„Popper hezky píše, ale ať je pozornější“

[...]

 

Až hrůzným dojmem působí protiněmecká povídka Odpusť nám naše viny z knihy Pohár pro Pánaboha, v níž vypravěč popisuje, jak skončili dva němečtí horolezci, kteří ho při výstupu zdržovali: „Pozoroval jsem skobu. Stačilo křiknout na toho sedláka Horta, který byl od tý skoby kousek. Ale neudělal jsem to. Prostě jsem to neudělal. Díval jsem se na skobu, jak leze ven, snad jsem měl zaťatý rty.

A pak vypadla úplně. Ticho rozřízl výkřik, naposledy v životě jsem zahlédl oči a tvář sedláka, něco jako údiv a něco jako když člověk umírá. Obraceli se a dělali kotrmelce na výběžcích skal. Zvonily cepíny a duněla těla, krásný větrovky se třepily po skalách. Zmizeli někde dole.

Lily Marlén dozněla." Vyznění povídky se s citací plně kryje a řeč vypravěče je jejím jádrem. Ve stejné knize najdeme i „sci-fi" povídku Olympijské hry, která nadbíhá vizím komunistického utopismu: „Lodě se od loňského roku, kdy vstoupily na seznam zboží, co bylo zadarmo, už vůbec nekradly." (s. 107).

Za snahu uhrát to s režimem platí Pavel v mnoha svých textech. Týká se to i autobiografické povídky Běh Prahou, která je běžně považována za projev autorova vypořádání s komunismem. Začíná tím, jak otec Leo s celou rodinou vstoupí v poválečné euforii do komunistické strany. Jako agitaci pro vítězství komunismu se rozhodne uspořádat předvolební závod. Čtyři běžci reprezentují jednotlivé politické strany, přičemž předem dané pořadí jednotlivých závodníků vyjadřuje výsledky voleb. První doběhne Hugo, jenž má na prsou „připíchnutou jedničku, s kterýmžto číslem vstupovali do voleb komunisté". Komunisté volby vyhrají a otec se jako komunista snaží, „aby komunismus předhonil kapitalismus, jak to chtěl Josef Stalin". Avšak v době procesů se Slánským, nad seznamem odsouzených, za jejichž jmény je připojena poznámka o jejich židovském původu, otec komunistou přestane být a „stane se opět židem".

Povídka se vyrovnává s komunismem skrze postavu otce, jako by to byla věc týkající se pouze jeho generace, a nikoli i generací dalších. Reflexe komunistické minulosti, která je i minulostí vypravěče, je obsažena ve dvou pasážích. Zaprvé: „Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme." (zvýraznil MK). Zadruhé: „Když mi pomohl [otec] ke vstupu do komunistické strany v těch sedmnácti letech, dělal jsem to po něm. Tenkrát to bylo dojemné, ale když na to vzpomenu dnes, uvědomuji si, že kvůli schůzím, tombolám, manifestacím za přátelství, sádrovým jelenům a trpaslíkům jsem se nenaučil tancovat a měl jsem daleko míň holek než ostatní kluci, což mě bude ještě dlouho mrzet." (s. 246). V portrétu, který si zde Pavel maluje, je k sobě až příliš laskavý. Srovnejme jen zvýrazněná adjektiva z prvního citátu s texty, které psal Ota Pavel v padesátých letech pro Československý rozhlas: v souboru příspěvků z let 1951-1954 nalezneme reportáže o údernících z kladenských dolů, o pilování čtverhranných a obdélníkových otvorů, o zemědělcích, sportu, propagandě, Závodu míru, nezaměstnaných cyklistech na Západě, drzosti amerických sportovců, obchodování západních manažerů sportu, opět o údernících atp. Za pozornost stojí i příspěvky zveřejňované později v Československém vojákovi, například text O vítězích a poražených (Československý voják, 6, 1957, č. 12, 8. 6., s. 29-30), jenž pojednává o odstoupení cyklistů Jana Veselého a Jana Kubra ze Závodu míru. Tento čin je zde líčen jako zrada socialismu a tím nevybočuje ze způsobu, jakým událost podával tehdejší tisk. V padesátých letech psal O. Pavel pro rozhlas i Vojáka vesměs sekernické ideologické texty, články, v nichž zaznívají pohrůžky odpůrcům krásné budoucnosti.

Pavel po letech připouští, že má na svědomí „polopravdivé a zkreslené reportáže" a „naivní povídky", ale hlavním hrdinou Běhu Prahou je Pavlův otec, próza pojednává o jeho vystřízlivění, autorovo „my" (vítězní komunisté) se tak, podobně jako v povídce Omyl (srov. citaci v pozn. pod čarou č. 11) rychle mění v „oni" (starší komunisté) - všechny ty „voloviny, lumpárny, zrady a vraždy" jdou na jejich vrub. Popis padesátých let, kdy sice docházelo k přehmatům, ale dozajista to byla doba i veselá, plná hezkých chvil, tance i sádrových jelenů, je ovšem konformní s tím, jak byly líčeny oficiální propagandou v letech sedmdesátých.

Vraťme se zpět k povídce Běh Prahou. Cenzura povídku zakázala, autor ji z knihy Smrt krásných srnců vyřadil. Po Pavlově smrti byla otištěna v exilovém časopise Svědectví (roč. 14, 1977, č. 53, s. 131-137), a od roku 1979 častěji přepisována v samizdatu. Tato její ediční historie zakládala i hodnocení, které uvádí Bohumil Svozil ve své monografii. Povídku zde označil za zúčtování „nejen s otcovým politickým přesvědčením, ale i s komunismem vůbec, a také s Pavlovou pozdější tvorbou tímto přesvědčením ovlivněnou" (s. 77).

Přes všechna „zúčtování" zůstal Ota Pavel do konce svého života členem KSČ, v roce 1970 prošel prověrkami a stal se autorem „šedé" zóny, autorem vydávaným, „vývozním" a „milovaným".

(Revolver Revue č. 58/2005)