Pohled z věže zvané Scholzberg (Martin Rajniš o skladu dřeva na výšku s kontrolním schodištěm)

MYŠLENKA? Na podzim roku 2004 jsme se v Japonsku s Alešem Voverkou vraceli posledním nočním šinkanzenem z Kjóta do Tokia. Tehdy jsem si na malém stolečku ve vlaku poprvé naskicoval věž vyskládanou „na sucho“ z nehoblovaných prken. Pocítil jsem zvláštní směs chuti to postavit se stíny obav, jak to dopadne. Je totiž skutečně obtížné si představit, jak se bude chovat hranice dříví vysoká desítky metrů, která mění podle vlhkosti rozměry o desítky centimetrů.

Původně trojboký tvar jsem změnil na podzim 2005 na šestiboký. Poslední fází projektu byl čtvercový půdorys, kde spirála schodů má průměr rovný úhlopříčce vnitřního čtverce. Společnými silami jsme v ateliéru neustále systém zjednodušovali, až se podařilo vše vyskládat ze základního profilu 25 x 150 mm dlouhého 4 metry a pomocného profilu 25 x 75 mm. Zbytek tvoří prokládky a latě. O naprosté jednoduchosti svědčí i to, že celou skládanku sestavili studenti během devíti směn. Hráň naší věže jsme uložili na čtyři hranice ležící na skále, vystupující z podloží. Tím jsme eliminovali poklesnutí základů. Věž jsme zakotvili do čtyř zakopaných pyramid kamení, zatěžujících plochý provrtaný kotevní balvan, kterým prochází závitová tyč (d 20 mm). Systém ocelových pozinkovaných lan (d 6 mm) zavětrovává celou konstrukci. A zajišťuje ji, jak proti vychýlení, tak i proti torznímu pootočení.

 

SOUSEDÉ? Věž byla sestavena v květnu 2006 na poměrně rozsáhlých pozemcích v Horním Maxově, které jsem na konci zimy koupil. Návrší, na němž máme už skoro šedesát let chalupu, se za Němců říkalo Scholzberg podle rodiny Scholze, které dřív naše chalupa patřila. Jméno věže je tudíž nasnadě. Před montáží i po ní jsem se všech sousedů zeptal, jestli jim tato „forma skladování dřeva“ nevadí. Byl jsem ujištěn, že ne, a řada z nich mi odpověděla, že se na věž docela těší. Když jsem jim řekl, že ji časem rozeberu a dřevo použiju jinde, přemlouvali mne, abych si to rozmyslel.

Snad je to určitý hlavolam či „šifra“ ze dřeva. Je skoro neuvěřitelné, jak kolemjdoucí živě reagují. „Co to je? Je to rozhledna?“ „Ne“ říkám jim, „je to sklad dřeva na výšku s kontrolním schodištěm“. „Můžeme jít na kontrolu?“ „Ale jo ... klidně“. Usmívají se a jdou se podívat. „Vadí vám?“ ptám se jich. „Ne, vůbec ne.“ A některý řekne „Je to krásný“.

O posledním víkendu mne navštívilo pár sousedů... „Martine, připravujeme petici, že tu věž tady chceme“...

Je to věc, která se zároveň dostala z hranic zákona: nevztahují se na ni předpisy. Je out of law. Zákon na ni zapomněl. Je to také šifra svobody, která říká: „Co zákon nezakazuje, je povoleno a nikdo nám v tom nemůže bránit“... a asi nás čeká dlouhá cesta, než toto stanovisko obhájíme. Jsem však odhodlaný jít až do poslední instance. Je to experiment tolerance. Kdoví, třeba je tahle věž naší zkouškou.

SOCHA? Jestli to není socha? Ne, – slouží snad socha k sušení dříví?

ARCHITEKTURA? Sám, abych řekl pravdu, nevím, co to je architektura, takže nejsem připraven na takovou otázku odpovědět. Není to ani stavitelství. Stavitelství dělá stavby. Tohle je dům-nedům. Stavba-nestavba. Je to Chytrá Horákyně: je nahá i oblečená zároveň. Je to cesta hledání. Cesta k objektu, který není historizující, není estetizující, není vybavený jakýmkoli ornamentem, není vybavený ničím, co by napovídalo, že jej mají mít lidi rádi.

 

INSPIRACE? První impuls přišel od jednoho studenta VŠUP, který ve své diplomce navrhuje stavět z lešení. Postavit dům z lešení je docela zajímavá úloha. Ale lešení je drahé: musí být totiž velice přizpůsobivé, a sama přizpůsobivost vede k technologické náročnosti. Musí být lehké a pevné. Říkal jsem si, co takhle vzít středověk? Ve středověku byla jak známo všechna lešení dřevěná a je na nás, zda dokážeme chytrými kombinacemi s kovovými prvky navrhnout lešeňový systém. A tak vzniklo SSBS. Ze systému SSBS bude stát chata na Sněžce. Ale SSBS je, jak už skládankové systémy bývají, systém značně náročný. Na projekci i na výrobu - pokud neprodukujete velké série. Takže jak? Dojdete k jednoduchému závěru, že každý prvek musí být na tom předchozím umístěn neurčitě. Nesmí být vázaný na žádný otvor, na žádnou předem danou distanc, musí na něm jen volně ležet. A takovým způsobem se skládá jenom dříví u pily. Takže zbývá už jenom úvaha, co dělat, aby věž nespadla. Když začínají hráně u pily po čase sesychat, sesychají se nepravidelně. - I když věži, kdyby spadla, se nic nestane. Když ji rozebereš, vznikne jiná, která je jí velice podobná.

 

POSUN? Často si uvědomuju, že z těch třicet čtyřicet milionů baráků, které se po světě ročně postaví, většina vzniká bez plánu, bez územního rozhodnutí a bez stavebního povolení. A ti, co je staví, jsou mí kompaňeros. Cítím se jako součást mnohamiliardového davu stavitelů, kteří z toho mají skutečně dobrý pocit: vezmou prkno nebo klacek nebo hlínu, trochu si věc rozmyslí a mydlej to. A nikoho se neptají. Komunikují jenom mezi sebou, sousedy, ženou, svým klanem, náčelníkem. Je to jako lidová písnička. Řada lidových písniček je na úrovni Beethovenovy Ódy na radost. V Kunderově Žertu mě fascinovala stať o lidové muzice. Nevěděl jsem, že lidová píseň je rytmicky posunutá, že nemá akademickou pravidelnost, že i v něčem tak exaktním, jako je rytmus, se věci posunují. Naše druhá „hráň“ - stodola v Maxově je taky trochu posunutá, je trochu křivá, je nepravidelná. Přesněji: pravidelně nepravidelná. Zatímco plánované baráky jsou pravidelně pravidelné. A pravidelná nepravidelnost je také to, co nám dává signál, že bezprostředně za tím vším se nachází lidská bytost, která věc dělala. A když není zvlášť cepovaná, dělá i nepravidelně pravidelnou práci. A to je jeden z nejelementárnějších principů přírody. Pravidelná nepravidelnost desky stolu, u kterého sedíš, i jejích letokruhů, i struktury omítky zdi nebo charakteru papíru – všechno tohle představuje naše záchytné body, které kolem sebe máme a teprve při určité míře jejich naplnění se cítíme normálně. Samozřejmě, že dokážeme žít ve všem. Na měsíci i na sídlišti. Ale ve světě, o kterém chceme říct, že je náš, je něco nutně pravidelně nepravidelného. To je to, o čem se nedočteš ve funkcionalismu, co ti neumí přinést plán. To je, co vlastně hledáš, a když uspěješ, cítíš zvláštní uspokojení. A když ne, doneseš do místnosti aspoň kytku, aby ti udělala pravidelnou nepravidelnost, protože má každý list jiný. Nebo si tam pozveš krásnou holku, protože je pravidelně nepravidelná. A tam, řekl bych, je uspokojení zvlášť intenzivní. Taky o tom jsem se v klasicích funkcionalismu nic nedočetl...

 

LIDOVÁ ARCHITEKTURA? Jo, je to poklona před třetím světem. Před anonymními staviteli na hranách pouští, v pralesích a kdekoli, které víc a víc obdivuji. Nikdo je nezná, nikdo o nich nepíše recenze, ale přitom řemeslo umí daleko lépe než my. Věž je první objekt, který je takhle velký a kterému vůbec nevadí, že je křivej. Řekněte mi, kolik domů po dešti nabude o deset centimetrů?

Když jsem viděl, jak lze udělat dům v koruně stromu, která se při každém poryvu větru deformuje, nevím, proč bych – na rozdíl od stavitelů z Nové Guinei --, navíc s vysokou školou, nedokázal dát dohromady stavbu, která se umí deformovat a nevadí jí to... Je to věc, která je příjemně křivoučká, jako bývaly české statky. Jako bývaly drevenice na Slovensku. Jako jsou teď už jen ve skanzenech.

 

PAN SCHOLZE? Je zároveň poklonou Wilibaldu Scholzemu. Protože Scholzovic rodina tu žila od počátku 19. století, postavila naši chalupu a byla vyhnaná Čechy, za které se stydím. Vím to od mámy, která mi vykládala o letech 1945-6 v Sudetech.

 

ESTETIKA? Spoustu let se snažím navrhnout dům, který by se líbil zároveň dvěma rozdílným lidem. Marii, která se kdysi starala o naši domácnost, když byl táta starej. A mému příteli Emilu Přikrylovi, který je velký fajnšmekr na domy a architekturu. Co se líbilo Emilovi, se často vůbec nelíbilo Marii. Co se líbilo Marii, jsem raději ani Emilovi neukazoval. Ani jednoho z nich jsem se neptal, ale věřím, že věž Scholzberg, tahle hra, se konečně může líbit oběma.

Mně jsou skutečně k smíchu kritici, kteří pořád tvrdí, že si lidi musí zvyknout: že vůbec nevadí, když dílu rozumí jen maličká elita. Jsou zakoukaní do svého rozumu. Je to arogance moci, arogance vědění.

 

PLÁN? Strom, když roste na kameni, který má málo živin, je menší. Je sukatější. Má velmi rozvětvené kořeny, které se toho kamene dobře drží. Protože jinak by byl smeten.

Strom, který roste v nížině mezi ostatními stromy, vyroste vysoký a s jiným tvarem kořenů. Přitom jsou to stejné stromy. Umí, co každý strom má umět. Rozmnožovat se, růst, ztratit listí na podzim a nechat ho znovu vyrůst na jaře. To je svět stromů, svět trávy, svět oblaků, svět savany se zvířaty, s různými tlupami. Náš svět. Sto tisíc generací jsme se v něm vyvíjeli. A hluboce se do nás obtiskl. Až civilizace nám přinesla některé problémy. A jeden z těch problémů se jmenuje hodně složité plánování. Plán je něco jako oheň: Dobrý přítel, ale špatný pán, jak říkal podle skautského přísloví můj táta.

Plán něčemu pomůže, ale něčemu ze své podstaty strašně uškodí. A řada našich ubohostí, v architektuře zvlášť, začíná v naší obrovské důvěře v plánování. Samozřejmě vím, že nikdy nenastane doba, kdy by se neplánovalo. Je pravda, že sám teď sedím u izisky a dělám plán. Ale spousta toho, co je důležité, se naplánovat nedá. Neplatí tu kategorické soudy. Neříkám, že cosi navrženého podle přesného plánu, nemůže být nádherné nebo obdivuhodné. Ale hodně pochybuju, že právě domy a lidská sídla mají být plánované naším dnešním způsobem.

Takže pánbu dej, aby se časem i náš urbanismus a územní plánování vymkly ze šílené ohlávky takřka stalinistického úřadování. A začaly se zabývat tím, co každý plán musí do sebe vstřebat. Zejména, je-li ve velkém měřítku a na dlouhou dobu: dynamikou proměnlivostí a nahodilostí.

Něco jako čára v přírodě neexistuje. Něco jako neurčitá křivka je v plánech skoro nezachytitelné. Ano, je pravda, že věž Scholzberg byla naplánovaná. Ale její potomci už budou vznikat bez plánů. Budu dělat všechno možné, abych pomohl systémům, které jsou tvárné, adaptabilní a neurčité. Aby o nich rozhodovala jenom domluva. Maximálně skica - patou do země. Věřím, že věž Scholzberg demonstruje začátek této cesty. Cesty, která nebyla nikdy opuštěna. Leda tady, v bohatých zemích plných úředníků a plánování.

 

ČESKÝ ÚŘEDNÍK? Jestli jde o výzvu úředníkovi coby součásti určitého společenského systému? Nebo úředníkovi, který má k dispozici nedokonalý předpis? Říkám obojí. Nevěřím, že by úředník mohl mít v těchto případech správný předpis. Proč? A jsme zpátky. Co je předpis? Určité ohraničování jistých situací, jejich popis a vymezování. Ale všechny meze bývají vždy vytyčeny hrubě. A nezřetelně. Protože někde vymezení mezí neexistuje. Řada předpisů, když se začne zabývat tím, co je ze své podstaty pocitové – připomenu například „krajinný ráz“ nebo „památkovou ochranu“ --, jsou pro mě prostě iracionální hody. Protože krása, která hraje v obou případech velkou roli nebo přiměřenost a la „hodí se, nehodí se“, je ryze citovou kategorií. Ale my dobře víme, že emoční kategorie jsou nevyjádřitelné a nenaplánovatelné.

Ptáš se na úředníka. Co je úřad? V teorii práva JUDr. Knapp vysvětluje, že je to vícemocná osoba: persona omnipotenta. Má více moci, než má občan. Ale aby nemohla svou moc zneužít, je omezena právem. Smí dělat jenom to, co jí zákon dovoluje. Na rozdíl od nás, kteří můžeme dělat nejenom to, co zákon dovoluje, ale i to, co zákon nezakazuje. To úřad dělat nesmí. Nepohybuje se tedy ve stejné kategorii rozhodování a rozumu jako my. Vést proto dialog s úřadem je mnohdy stejné, jako vést dialog s tramvají. Nebo s parním válcem bez řidiče.

Takže věž je také pokusem udělat z některých užívaných termínů absurdity. Například z pojmu „odstranění stavby“ – v případě složené hranice dříví. Zkrátka je jasné, že ne všechny věci se dají do důsledků popsat a že úřad nedělá dobře, když chce nad vším bdít.

Věřím na úplně opačnou věc. Na lidi, kteří se budou schopni sami rozumně o většině věcí mezi sebou dohodnout. Když se jím dá hodně svobody a když se do nich bude od kolébky do hrobu pěchovat odvaha, odpovědnost a noblesa. Pro mě je snovou zemí Island, kde tohle více méně funguje. Island dokázal velice zbohatnout a vězení jsou tam prázdná: na Islandu je zločin skoro neznámou věcí. A v tomhle případě je Scholzberg i smeknutí severozápadním směrem: Hej Islanďáci! Islanďani staví na oslavu mocností přírody – trolů – docela malé hraničky. Kdoví, třeba mě něco ponoukalo, abych našeho trolíka postavil patnáctimetrového. Aby usmířil ten kus země zvaný Scholzberg za komunismu lidmi tak strašně zkoušený.

.

? Můj dědeček byl velký sedlák, inženýr, ředitel zemědělské školy a poslanec rakousko-uherského parlamentu. Autor asi pětadvaceti knih, bohatý pán, který pracoval se svými dělníky. Babička s dalšíma dvěma děvečkami všem těm čtyřiceti lidem vařila... Asi jsem objevil, že přece jenom rodové geny někde probublávají. Že mě vnitřně těší, že se můžu starat o kus země, který jsem si koupil. A na oslavu radosti jsem vztyčil tenhle artefakt.

Doma mě učili se bát. Přesněji – poslouchat. Pamatuju si, jaký měl táta strach, když v Maďarsku propukla v šestapadesátém revoluce, že to přijde sem. Spoustu věcí mám po něm. Ale odnaučit se bát. Pár kroků už jsem v tom udělal. Když je člověku tolik let jako mně, musí se hodně odnaučovat bát se smrti. Která je neodvratná. A kdoví, třeba je Scholzberg obrovskou hranicí. Panychidou, kterou zapálím, abych se ve smrti dokázal dobře zpopelnit. Abych i v tomto aktu porušil zákon o pohřebnictví... A budu zvědav, jak to na mně budou vymáhat....

Ale vážně -- ta věc mi připomíná, jak mi pánbu povídá: Martine, Martine, nějak moc se vytahuješ... Vždyť já jsem se rozhodl dát do rohu věže laťě. Načež se celá věž zkřivila. Jak se seschla, byla na ně vázaná diagonální zavětrovací lana a ta zůstala, jak už to bývá u nahodilých věcí, viset různorodě. A zavedla sem spoustu chaotických, vodorovných sil, které věž parádně zkřivily. Všem jsem se omluvil, všichni dali hlavy dohromady a pětkrát jsme věc zkoušeli opravit. A teprve na radu Martina Klody a Toma Plzeňského jsme našli metodu.

ZKOUŠKA? Věž vznikla mimochodem, jak říká můj otec. Ale přesto je důležitá. Člověk, když mu život přinese zkoušky - pokud se snaží ve vší pokoře jít po cestičkách, o kterých často mluvil můj učitel Karel Hubáček --, nesmí uhnout. Kvůli snadnosti nebo klidu. Kvůli nedostatku energie nebo času nebo odvahy, nebo kvůli nedostatku peněz. A stejně jako Hubáček hájil na jedné straně princip, že televizní vysílač Ještěd je jeho umělecký znak, který nemůže být používaný na popelníky a těžítka bez jeho souhlasu, stejně prosazoval Hubáček v roce 1944 povinnost Německé říše propustit velkou skupinu totálně nasazených českých pracovníků v Solných dolech při výrobě V2. A neváhal kvůli tomu utéct z koncentráku, přihlásit se na gestapu v Magdeburku. Svou odvahou překvapil a odvezli ho zpátky. Ostatní pustili, ale jeho si tam za ten útěk nechali. Paradoxně mu to zachránilo život, protože transport, kterým se nasazení vraceli do protektorátu Böhmen und Mähren, byl napaden ze vzduchu a skoro všichni zahynuli.

PROČ? Samozřejmě, že mám vymyšlený způsob, jak z téhle hráně udělat dům. Vyrobil jsem také dílenskou dokumentaci. Věž i stodola jsou zkoušky. Spíše se to podobá studii, kterou si dělá malíř nebo sochař... Zároveň chci ale trvale upozorňovat, že neexistuje jenom jediná cesta, po které kráčíme právě my. Že všechna moudrost není ukryta ve stavebním zákoně. Že lze tudy dosáhnout i něčeho, čeho nelze dosáhnout žádným jiným způsobem. Tyhle stavby mají i zenový smysl. A co ty vidíš jako ošklivé škvíry, kterými tam fouká vzduch, já vidím jako zenovou síť, která mi zvláštním způsobem rozkryje pohled na okolní svět - a učí mě dívat se jinýma očima. A to je smysl zenu. Toto místo mi třeba nenabízí, abych tu spal a obědval a po obědě si dal šlofíka. Ale abych seděl a koukal se po krajině. A nechal na sebe foukat vítr, padat kapky deště a přesto se cítil velmi příjemně. A když neprší ani nesněží ani neburácí vítr, prostor ti umožní expandovat. Je to cosi mezi shalterem a volnou krajinou. I tohle má své místo na zeměkouli. Já nekonkuruji domu. Ani náhodou. Hledám alternativní cesty a nehledám je způsobem squaterů či ultrazelených. Hledám své cesty zenového, pravicového hledače.

 

PŘEKVAPENÍ? V Maxově, kde jsem chtěl mít úplně jiný barák, mě napadlo, že potřebuju uskladnit pětadvacet kubíků dřeva na několik let. Přitom jsem nechtěl platit další náklady za vysychání dřeva a neměl jsem dost peněz, abych postavil finální barák. Takže jsem si říkal, že když normálně proložím pětadvacet kubíků, vyvstane padesát kubíků. Dobře, vyskládám dřevo jenom po obvodu a udělám dutinu. Dutou hráň – a to je klíč k té věci. A že do téhle dutiny nastěhuju skříně z mého bytu na Malé Straně, odkud jsem byl vypuzen. Následovala myšlenka náhrady ploché střechy za sedlovou a došel jsem k úvaze, zda by se nedala postavit hráň už ve tvaru toho budoucího domu. Prostě sedlácké uvažování jak ušetřit prachy. Věc jsem jen narychlo naskicoval a požádal Kamilu Amblerovou, aby ji dodělala. Kamila ji krásně nakreslila. Když jsme pak začali stavět, myšlenka se pořád ještě měnila, radil nám s ní tesař Jaromír Leffler, který dával dohromady továrnu pro Jakuba Černocha a takhle to vzniklo. Za pár směn byl objekt postavený. A pak jsem si uvědomil, že mé cesty po Japonsku se zvláštním způsobem promítly a zhodnotily. Takže jsem zjistil, že ty své skříně z Malé Strany zase nemám kam dát a jsou tady v Dejvicích ve sklepě. Tak krásný interiér přece nemůžu poškodit.

 

ENERGIE? Činnost, která není vázaná stavebním povolením a která není vázána ani složitým systémem mnoha konstrukcí, jež na sebe navazují, mi umožňuje chovat se k věcem jinak. Je to, jako když si člověk staví loď nebo jako když na lodi pluje. Musíš vložit čas, energii, peníze... Věc sama – vlny, moře tě ovšem potom za to učí.

 

DVOJITÁ SPIRÁLA? Jak se dostala dovnitř? Dostala se sem řekněme logikou věci, když ji do věže vtisknul Honza Mach. Napadlo ho, že schody bude jednodušší vepsat. Než vetknout do strany a zavěsit, jak jsem původně zamýšlel já.

 

Připravil Jiří Horský

 

* * *

Hráň (hranice) dříví uložena „na sucho“ bez spojovacích prvků. Je možno ji během jedné směny rozložit na původní materiál, který lze jakýmkoliv způsobem dále využít. Konstrukční parametry:

Půdorysný tvar: čtverec 3 300 x 3 300 mm

Schodiště: kruh průměr 4 000 mm, 54 stupňů

Výška: 12 000 mm ± 150 mm

Materiál: cca 13 m3 smrk

Váha: cca 10 tun

Výška vrcholu: 789 m/n. m.

Poloha: 50°46´04“ N

15°13´83“ E

 

Zavětrování: lano d 4 mm

lano d 6 mm

Založení: na rostlé skále

Autorský list:

Investor: E - M.R.A.K., s. r. o.

Autoři: Prof. Ing. Arch. Martin Rajniš, Jan Mach

Realizační tým: David Kubík, Eliška Janečková, David Pavlišta, Jarda Leffler, Dan Baudis, Lukáš Holub, Jiří Žid, Jan Vondrák, Ondřej Pleštil, Kamil Staigl

Náklady: 160 000,- Kč

Realizace: 2006

Počet směn: 9 při 5–8 lidech

 

(Revolver Revue č. 67/2007)