O světe vypovídají i detaily

(S divadelním režisérem Janem Bornou hovoří Karola Štěpánová)

 

[...]

 

Proč podle vás vůbec chodí lidé do divadla?

Myslím, že pro zážitek vzájemnosti. Alespoň já do divadla chodím právě proto. Líbí se mi, že v divadle dochází k chráněnému setkání, které má svoje pravidla. Je v tom určitý obřad: zhasne se, část lidí je v intimitě, druhá část je velmi připravena a může vzniknout zvláštní zážitek, zážitek setkání. To je pro mě skutečné téma divadelního představení. Za ním jsem vždycky do divadla chodil. Dodnes mě vlastně moc nezajímají příběhy divadelních her. Některé hry mám radši než jiné proto, že umožňují, aby spolu lidé znovu a znovu existovali ve společném čase a prostoru. Pro zážitek vzájemnosti chodím do divadla, a to i na svoje věci. Evokuje se mi tak zážitek ze zkoušení, znovu se setkávám s lidmi, které už dobře znám a těším se na to, jak obmění naši společnou zkušenost a vychutnávám si všechny nuance. Popravdě řečeno, nechodím do divadla za myšlenkami nebo filosofií, ty mě v umění vlastně nezajímají a ve většině produkcí – včetně velkých a slavných – jsou povětšinou mělké.

 

A podle čeho si tedy vybíráte texty, které budete inscenovat?

Právě podle toho, jestli v nich cítím potenci tohoto setkání, a to jak setkání týmu tvůrců, tak společného zážitku herců a diváků. Pro mě je velmi důležité, s kým budu pracovat. Na základě toho hledám věc, na které může vzniknout společný zážitek, v němž budou tito konkrétní lidé zajímavě existovat. Když jsem si přečetl Aškenazyho Vánoční povídku, věděl jsem hned, že Pavel Tesař v ní bude úžasný. Když připravuji kabaret, tak vidím Vondráčka, jak zpívá, a vím, že pro diváky bude zážitek se s ním setkat. Neumím si najít skvělou hru a hledat k ní ideální obsazení. To mě nic nenapadá. Vážím si spousty herců, rád se na ně dívám, ale protože se neznáme, nedokáži najít hru, pro kterou bych je oslovil.

 

Proto si tak často vybíráte texty, které původně nebyly napsány jako divadelní hry?

V tom není předem daný záměr. Rád bych si vybral původní hru. V poslední době jsem hodně dramatizoval, a to je pro mě dřina. Nejsem spisovatel a hrozně se s tím nadřu, byť to tak snad nevypadá. Není pro mě snadné ani první rozhodnutí, co budeme dělat, protože už se vidím, jak dva měsíce sedím na verandě chalupy a nic mě nenapadá. Nakonec to pak řeším tak, že každý den od devíti do dvou píšu, abych se donutil něco vymyslet. Radši bych dělal hry, ale nějak mě příležitosti pro výše zmíněné setkání víc napadají na jiných textech. Není v tom žádná filosofie, jen moje nedostatečnost a mrzí mě to, protože hotové hry se mi vždy inscenovaly moc dobře.

Má neschopnost nacházet pro sebe divadelní hry možná souvisí s tím, že jsem v rozhodujícím období mezi patnáctým a dvacátým rokem nečetl tolik divadelních her. Čtenářské zážitky z té doby ve mně zůstávají silné, ale většinou nejsou spojené s divadelními texty. Dnes přečtu spoustu divadelních her, racionálně vím, že jsou dobré, ale nijak mě nerozněžní nebo nerozruší. Rezonanci cítím například u Mrožka, který je mi blízký. Stává se mi to i u Shakespeara, ale toho dělám jen se studenty. Bojím se, že divadelní provoz mu nesvědčí. Shakespeare je blok, živoucí mindrák, který v divadle máme všichni, a zátěž je tak veliká, že ji neuneseme. Studenti ji ještě nemají, odblokují i mě a hrajeme si. Mám strach, že v divadle bychom začali číst a někdo by mi řekl: „Ale takhle se Shakespeare nedělá.“ A jsem v koncích, protože nevím, jak se „dělá Shakespeare“. Se studenty hledáme společně, pozveme si experty a nakonec na něco přijdeme. Stejně tak jsem jenom se studenty dělal Čechova, a to díky Janě Březinové, která ho pro mě odhalila. Na jevišti mi ho před mnoha lety objevili Leoš Suchařípa a Ivan Rajmont v Ústí, ale já jsem ho nikdy neuměl takhle přečíst. Dokonce jsem si dlouho myslel, že to, co hrají, není původní Čechov, ale nějaká variace na něj.

 

Připravujete se stejně na inscenace pro dospělé a pro děti?

Já to vůbec nerozlišuji. Jenom se snažím, abych vycházel ze zkušeností, které má i dítě. Dělám divadlo tak, aby mi lidi rozuměli, v případě dětí tak, aby mi rozuměli menší lidé. Vzájemnost s dětmi je často mnohem bezprostřednější, i když je taky svázaná mnohými klišé. Především je třeba děti navést na to, že divadlo je hra, zbavit je traumatu z něj. Chodí svázané čím dál víc, podobně jako dospělí na koncert vážné hudby.

 

Chodíte i do jiných divadel než do Dlouhé?

Dřív jsem viděl všechno, co se dalo. Jezdil jsem i na amatérské festivaly a viděl jsem mraky představení. Teď toho vidím málo. Když zkouším nebo připravuji inscenaci, jsem špatný divák, protože stejně myslím jen na to svoje. Ale takové to courání po divadlech mi chybí. Jenomže to je omezené mou špatnou chůzí. Musím mít možnost zaparkovat co nejblíže a večer už bývám hodně unavený a je mi trapné jít do divadla, když cítím, že jsem unavený. Festivaly vůbec nezvládnu. Vidím toho teď mnohem míň, ale to je i určitou životní fází. Myslím si, že spisovatelé taky v určité fázi už nečtou a malíři nechodí na výstavy. Člověk je tak zaujatý svou vlastní tvorbou, že přestane být otevřený vůči cizí. Nejvíc mě v poslední době oslovuje rádio, poslouchám rozhlasové hry. Ani do kina už moc nechodím, a to jsem dřív chodil hodně. Objevil jsem deník z roku 1978 a tehdy jsem viděl 375 filmů za rok. Chodil jsem na dějiny filmu na FAMU a viděl jsem třeba pět filmů za den.

 

[...]

 

(Revolver Revue č. 58/2005)