O spravedlivém Nikolajovi...

Název jak u pohádky, ale pohádka to není. Těžko vůbec najít žánr, ze kterého by se aspoň kousek Nikolaje vyloupl takový, aby něco řekl i ostatním, kteří ho třeba neznali. A vždycky to bude jen kousek, střípek z mozaiky, kterou poskládá redakce zas z jiných střípků. Co vybrat, když se hlavou začne honit veliké množství vzpomínek? Zadání redakce RR to ostatně také napovídá, když mluví o „kolektivním portrétu básníka, kritika, občansky angažované osobnosti a společníka“.

Vzpomínka, která mne inspirovala k názvu, se přihodila dost dávno, byla jsem tehdy u Nikolaje a Olinky na návštěvě na chaloupce. Dlouho do noci jsme seděli s Nikolajem, samozřejmě nad houbami, a přeli se o cosi, týkajícího se VONSu. Při nejlepší vůli si nevybavím o co šlo, ale zato si živě vzpomínám, že nikoliv poprvé jsme umanutě každý trvali na svém. Notně po půlnoci, Olinka už spala, nebyl nikdo, kdo by tu nekonečnou při, která zvolna přerůstala v neřešitelný konflikt, ukončil. Zničehonic to udělal Nikolaj, když moudře pravil: „Víš co, Jarmilko, necháme toho. Já ustoupím. Jednak jsi u nás host, jednak jsi starší expert přes spravedlnost...“ Mohli jsme se oba uvolněně zasmát a jít konečně spát. Nikolaj totiž moc dobře věděl, že si těch dvanácti mladších expertů přes spravedlnost, kteří vstoupili do VONSu až ve chvíli, kdy většina nás původních seděla v kriminále, velice vážím. Tu vzpomínku mám ráda i proto, jak v ní Nikolaj umí ironizovat co dělá s naprostou samozřejmostí, ale ostýchá se to označit velkými slovy. Být označen za společensky angažovanou osobnost, asi by se poněkud ošíval. Jinak ale ostych neměl rád. Jednou mě málem seřval, když jsem se styděla za to, že se mi chce brečet, ještě ke všemu nad nějakou banalitou. Dostalo se mi důrazného vysvětlení, že nic není banalita a že slzy jsou normální a jsem mu zato, že se dnes nestydím za dojetí, velice vděčná. Jen se bojím, že mi časem začne obrázek Nikolaje, kterému tečou slzy proudem, ale plamenně něco hájí, podstatně chybět. Stejně jako ten Nikolaj neuvěřitelně rozjásaný nad podivnou, deformovanou houbou, kterou asi hodinu třímal v ruce a radostně každému oznamoval jaká je to nádherná zrůda... Nebo Nikolaj, který z lesa, kam vůbec nebylo kvůli vzteklině radno chodit, přináší pod košilí zmírající koťátko, aby dostalo šanci přežít, vzteklina sem, vzteklina tam... Mám dojem, že našemu rozhořčenému zděšení, co nám to přináší do chaloupky, tehdy vůbec nerozuměl. Některé věci byly prostě podstatnější. Stejně jako když jsme se jen my dva zastali osoby, ostatními podezírané, dle nás bez důkazů. I když se po mnoha letech ukázalo, že pravdu měli všichni ostatní, shodli jsme se, že jinak tehdy postupovat prostě nešlo.

Většina mých nejživějších vzpomínek je z doby dávno minulé, snad že to byla první zkušenost s ním? Určitě to není tím, že by mi byl Nikolaj topič nebo domovník bližší, nebo že jsme se prostě vídali tehdy častěji, než když začal pracovat v hradní knihovně nebo když se z něj stal nelítostný kritik. Zůstal vlastně pořád stejný(i když se mi někdy zdálo, že dřív byl šťastnější), ať seděl v úctyhodné hradní knihovně, nebo nešikovně (i když s vlastním nenapodobitelným stylem) zametal chodník před Kravínem, zasviněný ani ne tak opilci, jako stále opadávajícími akáty. Viděla jsem to jen jednou z tramvaje, ale na tu jeho soustředěnou sveřepost nezapomenu. Myslím, že i vše ostatní dělal podobně - s veškerým nasazením a jak nejlíp uměl. Pokud uměl... Umím si představit, jak se rozhořčeně brání výtkám ředitele hotelu, kde měl topit, a jehož hosté mrzli. Prý jen řekl: „Naučili mě pouze na letní provoz...“ Jistě měl pravdu.

Když asi rok před smrtí slavil své kulaté narozeniny v dnes už neexistující Paměti, byla zrovna strašlivá vedra a celá nevětratelná sklepní Paměť se změnila v učiněnou prádelnu.Nepřekvapilo mě, že tam potkávám především lidi z těch dávných dob, z těch pozdějších asi někteří tou Prádelnou Paměti neprošli... Jejich chyba. Přibalila jsem mu tehdy do „seniorského“ balíčku dárků taky jojo, hračku mého dětství, kterou jsem ke své radosti zrovna někde náhodně potkala. Snad v naději, že si už Nikolaj bude mít čas taky trochu hrát. A s trochou zlomyslnosti, jak si s tím ten nešika asi poradí. Nejspíš to bylo i nechtěně symbolické... jednou nahoře jednou dole. Netušila jsem, že to je zrovna to dole... Když pak byl už moc nemocný, netroufla jsem se zeptat, jestli to někdy zkusil. Stejně mu už ten nespravedlivý osud nedopřál čas si hrát. Jojo, Nikolaji...

Aby to nebyla tak docela pohádka o spravedlivém... vzpomněla jsem si na jednu příhodu, kdy jsem ho přistihla, když ne při nespravedlnosti, tak aspoň při zlomyslnosti. V dobách, kdy jsme na to ještě všichni měli čas, sedávali jsme občas v létě u Stankovičů na zahrádce pod Karlovým mostem. Pro pivo se chodilo s nevelkým džbánem přes Kampu k Měšťánkům. Nikolaj vždycky pečlivě naplnil džbán studenou vodou, i když to znamenalo vyjít ze zahrádky nahoru do bytu, a před hospodou na náměstí pak postupně zaléval stromy, které tam v tom vedru uprostřed dláždění skomíraly. Když jsme tu cestu spolu absolvovali asi počtvrté, všimla jsem si, že naprosto systematicky vynechává jeden ze stromů. Překvapivé u člověka, o němž jsem věděla, jak je šťastný v lese. Zeptala jsem se co zeje to za spravedlnost? A Nikolaj se na mě nejdřív jen nechápavě podíval, pak ukázal do koruny stromu a naléhavě pravil: „Ale vždyť je to AKÁT!!! Copak ty furt nedostáváš za ty nezametený chodníky pokuty? Pořád to opadává...“

Jak se většina Nikolajových výroků postupně stala axiomy, řídím se i tím, že na „Vinohradech jde o to neztrácet výšku" a chodím domů různými uličkami, často taky Mánesovou. Napodzim tam najednou vzala za své většina krásných stromů, především sakur mého vzrůstu, ze kterých jsem si sice s výčitkami svědomí, ale přesto občas utrhla větvičku, protože už v lednu kvetla drobnými kvítky. Nemilosrdně je pokáceli podle klíče, kterému jsem nerozuměla. Zasadili jakási holátka, která dokonce vrčícím přístrojem pravidelně zalévají. Přesto obrazila lístky a prvními květy teprve před pár dny. Nikolaji, všechno jsou to AKÁTY!!!

 

(2002)