Nožík

Jedné soboty uprostřed toho posledního léta bez konce, než se Nathanovi rodiče rozešli a než byl z povrchu zemského navždy vymazán baseballový tým Washington Senators, vypravila se rodina Shapirových k moři do Nags Head v Severní Karolíně a Nathanovi se tam povedl, i když to vůbec neměl v úmyslu, jeden parádní kousek. Po dálnici I 95 projeli celou Virginií, až se dostali do rekreační osady U Volavky; byl to vlastně jen nepravidelný ovál složený z bungalovů, natřených jak Atlantik na zeleno a na bílo. Správce tam dělal přívětivý, neskutečně tlustý starý pán jménem plukovník Larue; kouřil doutníky s třešňovou vůní a na požádání si s dětmi klidně zahrál na vybíjenou. Na plevelem zarostlém plácku za jeho kanceláří stál starý červenobílý automat na coca-colu, láhve z něj vypadávaly skleněnými dvířky, které při otevření vždycky zavzdychaly, a Nathanovi to všechno připomínalo newyorský Automat, kam ho jednou vzala babička na jídlo. Pohled na ten oprýskaný automat na nápoje i na celou osadu - stejně jako tehdy pohled na tu jídelnu v New Yorku - naplňoval Nathana šťastným smutkem, nebo spíš smutným štěstím; už ve svých deseti letech byl dost starý na to, aby měl vyvinutý smysl pro nostalgii.

V každé chatce bylo nějaké to dítě - s nejrůznějšími kyblíčky, lopatičkami, plovacími kruhy, autíčky s korbami a házecími věcičkami - a Nathanův mladší bráška Ricky se k Nathanově velké závisti hned skamarádil s jednou pirátskou partou kluků, co měli vodní pistolky, v jednom kuse dělali zvuky, jako když někdo prdí, a roztržitě se chichotali, když jejich maminky náhodou použily určité běžné slovo, jako třeba „párek v rohlíku" nebo „guma". Shapirovi jezdili k moři každé léto; stejně jako celé roky předtím i na začátku téhle dovolené vycházel Nathan s bráškou mnohem líp než za normálních okolností, maminka si hned z horka uhnala vyrážku a tatínek sebou praštil na sluníčko, celý bílý, ležel tam bez hnutí jako nějaká socha, a když šel prvně do vody, zapomněl si sundat hodinky. Nathan si přivezl hromadu knížek s Jamesem Bondem a spoustu pastelek, měli s sebou i společenské hry - s tatínkem se už v partii stolní baseballové hry Strat-O-Matic propracovali do finálových bojů - a krabici müsli tyčinek; každý večer chodili na jídlo do restaurace. Ale když byli přesně v půlce pomalého, oslňujícího týdne - a dál už se ani dostat neměli -, objevil v sobě Nathan dosud nepoznanou touhu: chtělo se mu domů.

Ve středu ráno vstal hodně brzo, došel si do kuchyňky, podlaha tam byla lepkavá a stolek rozviklaný, a vybral si z krabice poslední tyčinku, která stála za to; Rickymu nechal jenom ty nanicovaté, nakyslé druhy s vědeckými názvy - ty, co mají rádi dědeček s babičkou. Když se začal ládovat, zaslechl z velké ložnice přes chodbičku ten nezaměnitelný a čím dál víc povědomý zvuk: tatínek zahrnuje maminku kopou nadávek a posměšků. Kupodivu to znělo jemně a úpěnlivě. Poslední dobou se vůbec zdálo, že doktoru Shapirovi připravuje jeho rodina svými skutky a rozhovory samá zklamání. To mu pak pokaždé jeho levá ruka vylítla a připlácla se na smutné a rozhněvané čelo s takovou silou, že měl Nathan pocit, jako by slyšel, jak tatínkovi praská o lebku snubní prstýnek. Když spolu včera s tatínkem hráli stolní baseball - Nathanův tým Baltimore Bonfires proti tatínkovým Brooklyn Eagles -, vedlo každé Nathanovo rozhodnutí ke katastrofě a všechna jeho nepovedená střídání či naivní pokusy o kradení met rozebral tatínek řádně tím novým sarkastickým tónem plným zoufalství, takže Nathan strávil zbytek odpoledne omlouváním a nakonec i v slzách.  že měl Nathan pocit, jako by slyšel, jak tatínkovi praská o lebku snubní prstýnek. Teď proto čekal na maminčin hlas, na projev ukřivděné pýchy.

Bouchly dveře od ložnice a paní Shapirová přišla do kuchyně. Na sobě měla župan a rozčileně, nevyspale se usmívala.

„Dobré jitro, zlato," pozdravila. Postavila vodu na vařič, pak si udělala instantní kávu a přitom si pro sebe pořád něco mumlala. Lžička jí v hrnečku vesele zacinkala.

„Kam jdeš, mami?" zeptal se Nathan. Maminka si vzala kafe a zamířila k zatahovacím dveřím, které vedly z kuchyně ven na pláž.

„Papa, zlato," zazpívala.

„Mami!" zavolal Nathan. Vstal od stolu, plný absurdního strachu, že maminka odchází nadobro, když vypadá tak spokojeně. Za pár vteřin ji uslyšel, jak si píská; šel ke dveřím a přitiskl obličej na drátěnou výplň okna. Maminka pískala nahlas a melodicky, jak ve filmu od Disneyho; jako nějaký Skot, co si vykračuje po zelené louce v zářivém kiltu. Pochodovala rázně po pláži, přes trsy trávy kolem zchátralého plotu z drátů a latí, a přitom upíjela kafe z velkého bílého hrnku a energicky si pohvizdovala do větru; zrzavé vlasy jí vlály kolem hlavy a třepotaly se jak vzdorující korouhev. Sledoval ji, jak se dívá na východ slunce - začínal krásný, svěží den -, a nepřestal ji sledovat ani poté, co odložila hrnek na zem, sundala si župan a jen v plavkách se pustila do dlouhé série cviků jógy - své nejnovější zábavy -, jako by úplně sama hrála hru na sochy. Brzy se Nathan do pozorování své pohledné, pískající matky, zmítající se tu na zemi.

„Co to zas dělá?" pronesl doktor Shapiro.

„No jo," řekl Nathan, vzápětí zrudl a prudce se otočil k tatínkovi; ten měl na sobě pyžamo a upřeně zíral na paní Shapirovou. Nazlobeně a napjatě se usmíval, ale v očích měl stejně sklíčený, překvapený, zrazený výraz, jako když nedávno Nathan vystřídal Johnyho Saina, neúspěšného nadhazovače, jenže jeho náhradník, Enos Slaughter, hned nato zaznamenal ještě nižší úspěšnost nadhozů. Na světě byly stovky novot, o které se Nathanova maminka zajímala - bonsaje, indiánský kmen Zuniů, jóga, obchodování s nemovitostmi -, ale navzdory tomu, že doktor Shapiro byl vždycky velmi chápavý, štědrý a vstřícný člověk (to Nathan jednou zaslechl říkat maminku do telefonu jedné kamarádce) a přestože jí ochotně pomáhal shánět potřebné návody, pomůcky a velikánské knížky plné barevných fotek, poslední dobou se zdálo, že na něj každá její nová záliba dopadá jako drtivý úder: chybný krok, zbloudění z cesty.

„Co to zas dělá?" zopakoval znova a zavrtěl velkou, vousatou hlavou.

„Říká přece, že ti to udělá dobře," odpověděl Nathan.

Tatínek se na syna posmutněle usmál a poplácal ho lehce po hlavě. Pak se otočil, vydal se k ledničce a přitom si rovnal kabátek od pyžama. To mělo vzorek s modrým proužkem a rudými čtverečky - Nathan si vždycky představoval, že takhle nějak muselo vypadat pyžamo, které si na sebe navlíkl ten nemotorný, k záhubě odsouzený slon ze slavného vtipu Groucha Marxe.

 

O něco později dopoledne, když si na pláž chystali chleby s vaječnou pomazánkou, pohádali se doktor Shapiro s paní Shapirovou už popáté od začátku dovolené. Ve výbavě kuchyňky byl nůž - malý nůž cizí výroby, zářící novotou -, a paní Shapirová ho velice obdivovala. Když s ním teď krájela na malé podkůvky celer, začala ho zase chválit. „Tohle je tak prima nožík," libovala si. „Tak proč si ho prostě nevezmeš?" zeptal se doktor Shapiro. Vzduch v kuchyni se zničehonic naplnil štiplavým, karamelovým dýmem a doktor Shapiro vyskočil a vypojil toaster ze zásuvky.

„To by ale byla krádež," řekla Nathanova maminka a vůbec ji nezajímalo, že její manžel poplašeně poskakuje a že jim hoří oběd. „My tenhle nůž brát nebudeme, Martine." „Dej mi ho." Doktor Shapiro natáhl ruku dlaní vzhůru.

„Tebe já už nenechám, aby - abys mi - ještě jednou udělal ostudu!" vykřikla maminka. Napřed jako by bojovala sama se sebou a snažila se započatou větu nedokončit, ale pak se obrátila, postavila se k němu tváří v tvář a prudce to ze sebe vychrlila. Po tomhle výbuchu se oba dospělí se simultánností téměř komickou podívali na syny. Nathan neměl nejmenší ponětí, o čem to maminka vlastně mluví.

„Taťko, nekraď," zaprosil Ricky.

„Já jsem akorát chtěl dostat ven ty zbytky topinky," řekl tatínek. Díval se zas na maminku. „Do prdele práce." Otočil se a vyšel z kuchyně.

Maminka topinku vyndala, bílé klouby prstů sevřené kolem rukojeti nože, a začala do dřezu oškrabávat připáleniny z toasteru. Protože jejich tatínek řekl „do prdele", přimhouřil Ricky obočí a zaculil se na Nathana. Jak bouchly dveře, vyskočil Nathan od rozskřípaného kuchyňského stolu, jako by zjistil, že mu po noze leze nějaký hmyz.

„Zabij to!" zakřičel Ricky. „Co je to?"

„Co to je?" lekla se i maminka. Dívala se Nathanovi po celém těle, ruku napřaženou k plácnutí.

„Ale nic," řekl Nathan. Sundal si brýle. „Jdu se projít."

Když došel až k vodě, otočil se na osadu. V celé rekreační oblasti Nags Head tehdy stálo jenom pár hotelů a žádné obytné domy a Nathanovi se zdálo, že jejich maličký prstenec chatek stojí jako Stonehenge sám uprostřed obrovské pustiny. Pustil se po pláži dál, pozoroval přitom své šlápoty a následoval písmo, které po sobě v písku zanechali ptáci, po nichž se osada jmenovala. Minul hrad z písku, pak klackem nakreslené srdce, v němž byla jména Jimmy a Beth. Tu a tam zapadl patami hluboko do písku; všiml si, jak divné tím za sebou nechává stopy: párek širokánských jamek. Přišel na to, že může chodit výhradně po patách, a z jeho stop se staly dvě linie velikých prohlubní. Když dělal jen krátké kroky, vypadalo to, jako by sem na pobřeží přišla lovit nějaká obluda - nějaký pták s párem protéz.

Takhle si kráčel pořádný kus cesty, koukal si na nohy a málem na rodičovskou hádku zapomněl. Když ho však už chůze na patách omrzela a obrátil si to nazpátek, zjistil, že se tatínek s maminkou taky rozhodli vyrazit na procházku a že se k němu blíží - teď se chytli za ruce a propletli prsty, teď se pustili a zase se chytli. Nathan k nim přiběhl a oni se rozestoupili, aby mohl jít mezi nimi. Šli všichni tři po ---[ end of page 6 ]--- pláži, tu a tam se shýbli pro nějakou tu mušličku, omleté sklíčko, mrtvého kraba či mořskou řasu a vůbec pro spoustu barevných a páchnoucích věcí, kterých si Nathan předtím nějak nepovšiml. Zpočátku jásali rodiče při každém objevu spolu s ním a tatínek bral všechny pruhované mušličky do dlaní, aby se nerozbily, až jich bylo přes dvacet a zvonily jako drobné. Ale po chvíli jako by ztratili zájem a Nathan si uvědomil, že se šourá pár metrů před nimi a shýbá se sám; pokusil se tedy aspoň odposlechnout něco z jejich sobeckého, nesrozumitelného rozhovoru a přitom si celý otrávený nabral botu plnou písku.

„To už nikdy," řekla nakonec maminka.

Doktor Shapiro nechal všecky mušle spadnout na zem. Zamnul si dlaně a pak se na ně upřeně podíval, jako by se probouzel ze sna, v němž se zrovna zmocnil zlatého pokladu. Nathan se narovnal tak rychle, až se mu zamotala hlava, zakřičel a ukázal prstem na mušličkami posetý písek pod jejich nohama. „Koukněte na ty divný stopy!"

Všichni se podívali.

Disputace o povaze stvoření, které tady bez prstů na nohou prošlo přes pláž, trvala pěkných pár minut. Přestože měl Nathan zprvu radost, zanedlouho si pro tu lehkost, s níž doběhl své rodiče, začal připadat trapně a ze záhadných důvodů i vystrašeně. Jeho podvod byl málem odhalen, když sem přiběhl Ricky, v ruce dlouhatánský klacek, na tváři a obou rukách zmalovaný fixy až hanba, aby zjistil, co se děje. Hned se taky zvrátil na paty; kdyby ho Nathan nechytil za loket a neodtáhl ho stranou, byl by tak udělal pár kroků.

„Proč máš prosimtě na ksichtě psa?" zeptal se klučiny Nathan.

„To je jaguár," odpověděl Ricky.

Nathan se k bráškovi naklonil a pošeptal mu do ucha: „Zkoušim mamku s taťkou podfouknout."

„Bezva," Ricky na to.

„Oni si myslí, že tady byla nějaká obluda."

Ricky Nathana odstrčil a zadíval se zkoumavě na maminku s tatínkem; ti se spolu zas o něčem dohadovali, nenápadně, jako by nechtěli syny poplašit. „To přece není možný," prohlásil tatínek.

Pod neumělým rádobytetováním byl Ricky opálený, slepené, zacuchané vlasy mu trčely do všech stran, jak si je po koupání v moři nemyl, a když teď upřeně pozoroval rodiče, třímal svůj tenoučký klacek jako oštěp. „Ty jsou ale pitomý," rozhodl kategoricky.

Doktor Shapiro přišel blíž, záhadným stopám se úzkostlivě vyhnul, a klekl si ke svým synům. V obličeji byl celý rudý, ale ne od slunce, a jako by mu dělalo potíže podívat se na chlapce zpříma. Nathan se rozbrečel, ještě než tatínek vůbec promluvil.

„Hele, kluci," začal tatínek. Uhnul pohledem, pak se obrátil zpátky a kousl se do rtu. „Asi budeme bohužel muset - moc mě to mrzí. Pojedem domů. Maminka a já - není nám nejlíp. Nějak nám není dobře."

„Nechci! Já nechci! To Nathan!" rozeštkal se Ricky, položil oštěp a vrhl se tatínkovi do náručí. „Já to nebyl. Ať si jede domů on."

Nathan sebral všechnu svou kuráž a odhodlal se k přiznání, že ta divná řada stop nestvůrného zvířete patřila ve skutečnosti jemu: „To já za to můžu."

„Ale ne!" naráz vykřikli oba rodiče, že ho to až vylekalo. Maminka přiskočila a padla na kolena, a spolu s tatínkem vzali Nathana taky do náručí a uklidňovali ho, že on za to vůbec, ale vůbec nemůže, a hladili ho po hlavě, jako by udělal něco, za co ho mají moc rádi.

 

Když se vrátili z večeře, vydali se všichni kromě Nathana na poslední smutnou promenádu po pobřeží. Ricky ještě v restauraci škemral, aby zůstali aspoň do konce týdne - vždyť ani neviděli Rodné místo aviatiky, památník v Kitty Hawk. Kvůli Rickymu se pokusil rodiče přesvědčit i Nathan, ale nešlo mu to od srdce - tolik se mu samotnému chtělo domů -, a nakonec v té námořnické restauraci plné mosazi a lodních lan žvýkali jídlo všichni čtyři v slzách, dokonce i doktor Shapiro.

Měli odjet ještě téhož večera. Teď tu všichni stáli u skleněných zatahovacích dveří, maminka s tatínkem se snažili skrýt ustarané a netrpělivé pohledy a Nathanovi došlo, že mají pocit viny, že ho tu v chatce nechávají takhle samotného.

„Já si sbalím věci," vysvětlil jim. „Jen jděte." Když viděl, jak se k němu rodiče s povzdechem obrátili zády a uposlechli jeho malý rozkaz, sevřel se mu na chvilinku žaludek rozzlobenou, utajenou, škodolibou radostí. A najednou stál v kuchyňce zas docela sám, toho dne už podruhé, úpěnlivě si přál, aby se býval taky vydal podívat se na oceán, a trochu zmateně nenáviděl rodiče za to, že ho tu nechali. Pak se vydal do pokoje, v němž s Rickym bydleli. Tam to - za soumraku, který se v oranžových záblescích snášel skrz otevřené okno - vypadalo, že změť povlečení a prádla, rozházené hračky a knížky, vršek rozbitého prádelníku i čela ---[ end of page 9 ]--- postelí pokrývá tenká vrstva zářícího písku, jako by se pokojem prohnala přílivová vlna a zase ustoupila; po celém pokoji se válely poházené mušličky, které kluci našli na pláži. Poté, co do kufru vysypal z krabice od bot všechny své baseballové kartičky, začal Nathan kroužit po pokoji a pečlivými pohyby třesoucích se dlaní všechny mušle shrabal. Pak odnesl krabici zpátky do kuchyňky, sebral pár zbloudilých střípků mléčného a lahvově zeleného skla z pláže, co ležely na hromádce vedle elektrického otvírače na konzervy, a k nim přidal ještě duté, růžové krabí klepeto, do nějž Ricky zastrčil pastelku. Když si všiml nožíku na odkapávači vedle dřezu, zaváhal jen na vteřinu, než jej taky hodil do krabice; nožík si tam plul, bez pohybu, jako vycpaný žralok v muzeální expozici podmořského života. Nathan se sípavě zasmál. S přesností vzpomínky viděl dopředu, jak mu to bude maminka vyčítat, jak mu bude tatínek rozzuřeně nadávat; trpce se pro sebe zasmál a viděl dopředu, vzpomínal a bláhově si začínal schraňovat všechny ty nesnáze, za které ve své všeobjímající představivosti mohl a vždycky moci bude.

(Revolver Revue č. 51/2003, přel. Petr Onufer)