkali jsme na něj v zákulisí. Dávali právě nějakou líbivou komedii s Ljubou Hermannovou v hlavní roli. Podlouhlými průzory ve zdi jsme mohli vidět, jak herečka ukazuje své dlouhé nohy a jak je obdivuhodně vysoko vyhazuje do vzduchu.

Z divadla jsme šli pěšky noční Ostravou kolem těžební věže Šalamouna a monstrózního kolosu koksovny Karolínka. Štiplavý ostravský vzduch.

Malíř Petr bydlel ve dvou malých místnostech ve starém domě na náměstí Lidových milicí naproti antikvariátu a mléčného baru. Jako by si Ostravu s veškeru špínou a smradem nechal obrátit naruby do svého kvartýru. Doupě plné divokých olejových obrázků. Působily depresivně a agresivně zároveň, černá s červenou převládala. V bytě byl ještě jeden chlapec, Petrův kamarád, a tak jsme tam v pěti lidech seděli, kouřili, pili červené víno a povídali. Beatníci.

Usnuli jsme různě. My s Jiřím jsme spali na drátěnce v úzké předsíni. Posnídali jsme v protějším mléčném baru.

Nejdůležitější bylo, že se Jiří s Františkem stačili domluvit, že budou pracovat jako lesní dělníci v Jesenickém polesí. Oba se na to těšili a nesnáze, které Jiřího na fakultě potkaly, se začaly jevit v pozitivnějším světle. Za tři dny po tomto výletu do Ostravy za námi František přijel do Brna, abychom odtud společně vyjeli do Videl v Jeseníkách vyjednat lesní brigádu.

Mně začal zimní semestr čtvrtého ročníku, zápis a ubytování. Kolejní pokoje byly v nejvyšším patře fakultní budovy v Gorkého ulici, v jejímž přízemí byla naše posluchárna číslo 7. Nikdo tam tenkrát moc nehlídal, a tak nebyl žádný problém, aby se mnou Jiří přespával v mojí posteli. Stále jsme mluvili o budoucnosti. Byla jsem připravena dělat spojku mezi fakultou a jeho lesním pracovištěm.

Když se František objevil v Brně, šli jsme hned k Čápovi, do naší fakultní hospody. Shromažďovali se tam Jiřího kolegové a kamarádi, až byl plný lokál. Samo od sebe, bez příprav, vzniklo odpoledne na rozloučenou. Z toho dne pochází naše jediná společná fotografie. Stojíme vedle sebe před vchodem k Čápovi, Jiří mě objímá levou paží kolem ramen a v pravici drží moji igelitku. Prosvítá v ní Světovka číslo 4, rok 1963. Jiří má hlavu pootočenou a usmívá se asi na nějakého kamaráda. Já se směji přímo do objektivu. Vyhlížíme bezstarostně i vážně zároveň. Spoušť staré flexarety zmáčkl František.

Bylo krásné babí léto, teplo a čistý vzduch, začínal říjen. Ještě v tom odpoledni jsme odjeli stopem z Brna. Přes Olomouc na Bruntál a do Vrbna pod Pradědem. Blízko Videl, už vpodvečer, jsme si vyhledali seník. Široko daleko žádná hospoda, pojedli jsme upečené brambory vyhrabané z pole. Na noc jsme se uložili do seníku. Já jsem vlezla k Jiřímu do jeho spacáku, František se zahrabal do sena. Pamatuji si, jak ráno prohlašoval, že spal zřejmě ve stoje. Umyli jsme se v jakémsi potůčku, který tekl u cesty, zkoušeli jíst nezralá jablka a pěšky dorazili na správu videlského polesí.

Správce tam dělal poměrně mladý lesník s plnovousem. Úřadoval v kanceláři plné rozházených lejster a cigaretového kouře. Jiřího s Františkem přijal na brigádu bez sebemenších problémů, nastoupit by mohli ihned. Na místě se domluvili, že přijedou se svými věcmi za dva tři dny.

Měli jsme radost, že všechno šlo tak snadno a v dobré náladě jsme se vydali na zpáteční cestu. Šli jsme dlouho pěšky, žádný spěch, po lesních cestách Jeseníků. Nafialovělé kmeny vzrostlých buků a temná zeleň letitých smrků. Slunce několikrát vystřídal déšť a vítr, v jednu chvíli jsme procházeli bílou mlhou mraků. Jeseníky, nový domov.

Dorazili jsme do lázní Jeseník, kde jsme si za poslední peníze v jakémsi hotelu dali hovězí polévku a pivo. Pak se od nás František odpojil, jel si balit věci do Příboru.

Tyto poslední dva dny volna jsme s Jiřím strávili na stopu. Úplně bez peněz, spoléhajíce na prozřetelnost, chtěli jsme zajet do Poniklé v Krkonoších za krkonošským bardem Standou Všetečkou, s nímž se Jiří toho léta seznámil.

Cestou začalo pršet. Spolehnutí na prozřetelnost často vycházelo. Na Červenohorském sedle nás naložil šofér autobusu se zájezdem důchodců a jeli jsme s nimi až k Hradci Králové. Seděli jsme s Jiřím vpředu na krytu motoru a všichni se na nás usmívali. Na jedné za zastávek po cestě nám koupili každému párek. K večeru jsme dojeli jiným stopem do Nové Paky. Pořád pršelo. Přespali jsme v malé čekárně na dřevěné lavici, nasoukaní do spacáku. Probudil nás hlasitý hovor lidí, jdoucích na vlak do práce. Někteří žertovali na náš účet: „Tady spí dvojčata!“

Když i druhý den pršelo, moje nálada poklesávala. Nedělalo mi dobře, že mám promočené boty i bundu. Jiří to snášel mnohem lépe. Dokonce budil dojem, že si v nepříznivých podmínkách libuje. Šel v dešti i větru se stejně dobrou náladou, jako by svítilo slunce. Dílem kvůli špatnému počasí a dílem kvůli neúspěšnému stopu, jsme se dál než do Nové Paky nedostali. Musili jsme se vrátit, a tak jsem krkonošského barda spatřila jen v představách, jak jej Jiří předváděl: na lesní pěšině se uklání, mává širákem a zdvořile zřetelně pronáší: „Jsem básník krkonošských hor!“

Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Hořicích a navštívili zahradu kamenosochařské školy plnou pískovcových soch.

Nevím, co jsme ty zbývající dva dny jedli, když jsme neměli žádné peníze. Asi jsme kradli v samoobsluze rohlíky nebo si je brali z ranních košů před obchody. Lahve plné mléka tam na nás jakoby čekaly.

 

Tímto výletem končil čas prázdnin a čas rozhodování a nastala Videlská etapa.

Vidly jsou malá osada vysoko v kopcích, deset kilometrů vzhůru po silnici z Vrbna pod Pradědem, nejbližšího městečka. Asi v polovině cesty mezi Vidly a Vrbnem je ještě menší osada, Bílý Potok, kterou jsem znala z minulého léta z fakultní lesní brigády. Nejbližší vlaková stanice je ve Vrbně. Stoupající silnice z Vrbna sleduje svými zákruty bystrou říčku se železitou vodou.

Pokud jsem měla štěstí a jel vzhůru náklaďák, svezla jsem se. Častěji však nejelo nic a já šla těch deset kilometrů pěšky. Znala jsem jednotlivé zákruty silnice, záchytné body, věděla jsem, odkud už uvidím Vidly, náš společný domov. V duši klid. Nacházela jsem se ve vzácném životním období úplného souhlasu se vším, co jsem právě prožívala. Vrátilo se mi moje dívčí příjmení. Na počátku října mě v Přerově hladce rozvedli.

 

Za Jiřím jsem jezdila z Brna pravidelně a často. Každý týden nebo nejdéle jednou za čtrnáct dní. Dopisy jsme si posílali dvakrát týdně. Cestu z Brna na Olomouc, Bruntál a Vrbno jsem znala popaměti. Bruntál budu mít navždy spojen s blátem a špinavým sněhem u krajnice, jinak jsem jej nepoznala, než na podzim a v zimě. Zato Vrbno bylo útulné. Suchá a teplá hospůdka u nádraží, na ni jsem se už cestou těšívala. Tam jsem si pravidelně objednávala čaj se sirupem a ještě si ho sladívala cukrem. Když jsem přijela za tmy, čekával v hospodě Jiří. Seděl sám u stolku, před sebou půllitr s pivem a tiše mě vítal úsměvným pohledem. Neměl ve zvyku mi lichotit a hlasitě obdivovat můj vzhled. Měl mě rád za všech okolností, žádné okaté svádění by na něj neplatilo. Poznala jsem, že nemá rád ani příjemné nicnedělání, tzv. „užívání si“. Někdy se mi zdál až příliš přísný. Při stoupání do kopce jsem občas navrhovala přestávku, ale Jiří mě napomínal: „Nekňourej, Malušo, vydrž, pak si odpočineme.“ Pro bývalého ruštináře jsem byla „Maluša, Maluška“.

 

Jiřímu s Františkem přidělila správa polesí jeden pokoj v prvním patře dřevěného domku pro lesní dělníky. Měli v něm dvě postele, stůl, několik židlí, skříň a kachlová kamna. Postele stály u bočních stěn pokoje, uprostřed mezi nimi pod lampou stůl se židlemi. Vlevo od dveří úzká kachlová kamna se světle hnědou glazurou. V kamnech se topilo krásným dubovým dřívím, o které nebyla nouze. Dům byl do výšky obložen dřevěnými poleny. Oknem z pokoje bylo vidět pár dalších domků s jejich dvorečky. Les všechno obrůstal.

V pokoji nebyly žádné nadbytečné předměty. Jen svůj kout nad postelí si František vyzdobil fotografiemi svých milovaných básníků stejně jako v Příboru. Nad Jiřího ložem byl na zdi připínáčky připevněn velký barevný plakát římského amfiteátru. Přivezl si ho jako vzpomínku na fakultu.

V Jeseníkách nastává zima brzo. Už v listopadu bývala zrána na stromech jinovatka. Listí ještě zcela neopadalo a podzimně zbarvené bylo zataveno v krystalcích ledu. Kachláky vedle dveří vydávaly příjemné teplo. Pokud jsme večer v pokoji kouřili, dokázala ta kamna cigaretový dým z pokoje vysát a po ránu nebyl vůbec cítit.

Přijížděla jsem obyčejně v pátek. V sobotu dopoledne odcházeli Jiří s Františkem ještě do práce. Vraceli se brzy po poledni a jejich cajkové bundy voněly vzduchem z lesa. Sázeli denně nové mladé stromky, dnes už z nich musí být vysoký les. Moc peněz nevydělali. Po odečtení poplatků za stravu a bydlení jim každému z výplaty zbyly tři čtyři stovky.

Lesní závod měl ve vesnici svou jídelnu. Dostávali tam bohatou snídani, svačinu s sebou do lesa, a pak pořádnou večeři. V jídelně se scházeli všichni lesní dělníci. Mezi těmi dospělými chlapy působili Jiří s Františkem velice mladě, mohli by být jejich synové. V době honů, v listopadových dnech, si je myslivci zvali na pomoc jako naháněče. Dělali to, čím se někde pověřují malí kluci -- tloukli do starých železných nádob, aby rámusem vyplašili zajíce. Jiřího to však ponižovalo.

Peníze stačily. Ve Vidlech se ani moc utrácet nedalo. Byl tam jen jeden malý obchod, který otevíral večer na čtyři hodiny. Ve Vrbně jsme si koupili nejlevnější nádobí. V pokoji na podlaze stál jednoplotýnkový elektrický vařič, na kterém jsme si vařívali v hliníkové konvičce nejčastěji čaj a v kastrůlku někdy míchaná vajíčka vylepšená taveným sýrem.

Do Vrbna si chlapci občas zajeli nakoupit knížky. Bylo tam maličké knihkupectví, pultík a kolem v regálech na dosah ruky knihy. Právě tam si Jiří jako první koupil Kerouacův Říjen v železniční zemi a já jsem hned běžela deset kilometrů tam a zpátky, abych ho měla také. Brožura, malý formát, vydal Odeon. V tomtéž knihkupectví byl zakoupen i Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče.

 

Jiřímu způsob života ve Vidlech vyhovoval. Právě v takovém prostředí se cítil nejlépe: příroda a samota. Začal psát jinak. Do sešitu rukou mi vepsal velmi dlouhou báseň s názvem: „Nutnost stávat se stále lepším.“ Tuto báseň jsem v Brně přepsala na psacím stroji a přišpendlila na fakultní nástěnku. Kolegové se o ní vyjadřovali uznale. Jiří říkal, že teprve zde se našel jako básník.

 

Pobyty ve Vidlech byly chvílemi štěstí. Po večerech jsme i s Františkem, pokud neodjel na víkend do Příboru, sedávali kolem dřevěného stolu s ohmatanou horní deskou, na níž vystupovala léta. Hodně se povídalo o poezii, o životě a plánovalo se budoucna. Ke všem slavným žijícím i mrtvým básníkům jsme bývali hodně kritičtí. Svoji budoucnost jsme si představovali podobnou životu ve Vidlech, v přírodě, daleko od rozptylujícího města. Občas se objevil někdo z přátel a asi dvakrát přijel Jiří za mnou do Brna. Jednou jsme spolu v Kyjově navštívili malířku paní Cecílii Markovou.

Takový život mohl trvat pořád dál. S Jiřím jsme si plánovali i naše společné stáří. Vidím to jako na obrázku celníka Rousseaua: sedíme vedle sebe před nízkým domem, oblečení v pohodlném oděvu, nízké slunce nám barví tváře do zlatorůžova, okenní tabulky se lesknou ostřeji stejným odstínem. Nemusíme nic říkat, všechno jsme už napsali.

 

Videlská idyla však trvala jen do konce roku 1963. Na vánoční svátky dostal Jiří z vojny povolávací rozkaz. Ještě před tím jsme ve Vidlech oslavili Silvestra, přijelo pár kamarádů z Brna. Po jejich odjezdu jsme s Jiřím uložili naše nádobí, dva keramické talíře, hrnky a hliníkové příbory, také jeden kastrolek a konvičku do papírové krabice a zakopali ji kus od domu pod jednou borovicí. Slibovali jsme si při tom věrnost.

Jiřího si vzala vojna. Jiří vojnu přežil, ale nepřežila ji naše láska. Ten náš poklad je tam stále ještě zakopán. Až jej jednou někdo najde, nebude tomu rozumět, leda že by si přečetl tuto moji zprávu.

 

Dovětek.

Všichni lidé popsaní v mém příběhu, až na židovskou maminku Tanikien, dosud žijí. Své životy prožili poněkud jinak, než je měli v mládí naplánované. Každý jsme se nějak změnil, přinejmenším jsme všichni zestárli.

Jiří žije se svojí ženou v severních Čechách. Pracuje jako kastelán na hradě. Vychovali spolu tři děti. Jeho život, zdá se, se tomu plánovanému obrazu podobá nejvíce. Bydlí se ženou v nízkém domku pod hradem, mohou spolu před ním spokojeně sedávat tak, jak jsme si to kdysi představovali.

Já jsem celý život prožila ve městech po boku svého muže. Ostrava, Brno a teď Praha. Vychovali jsme spolu také tři děti a do přírody jen občas utíkáme.

V Kyjově stále žije moje maminka a teta Vlasta.

Do Prahy se přestěhovala i moje kamarádka Jarka.

Všichni jsme o sobě dávali průběžně vědět, navzájem sledujeme své životy.

Jen Péťa a maminka Tanikien byli předlouho zahaleni mlčením, jakoby snad jejich existence ani nebyla skutečná. Od mých dvaceti let jsem neměla z Přerova jedinou zprávu a ani já jsem o sobě nedávala vědět. Jako bychom měli špatné svědomí. Měla jsem zafixovanou představu, že jsem tehdy Péťovi osudově ublížila a on žil jen zlomený vzpomínkou na mne. Už si to bohudík myslet nemusím. Po mnoha letech jsem nedávno z náhlého rozhodnutí Přerov, zčistajasna, při cestě na Moravu, navštívila.

Nejdříve jsem si přála jen vidět ten zvláštní dům, který pro mne znamenal před prahem mé dospělosti podanou ruku z počátku předešlého století.

 

Dům jsem našla. Tam, kde stával, stojí dosud. Zrenovován. Nahozen novou omítkou. Původní vysoká okna v dřevěných rámech vyměnili za moderní široká vyklápěcí. Za plotem je zaparkováno auto značky Opel. Dívám se na tlačítko zvonku na zděném sloupku vedle branky. Co způsobí, když zmáčknu ten maličký předmět vedle cedulky se známým jménem? Spustí se lavina?

Žádné hřmění, nic dramatického. Vše proběhlo tak civilizovaně, až jsem trochu zklamaná. Starší paní, starší pán. Teprve když řekne: „Ja, richtig“, poznávám cosi z dřívějšího Péti.

Pozvali mě na kávu. Dovídám se, že spolu prožili v Přerově celý život. Vychovali syna, na nějž mohou být pyšní, a mají se zjevně rádi. Klidně, bez pocitů viny, mohu odejít.

Z čeho jsem tedy zklamaná? Že nikde nenalézám secesní maminku Tanikien. Umřela před osmi lety, to se dalo čekat, bylo jí devadesát dva let, ale nic ji v domě nepřipomíná. Všechno tam přestavěli, nábytek vyměnili. Okny proudí více světla, hladké plochy moderního nábytku se lesknou. Na žádnou sošku neusedá prach, poněvadž nikde žádná nestojí. Jen dřevěný okenní rám spojující obývák s jídelnou mi ji trochu připomněl. Ten nátěr na něm zůstal snad stejný a mohl ji pamatovat. Musela jsem se ovládat, abych hlasitě nepožádala: „Mohu se podívat na půdu? Jsou-li tam ještě skříně se starými odloženými šaty maminky Tanikien?“ Místo toho jsem roztržitě sledovala hovor, a pak se slušně s Péťou a jeho ženou rozloučila.

Nenapodobitelná atmosféra Vídně konce mocnářství z Přerova zmizela.

 

Ani já však už nejsem ta mladá stopařka ze šedesátých let.

 

(Revolver Revue č. 55/2004)