Pravidla hry

Stěžejní část knihy Karla Vachka Teorie hmoty (Herrmann & synové, 2004) tvoří dvě počáteční kapitoly, které jsou psanými verzemi docentské a profesorské přednášky proslovených na FAMU. Autor v nich zformuloval, jednoduše řečeno, svůj životní názor. Nešlo mu přitom o nic menšího, než nahlídnout samu podstatu života a tvorby. Naštěstí tak činil způsobem, který připomíná spíš originální hru nežli filosofický traktát. Vachek uvažuje o dvou soustavách, které nazývá „osudová" a „středová". Podle nich pak rozděluje -- lidi, příběhy, činy, myšlenky, knihy, filmy, obrazy a tak dále. De facto cokoli je možno přiřadit k té či oné soustavě. Vachkova idea je prostá: Takzvaně osudové jednání je takovým jednáním, které je součástí nekonečné pomyslné řady obvyklých příčin a následků. Naproti tomu jednání takzvaně středové vnáší do této řady nový prvek, a příznivě tak narušuje její utěšlivou i politováníhodnou danost. Jedinec inklinující k soustavě osudové je „mágem" (například Ingmar Bergmann nebo Federico Fellini); jedinec tíhnoucí k soustavě středové je nadán intuicí a Vachek jej nazývá „mystikem" (například Alexandr Dubček, Dante nebo Vachkova pratchýně, která prý odmítala dvornosti mladého Klementa Gottwalda, neboť podle jeho kalhot hnedka poznala, že je zlým mágem; v čemž jí dějiny daly posléze vrchovatě za pravdu). Polemizovat s Vachkovou teorií by bylo stejně naivní jako polemizovat s pravidly Člověče nezlob se. Buďto je přijmi, nebo nehraj.

Domnívám se, že Vachkova teorie - formulovaná apodiktickým tónem a oděná do šaškovsko-vizionářského hávu - je neodmyslitelná od Vachkových filmů. Teprve na jejich pozadí vysvítá její pravý smysl. V době, kdy Teorie hmoty vyšla, měl již Karel Vachek (po Moravské Hellas a Spřízněných volbou ze šedesátých let) dokončenu mohutnou filmovou tetralogii souhrnně nazvanou Malý kapitalista, kterou natáčel během let 1990-2002. Teorie hmoty proto budí dojem milníku, u něhož se režisér zastavil před dalším vykročením, aby popsal základ, ze kterého jeho tvorba vyrůstá. Dělá to jakoby mimoděk. Pokud už se o své metodě a tvorbě výslovně zmiňuje, pak jenom útržkovitě. Neustále totiž v soustředných kruzích opisuje svou ideu osudové a středové soustavy. Dokládá ji příklady jednak vlastních zkušeností, jednak osobně preferovaných knih, herců, politiků, zpěváků. Kruhová soustřednost Vachkova myšlení nepřipouští žádné logické rozvíjení výchozí ideje. Tato idea má povahu herních pravidel, jejichž naplňováním se zároveň potvrzuje jejich smysl. Když Petr Marek o Vachkových filmech napsal, že „nemají dějovou ani informativní logiku posloupnosti, jen právě tu vnitřní, vlastní podstatě věcí"1, vystihnul právě tento rys Vachkova způsobu tvorby a myšlení. Nemělo by se ale zapomínat, že ona podstata věcí je vždy podstatou věcí pouze a jedině v rámci herních pravidel, jež stanovil a důsledně dodržuje autor Karel Vachek.

Odmítání logiky Vachkovi umožňuje rušit obvyklé spojitosti jevů a nacházet jejich nové smysluplné souvztažnosti. Odmítání logiky ale vede Vachka taky k tomu, že svou ideu dvou soustav nijak logicky nepromýšlí a nerozvíjí. Prostě ji hlásá. Koneckonců nic proti, kdyby občas nehlásal nesmysly. Píše: „přinést novou formu je sice důležité, ale to, co má váhu, je stav ducha."2 Otázka je, od čeho můžeme stav ducha odvodit. Vachek pro to stanovuje jakousi svoji osobní teologii (totiž teologii „středové soustavy" či také „bytí ve světle"). Zásadní problém této teologie je ovšem v tom, že se neobrací - jak se na teologii sluší - vertikálně vzhůru, nýbrž samožroutským kruhem zpět ke svému autorovi. A navíc je namnoze protivně zatížená vyhrocenou spekulativní morálkou. To, co vyvažuje Vachkovo teologizování nad vlastním egem, je jeho schopnost obrátit nakonec každou velikou pravdu (včetně té svojí) v malý žert.

Vachek píše o „o vnitřním smíchu". Ten je vlastně opakem estrádní zábavy, která škemrá o třas divácké bránice, ale nic nového mu nedává. Vnitřní smích je naopak spojený s poznáním a poznáváním. Spíš než o stav ducha (se všemi režisérovými esoterickými povídačkami kolem) jde o tento vnitřní smích. Je to smích hrajícího si dítěte, které ve své hře najednou najde něco překvapivě nového. Nakonec každá teorie se podstatě tvorby (o podstatě života snad ani nemluvě) nemůže přiblížit jinak než veskrze teoreticky. Jestliže má vést tvorba k novému poznání, cesta není nikdy předem jasná. Leda onen vnitřní smích může být signálem, že cesta, po níž se tvůrce ubírá, je správná.

 

1/ Marek, Petr: Karel Vachek, Tamto revue č. 982/1998, s. 75.

2/ Vachek, Karel: Teorie hmoty, s. 70.

(Revolver Revue č. 65/2006)