Posedlí

Kapitola XXI

Hinč se rozběhl nahoru za Leščukem.

„Nevíte, co se stalo se slečnou Majou?“

„Proč?“

„Byl tu Cholawicki. Prý s ním odjela.“

Hinč byl tak rozčilený, že mu už bylo jedno, jak to může na Leščuka zapůsobit. Podezíral Cholawického z toho nejhoršího.

„Já nic nevím,“ zabručel apaticky Leščuk.

Vypadalo to, že ho nic nedokáže vyvést z jeho úzkostného očekávání.

Hinč už ho neposlouchal. Zavolal Maryšku:

„Je tu někde nějaká zbraň?“

„Je tu revolver po nebožtíkovi pánovi a taky jeho dvojka.“

„Přineste mi je, ale tak, aby to paní neviděla. A taky náboje.“

Před vchod předjely koně a hosté z penzionu se chystali nasednout, ale vtom skočil do bryčky jasnovidec s brokovnicí a revolverem, a než se slečna Wycisková s paní doktorovou vzpamatovaly, vyhodil jejich zavazadla ven.

„Jedem!“ zařval na kočího. „Na hrad! Dostaneš dvacet zlotých na pivo, jestli tam budeme do půlhodiny!“

Vyjeli. Ale v tu chvíli dohonil povoz Hendryč a vyskočil na stupátko.

„Já tady na vás čekám. Mám vám něco vyřídit. Už tu čekám dvě hodiny!“

„Sedněte si,“ řekl Hinč. „Řeknete mi to cestou. Spěchám.“

„Kam jedete?“

„Na hrad!“

„To je dobře, mě právě v souvislosti s hradem něco napadlo.“

Pomalu Hinčovi vysvětlil, proč přišel.

Od té doby, co na něj ten pán začal naléhat, pořád má nějaké vidiny... Jako by si chtěl na něco vzpomenout, ale nešlo to. Přeskočilo mu nebo co?

Má to něco společného s hradem. Pořád mu  něco bloudí hlavou... Jako by si na něco chtěl vzpomenout, ale nemůže.

Řekl o tom manželce, ta mu vynadala a zahnala ho do práce, ale on si umínil dojít do Polyky a poradit se, protože je v tom cosi...

„Poslyšte, vy jste levák?“ zeptal se ho nečekaně jasnovidec.

„Nojo, ta moje levá je šikovnější než pravá.“

Handryč byl tou otázkou trochu překvapen. Ale Hinč neodpověděl.

Dojížděli už ke hradu. Než však dojeli před hradní bránu, vynořily se z nočních temnot dvě postavy – Skoliňski a Řehoř.

„Je to jasné, jela s ním na hrad,“ řekl profesor. „Sedláci je viděli. Ale bránu zamkl! Nedá se otevřít!“

„Tak půjdeme podzemní chodbou.“

„To je moc daleko. Ostatně, určitě ji z vnitřní strany zavřel.“

Byli bezradní. Vtom se z okna nárožní věže ozval sekretářův hlas:

„Jdete na návštěvu, pánové?“

Smál se. Dělal si z nich legraci.

„Je slečna Maja na hradě?“

„To jste uhádl správně!“

„Rád bych s ní mluvil, a to hned.“

„To nepůjde. Slečna Maja je v tuto chvíli ve staré kuchyni. Na vlastní přání. Chtěla se podívat, co se tam děje, a prosila, aby nebyla rušena! Je mi líto, ale nemůžu vás pustit dál.“

„Chci mluvit s knížetem.“

„Kníže spí.“

„Otevřete, nebo vyvrátíme bránu!“

„Tak daleko to tedy došlo? Bohužel. Slečna Maja sem přišla dobrovolně, a jak jsem řekl, nepřeje si být rušena. A do hradu vás pustit nemůžu, protože mi to kníže zakázal.“

„Chci mluvit s knížetem.“

„Ale ovšem! Kníže si s vámi promluví sám!“

Po chvíli se v okně objevil kníže.

„Odejděte!“ křičel stařík a mával rukama. „Nikoho dovnitř nepustím! Je to můj hrad! Pryč! Pryč!“

Profesor udělal pár kroků vpřed.

„Kníže!“ zvolal. „To jsem přece já! Váš host! Já na hradě bydlím! Pusťte mě dovnitř!“

Ale stařík, jako vyměněný, nepřestával mávat rukama.

„Pryč! Pryč! To nedovolím! Fráňa mi to zakázal!“ vykřikl najednou jako v extázi. „Fráňa! Nikoho nesmím pustit dovnitř!“

Jeho stříbrošedá ptačí hlava zmizela. Zdálo se, jako by klesl na zem. Nahradil ho Cholawicki.

„Jak vidíte, pánové, je zákaz knížete kategorický,“ pravil úředně.

„Pane, nebudeme se spolu bavit jako malé děti,“ řekl Hinč. „Víte stejně dobře jako já, jaký je stav knížete. Máme důvody se domnívat, že jste zneužil důvěry slečny Maji. Chcete snad, abychom použili násilí?“

„Cože? No, v tom případě jsem ochoten si s vámi promluvit, ale soukromě a beze svědků. Pojďte k vratům, promluvíme si skrze špehýrku.“

Hinč došel k vratům a v malém okénku se v šeru objevila Cholawického ústa.

„Vážený pane,“ říkala ta ústa ironicky, „jak vidíte, právo je na mé straně, neboť mám formální zákaz knížete, a Maja sem rovněž přišla dobrovolně. Chce se chudinka na vlastní oči přesvědčit, co straší ve staré kuchyni, protože si vzala do hlavy, že se ty síly zmocnily jak jí, tak toho jejího kluka. Mám dojem, že jste se o tento názor značně zasloužil.“

„O to přece nejde. I mně záleží na tom, aby si v té kuchyni přes noc poseděla.“

„No tak vidíte,“ říkala ústa. „Já už si nedělám nárok ani na poklady ani na její lásku. Zato si s ní potřebuji vyřídit účty a doufám, že je za mne vyřídí ta místnost.“

„To je možné, vlastně si tím jsem jist, protože jsem strávil noc ve staré kuchyni a vím, co tam je.“

„Vám se podařilo utéct, pane profesore, jenže ona neuteče. Jak tedy chcete, pánové? Když mě doženete do krajnosti, vezmu revolver a zabiju ji i knížete i sebe, ujišťuju vás, že život už pro mě nemá velkou cenu. Záleží to na vás. Jestli chcete, abych ji zabil, vyvalte bránu. Ale upřímně řečeno, být vámi, neuchyloval bych se k tak radikálnímu počínání. Věřím, že se stará kuchyň pomstí za mě a já v tom prsty mít nebudu. Tak jak chcete: trochu rozumu, pánové. Jestli budete klidně čekat, máte ještě nějakou šanci. Pokud vyjde z kuchyně živá, pustím ji. Ale když ne, je její osud i osud knížete zpečetěn.“

„Jestli si myslíte, že se takhle vyhnete odpovědnosti, tak se mýlíte,“ řekl Hinč.

„Nikdo mi přece nic nedokáže,“ odpověděla ústa nonšalantně. „Napsala mi přece černé na bílém, že tam jde sama. Já ji neunesl. A že vás kníže dovnitř nepustí, to není má vina. Musím se ovšem přiznat, že jsem konečně poznal ono znamení... A kníže je v mé moci. Tak na shledanou.“

Hinč uslyšel jedovatý přerušovaný smích a zvuk vzdalujících se kroků.

Jasnovidec se vrátil k profesorovi celý zoufalý. Ochromovala ho bezmocnost.

Mají čekat? Čekat, až Maja zaplatí životem nebo zdravím svůj nerozumný krok?

Čekat, až se Cholawicki pomstí knížeti, který plní všechny jeho rozmary?

Čekat a nic nedělat, dokud je oba nedovede k nějaké propasti, odkud už není návratu?

„Jak mohla!“ zoufal si profesor. „Jak mohla!“

„Kéž bychom se tam mohli dostat a spoutat ho nebo zastřelit dřív, než splní své výhrůžky!“ zabručel Hinč. „To je hrozné. Ona je tam sama. Sama!“

„V té kuchyni jsem byl. Vím, co to je. To ona nevydrží. Zejména teď, když je vyčerpaná, psychicky oslabená po tom všem, co zažila. Bůh ji opatruj!“

Obrovský hrad se černal v měsíčním světle, ztrácel se v temně fialové obloze. Dva šílenci – a Maja...

„Jestli se Cholawicki objeví v okně, střílejte,“ rozkázal Hinč a nabil svou dvojku.

Zavřel oči.

Pomyšlení, že se ten šílenec zmocnil Maji a knížete a že se odporná síla kuchyně stala nástrojem v rukou toho ničemy, který v bezbřehé žárlivosti ztratil poslední zbytky člověčenství, bylo hrozné. Co dělat?

V tu chvíli spatřil, jak Leščuk stojí mezi stromy a opírá se o bicykl. Co ten tu dělá?

Jeho nečekaný příchod se Hinčovi vůbec nelíbil.

Přestože byla tma, bylo vidět, že chlapec je bledý jako křída.

„Co tu děláte? Vraťte se do Polyky! Tady nemáte co dělat!“

„Ona je ve staré kuchyni?“ zeptal se roztřesenými rty Leščuk a kolo se mu převrátilo na zem.

„No a co? Je tam! Vy tu jen překážíte! Vraťte se!“

Leščuk se na něj podíval.

„Proč tam chodila?“

„Vraťte se!“

„Ne. Ona je tam. Šla tam schválně, aby to viděla. Nemůžu ji tam přece nechat. Dopadne to s ní stejně jako se mnou, nebo ještě hůř.“

„Dostaneme ji odtamtud,“ řekl Hinč, i když o tom nebyl přesvědčen.

„Ne,“ odpověděl Leščuk tiše, „on se mstí. Ze žárlivosti. Proti tomu se dá dělat jen jediné. Ať tam zavře mě místo ní. Se mnou chce taky zúčtovat. Radši by dostal mě než ji!“

Popošel kupředu.

„Pane!“ zvolal.

Ticho...

„Pane!“ opakoval.

„Co je?!“ Sekretář byl opatrný a neobjevil se. „Kdo to říká?“

„Pusťte slečnu Maju a já půjdu do kuchyně místo ní.“

„Jak to?“

„Slibte, že ji pustíte, a já u vás zůstanu místo ní. Taky jsem zvědavý, co se tam děje. Souhlasíte?“

Nastalo ticho.

Leščuk správně předpokládal, že ho sekretář nenávidí ještě víc než Maju. Byla to lákavá nabídka.

„Ne!“ ozval se konečně Cholawicki. „Chcete se sem dostat, abyste se na mě vrhl. Nevěřím vám!“

„A když mě ti pánové svážou? Ať mě svážou, můžete to zkontrolovat, svážou mě tady před vašima očima. Pak se ode mě vzdálí, vy mě budete moci vtáhnout do hradu a udělat se mnou, co se vám zlíbí.“

„Hlupáku!“ šeptal Hinč a tahal ho pryč. „To je bláznovství! On tě chytí, ale ji nepustí. Ty to nevydržíš!“

„Vydržím,“ postavil si hlavu Leščuk. „Když to vydrží ona, vydržím to i já!“

Hinč, Skoliňski a Řehoř se kolem něj shlukli. Mysleli si, že zase dostal záchvat. Jenže Leščuk věděl, co dělá.

„To se ví, že ji nepustí, ale to je jedno. Když mě strčí do té kuchyně, aspoň tam nebude sama! Ve dvou se to lépe táhne. I kdybych jí nemohl pomoci, aspoň se nebude tolik bát.“

Mluvil rychle, překotně, aby se co nejrychleji přesvědčil.

„Bůhví co se jí může zjevit. Chci být u ní. A pokud mě on odkrouhne hned, nedá se nic dělat. Nic lepšího nevymyslíme. Máte snad nějaký jiný nápad?“

Hinč musel přiznat, že nemá. Byli úplně bezmocní.

„Když ho tady před vraty pořádně svážete před mýma očima,“ ozval se Cholawicki, „a když se potom na dvě stě kroků vzdálíte... tak souhlasím. Nic proti tomu nemám. Když je zvědavý, tak ať se jde podívat.“

„Svažte mě postraňky,“ řekl Leščuk a lehl si na zem.

Řehoř k němu přiskočil.

„To ho máme svázat a poslat jako prase na jatka? To je, jako bych ho zabil vlastní rukou! Ať ho sváže někdo jiný, já tedy ne!“

„To je vyloučeno!“ zašeptal Skoliňski a táhl Hinče pryč. „Nesmíme zapomínat, že už je tím nakažený! Jestli ho Cholawicki strčí k Maje do kuchyně, může to mít nepředvídatelné následky!“

„Svažte mě!“ naléhal Leščuk. „Svažte mě! Já se nebojím! Když se odvážila ona, odvážím se i já! Nebojím se ani jeho ani duchů! Povídám vám, že se nebojím! Já to vydržím! Povídám vám, že to vydržím! I kdyby tam byl sám ďábel... já se nebojím, nic mi neudělá! Nic!“

Hinč si přejel rukou po čele.

Ten nápad mu připadal jak šílený, tak beznadějný.  Vydat svázaného a bezbranného chlapce na pospas rozzuřenému rivalovi?

Kdoví, co by s ním Cholawicki udělal?

I kdyby ho strčil k Maje do kuchyně, nedostane Leščuk nový záchvat? Sekretář zná přece tajemství staré kuchyně lépe než oni a dobře ví, nač spoléhá...

Ne, takový nápad se může zrodit jen v krajním zoufalství!

A přece... začínal věřit, že Leščuk může Maju povzbudit na duchu a zachránit ji.

Kde se v něm ta změna vzala?

Nebyl to už ten Leščuk, který byl po selsku vyděšený duchy a ďábly a který pln fatalismu čekal, až propadne šílenství. Kde se v něm vzala ta změna?

Hinč si ho prohlížel, jak tam tak ležel na zemi a čekal, až ho svážou.

Ano, Leščuk se přestal bát! Bylo jasné, že se nebojí a že se bát nebude, kdyby se stalo nevímco. Nebál se! Dospěl k té hranici, za níž je člověk ochoten vystavit se čemukoli, vzmoci se na nejkrajnější riziko, a kdy je ochoten vydržet vše, co je nad lidské síly.

Co ho tak změnilo?

„Pánové,“ řekl Hinč, „vezměte postraňky od koní a svažte ho!“

A tak ho začali svazovat. Když pak poodstoupili o dvě stě kroků, vrata se otevřela a sekretář ho vtáhl dovnitř, jako pavouk vtahuje mouchu do své pavučiny.

Nastalo ticho...

Profesor se podíval na hodinky.

„Budou dvě,“ řekl.

Co se stalo s Leščukem? Vtáhl ho Cholawicki do kuchyně? Co se stalo se zavřenou a čekající Majou? A co s knížetem?

Ta muka bezmocnosti! Nezbývalo jim než čekat. Míjely čtvrthodiny. Kdy se rozední?

„To je nanic!“ rozčiloval se Skoliňski. „Ponechali jsme je jejich osudu! I kdyby se snad z té kuchyně dostali bez úhony, oddělá je Cholawicki jinak. Nenechá je odejít! Nedělejme si iluze!“

Byla zde však jistá, ač minimální naděje, že Cholawicki nepůjde do krajnosti. Pokud zavřel Leščuka do kuchyně, Maja ho rozváže a budou se oba moci postavit na odpor.

Třeba se sekretář vzpamatuje, poleká se své odpovědnosti... Třeba se něco stane...

Kdyby se však snažili dostat do hradu, všechny naděje by pohřbili, Cholawicki by splnil svou hrozbu.

V úzkosti a temnotách čekali a modlili se, aby už začalo svítat. Profesor, který si pamatoval své strašlivé zážitky ze staré kuchyně, padl na kolena, zaclonil si rukama obličej a celý se třásl.

„Kde je Handryč?“ zeptal se jasnovidec.

Teprve teď si povšiml, že sedlák už je dávno pryč. Chtěl ho poslat do vsi, aby zavolal lidi.

Vtom protrhl ticho srdceryvný výkřik.

Strnuli. To křičela Maja.

Okno staré kuchyně odtud nebylo vidět, zakrývala je hradba kolem hradu, ale ten výkřik, vyjadřující ten nejstrašnější děs, přicházel právě odtamtud. A ticho, jež po něm nastalo, se zdálo být smrtící.

„Tak dost!“ vykřikl Hinč.

Vrhli se k vratům a začali na ně tlouct.

Povolila.

Hinč, Řehoř a profesor se vrhli do hradu.

Utíkali po černých schodech nahoru.

V prvním patře uslyšeli výstřely z revolveru. To střílel starý kníže, ráz naráz, a současně křičel:

„To nedovolím! Nedovolím! Pryč! Nerušit! Fráňo!“

Hinč k němu doběhl a srazil ho na zem.

Běželi dál – k té strašné místnosti.

Jenže dveře vedoucí do síně, která oddělovala kuchyň od zbytku hradu, se před nimi zabouchly, a byly to dveře stejně těžké a masivní jako všechny dveře na hradě.

Hinč do nich začal bušit pěstmi.

Uslyšeli klidný, studený hlas Cholawického:

„Moment, moment! Nejdřív si to vyřídím s nimi, potom s vámi a nakonec se sebou. Dobře...“

A sekretářovy kroky se začaly vzdalovat k staré kuchyni. Nespěchal, byl si jistý, že dveře vydrží, než si to vyřídí s Leščukem a Majou.

Hinč začal do dveří střílet z revolveru a profesor z lovecké pušky. Bylo to výrazem čirého zoufalství. Kulky z revolveru zůstávaly ve dřevu, a což teprve profesorovy zaječí broky.

Přiběhl kníže.

„To nedovolím! Nedovolím! Fráňa! Je tam Fráňa!“ křičel. „Přišel Fráňa! A vy ho chcete zabít! Jděte pryč, on hned přijde.“

Jak profesor, tak Hinč přestali střílet jako na povel. Naslouchali...

Naslouchali, co se ozve... Zda výstřely z revolveru Cholawického nebo něco jiného... Co se tam dělo?

Mlčení se prodlužovalo donekonečna.

„Povídám vám, že přišel Fráňa a odpustí mi! Viděl jsem znamení!“ křičel kníže.

Vtom se ozvaly kroky, pomalé kroky sekretářovy. A dveře se otevřely.

Vrhli se na něj. Jenže on se nebránil. Řekl tiše, protahuje slova:

„Jděte se podívat, jděte se podívat, jděte se prosím podívat.“

Ukazoval na starou kuchyň a nic víc už ze sebe nevypravil.

Tón jeho hlasu byl tak podivný, že všichni strnuli.

Dveře od staré kuchyně byly napůl otevřené. Hinč, kníže a Řehoř k nim došli – a užasli.

Maja a Leščuk beze stopy zmizeli.

Místo nich stál uprostřed místnosti Handryč a bezradně se rozhlížel kolem – jako člověk, který se probudil z hlubokého spánku.

Po ručníku ani stopy.

„Kde jsou?“ vykřikl Hinč. „Co jsi s nimi udělal, ty vrahu?“

Chytil sekretáře za ramena. Ten však s vytřeštěnýma očima nepřestával ukazovat na Handryče a šeptat:

„Já jsem nic neudělal!“

Vtom se jakési tělo svezlo na podlahu.  To kníže padl na kolena před Handryčem, ruce vztažené, tvář zalitou slzami.

„Fráňo,“ řekl, „Fráňo...“

„Kde jste se tu vzal? Jste to vy? Jste to vy, Handryč?“ ptal se Skoliňski, aniž si byl vědom nesmyslnosti svých otázek.

„Jsem to já... Já už jsem tu byl... byl jsem tu... kdysi...“

A také omdlel.

Než však dozněl hluk padajícího těla, Cholawicki se s šíleným řevem vyřítil z místnosti.

Hinč, profesor a Řehoř tam stáli jako tři němé otazníky.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

Kapitola XXII

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

Maja se ani nepokoušela bušit na dveře, které Cholawicki zavřel. Nepokoušela se prosit ani volat. Věděla, že by to bylo marné. Usedla na postel, zůstala tak sedět bez hnutí a čekala...

Na co?

Byla tu tma... Ve tmě neviděla tu ohavnou věc visící na háčku, avšak věděla, že tam je – a že se pohybuje.

Zpočátku se jí zdálo, že to vůbec není tak strašné, jak říkal Skoliňski a jak si ona sama představovala. Byla připravena na všechno.

Čtvrthodiny plynuly. Ve tmě cítila, jak pohyb sílí a jak roste neznámý vztek zmítající se na věšáku.

Její rozum současně neúnavně pracoval, dohadovala se znovu a znovu, co se tu vlastně má materializovat.

Marně od toho vší silou své vůle odvracela pozornost a snažila se myslet na věci střízlivé a konkrétní. Na dně bublala otázka – co bude? Co se z toho vyklube?

Vrhne se na ni to něco? Nebo se jí jen zjeví? Třeba ji pouhý pohled na to něco zdrtí navždy? Nebo to něco do ní vstoupí. Nakazí ji, ovládne ji jako Leščuka, a ona...

Navíc byla přesvědčena, že kdyby si Cholawicki nebyl absolutně jistý tím, že ona to nevydrží, nebyl by ji tu zamkl, nebyl by ji sem přivedl...

Tma.

Oknem uslyšela hlasy, měla dojem, že poznává hlas Hinče, ale nebyla si tím jistá... a k oknu dojít nemohla, protože bylo příliš blízko kouta, v němž se pohyboval ručník.

Cítila, že se jí dělá mdlo. Marně si opakovala, že sem přišla dobrovolně, že ten zvířecí strach překoná, a právě na tom že závisí její i Leščukův další osud.

Ve tmě však slábla a slábla, cítila už, jak se jí chvějí svaly v obličeji, jak jí na čele perlí pot a jak se propadá do blížící se hrůzné paniky.

Držela se posledního zbytku své ctižádosti.

Ne, nepoddá se. Nepoddá se! Nenechá se ovládnout tím, co se hýbá v koutě...

Začaly jí cvakat zuby. Třásla se čím dál tím víc.

„Bože, bože!“

Vtom uslyšela, jak se blíží Cholawicki, ale jeho krok byl těžký a něco říkal. Sám sobě?

Dveře se otevřely. Vrhla se k nim.

Chtěla Cholawického uprosit, aby ji pustil.

Něco však do ní prudce uhodilo a padlo na zem. Když zděšeně ustoupila, sekretář zabouchl dveře.

„Tady máš hosta! Dobře se bavte!“ řekl jen a jeho kroky utichly.

Neodvažovala se ozvat. Až konečně uslyšela přerývaný, jakoby zalykající se hlas... Leščuka.

„To jsem já.“

Maximálním vypětím vůle překvapeně zašeptala:

„Kde jste se tu vzal?“

„Rozvažte mě,“ uslyšela místo odpovědi.

Sklonila se k němu, a když se pokoušela uvolnit provazy, vysvětlil jí, co se stalo a proč se na Cholawického příkaz nechal svázat.

Maja měla pocit, že by se tady nemělo mluvit, že lidský hlas něco v téhle místnosti narušuje a provokuje...

Na jedné straně ji Leščukova přítomnost vytrhla z panické otupělosti a byla na tomto nelidském místě čímsi lidským a konejšivým. Ale na druhé straně, jak tam ve tmě stála vedle něho, neměla nejmenší záruku, že on se nezblázní strachy, nevrhne se na ni, něco neudělá, nedostane záchvat – a to její hrůzu ještě znásobovalo.

Když se bála ona, což teprve on!

Neviděla ho. Nemohla se přesvědčit, jak mu v tuto chvíli je.

Mlčeli.

„Je to tam?“ zeptal se najednou. „Na které straně? Tam?“

Vzal ji za ruku a ukázal směr.

„Ano.“

„Hýbá se to?“

„Ano.“

Mlčeli dál. A zase ten bezbřehý hnus, hrůza, šílenství ve vzrůstajícím tichu, křečovitý pohyb. Maja si myslela, že to teď začne, právě teď, když on tu je, mezi nimi musí, musí něco vzniknout, to je jasné. A jeho přítomnost v té tmě ji spíše děsila než uklidňovala.

Nezačne za chvíli šílet, nezačne něco hrozného? Byl to zřejmě osud!

Tiskla se do kouta a neodvažovala se hnout. Čekala.

Nevzmohla se na žádnou otázku, protože si byla jista, že v jeho odpovědi uslyší zděšení – a pak to ani ona sama nevydrží a zhroutí se po hlavě do strachu!

Byla si jista, že on se nemůže hnout, že ze strachu nemůže mluvit.

Vtom uslyšela:

„Tak co? Nic se neděje? A já myslel, že se tady bude něco dít!“

Křečovitě ho chytila za ruku.

„Copak necítíte... že se to hýbá? Hýbá!“

Zasmál se.

„Já nic necítím. To se vám jen zdá. Co se má hýbat? Jestli chcete, tak ten hadr vyhodím z okna, a bude to!“

Zbláznil se? Zapomněl, kde je? Jeho tón Maje připadal... nemožný, nepravděpodobný.

„Tiše!“

Ale on udělal několik kroků do zadní části místnosti.

Maje přestalo tlouci srdce.

Teď! Jestli se toho dotkne! Něco se musí stát! Ať se toho nedotýká!

Měla pocit, že něco praskne, vyjekne, že se něco objeví...

On se pohyboval v tom koutě.

A hvízdal!

Pohvizdoval si mezi zuby.

„Nemůžu ho nahmatat. Jo, už ho mám! Visí na háčku? Docela obyčejný ručník! A takových řečí kolem něj! Tak ven!“

Spatřila jeho postavu proti oknu – a pohyb ruky, kterou ručník vyhazoval. Jeho vlasy jí připadaly divné.

„A je po strachu. A jestli se tu Cholawicki objeví, dám mu do držky. Musíme tu vydržet do rána a potom...“

Nedořekl.

Vytržená plotna kuchyňských kamen se nadzvedla a s rachotem spadla na kamennou podlahu. Něco kamna rozbouralo. Zevnitř.

Vykřikla.

V kamnech se cosi hrabalo, hýbalo a supělo, nějaká hmota.

Až konečně místnost osvětlilo chabé světlo zápalky.

V tom světle spatřila charakteristickou vysokou postavu Handryče, který se pomalu hrabal z trosek kamen.

Chtěl něco říct, ale vtom zazněly výstřely.

„Utíkejte tudy!“ vykřikl venkovan. „Tady je průchod! Honem!“

A zatímco Maja s Leščukem mizeli v propasti kamen, Handryč stál a se soustředěným a lítostivým výrazem se rozhlížel kolem.

„Tady už jsem byl,“ zašeptal.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

KONEC

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

„Takže teď si můžeme přibližně rekonstruovat tragédii, která se tu kdysi stala,“ říkal Hinč, když s profesorem vcházel do staré kuchyně.

Bylo jasno. Venku štěbetali ptáci. Místnost bez ručníku vypadala docela přívětivě.

„Představme si,“ pokračoval jasnovidec, „co se tu stalo oné poslední noci, kdy se Fráňa rozzuřil do nepříčetnosti.

Kníže jako vždycky přišel ke dveřím a prosil ho o slitování. Fráňa mu jedovatě odsekl…,´Já ti odpustím!´ a přejel si prstem po krku, což mělo znamenat, že podřízne sebe i otce.

Vidíte tu skulinu ve dveřích? Tou skulinou viděl kníže Fráňův pohyb.

Pak rozzuřený a nešťastný chlapec popadl ručník a udusil se. Nacpal si ho do úst a obtočil kolem krku. Kníže omdlel. A když se probral, Fráňa už nežil.“

Oba se sklonili ke kamnům.

„Ano,“ řekl profesor, „na dně je proražený otvor, jakýsi komín, který jde až do sklepů. Asi to bude nějaká nedokončená přestavba z minulých let.“

„Já to vidím!“ přimhouřil oči Hinč. „A když se kníže probral z mdloby, zešílel. Vřítil se do kuchyně, a aby před sebou samým i před jinými lidmi utajil ten hrůzný fakt, chvatně tělo nacpal do kamen – a tělo proletělo až dolů!“

Profesor vystrčil hlavu z kamen.

„Aha, teď už chápu, proč si z té kuchyně udělal posvátné místo. Myslel si, že se tady nachází milovaný mrtvý syn.“

„Nevěděl, že komín je spojnicí až do podzemní chodby ústící mimo hrad. Nevěděl, že se Fráňa neudusil, jen ztratil vědomí. Nenapadlo ho, že takhle by se nikdo udusit nemohl. A konečně nevěděl, že když se Fráňa dostal z hradu ven, vinou nervového šoku úplně ztratil paměť.“

„Jen mě udivuje, že nikdo ze zdejších lidí v Handryčovi nepoznal Fráňu,“ pravil profesor.

„Na to jsem se Hendryče ptal,“ odpověděl Hinč. „Vyprávěl mi, jak se po několika týdnech ocitl v Lublině. Onemocněl tyfem, lidé se o něj postarali. Ztrátu paměti připisoval své chorobě.

Tam poznal svou nynější ženu. Vrátili se sem až po letech. Ona jediná tušila, že manžel má něco společného s legendou o Fráňovi a s hradem, ale z pochopitelných důvodů to před ním tajila.

A kníže?  Kníže se naslepo chytal poslední naděje, jak to šílenci dělávají, a namluvil sám sobě, že to Fráňovo kruté gesto bylo znamením odpuštění! Pořád čekal, že mu Fráňa odpustí, jak říkal.“

„Cholawicki tu seděl celou noc a nic neviděl. Jak se tedy mohl dovědět o tom znamení?“

„Od Ziolkowské. Ta baba s ním byla domluvená a řekla mu, co jsme během seance zjistili. V kuchyni nic nespatřil, přestože tu proseděl celou noc. Ručník povlával stále silněji, a potom zase stále slaběji. Nic se mu nezjevilo.“

„Takže tady vlastně nic nestrašilo?“ otázal se zklamaně Skoliňski.

„Ne. Jen to, že se hýbal ručník.“

Vyšli z kuchyně a ocitli se na hradním nádvoří. Slunce připalovalo.

Prudké polední světlo obnažilo zpustlost starého hradu. Trsy trávy, trčící ze skulin mezi uvolněnými kameny podezdívky. Oprýskanou omítku, rezavé skvrny zpráchnivělých cihel, šedivé skvrny od zateklé vody, zelené lišeje porostu.

„Za pár let z toho bude hromada sutin,“ zavrčel Hinč.

„To je otázka.“

„Vy tu ruinu chcete opravit?“

„Moje dohoda s knížetem prozatím tuto možnost neobsahuje. No což, dědicem bude Handryč, já jen kustodem, pokud to není příliš vznešené slovo. Mám se starat o movitosti, provést expertizu, hodnotné věci předat muzeím...“

„A zbude zřícenina,“ poznamenal Hinč.

„To ukáže budoucnost. Pokud se o hrad nikdo nepostará, samozřejmě se rozsype. Jenže kníže to ještě může uvážit.“

„Myslíte?“

„Vídám se s ním každý den a zdá se, že se vrací do života. Ten stařec se podobal svému hradu. V jeho psychice narůstaly vrstvy jakýchsi pavučin a prachu. Hodně se o to zasloužil ten ničema Cholawicki. Trýznil starce, mučil ho, chvíli mu dával naději, chvíli se mu vysmíval, a pak ho zase terorizoval a strašil. Dovedl využít jeho mánie, i když neznal její příčinu. Je to ničema, studený, rafinovaný ničema.“

„Však se taky do té své ničemnosti pěkně zamotal.“

Profesor zamyšleně stínal svou holí velké listy lopuchu a tvrdý pýr rostoucí u zdi.

„Tak už to s ničemností bývá.“

„No a co? Dostane se z toho?“

„Z čeho? Z té střelné rány? No jistě. Lékaři hned řekli, že je to jen škrábnutí. Doktor Daraš tvrdí, že takhle střílejí dva typy sebevrahů – buď komedianti, nebo zbabělci. Kulka do prsou? No což, dvě zlomená žebra, pocuchané svaly... Kulka z takového starobylého krámu je pořádně veliká. Ale dostane se z toho.“

„Kníže to ještě neví?“

„Ne. Když odváželi Cholawického, nebyl ještě při vědomí. Řehoř bude mlčet, protože má staříka rád. A Handryč taky.“

„Spíš Fráňa. A co Fráňa říká plánům knížete?“

„Myslím, že proti tomu nic nemá.“

„Dá se říct, že jste svou partii vyhrál, pane profesore. Hrad zůstane knížeti a Fráňovi, a movitosti půjdou do muzeí. Tak, jak jste chtěl.“

„Doufám. Ale byl bych radši, kdyby se zachránil i hrad. Ty staré zdi mohou vydržet ještě dlouhá léta. Zvenčí je to ruina, ale jádro zdiva je ještě zdravé. Homogenní kámen. Bude třeba jen vyměnit stropy, podlahy, zesílit podezdívku, udělat novou omítku, a takhle se ta mrtvola dá vzkřísit.“

„Tak jako jsme vzkřísili knížete.“

„No, tady jeden otřes nestačí. Bude zapotřebí spousta práce a peněz. Však já je nějak seženu. Opravy se vyplatí, protože do těch starých místností se dá umístit leccos. Jesle, škola, muzeum... Taky by bylo možné neodvážet ty poklady, které tu jsou, naopak nechat je tady a pečovat o ně.“

Chodili podél hradního příkopu kolem chmurných hradeb, zakopávali o kameny vyčnívající z chodníku a propadali se do plevelem zarostlých děr.

„Hotová ilustrace k pohádce o Šípkové Růžence,“ radoval se profesor a holí ukazoval na věž tyčící se nad olezlými stěnami, na proděravělá cimbuří.

„Ale už se tu probouzí nový život. Podívejte, pane profesore. Řehoř otvírá okna. Handryčová už přijela a zrovna něco kuchtí. Fráňa už poroučí novým čeledínům. Co nevidět tu bude všechno jiné.“

„Zlé kouzlo ztratilo svou moc. Roli otráveného jablka sehrál...“

 „Ručník,“ dořekl vážně Hinč. „Někde by tu měl ležet, jestli ho ještě někdo nesebral.“

„Tady je to,“ řekl profesor a vedl Hinče podél hradeb. „Tady je okno od staré kuchyně.“

„Kdepak je? Aha, tady leží,“ ukázal Hinč na ručník bělající se v trávě.

Ležel tu tak, jak ho Leščuk vyhodil, a vůbec nevypadal nebezpečně. Přesto si ho oba pánové nedůvěřivě prohlíželi z určité vzdálenosti.

Profesor polkl sliny. Navzdory všemu cítil děsivý odpor k tomu hadru, který se zdánlivě pořád ještě chvěl a pohyboval, ač velmi nepatrně.

„Musí se to spálit,“ řekl zhnuseně.

„To ne!“ zvolal jasnovidec. „Ten ručník a také ta tužka – to jsou jediné dva neprozkoumané předměty v celém tom příběhu. Vezmu je s sebou do Varšavy a podrobíme je vědeckému zkoumání. Uvidíme, co to je! Jaká energie jimi zmítá...“

„Jen opatrně! Nezapomínejte, že se s tím nedá zacházet beztrestně!“

„Čím déle o těch věcech přemýšlím,“ řekl Hinč, „tím  více jsem přesvědčen, že  za Leščukovo šílenství vděčíme jen malou měrou za nepopiratelné fluidum ručníku. Jsou to beze sporu záhady. Ale vlastní příčinou toho šílenství byla Maja.

To máte tak,“ pokračoval, „jakmile se v lidském životě objeví neprozkoumaný a tajuplný prvek, máme hned sklon všechno připisovat jeho působení. A to je velká chyba. Rozhodně existuje ještě mnoho sil a jevů, které přesahují naše vědomosti o světě, ale nesmíme to s jejich vlivem přehánět.

Strůjcem svého osudu je člověk sám. Rozhoduje charakter, svědomí, víra, a ne slepá a temná fluida. Každý lidský život, každý náš příběh je trochu nejasný a tajemný. Pohybujeme se ve světě, který není ještě zcela vysvětlen. Ale to světlo, jaké je, člověku dobré vůle stačí.“

Snížil hlas:

„V našem případě se neobávám mechanického vlivu toho hadru. S tím vším si vždycky poradíme, i když nám ústa zčernají na uhel.

A propos,“ dodal jakoby mimochodem, „nevím, jestli jste si všiml, že ta Leščukova tužka byla... inkoustová.“

Profesor se na něj podíval.

„Ale to není důležité,“ řekl Hinč, „to by stejně nic nevysvětlilo. Opakuji, že jsme se marně snažili pochopit všechno. Náš život ubíhá v pološeru. Asi bychom mohli přirozeným způsobem vyřešit ještě mnoho záhad, ale vždycky zbude určité minimum nevysvětlených. Tak je tomu vždycky.

Jedno však víme zcela jistě. Že se ve staré kuchyni nic nedělo. V noci se prostě ručník hýbal víc – a to je vše. Lidé se tam mohli zbláznit strachy a představami – jako vždycky od začátku světa.“

„Rozhodně se toho radši nebudu dotýkat rukama,“ řekl profesor a opatrně nadzvedl ručník klacíkem.

Hinč se shovívavě usmál.

„Na vědce jste dost malý skeptik, pane profesore.“

„No, kdybychom nebyli svědky těch psích kusů, které tenhle hadr rozehrál... Brr! Když si vzpomenu na tu noc, kterou jsem tam s ním strávil samotinký!“

„I v mozku vědce bývá zřejmě představivost silnější než schopnost uvažovat.“

„To rozhodně. Ale dovolte, abych vám řekl, že na člověka, který je nadpřirozeným zjevům blíž než já, obyčejný homo sapiens, jste skeptik příliš velký.“

„Na příklad?“

„Když zčernalost Leščukových úst připisujete tomu, že jeho tužka byla inkoustová, pak mi vysvětlete, proč se ten ručník hýbal? Protože to, že se hýbal, je fakt, a žádná iluze, žádná hra představivosti...“

„Skeptik by řekl: hadrem zřejmě pohyboval průvan. A hledal by ve zdi za ručníkem spáru.“

Profesor se dal do nuceného, neupřímného smíchu.

„Je tedy všechno jasné? Žádné záhady už nemáme... Drahý pane, když už tedy zdravý rozum triumfoval nad fikcemi, ráčíte mi dát ještě jeden důkaz kritického skepticismu a vlastnoručně uložíte tu odpornost do kufru?“

Hinč se kousl do rtů. Stáhl obočí.

„Nezlobte se,“ pokračoval vážně profesor. „Myslím to vážně. Rozumíte, oč mi jde.“

„Ano,“ zabručel Hinč.

A pomalu se sklonil pro ručník. Jenže v tu chvíli ho profesor bleskurychle chytil za nataženou ruku a odtáhl ho od ručníku.

„Dost!“ vykřikl. „To mi stačí...“

„Co se stalo?“

„Za prvé jste zaváhal a otálel, přestože se nebojíte ,mechanického vlivu toho hadru´. Tak jste to řekl, že? A za druhé jste se přece jen rozhodl. Moc zajímavý experiment pro badatele lidské psychiky.“

„A závěr?“

„Že přece jen skeptik nejste. Stejně jako já.“

„Milý pane profesore,“ poklepal ho Hinč po rameni, „stojí za to být čistým skeptikem bez jakékoli příměsi? Tím byste přece ze života sedřel všechny iluze, které mu propůjčují barvy. Poznávat tajemství je hezké, ale jen pro samu zkušenost poznání, ne pro triumf nevíry. Jaká negace vám udělá radost?“

„Ať žije romantismus,“ dělal si legraci profesor. „U toho zůstaňme. A proto... použijeme klacíku, a ne ruky, abychom ručník uložili a zavřeli.“

Vložili ho do malého kufříku a odjeli zpátky do Polyky.

„Viděl jste se s Majou?“ zeptal se Skoliňski, když vystupovali před domem.

„Ne. Ještě jsem s ní nestačil promluvit. Ale mám pro ni novinku. Telefonoval mi soudce, který vyšetřuje Maliňakův případ. Víte, kdo ho zabil? Markýza. Objevili ve zdi skulinu, kterou protáhla oprátku. Všechno se vysvětlilo, když se soudci dostal do ruky detektivní román V osidlech vampíra.

Ukázalo se, že markýza doslovně okopírovala ústřední scénu z této knihy. Vrah položí oprátku na postel tak, že pak stačilo zatáhnout, aby se navlékla na hlavu spící oběti.

Připravila to samozřejmě ještě předtím, než si Maliňak šel lehnout, a to nám vysvětluje, proč ho mohla uškrtit, i když byly jeho dveře zamčené zevnitř. Taková perfidnost! Kdyby se byl Leščuk nestal náhodným svědkem vraždy a kdyby byla Maja neotevřela okno, aby ho pustila dovnitř, žádná síla by ho neuchránila před falešným obviněním.  Psst... Maja právě jde. Pane profesore, ani slovo o tom, že máme ručník v kufru, nesmíme ji vystavovat dalšímu šoku. Rychle to odneste do domu!“

Bohužel! Profesor příliš spěchal – a došlo ke katastrofě. Kufřík zavadil o zábradlí, otevřel se – a ručník z něj vypadl dva kroky před Majou, která zrovna docházela k bryčce.

Zůstala stát jako opařená.

„To nic, to nic!“ vykřikl Hinč a pokoušel se ručník zakrýt svou osobou.

Zasmála se.

„Ale uklidněte se,“ řekla, „pro mě už to není nic hrozného.“

A lehce kopla do nebezpečného hadru nohou.

„Nemáte strach?“ užasl profesor.

„Vůbec ne. Leščuk ho přece vyhodil z okna a nic se mu nestalo.“

„Výborně!“ zvolal dojatě Hinč. „Znamená to, že jste strach překonali? Ručník už na vás nedělá žádný dojem?“

„Absolutně ne. A víte proč, pánové?“

Ukázala na Leščuka, který se k nim blížil alejí.

„Proto,“ řekla.

Vykřikli překvapením. Leščuk měl šedivé vlasy!

Když se v noci společně vraceli z hradu, nevšimli si toho. Ale na denním světle teď byla jeho hlava bílá jako mléko. Vypadal jako začarovaný.

„Musíte správně pochopit ženskou duši,“ přesvědčovala je Maja napůl žertovně, napůl dojatě, když všichni tři usedli na lavičku u tenisového kurtu. „Sama jsem se v té kuchyni bála hrozně, ale začala jsem se bát ještě víc, když se tam ocitl i Leščuk. Ve tmě jsem ho neviděla. Představovala jsem si, že má ještě větší strach než já, a proto jsem se – abych tak řekla – bála ještě víc o něho.

A potom, když s pohvizdováním vyhodil ručník, jsem najednou zjistila, že on se nebojí vůbec. Jenže to bylo ještě horší. Napadlo mě, že je příliš tupý, příliš málo inteligentní na to, aby se bál.

To, že se objevil v kuchyni, pro mě naprosto ztratilo význam. Předtím jsem si myslela, že se obětuje pro mě, ale pak jsem zjistila, že ho to nic nestojí.

Neznala jsem ho, víte? Byl pro mě temnější než ta kuchyň. Měla jsem dojem, že je jiný než já.

A teprve když jsem se dnes ráno přesvědčila, že on při tom pohvizdování, když vyhazoval ručník, zešedivěl – teprve pak jsem pochopila...“

Maja se zajíkla a zčervenala.

„Našel v sobě tu sílu, protože vy jste se vzmohla na to, jít do té kuchyně. On se od vás nakazil odvahou a odhodláním,“ řekl Hinč, neskrývaje radost. „Ale mám pro vás novinu. Už se ví, kdo zabil Maliňaka.“

„Na to zvědavá nejsem.“

„Jak to? Vás to nezajímá?“

„Ne. Vím docela jistě, že on to nebyl. A že jsem to nebyla já. Víte,“ pokračovala pomalu a rozhlížela se přitom po starém dvoře, zahradě a staveních, „my jsme dlouho pochybovali o sobě navzájem, ale když už jsme si jednou začali věřit, nemůže nám vnuknout pochybnosti žádná, ani ta nejdivočejší historka. Nechytí se nás žádné fluidum. Jsme... impregnovaní.“

„Zaplať pánbůh!“ zvolal jasnovidec. „Konečně to pochopili! Na tomhle světě plném nejasností a záhad, temnot a chaosu, divů a omylů, existuje jen jediná neomylná pravda – pravda charakteru!“

(Revolver Revue č. 62/2006; přel. Helena Stachová)