Podrážděný

Jsem už tak trochu rozdrobený, rozbodaný, rozmačkaný, rozdupaný a proděravělý. Roztlučený v moždíři. Už se poněkud drolím a opadávám, ano, ano! Propadám se a postupně vysychám. Jsem už tak trochu spařený a spálený, ano, ano! To je tím. To je životem. Starý ještě v žádném případě nejsem, osmdesát mi sice ještě zdaleka není, ale už mi také není šestnáct. Určitě jsem už tak trochu starý a opotřebovaný. To je tím. Už tak trochu opadávám a drolím se jako omítka. To je životem. Jsem už snad trochu vyžilý? Hm! Může být! Ale osmdesát mi proto přece jen zdaleka není. Jsem dost houževnatý, o tom mohu každého s určitostí ujistit. Mladý už nejsem, ale starý také ještě ne, docela určitě ne. Stárnu a trochu uvadám, ale to vůbec nic neznamená; úplně starý ještě nejsem, ačkoli budu pravděpodobně trochu podrážděný a vyžilý. Vždyť je jen přirozené, že člověk se začne časem trochu drolit, to ale vůbec nevadí. Příliš podrážděný ostatně také nejsem, mám jen své vrtochy. Někdy jsem trochu podivínský a mám vrtochy, ale úplně ztracený kvůli tomu, jak doufám, ještě nejsem. Nevěřím, že bych byl už ztracený, a opakuji: jsem neobyčejně odolný a houževnatý. Vydržím a obstojím. Jsem poměrně dost neohrožený. Ale trochu podrážděný jsem, to bezpochyby, velmi pravděpodobně jsem tak trochu podrážděný, je docela dobře možné, že jsem. Doufám, že jsem. Tak trochu. Tedy ne, nedoufám, v takové věci se nedoufá, ale obávám se toho, ano, obávám. Obava je tu spíš na místě než naděje, to bezpochyby. Ale strach, že bych byl předrážděný, určitě nemám. Mám své vrtochy, ale strach před nimi nemám. Mé vrtochy mi nenahánějí ani trochu strachu. „Vy jste podrážděný,“ mohl by mi někdo říct, a já bych nevzrušeně odpověděl: „Velevážený pane, to já dobře vím, vím, že jsem už tak trochu rozdrobený a podrážděný.“ A přitom se s velkou noblesou a chladně pousměji, což toho druhého nejspíš rozzlobí. Kdo se nezlobí, není ještě ztracený. Když mě mé nervy nerozčilují, mám je ještě asi velmi dobré, to je nad slunce jasné. Je mi jasné, že mám své vrtochy, že jsem trochu podrážděný, ale stejně tak je mi jasné, že jsem naprosto klidný, což mě neobyčejně těší, a že jsem dobré mysli, přestože už tak trochu stárnu, drolím se a uvadám, což je ovšem přirozené, a proto to dobře chápu. „Ty jsi podrážděný,“ může někdo přijít a říci mi. „Ano, jsem neobyčejně podrážděný,“ odpověděl bych a vskrytu bych se té velké lži smál. „Všichni jsme tak trochu podráždění,“ řekl bych možná a nad tou velkou pravdou bych se srdečně rozesmál. Kdo se směje, není ještě tak úplně podrážděný, kdo ještě snese pravdu, není tak úplně podrážděný; kdo dokáže zůstat veselý, uslyší-li nějakou nepříjemnost, ten není ještě doopravdy podrážděný. Nebo kdyby někdo přišel a řekl mi: „Ty jsi ale opravdu podrážděný,“ tak bych zkrátka zdvořile a způsobně řekl: „Ano, jsem opravdu podrážděný, já vím.“ A bylo by to vyřízeno. Vrtochy, vrtochy musí člověk mít, a odvahu s nimi žít. Pak se žije docela dobře. Nikdo nesmí mít ze svého malého podivínství strach. Strach, to je vůbec pošetilost. „Jste silně podrážděný!“

„Nu ano, jen pojď a klidně mi to pověz! Já ti děkuji.“

Tak nebo podobně bych mluvil a jemně, zdvořile bych se tím bavil. Člověk je zdvořilý, přívětivý a dobrý, a když mu někdo řekne, že je doopravdy podrážděný, ještě zdaleka o tom nemusí být sám tak úplně přesvědčen.

 

(Revolver Revue č. 63/2006; přel. Radovan Charvát)