O polepšeném policajtovi

Nevím, zda se už  někdo pokoušel přeložit do češtiny název amerického kresleného seriálu Care Bears, který je na rozdíl od Gumídků (Gummi Bears; oba seriály vznikly počátkem osmdesátých let) u nás téměř neznámý. Myslím, že by chlupaťoučkým a culícím se stvořeníčkům hrajícím všemi barvami duhy, kteří na obláčkovém autíčku přispěchají na pomoc vždy, když je na Zemi někdo smutný, a povzbudí ho pozitivní energií prýštící z jejich napapaných bříšek, slušelo jméno méďulkové. Jejich hlavním protivníkem je klasický typ šíleného vynálezce, profesor Láskymráz (Coldheart), který v šedivém obleku a s nehybně chladným pohledem sleduje méďulky obřím dalekohledem ve snaze nalézt a prolomit slabá místa jejich nebeské obrany, aby pak dalekonosným ledovým kanónem mohl na Zemi zmrazit všechny vřelé a ušlechtilé city. Méďulkové si s Láskymrázem naštěstí vždycky nějak poradí; v klíčové epizodě ho vezmou mezi sebe na party a názorně mu předvedou, oč je přátelský zájem o druhé vyjádřený tancem, zpěvem a korektně decentním mazlením cennější než osamělá nevraživost stárnoucího zatvrzelce.

Co nám to připomíná? Směrem do minulosti samozřejmě Dickensovu Vánoční koledu, v níž trojí zjevení ducha Vánoc obměkčí srdce necitelného skrblíka Scroogeho, který – díky kouzlu sám neviděn – smí s rostoucím ohromením sledovat láskyplnou družností naplněné životy lidí, jimiž dosud opovrhoval. Směrem do přítomnosti německý film Životy těch druhých (Das Leben der Anderen, 2006), který již posbíral pěknou řádku ocenění včetně nominace na Oscara v kategorii neanglicky mluvený film. Sklidil ovšem i bezpočet uznalých až nadšených recenzí. Scenáristu a režiséra Floriana Henckel-Donnersmarcka ( nar. 1973) kritici v první řadě chválí za to, že dosáhl viditelného úspěchu ve věku, kdy jiní filmoví tvůrci stojí teprve na počátku kariéry, a také za to, že natočil film o osmdesátých letech v NDR, tedy o tématu, o němž si coby chlapec žijící v západní části rozděleného státu nemohl vytvořit názor na základě vlastních zkušeností. O zvláštnostech života za železnou oponou se sice mohl leccos dozvědět z televize, je ale pravděpodobné, že v dětském věku dával přednost méně náročným programům. O tom, zda k nim patřil zmíněný seriál, ve Spolkové republice vysílaný pod názvem Die Glücksbärchis, se režisér pokud vím v žádném rozhovoru nezmiňuje.

Úloha hlavní postavy, oficíra východoněmecké Stasi Gerda Wiesnera, v melodramatické zápletce filmu odpovídá roli Scroogeho či Láskymráze. Samotářský, šedivý a chladně neosobní oficír tu nahlíží do barvitých a emocemi naplněných osudů a mezilidských vztahů; namísto kouzel či nebeského dalekohledu mu to umožňuje aparatura odposlouchávacího zařízení. Sledovaná skupinka přátel je sympaticky méďulkovská svou vzájemnou solidaritou, ve vší slušnosti projevovanou něhou a odzbrojující naivitou (nejfotogeničtější z nich, úspěšný dramatik Georg Dreyman, věří nejenom tomu, že východoněmecký režim je v zásadě spravedlivý, ale také, že v jeho bytě žádné odposlouchávací zařízení prostě být nemůže).

 

[...]

 

(Revolver Revue č. 66/2007)