Poznámka k výboru z deníku Viktora Munka

Podle hesla ze Slovníku spisovné češtiny je deník sešitem či knihou „k zapisování denních událostí, zážitků, výdajů“; jednotlivé body této obecné definice mimoděk odkazují k několika výrazným představitelům rozličných stylových poloh v širokém žánrovém spektru deníkové literatury. Hančovy Události patří v kontextu úvah o autorských denících k nejčastěji citovaným, „zakládajícím“ titulům; snaha představit svůj život jako dynamický sled zaznamenáníhodných zážitků je příznačným rysem řady textových polotovarů prezentovaných v poslední době pod deníkovou hlavičkou (Chaun, Fendrych aj.); jedním z obsesivních leitmotivů nedávno vydaných Deníků Josefa Váchala je průběžná „účetní bilance“ všemožných autorových výdajů.

Jestliže s uvedenými aspekty konfrontujeme deníkové záznamy Viktora Munka (1928–1997), které představují výrazově svébytný, v rámci české deníkové literatury zřejmě ojedinělý text, dojdeme nejprve k banálnímu zjištění, že téma „výdajů“ Munka nijak nezaměstnává, neboť tento autor dokáže v první řadě zúčtovat sám se sebou; neuspokojivá životní bilance se mu stává prvotním impulsem k “mobilizaci“ textu (hned v úvodním záznamu se rozhoduje, že vedení deníku by mělo „poněkud ospravedlnit“ jeho „neplodný život“, přičemž vypisování citátů má být prospěšné jeho „snaze o sebezdokonalení“). Vzhledem k rozloze deníku (jde nejenom o textový rozsah 122 rukopisných stran v sešitu formátu A5, ale především o rozmezí datace – v záhlaví prvního záznamu stojí datum 21. 1. 1957, poslední zápis je datován rokem 1993) působí neobvykle především to, jak málo prostoru je tu dohromady věnováno pisatelovým zážitkům. Nápadná je i jejich všední stafáž: subjekt deníku například zaznamenává, že ležel u řeky, jel tramvají, viděl nový film nebo navštívil výstavu. Po necelých třech měsících soustavného psaní konstatuje: „Měl jsem původně v úmyslu zaznamenávat sem denně své zážitky, ale moje dny jsou tak chudé na vnější události, že není o čem psát.“

Neokázalou všednost denních záznamů je ovšem při zpětném pohledu možné vnímat jako tlumeně gradující „přípravu“ čtenáře na setkání s otřásajícím záznamem vzpomínky na klíčovou událost autorova života; její věcný, krajně úsporný popis osciluje mezi polohami mrazivě absurdní tragédie a fascinující černé grotesky. Po vyslovení této mezní zkušenosti je vlastně nemístné cokoliv dodávat; Munk pokračuje v zápisech již pouze citacemi z četby, časové intervaly mezi jednotlivými záznamy se pozvolna prodlužují, text uvedený úvahami o vůli a sebekázni rezignovaně směřuje do vytracena.

Citáty tvoří podstatnou část Munkova deníku – vcelku dokonce několikanásobně rozsáhlejší, než jakou zaujímají Munkovy „vlastní“ záznamy. To je hlavní důvod, proč se při četbě možná neubráníme pocitu nejistoty: Patří tenhle obtížně klasifikovatelný útvar, který by nebylo nesnadné odbýt jako privátní doklad svérázné sběratelské mánie, vůbec do literatury? Dějiny oboru nás učí, že tato otázka byla už nejednou vyslovena nad dílem, jehož inspirativnost nakonec prověřil čas.

Munkova práce s literárními citáty by se jednou mohla stát předmětem zevrubné studie. Šlo by v ní především o rozlišení citátů, které Munk zapisuje bez jiného zjevnějšího záměru, než jakým je snaha uchovat na snáze dostupném místě to, co člověka při četbě zaujalo (tyto citace jsme se v našem výboru pokusili eliminovat), a citátů, které byly cíleně vybrány s ohledem na jejich začlenění do vytvářeného kontextu: Munk od počátku konfrontuje své vlastní reflexe s citáty spřízněnými tematickou asociací, ty se pak – bez ohledu na to, zda na ně vybírající a pořádající subjekt bezprostředně reaguje, nebo zda je pouze více méně volně staví do sousedství vlastních úvah – stávají integrální součástí textu s několika postupně rozvíjenými a proplétajícími se motivickými liniemi (k jeho osnovným tématům patří úvahy o etických aspektech krásna, o smyslu životních a uměleckých konvencí, o původní schopnosti intenzivního pohledu – dalo by se říci, že o co méně místa v Munkově textu zaujímá vnější „dění“, o to hlubší prostor je tu věnován otázkám spjatým s vnitřní opravdovostí „vidění“).

O záměrné práci s citacemi svědčí případy, kdy Munk v jednom záznamu slučuje úryvky z různých míst; tímto způsobem „sestavuje“ například citáty z Deníku E. Delacroixe či z kritické tvorby F. X. Šaldy (tyto dva autory Munk cituje vůbec nejčastěji). Některé Munkem zaznamenané citáty byly již jako citáty vybrány a publikovány v dobových kulturních periodikách, Munk je nicméně mechanicky nepřepisuje, ale pořizuje si z nich určitý kompaktnější výbor (uspořádá tak například některé z Hančových textů otištěných ve Tváři); jen výjimečně Munk soubor citátů vystřihuje a přímo vlepuje do sešitu (texty R. Kremličky a V. Špály zveřejněné ve Výtvarné práci).

K dojmu integrálního zapojení citátů do textu přispívá i jejich nadepsání autorskými jmény v pozici připomínající jména postav před promluvami v dramatickém textu; při přepisu jsme toto nezvyklé umístění autorských jmen u citátů důsledně zachovávali. Psaní dat jsme formálně sjednotili podle převládající podoby. Výbor přináší veškeré vlastní Munkovy záznamy a podstatný výbor z kontextově začleněných, nekrácených citátů. Pro získání celkového přehledu o rozloze Munkova textu uvádíme veškeré datace; jména autorů vypuštěných citátů uvádíme za příslušnými datem v hranatých závorkách. Výbor jsme nazvali Munkovým výrokem, o němž se domníváme, že míří k jádru apelativního poselství jeho díla.

 

(Revolver Revue č. 43/2000)

 

Výbor z malířova deníku naleznete zde.