Přežít holocaust a žít
[...]

Desátý den pochodu smrti, v sobotu 7. dubna 1945, jsme dostali větší jídlo, polévku a chleba. Potom jsme museli jít příkrou cestou nahoru do hor. Když jsme docházeli k vrcholu kopce, slyšeli jsme stále hlasitější výstřely. Cesta pokračovala z kopce dolů a v zatáčce za kopcem jsme viděli strážce s puškami střílejícími do našich řad. Cesta byla poseta mrtvými a zraněnými, batohy a šaty. Bláto bylo lesklé a rudé od krve. Strážci křičeli: „Rychle, rychle, židovští psi!" Byli všude, před námi i po stranách. Střílení nebylo zvlášť zaměřeno na nikoho, ale na nás všechny. Všichni jsme pochopili, co se děje: ruská i americká armáda už byly blízko. Sevřeni ze dvou stran, Němci nechtěli zátěž zajatců vláčet s sebou. Nebylo nás už zapotřebí, nebyla práce, jídlo ani ubytování. Tohle bylo opuštěné místo beze svědků. Jídlo dole v Eisenerzu byla pohonná látka, která nás dopravila na toto místo, perfektní pro hromadnou popravu.

I když tohle bylo každému z nás jasné, každý jednal podle zvířecího instinktu pro přežití. Proč nikdo neutíkal z cesty po příkrém svahu? Nebo si sednout místo skákání přes mrtvé, klopýtání a klouzání? Místo toho jsme utíkali v jedné mase, těsně vedle sebe, nervózní, abychom na sebe neupozorňovali. Lehce sněžilo a náhle se na několik okamžiků objevilo slunce. Bylo slyšet sborové vydechnutí. Myslela jsem si (asi stejně jako ostatní): „Slunce svítí, ale ne pro mě." Lidé kolem mě padali jako mouchy. Někteří křičeli, jiní se modlili. Já jsem křičela: „Mami, nenech je tohle dělat!" Myslela jsem na kousek chleba, který jsem si zbytečně schovala. Slibovala jsem: „Budu hodná, budu tak hodná!" Myslela jsem na moře, které nikdy neuvidím, a myslela jsem, že nevím, jak se umírá, jako kdybych šla nepřipravená na zkoušku. Náhle jsem si začala přát, abych měla ještě dost času na dvacet vdechnutí. Vzpomínala jsem na miliony vdechnutí, které jsem měla během dvaceti let, aniž jsem jim věnovala pozornost. Teď jsem prosila jen o dvacet dalších. Střílení trvalo čtyřicet minut. Pět set lidí bylo zastřeleno. Zbytek, asi dvě stě lidí, došlo po vlastních nohou do údolí. Nařídili nám zastavit a stát v pozoru, nehýbat se, nemluvit. Strážci chodili kolem nás a říkali: „Ještě není tma." Ale další střílení nebylo. S velkým rizikem jsem z kapsy vylovila schovaný chleba a snědla ho, tajně, kus po kuse. Po dvou hodinách nás dovedli do tábora, kde byly baráky. Nakonec jsem se odvážila pošeptat Anně: „Myslíš, že nás nechají naživu?"

Teď přeskočím dvacet let. Navštívila jsem tohle místo znovu s mým bratrem a dětmi (třináct a osm let). Poznala jsem krajinu, vysoké borovice a vrcholky hor se sněhem v pozadí. Hledali jsme nějakou značku, pamětní desku pro pět set lidí, kteří zde byli zabiti, ale našli jsme jen plakát oznamující, že přijede cirkus. V údolí jsme se zastavili, abychom koupili pohledy. Přátelský prodavač se ptal, jestli je to náš první výlet do této malebné krajiny. Řekla jsem mu o mé první návštěvě před dvaceti lety a on vážně pokyvoval: „Ano, já si to pamatuji, zajatci tady pod kopcem dostali jídlo." Pak jsem mu řekla, co se stalo při naší cestě do údolí. Teď přestal být přátelský, tváře mu zbrunátněly a řekl: „To je naprostá lež. Tady nikoho nezabili. Možná jednoho nebo dva, když se snažili utéct. Možná v Mauthausenu, ale nikdy v Eisenerzu. Nedělejte v mém obchodě komunistickou propagandu!" S obrovským vztekem jsem se na něj vrhla, a kdyby mě můj bratr nezastavil, byla bych ho zabila holýma rukama. Můj bratr mě napůl vynesl z obchodu a utěšoval mě: „Ten si nezaslouží ani tvůj pohled, nedívej se na něj." Plakala jsem a on a děti mě utěšovali. Teď jsme pochopili, proč nikde na cestě nebyla pamětní deska.

 

[...]


(Revolver Revue č. 65/2006; připravili Zdeněk Hrůza a Petr Sgall)