Okradli chudého

Kniha Josef Florian a jeho francouzští autoři, kterou napsala Jitka Bednářová, se zabývá souvislostmi staroříšského vydavatelství a francouzské kultury, z níž vydavatel, překladatel a inspirátor Josef Florian (1873–1941) čerpal podněty pro svůj podnik asi nejpodstatněji, byť ne výlučně. Svazek, jejž vydalo brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury (2007), je bohatě doprovozen reprodukcemi titulních listů vydavatelství, autorů, různých rukopisných materiálů apod., součástí grafické úpravy (David Balihar) každé strany jsou i vinětky v zápatí, převzaté ze staroříšských svazků a proměňující se s každým oddílem. Kniha svou výpravou vyvolává očekávání, které je bohatě naplněno četbou průvodních textů, jimiž jsou opatřeny záložky. Public relations této publikace rozhodně není založeno na zdrženlivosti nebo na víře, že kvalitní a poctivá práce se chválí a prosadí sama.

Tato původně disertační práce, jak uvádí autorka, „se rodila za dlouhodobých studijních pobytů ve Francii a v květnu 2003 byla obhájena na pařížské Sorbonně v české a francouzské verzi, před komisí složenou z bohemistů a komparatistů obou zemí“ (s. 7). Na přední záložce, hned za medailonem o Josefu Florianovi, hovoří Milan Suchomel, u něhož není opomenut akademický titul profesora, o „objevné práci“ a o tom, že „monografie doceluje obraz florianovského fenoménu ojedinělým způsobem, je to nejdůkladnější a nejzasvěcenější práce, jaká byla o Josefu Florianovi napsána“. Medailon o autorce na zadní záložce uzavírají slova hodnocení z pera Marie-Elizabeth Ducreuxové o „přesném myšlení a senzitivitě, vynikajícím rozhledu i velkém osobním nasazením“.

To, co na záložkách snad chybí, doříkává sama J. Bednářová v úvodním Pozdravení čtenáři: „Ve valné většině mého textu dominuje esejistický styl. Vyhovuje mi jeho elegance, ,literárnost‘, možnosti stylistického odstínění, v mnoha ohledech mi také připadá poctivější vůči čtenáři. Autora totiž zavazuje, aby se neuchyloval k abstraktnímu a mnohdy vágnímu pojmosloví a měřil důvěryhodnost svého psaní v prvé řadě sdělností“ (s. 7). Sugesci jazykové vkusnosti jako čehosi apriori nečeského šíří autorka i po vydání své knihy. V rozhovoru uveřejněném na internetovém portálu české literatury, který zřizuje ministerstvo kultury, rozšiřuje omezené prostory domácích čtenářů: „Velice jsem si oblíbila francouzský způsob badatelské práce. Pro ně je literatura i vědecké myšlení něčím, čeho si nesmírně váží a dokážou v tom být velmi důslední. Velký důraz je kladen na to, aby jakýkoli text, a literární zvlášť, byl psán elegantně, což myslím v českém prostředí zdaleka není samozřejmé.“

Zní to světaznale. Přečteme-li si Pozdravení pozorněji, zjistíme, že sdělení o pouhých pěti řádkách je podmíněno „valnou většinou“, „mnoha ohledy“, „mnohdy“ a „v prvé řadě“. Nadpočet neurčitých příslovečných určení vymezuje pak „poctivost“ a „důvěryhodnost“, měřené „sdělností“. Do opozice proti elegantnímu esejistickému stylu je postaveno „pojmosloví“, tedy nauka o pojmech, která může být podle autorky nejen abstraktní, ale přímo vágní. Hned na první straně své práce tak J. Bednářová znejistila toho čtenáře, který se dosud domníval, že žádný styl „an sich“, ani v poslední době tak oblíbený esejistický, není automaticky zárukou kvality a že pojmosloví nemusí být užíváno jen abstraktně a vágně. Sdělnost by snad měla provázet jakýkoli styl; u práce s více než 1100 poznámkami pod čarou, čtyřicetistránkovým soupisem literatury a třicetistránkovým jmenným rejstříkem bychom ale vedle tak evidentní kategorie očekávali i důraz na užívání slov v přesném významu a kontrolovatelnou argumentaci. V autorčiných výrocích je to tak, jako kdyby se elegance a věda vylučovaly a jako kdyby ideál ztělesňoval právě „francouzský způsob badatelské práce“, přičemž Bednářová neříká, zda se v prostředí sorbonnských amfiteátrů na odbornost ve prospěch elegance resignuje zcela, nebo jenom trochu. Vzniká rovněž otázka, jak se z tohoto hlediska vyrovnat se stylovými konstantami prací Jana Lehára, Jana Grossmana, Pavla Trosta, Růženy Grebeníčkové, Jana Franze, Vladimíra Binara nebo Karla Theina (abychom jmenovali nejrůzněji orientované badatele a kritiky), jimž bychom eleganci a sdělnost jistě neupřeli, a současně bychom u nich postrádali polohu onoho esejistického stylu, jak ji vymezuje J. Bednářová.

Oním osobním „vyhovuje mi“, „velice jsem si oblíbila“ a pak dále v oddíle Úvod na sebe autorka myslím zbytečně a neopatrně prozrazuje, kam až sahají její ambice. Přitom napsat monografii o Florianově frankofilství a o jeho reflexích francouzské kultury je počin, který sám o sobě představuje nový a oceněníhodný přínos do florianovského bádání. Není proto nezbytné se chovat, jako by v této oblasti panovala tvrdá konkurence, již je třeba nejprve zneškodnit, a sebe postavit na první místo.

Je myslím nešťastné, že při hodnocení dosavadní sekundární literatury o Josefu Florianovi jsou pro autorku důležitá zejména dvě kritéria: zda se autoři věnují kontaktům Josefa Floriana s francouzskou kulturou (a to i tehdy, tematizovaly-li předchozí práce jiný problém) a jakým stylem jsou jejich práce napsány. J. Bednářová přitom styly pojednávaných autorů nijak necharakterizuje, neanalyzuje, pouze je známkuje a své počínání prezentuje, jako by šlo o akribický rozbor. Ani vstřícně naladěný čtenář se ale nedozví nic víc, než co J. Bednářová předeslala úvodem, totiž že jí něco „vyhovuje“ a něco ne. Tak například čteme: „zásadní námitku je však třeba vznést vůči Stankovičovu jazyku, stylu a vůči necitlivému zacházení s terminologií řecko-latinského původu“ (s. 64–65), „esejistická práce Josefa Mlejnka je naproti tomu napsána znamenitě, s elegancí a vytříbeností připomínající psaní francouzského typu“ (s. 65) a nakonec o M. C. Putnovi: „formulační pohotovost s širokým rejstříkem zejména v jedovatosti a ironii, a vůbec esejistický styl, v českých zemích nepříliš zdomácnělý“ (s. 68). Tomu, kdo se obdivuje stylu M. C. Putny, opravdu nemůže být blízké psaní A. Stankoviče, to je ale zřejmé i bez vyznání J. Bednářové. V případě měřítka, nakolik autory v jejich pracích zajímaly francouzské vazby, dopadli výše zmiňovaní, jimž je v kapitole o recepci Josefa Floriana v českých zemích vyčleněno nejvíce prostoru, ještě hůř. „Stankovičova kniha zůstává vůči cizím autorům i látkám zdrženlivá a obezřetná. Pro Mlejnka a Putnu toto téma není předmětem zájmu, nicméně oba k francouzským pramenům odkazují – Mlejnek soustavněji, Putna sporadicky. [...] tyto francouzské aluze [...] jako kdyby spíše vyšperkovávaly text kritiků, vyjadřovaly příslušnost k výlučnějším informacím, k exkluzivnějšímu kulturnímu kontextu: jako kdyby se autoři jejich prostřednictvím chtěli poněkud vydělit z banálního diskursu Čechů“ (s. 72). O komplexech českých vědců toho příliš nevím (napadají mě bohužel jen peprnosti na účet frankofonního diskursu, aniž by to, jako u naší autorky, znamenalo něco závaznějšího vzhledem k pojednávanému tématu), z  rozboru J. Bednářové se ale vytrácí skutečnost, že Florian pěstoval i jiné než „francouzské“ kontakty, měl záliby i v jiných literaturách a tradicích, nechal se inspirovat i jinými vlivy. Frankofilie představuje jen část osobnosti Josefa Floriana, kterou zde Bednářová vydává za celek a tváří se přitom jako první, kdo se kdy vůbec Florianovi důkladně věnoval. Nebudu se zde zaobírat veškerými projevy tohoto apriorního nastavení. O pasážích zabývajících se Florianem vydavatelem, korespondentem, překladatelem, myslitelem a věřícím, ať si učiní názor ti, kdo si rádi čtou v esejistickém stylu a kdo si nevšimnou, že mnohomluvnost, opakování tezí a závěrů a sebevzhlíživost charakterizují autorčin „esejistický styl“ spíše než vlastnosti J. Bednářovou ohlašované. Nejzřetelnějším dokladem autorčina předsudečného přístupu je však předposlední, knihopisný oddíl knihy s názvem Bibliografie Dobrého díla (s. 625–720).

Bibliografický soupis Florianovy produkce existuje více než třicet let, sestavil jej Andrej Stankovič v rámci svého diplomového úvazku na katedře knihovnictví a obhájil v roce 1975 (jeho první knižní vydání se připravuje v nakladatelství Triáda). Jeho práce zůstávala několik desetiletí nepublikována (vydána – v samizdatu, exilu a v roce 1998 i v Česku – byla pouze monografie o Florianovi Okradli chudého), což nezabránilo tomu, aby ze strojopisu uloženého v PNP, případně z jiných jeho opisů, řada vědců a literárních historiků netěžila – často bez uvádění pramene.

V úvodní části předposlední kapitoly autorka praví, že „se snaží podat přehled o veškerých francouzských textech Dobrého díla, které vyšly ve Florianových knižních řadách Studium a Dobré dílo a v řadě Kurs, obsahující jak svazky monotematické, tak sborníky, a v periodikách Nova et Vetera a Archy“ (s. 625). V této formulaci se skrývá vícero (nejen bibliografických) úskalí. Především lze těžko trvat na tom, že se Florianovo vydavatelství nějak jmenovalo a že tento název zněl Dobré dílo – Dobré dílo byl titul jen jedné (1912–1948) z pěti staroříšských ediční řad. Dále není zcela korektní hovořit o Studiu a Kursu jako o knižní řadě a o Nova et Vetera jako o periodiku. Žánrově „čistými“ řadami byla totiž pouze knižní edice Dobré dílo a řada sborníků Archy, v ostatních edicích publikoval Florian a jeho spolupracovníci buď rozsáhlejší texty od jednoho autora (knihy), nebo texty vícero původců (sborníky), a to bez jakéhokoli pevnějšího systému. Tato pojmoslovná nejednotnost provází Floriana a jeho vykladače neoddělitelně, a je proto škoda, že ji nevyjasnila ani tak rozsáhlá a důkladná práce jako ta od J. Bednářové.

Autorka zvolila následující metodologii: „Při sestavování této bibliografie jsme nejprve pracovali s konkrétními českými a francouzskými prameny, a teprve dodatečně jsme naši bibliografii srovnali se strojopisnou Bibliografií Staré Říše Andreje Stankoviče, napsanou počátkem 70. let a uloženou v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Ta je koncipována velice přehledně a pečlivě, nicméně právě v nakládání se zahraničními autory vykazuje mnoho nepřesností. Na relevantní rozdíly, které zůstávají nedořešené, odkazujeme v poznámkách“ (s. 626). Jako editorka k tisku připravované Stankovičovy bibliografie si kladu otázku, proč Bednářová rovnou nepoužila Stankovičovu práci a případné odchylky poté nekorigovala – k tomu přece bibliografické soupisy slouží, zvláště jsou-li velice přehledné a pečlivé. Autorka sice Stankoviče neobchází, ale nepřetržitě vyvolává dojem, že jeho soupis je plný chyb, které ona musela napravovat. Po prostudování „mnoha nepřesností“, kterých se Stankovič podle Bednářové dopustil a na něž autorka odkazuje, se nemohu zbavit dojmu, že svému slibu o upřímnosti, vyslovenému v Pozdravení čtenáři, tu Bednářová zůstává cosi dlužna.

V následujícím textu bude nutno jít do podrobností, což je jediný způsob, jak přiblížit autorčino nekorektní zacházení se Stankovičovým strojopisem. Koho detailní pojednání o údajných „mnohých nepřesnostech“ florianovské bibliografie z roku 1975 nezajímá, může tuto pasáž přeskočit a zastavit se až u posledního, shrnujícího odstavce mé stati.

Bibliografii staroříšských knižních titulů překládaných z francouzštiny nebo se k francouzské oblasti nějak vážících komentovala J. Bednářová devatenácti poznámkami pod čarou. V jedenácti z nich se vyskytuje Stankovičovo jméno a právě těm se budu věnovat. Poznámky pod čarou obecně představují žánr, na který je vznášen požadavek věcnosti a přesnosti. Toho se snaží držet i autorka. Dokonce se rozhodla pro tuto příležitost oprostit se od volného stylu své studie a nechat zaznít fakta.

Její poukazy na „relevantní rozdíly“ bychom mohli rozdělit do dvou skupin. První tvoří takové, u nichž nelze jednoznačně prokázat, že jde o „relevantní rozdíl“, ale představují vítanou příležitost k „výtce“ a obřadnému způsobu komentování.

1. K neuvedenému překladateli Rachildiny eseje v Nova et Vetera č. 23 (leden 1917) J. Bednářová říká: „Podle A. Stankoviče přeložil patrně Bohuslav Reynek. Málo pravděpodobné, Florian byl velmi zaujat touto autorčinou předmluvou z některého z dalších vydání knihy“ (s. 646, pozn. č. 1103) a uvádí jako překladatele Josefa Floriana. Ten jím být opravdu mohl, ale v témže čísle Nova et Vetera vyšla také Rachildina povídka Dcera vlčákova, a to v Reynkově překladu. Florian mohl být „velmi zaujat“, nicméně to pořád neznamená, že překladatelem je on.

2.V Nova et Vetera č. 24 (březen 1917) otiskl Josef Florian básně autora, jehož jméno uvedl jako Charles Groz. Stankovič ve své bibliografii vyslovil předpoklad, že se staroříšští dopustili omylu a že správné příjmení autora je Cros. Svoji domněnku opřel i o skutečnost, že ve sborníku č. 27 (prosinec 1917) jsou publikovány básně od Charlese Crose. J. Bednářová je v poznámce pod čarou k položce, u níž ponechává tvar „Groz“, tohoto názoru: „Podle A. Stankoviče: Cros. Vzhledem k publikaci Charlese Crose v NV 27, 1917, jde s největší pravděpodobností skutečně o tiskovou chybu“ (s. 646, pozn. č. 1104). Jde o vzácný způsob, jak dát Stankovičovi za pravdu a přitom ho trumfovat.

3. Josef Florian měl v úmyslu vydat knihu Marcela Jousse Nová psychologie jazyka. Tento úmysl i anoncoval. Záměr ale nedošel naplnění a kniha tohoto názvu nikdy v jeho vydavatelství nevyšla. J. Bednářová anonci postřehla, knihu do své bibliografie zapojila a položku okomentovala: „Opsáno z anotace na záložce, k publikaci patrně vůbec nedošlo. A. Stankovič neuvádí“ (s. 656, pozn. č. 1108). – V bibliografických soupisech se nerealizované projekty obvykle neuvádějí, odkaz na plánované, ale neuskutečněné záměry patří spíše do výkladových nebo rámujících pasáží soupisu, nikoli do bibliografie samé. Autorka však vyvolává dojem, jako kdyby Stankovič cosi opomněl, nebo má sama slabost pro slovo „neuvádí“.

4. V Nova et Vetera č. 32 (březen 1919) je publikována povídka od Edschmida Kazimira, autora německého původu. Stankovič ve své bibliografii píše, že překlad pořídil B. Reynek z francouzštiny. Bednářová zařadila povídku do své bibliografie francouzských textů s komentářem:  „Podle A. Stankoviče se jedná o překlad z francouzštiny“ (s. 649, pozn. č. 1105).  Její poznámka zní jako upozornění na chybu, ve skutečnosti se Stankovičovým úsudkem řídí, aniž by složila nějaké argumenty, které by jeho závěr buď potvrzovaly, nebo vyvracely.

5. Podobně u básní od Reného Schickele v Arších č. 14 (žně 1929): Stankovič zapsal, že překlad pochází z němčiny. Bednářová ve svém soupisu doplňuje o poznámku:  „Podle A. Stankoviče jde o překlad z němčiny“ (s. 657, pozn. č. 1109). Zní to polemicky, sama však nepodá jediný doklad o tom, proč se domnívá, že překlad byl pořízen z jiného jazyka (zřejmě francouzštiny), a proč tedy řadí autora do svého soupisu.

6. Josef Florian vydával některé delší příspěvky ve svých sbornících na pokračování. Jedním z nich byla kniha od Marcela Jousse Styl orální, která byla rozdělena do pěti čísel Archů. Vydavatelé přitom tento text pokaždé imprimovali různě (jak v obsahu sborníku, tak na záhlaví prvního archu). Bednářová opravuje Stankovičův zápis třetího pokračování Stylu orálního, otištěného v Arších č. 21 (1931): „A. Stankovič zde zapisuje: Styl orální. Ve skutečnosti název chybí“ (s. 659, pozn. 1110). Ano, v Arších č. 21 (1931) vydavatelé název ani v obsahu, ani v záhlaví či zápatí textu neuvedli a Stankovič měl zřejmě název opatřil hranatými závorkami. J. Bednářová přitom neupozorňuje, že na dotyčném archu chybí navíc i jméno autora (v zápatí vlevo je petitem uvedeno jen „Jousse“) a že když už podnikala nad bibliografií tuto mravenčí práci (tedy sestavila nejdřív svou bibliografii Staré Říše a pak ji konfrontovala se Stankovičovým soupisem a zaregistrovala citované odchylky), nezaznamenala, že v Arších č. 17 (kde vyšel první díl Joussovy knihy) je v obsahu uveden název O gestu a stylu a na archu název kapitoly Gesto rythmické, nikoli ale Styl orální, jak sama uvádí. A podobné odlišnosti se vyskytují v případě Jousseho a jeho textu také v Arších č. 18 a 31 a u mnohých dalších francouzsky mluvících autorů v celé Stankovičově bibliografii. – Přesnost je chvályhodnou vlastností bibliografů. Bednářové poznámka o chybějícím názvu však prozrazuje navíc i to, že jí jde o víc, než jen doplnit a záslužně napravit Stankovičovy omyly.

Jestliže předchozí autorčiny připomínky ke kvalitě Stankovičovy bibliografie ztroskotaly na tom, že J. Bednářová v podstatě nevěděla, co vytýká, anebo vytýkala proto, aby jí přibylo poznámek pod čarou, druhá skupina jejích výtek je ještě politováníhodnější.

7. Bednářová píše: „Andrej Stankovič neuvádí“ (s. 644, pozn. č. 1101), a má na mysli, že A. S. neuvádí ve sborníku Nova et Vetera (č. 17, 1915) text Život svaté Jenovéfy. Tento příspěvek Stankovič ale u příslušného čísla na s. 32 svého strojopisu (ediční řady jsou u něho paginovány odděleně) uvádí, i s překladatelem Otto Albertem Tichým (kterého naopak a doopravdy neuvádí J. Bednářová).

8. Povídku Dcera vlčákova od Rachilde lokalizovala Bednářová do Nova et Vetera č. 22 (listopad 1919) a komentuje: „Podle A. Stankoviče až v NV č. 23“ (s. 646, pozn. č. 1102). V exempláři tohoto sborníku uloženém v Národní knihovně je povídka součástí svazku, který pojímá čísla 23 a 24 z roku 1917 (vydavatelé uvádějí prózu v obsahu tohoto svazku). – Stankovič na úvod svého strojopisu upozorňuje, že sborníky téže řady a téhož čísla se mohly v jednotlivostech lišit a že v tomto ohledu si jeho práce vyžaduje nezbytného doplnění. Nalézt odlišné exempláře je dnes již vzácností. Pokud se Bednářová setkala s tímto výjimečným případem, je její připomínka cenná. Zároveň se nabízí i druhá možnost: povídka Dcera vlčákova se do č. 22 omylem zatoulala, protože archy s příspěvky nebyly nijak pevně vázány, naopak vydavatelé je vkládali do obálek zcela samostatně nebo lehce sklíženy, aby uživatel mohl disponovat jednotlivými příspěvky odděleně. Autorka práce o Josefu Florianovi by si obou možností měla být vědoma a bylo by profesně správné je zmínit. Nota bene, když uvede zmiňovanou Rachildinu povídku i do č. 23.

9. Bednářová píše, že článek od Barbeye d’Aurevilly o Goethových básních „podle A. Stankoviče přeložil B. Reynek“ (s. 649, pozn. č. 1106). Stankovič však na s. 70 svého strojopisu uvádí, že překladatelem byl Josef Marek, tedy totéž, co J. Bednářová ve své „opravené“ bibliografii.

10. Formulaci další poznámky: „A. Stankovič vůbec neuvádí“ (s. 662, pozn. č. 1115) přičítám „jazykové důvtipnosti“ autorky. Tzv. orientační lístek o rozsahu dvou stran (Charles Brabaint: Král spí) Stankovič (úplně) uvádí v Arších č. 36 z roku 1937. Bednářová tuto položku řadí do č. 39. Rozdíl v zařazení do toho či onoho čísla sborníku přitom nelze posoudit, lístky a podobné materiály neuváděli vydavatelé v obsahu; v exempláři v Národní knihovně je tento lístek součástí Archů č. 36. Podstatné ale je, že Stankovičovi tato položka v soupisu nechybí, ani „vůbec“, ani nijak jinak, prostě tam je. Stankovič ji zařadil do části, ve které eviduje tzv. záznamové, orientační a naukové lísky, v podstatě kartotéční lístky, které se zjednodušeně řečeno podobají  kartičkám v autorských a předmětových katalozích. Tato část Stankovičova soupisu shrnuje nespočet odkazů na francouzskou literaturu a kulturu, které J. Bednářové ve své bibliografii nepřipomíná ani neuvádí, proč se lístky rozhodla ponechat stranou (až na výjimky uvedené zde v bodě 10, 11).

Zbývá poslední a tentokrát konečně oprávněná oprava. Lístek s Rachildinou recenzí na knihu Pierra Benoîta Koenigsmark Stankovič ve své bibliografii opravdu nezaznamenává. Bednářové poznámka „Pouze v anotacích. A. Stankovič neuvádí“ (s. 651, pozn. č. 1107) je konečně na místě.

 

Vycházíme-li z toho, že J. Bednářová nepohrdla ani takovými drobnostmi, jako že Stankovič uvedl ve strojopisu nějaký název bez hranatých závorek (které klávesnice psacího stroje roku 1975 neměla), lze usoudit, že jiné nesrovnalosti než výše uvedené nenašla. Její tvrzení o „mnoha nepřesnostech“ Stankovičova soupisu se tedy ve skutečnosti zakládá na jediném případě, což je vůči práci o několika stech stránkách, pořízené v předcomputerovém věku, poněkud groteskní.

Tento exkurs jsem nepodnikala proto, abych Stankovičův soupis obhajovala. Sestavovat bibliografii je nekonečná práce a autorovi této bibliografie k jejímu dokončení nezbyl čas. Každá oprava a doplnění jsou vítány, a pokud nejde o kompletní revizi nepořádné práce, obvykle si je badatelé vyměňují bez stylizačního doprovodu.

Nikdo by nepodroboval tuto část práce J. Bednářové takové pozornosti, kdyby si o ni autorka zdůrazňováním svých zásluh a unižováním práce druhých sama neříkala, kdyby se autorka nápadným gestem – „rozhodla jsem se bibliografii nejprve samostatně sestavit a pak ji teprve konfrontovat s hotovým Stankovičovým soupisem“ – tak okatě nesnažila vyvolat zdání, že její práce je lepší a správnější než ta, která tu již dlouho byla k dispozici. Když už Bednářová Stankovičovu bibliografii z nějakého důvodu nepřevzala, mohla ji opravit mlčky či na „omyly“ upozornit věcně. Naneštěstí pro sebe si zvolila cestu, která zpětně postavila do otázky celý její výkon, a docílila jen nepříjemného otazníku, co by se stalo, kdyby se někdo stejně podrobně zabýval i jejím textem a sebepochvalně prezentovaným stylem. (Pod svazkem o 815 stranách je jako redaktor podepsán Jan Šulc, při výběru obrazového doprovodu pomáhala Lenka Bydžovská, doslov napsal Jiří Pelán a k sestavování bibliografie přispěl Luděk Janda.) Zdá se, že je moudřejší být si mlčky vědom svých kvalit než s průhledným záměrem gestikulovat nad údajnými chybami druhých.

 

(Revolver Revue č. 67/2007)