Neřikám nic

De omnibus dubitandum est! (Descartes)

 

Svůj úsudek na určitou sociální (či asociální) kategorii zpravidla buď podřizujeme naší osobní zkušenosti, anebo jej, pakliže nám vlastní zkušenost v tomto ohledu schází, jednoduše přejímáme jako názor obecně vžitý. Třebaže každé apriorní stanovisko zavání jistou předpojatostí, názor většiny přesto stále zůstává pro řadu lidí bezesporu zárukou jakési pochybné objektivity. Zjednodušování jakéhokoli druhu je však již samo o sobě jaksi výrazně zavádějící, neboť od základu pošetile popírá veškerou nádheru složitosti života. Přesvědčíme-li se pak někdy o scestnosti zevšeobecňování na vlastní kůži, cítíme se v takové chvíli od života nutně nějakým způsobem ošizeni. Symptom zpronevěry konvenčním představám – i tak by se to dalo koneckonců nazvat...

 

 

Aniž byl Viky sám o sobě bůhvíjak vytáhlý, přesto ve skutečnosti takovým dojmem rozhodně působil. Podobný mladík s černou neupravenou kšticí a nosem, jenž už si svůj krapet orlí tvar odnesl nejspíše coby následek některé z mnoha pouličních bitek, v řadě lidí bezpochyby vzbuzoval dojem jakéhosi živoucího důkazu, že od jistého věku si za svou podobu může každý sám. Čím větší má totiž na ulici člověk nepoměr mezi vlastní fyzickou konstitucí a nepravostí svých úmyslů, o to nesousměrnější mívá pak jeho tvář podobu. Zkrátka řečeno česky – pokud nejsi frajere fuckt nařáchlej, tak vo co víc vobkladů uděláš, vo to pocuchanější fasádu si už holt s sebou nadosmrti poneseš!

Soudě tedy dle jeho vzhledu – v porovnání se svým okolím zase tak velký levák Viky přeci jenom nebyl. Každá asociální komunita si ovšem žádá své. Ta Vikyho si kupříkladu potrpěla na nekalé vystupování a zejména pak na určitý zjev – feťácký svět vám totiž zřídkakdy promine povinnost vypadat jako ti druzí. Ba přímo pase po tom, abyste navždy splynuli s heroinovým davem a to takovou měrou, že už vás od jeho sépiové šedi bude sotva jen možno rozlišit. Kulantně bychom to nejspíš nazvali vynucené mimikry. Jedním z takových heráckých mimikrů, jež Viky používal, byla jeho vyzáblost, díky níž na něm všechno oblečení jaksepatří plandalo – uvážíte-li nadto, že ke všemu ještě kedry zásadně chodí ve skejťáckým, pak takovej narkoš Vikyho ražení vypadá jako dost přehnanej skejťák – zkrátka lehce vychytaná karikaturka typu skejťácký hadry na věšáku. K tomuto žánru feťáckého folkloru však také náleží zpravidla přinejmenším jemně zanedbaný vzhled, ne-li rovnou vzhled notně umorousaný, z čehož nutně plyne, že k takovému kedrokroji neodmyslitelně patří i osobitý druh patiny, jehož dosáhnete jedině tehdy, budete-li se ve svém oblečení dostatečně dlouho povalovat někde ve sklepích či v lepším případě někde po squatech. Inu, jak to tak vypadá – věru to není hračka vyhlížet jako ten náš Viky, není-liž pravda? Ale abyste byli v obraze, jen pro vaši informaci: Viky se ve skutečnosti nejmenuje ani Viktor, ani nijak podobně. Před tím než o ni přišel, stávalo v jeho ošumělé prošlé občance, že jeho křestní jméno je prostě Dalibor.

 

Nouze prý naučila Dalibora housti – alespoň tak nám to praví jedno staročeské rčení.

 

Nuže vězte, že náš milý Viky tento aforismus poněkud vylepšil – podle něj V pověsti nouze naučila Dalibora údajně jen housti, zatímco v reálu ho přinutila rovnou čórovat! Bystrý kluk – ten Dalibor – co říkáte? Ostatně už jste sami na vlastní oči někdy viděli čórkaře, který by bystrost postrádal? Jistě, bezesporu, ovšem výhradně na místech, kde se bájný Dalibor housti dle legendy naučil. Namísto toho se však náš Dalibor obdobným místům až doposud šikovně vyhýbal a prozatím zhola nic nenasvědčuje o opaku.

 

Nu jen se podívejme – housti – takovýmto eufemismem tedy přezdíval náš milý bystrý Viky-Dalibor svojí vpravdě nebohulibé činnosti.

 

Nutno dodat, že to bychom mu krapet zakřivdili – on houslil totiž zcela výjimečně; obyčejně pouze za předpokladu, že si to vyžádal momentální stav nesnesitelné krize, anebo že si to přál některý z jeho chábrů, přesněji situace vzniklá chábrováním – on sám obvykle sháněl škváru na drab prodejem levot cizincům. A v tom je, z hlediska pouliční morálky, přeci jenom nepatrná nuance.

 

Situace, k níž se zvolna prokousáváme, jednoho z takových chábrů – konkrétně Čáru Kapsáře – právě zahrnovala. Krom toho obnášela rovněž k prasknutí přeplněný interiér tramvaje (a la 60's), neustále řinčící na bezohledné řidiče kdesi v té sluncem zarosené špičce, motající se donekonečna venku cik-cak; dusivé výpary poledního návalu, mísící se s pachem okousaného plastu držadel změklých nesnesitelným letním horkem; ...; nervy – ale jaký nervy! – a to přitom dělá náš Viky Čárovi jenom zeď; Vikyho studený pot – způsobený ovšem daleko spíše než vynervováním důvodem mnohem prozaičtějším: absťákem; bolavá záda zebou potem; sem-tam, divže se nechvějou; kap – skane krůpějka potu na Vikyho skráni; ...; na Čárovi by sotva někdo něco poznal – sám Viky začíná pochybovat, že ten frajer do něčeho šel; – ??????? –; tramvaj se dává s hřmotem pomaloučku do pohybu, až konečně přistává u ostrůvku; – !!!!!!! –; Čára bez oka mrknutí padá sebejistě ven; – ???...!!! –; :–)) ten frajer je fuckt borec – ušklíbne se uznale Viky, a žene se s úlevou nenápadně za ním.

 

? Tak co, cos tam čap, tyv? – pokusí se Viky o úsměv, celý rozechvělý samým absťákem. Čára předstírající, že nic neslyšel, dál tiše a spokojeně probírá jednou rukou kabelku, zatímco v druhé už třímá funglovej mobil. Se sotva srozumitelným citoslovcem pozvedne významně obočí, a vytahuje odtamtud šrajtofli. Otevře ji, aby zjistil kolik to hodilo, ale mlčí dál.

Ty píčo, seš hluchej, né?! – zanaléhá znovu Viky, tentokrát netrpělivě, a už o poznání výhružněji.

!!!??? – cukne sebou kapku vyděšeně Čára, jako by na omluvu, a spustí: Jo soráč! Ty krávo, sleduj! Nane lóve, akorát panšel! Věřil bys, more, že ta kunda neměla jinak žádnej cash? –

Viky jen nasupeně procedí:

Ty píčo, to teď neřeš! Teď trachtíme vokamžitě pro kálo! Co tam měla nebo ne, to pořešíme pak! More, afhet! – zavelí Viky, nesmlouvavě stáhne Čárou zrovna ukořistěný mobil, a už na něm vytáčí číslo dealera...

 

V lehce stroboskopickém přítmí pomatené sklepní zářivky oba junkees zuřivě hledají každý sám nějakou tu rozumnou žílu, která by jim ještě byla svolná dát. Kundy Nedávalky jsou to, mezi námi, ty použitý žíly heráka – to mi věřte! A tak ještě drahnější chvíli potrvá, než si Viky konečně v podřepu zaškrtí levou paži těsně v podpaždí orvaným koženým řemenem, pak nahmatá zduřelou brachiálu, naaspiruje, a z posledních sil se nastřelí. Úlevou krapet zavrávorá a zastřeně hlesne:

Todleto sem more fuckt potřeboval. – pak, opíraje se o zeď, nechá jako nějaký hadrový paňáca slastně sesout svoje bezvládné údy na zem a nepřítomně sleduje obdobně si ulevujícího Čáru. Ten z rozvalin té zpustlé rozkoše pronese polohlasně do éteru:

? Frajer dává za pančšel láčes, to musíš vo uznat! Kerej dealer by ti more dal za pěéťo tolik co von? –

? Tyv, Neřikám Nic! – opáčí mu na to Viky s okázalou nezaujatostí – málem jakoby jakékoli navázání komunikace doslova hrozilo zaplašit onen libový nájezd, co si teď právě každým coulem očividně užíval. ;–))))

 

Oba pozvolna sbírají své vercajky ze zašlé podlahy. Co nevidět opustí spolu s tímto sklepem i onu tolik opojnou, a přece tak pomíjivou malátnost. Své smutné sakypaky sklízejí jaksi mechanicky strojově, aniž na sebe, byť i jen kradmo, pohlédnou – dočista jak dva nachlup seřízené automaty. Přibližně stejně pokročilá závislost spolu se spravedlivě podělenou dávkou drogy v nich totiž dohromady spouštěla jakýsi hodinově přesný mechanismus, řídící vzájemné, navlas shodné načasování jejich vnitřních impulsů.

Tak Čáro, kápni božskou. Kolikže bylo v tý kešeni? Wo kolix ?mě tyv vojebal, có? – rejpavě spustil Viky.

Helé more fuckt jen ten pančšel a ta vyklápěčka. Čéče more ?přísámbů vo! Temeraf! – chrlil ze sebe až příliš přesvědčivě Čára, načež vše korunoval takovým tím cigánsky uhrančivě upřímným zacivěním se do blba, ležícím zhruba kdesi v předpokládaných místech Vikyho důvěřivé duše.

A to si myslíš, že ti tohle žeru, có?! Co to tady zkoušíš – ty koště jedno, ty seš vážně móc! Helé píčo, tutáč si mě stáhnul vo ranec, aspoň podle toho jax hned po tý čórce děal Zagorku. Sichr's mě předtím vomrdal vo hafo, tak tu na mě nesjížděj ?tudletu cigánskou upřímnost. Mám z tebe dost, fuckt tyv, tobě stačí ty krávo! Naval šábes, davaj děngy nebo vysol tu kabelu i ?s tim burem, vokamžitě! Si nedělám píču vo, si myslíš, že mi zacpeš hubu s posraným mobilem, có! – čertil se sáhodlouze Viky, přičemž se snažil nahánět hrůzu, seč mu jeho zásoba spolehlivě účinkujících gest stačila.

N-n-no-ne n-ne vo-vo-vopravdu temeraf, věř mi, na smrt mejch dětí. – rozkoktal se chabě odmítavě zaskočený Čára, pokoušeje se vše nakonec pošetile převést v nevinný humor – docela správně sice odtušil, že Viky stoprocentně ví, že žádné potomstvo prozatím nemá, zato však naprosto nepočítal s tím, že by to jakožto zastydlé mohlo být ve finále zcela přehlédnuto. Namísto aby polevil, čapnul tedy Viky mlčky kabelku i s kešení. Potom využil momentálního protivníkova oslabení, jednu mu fláknul, a sám vzal pro jistotu kramle. Než stačil nebohý Čára ze všeho mentálního selhání docela vystřízlivět, byl Viky i s celou kořistí ten tam.

 

Hned za rohem zaběhl do prvního baráku, co se dal v pohodičce otevřít, aby v klídku a o samotě zkontroloval úlovek. Čím vzdálenější se ovšem Čára zdál, tím nepochopitelnější mu připadalo vlastní jednání. Co to do něho proboha jen vjelo? Taková nápasnost! Na druhé straně zákon ulice jasně velí: sám buď nápasnej, ale přitom ostatním vnucuj, že nápasný jsou jen voni! Jinak nepřežiješ! Na třetí stranu ovšem mohl být, vzhledem k uvedenému pravidlu, před tím nápasný zrovna tak jeho chábr. Buď jak buď – Čáru měl, ostatně až na pár maličkostí, vcelku doopravdy rád. Taková unáhlenost ho však mrzela přibližně pouze do té chvíle, dokud si zcela zřetelně nevybavil Čárovu přehnanou upřímnost – opar nedávných vzpomínek mu v duchu chábrovo chování záhy zkarikoval do té míry, že mu nakonec přišel celý Čára nemožně strojený a on se neudržel a propukl v nekontrolovaný záchvat smíchu. Každý správný feťák přeci dá především na vlastní instinkt – vše ostatní bývá jen dílem situace.

Sotva však se samolibým uspokojením zjistil, že jako slepý k houslím přišel k čísi kreditce i s PINem, nahmatal v kabelce občanku, a se zcela opačnými pocity četl pohlaví a věk oběti. Bezmála osmdesátiletá důchodkyně! Té fuckt moc! Představil si, jak by se mu s takovouhle obžalobou asi bešelelo někde v krimu s ostatníma muklama, a začal se znovu chlámat. Čapnout starý babce kabelku – tomu se říká darda! Čárovi fuckt stačí! – Pchachachachá... pchachachachá! – Viky slzel smíchy, až mu kabelka vypadla z rukou. To mu konečně dopomohlo zběsilý smích trochu zvládat. Začal se tedy ovládat, a propukal už jen ve stále tišší a nesouvislejší drobná uchichtnutí: Pcha... cha... che... ch – než umlkl docela. Sbíral věci postupně nazpět, když vtom si všimne, že co položka, to nějaký srdcervoucí důkaz o bídných poměrech okradené. Tu ušmudlaný papírek s takřka halířovým nákupem, tam nějaký ten špaček stařičké obyčejné tužky. Nicméně teprve až notně ošoupaný maličký plyšový medvídek, bezmocně visící na svazku klíčů jako sotva pochopitelný přívěšek, jej oslovil onou rozhodnou řečí, jíž promlouvají ač třeba zašlé, přesto však tajemným kouzlem dosud opředené talismany z dětství...

 

 

 

Z Lolina laciného rádia se líně ploužila ledabylá hudba. Stáří ji neúprosně svazovalo s bytem – jako s nějakou směšnou hromádkou zhroucených jistot, odkud se bylo možno vyvázat jedině únikem k dalším, léty odzkoušeným stereotypům, jako je třeba toto únavné poslouchání stále té samé stanice. Červená ručička se ze svého místa na zaprášené škále rádia nehnula již celá desetiletí. Táž unylá hudba porád dokola, málem, jako bych se tak připravovala na vlastní funus – zalitovala si občas poněkud uštěpačně Lola. Co naplat! – Čím je člověk starší, tím pevnější má všechno řád. Ten řád, který vás za ta léta jednou provždy přinutil vnímat jen to zaběhlé a který vás naučil libovat si ve všem, co nikterak nevybočuje ze svých kolejí. V tomto směru nebyl dnešek pro Lolu šťastný ani omylem; aby taky jo, když vám ukradnou kabelku – přes to by se Lola ještě dokázala koneckonců přenést, poněvadž s sebou nikdy nenosila zbytečně velkou hotovost, ...a z té (jak tomu říkaj? Kreditka?), stará kolena nosit nakonec všade po ruce, ...se bez toho kódu stejnak nic nevybéře. ...Pánbů zaplať za ty vymoženosti, pro něž se člověk jinak tolik natrápí! ...No ale přenést se přes to, že ji při tom odcizili i mobil od dcery, to už byla záležitost přece jenom horší. Vždyť to bylo její jediné spojení se světem! Taková pohroma!

 

Lola se hrbila nad stařecky polosterilním stolem a sklesle sledovala frmol, cvrlikající za zašlými okny. Z nouze ctnost – říkávala si vždy, když se tak snažila z nějakého důvodu pro útěchu rozptýlit. Dnes na ni ovšem tahle duševní maškaráda ne a ne zabrat. S každým autem, co mizelo za roh, s každou tramvají, co odkvílela pryč, zkrátka se vším, co se už odporoučelo z jejího dohledu, jí přišlo, že na ni padá další ze záhybů senility. Měla dojem, že za tím matným oknem probíhá její život jako na dlani – jakoby každičký z chodců představoval jinou vzpomínku. Ach, podléhám svému stáří – zaleskly se jí pohaslé oči. Zahledíš-li se jednou do podzimu života, pak v onom zažloutlém listí vlastních reminiscencí brzy utoneš. Přijdeš prostě o rozum. V Lolině truchlohře ostatně sehrávala svůj nepřehlédnutelný part navíc ještě samota, a tak Lole do toho, aby přišla o rozum, při vší úctě, přirozeně mnoho nescházelo. Inu, vždyť si v té tůni sentimentu právě nalokala jen co je pravda! Málem už by dopadla jako to přespočetné kotě, kdyby onu všepohlcující nostalgii náhle nenarušilo zběsile chrčivé cinkání stařičkého rozladěného zvonku. Třebaže ten děsivý zvuk zněl ve skutečnosti dosti příšerně – asi jako zoufalé zachroptění z posledních sil – jí samotnou to pokaždé spolehlivě rozehřívalo jistou nadějí – podobné pocity zřejmě vzrušovaly i kdysi dávno v pohádkách uvězněné princezny, zaslechly-li kdesi pod mřížemi dusot kopyt ke hradu přicválavších jezdců. Své brány samoty se tedy hnala otevřít, jen co jí to její síly právě dovolovaly.

V kukátku ten neznámý mladý hoch dílem Lole tak nějak opticky páchl – nutno podotknout, že jí opticky nevoněl zhruba každý, kdo vybočoval z rámců jejích představ o slušné společnosti... už samotný způsob, jakým své antipatie formulovala, však leccos vypovídal o svého druhu tolerantním přístupu... zkrátka se jen v obdobných situacích pousmála a rukou mávnutím se nade vše povznesla. Nicméně cosi jí radilo, aby tomu mladíkovi otevřela – zda to byla jakási těžko popsatelná jiskřička sympatií, nebo něco jiného lze těžko soudit, jisto je jen to, že v okamžiku, kdy si všimla, jak ten vytáhlý černovlasý zanedbanec za dveřmi mává její kabelkou, zavelela jí znenadání nabytá důvěra odemknout.

Dobrý...dobrý den! Je...je tohleto prosím vás vaše? – začalo z Vikyho lézt jako z chlupaté deky.

Inu, jistě, chlapče, je. To ste zlatej, že ste to sem přines. Já už se bála, že se s ní víckrát neshledám! – vyklonila se prudce ze dveří.

Viky instinktivně poodstoupil – byl na nohou bezmála týden v kuse, skoro týden byl bez spánku, bez sprchy a ke všemu si za celý týden měnil ponožky všehovšudy jednou...často si nebyl jistý, jestli se spíš netáhne on za smradem, nežli naopak... – přesně tedy věděl, kam se hnout, aby v normálním člověku svým zápachem nebudil příliš záhy o své osobě přehnaně špatné mínění. A tomu tudíž podřizoval i svoje kroky – zachovával tak pachově indiferentní teritorium.

??!!?? – povytřeštila poněkud zaskočeně stařenka své milé oči, což na Vikyho zapůsobilo doslova jako blesk z čistého nebe.

Páni, nejste vy náhodou paní Wajsová? – začal ze sebe překotem chrlit. Měl totiž dojem, že ten pohled odkudsi důvěrně zná.

???!!!??? – třeští své oči milá Lola naprosto nechápajíc. Nač se ten hoch tolik diví, když má před očima její jméno velkými písmeny na jmenovce u zvonku, a opatrně svoji otázku nadnese:

No to jsem, chlapče, ale pročpak se ptáš? –

Viky už chápal a jen se smál:

Já vím, že to tu máte napsaný. Ale já vás znám, ještě než jste bydlela tady v Libni. Že ste dříf bydlela v Kodaňský ve Vršovicích? –

Ano hochu, ano. – zasmušila svůj výraz dosud stále nechápající Lola.

Já sem totiž syn Aleny Kozojedový. Máma mě k vám dávala jako dítě často na hlídání. Brávala jste mě pak s sebou do Grebofky. Už si vzpomínáte? –

Lolin výraz zčistajasna celý pookřál, prozářený konečně pochopením:

...!!!...Dobrý Bože! Ty seš Dalibor? To to letí! Tys vyrost, já už bych tě, milej hochu, sama nepoznala. Jaxe máš? A co máma, co vaši a co Eliška? Promiň, sem to ale nána stará pitomá, jen poď dál! – a otevřela dveře dokořán, kynouc Vikymu vřele dovnitř. Ten pro samé nadšení zapomněl na své nohy i na svůj politováníhodný stav a cpal se radostně dovnitř. Verva z něj ovšem opadla ihned, jak za ním zaklaply dveře. Přesněji ve chvíli, kdy Lole předával kabelku – zřetelně si uvědomoval krajní situační rozpor mezi tím, za koho tu teď má být, a tím, kým ve skutečnosti vlastně je. Osiřel v předsíni, sám se svým nečistým svědomím a se svýma špinavýma nohama. Stařenka zatím zamířila do obýváku, zanechajíc ho tu na milost i nemilost jeho nečistotám, a ke všemu na něj ještě odtamtud bezelstně volala:

Jářku, tak se přeci zuj, Dalibore, a poď dál! –

Viky s usedajícím srdcem chvilinku tichounce přešlapoval jako nějakej přiblblej padouch v nějakým stupidním bolševickým krimifilmu, potom sklonil nepatrně hlavu a poškrábal se na šíji:

No víte, pani Wajsová, gdyž já... – ale hned nato přerušil svoji odpověď, nevěda kudy kam. Jak přemítal, škrábal se čím dál tím urputněji – pomalu jako by se dalo z takovéto šlamastyky prostě jen tak jednoduše vyškrábat. Ta mě teda doběhla – pomyslel si a hned vzápětí mu spásně blesklo: ...no víte, gdyž já du k vám rovnou z tréninku. Já chodím takle odpoledne vždycky běhat a nestačil jsem se ani přezout, víte? –

Lole to však nedocházelo, a tak mu nicnetušíc opáčila:

A co máš probůh s botama? Dyť si je zůj, ať si ulevíš! –

A Viky na ní do obýváku zavolal, tentokrát již o poznání uvolněněji:

No víte, pani Wajsová, to snad právě ani radši ne. To byste asi nejspíš padla! –

Lola vylezla z pokoje a kroutila hlavou:

Padla, padla, co tím myslíš? Jo ták, jářku to sou mi výrazy. Na mou duši! Jeminkote, té tohó. No tak se nezouvej, když nechcéš! Dyť nejsme v mešitě. Jen se voklep tady vo tu rohož a poď už konečně do pokoje. Božebožebože, s váma mladejma je furt ňáká potíž! –

Vikymu očividně spadl kámen ze srdce, že se mu podařilo zachovat jakés-takés renomé, očistil si podrážky, z nichž mimochodem okamžitě opadaly velké šedé kusy oschlého bláta, a vešel směle dovnitř.

 

Bavili se spolu chvíli o Vikyho rodině...takové ty nezbytnosti, do kterejch je každýmu vážně akorát tak kulový... potom se ho Lola zeptala, jestli si dá taky kafíčko, turka nebo presso? jářku presíčko!... zvedla se od stolu a odkráčela do kuchyně.

A Alena je ještě porád s tvojím tátou? – volá na Vikyho, stavíc přitom na kafe.

No jasně! – přitakal jí Viky.

A ty s tátou vycházíš? – ptala se při mytí oblíbeného Daliborova hrnečku z dětství.

No, jaxe to vezme, opáčil Viky a zamyslel se nad opravdovou podobou vztahu s otcem, což jej přinutilo k jemnému pousmání.

Víš, Daliborku, jářku von táta byl takovej... Auuuů! – zpřetrhala zčistajasna svůj hovor náhlým zanaříkáním – chtěla omýt dřez starou rozervanou drátěnkou, načež jí hrot některého z přetrhaných drátků pronikl seschlou měkkou kůží na prstu snad až kamsi do masa. Auůů, zasyčela znovu, poněkud tišeji a zapřemítala na okamžik, zda je vůbec možné, aby tak nepatrné poranění vyvolalo takovou bolest. Vtom si uvědomila, jaká je husa, když tu rozebírá s Daliborem jeho otce. Vždycky se k sobě oba tolik měli, co mu bude ona vykládat, že táta hraje na mámu celej život habaďůru. Vycucne si kapičku ztmavlé husté krve a zapřemýšlí dál – kdyby ten jeho táta s Alenou bejt nechtěl, tak už s ní na druhou stranu určitě zase není. Nakonec ví Bůh, jak to teď spolu mají, do toho jí koneckonců nic není. Tok jejích myšlenek přeruší pískání vody v konvici.

Nestalo se vám nic, paní Wajsová? – přišel ji starostlivě zkontrolovat Viky.

Nené, vůbec nic, Daliborku, jářku jenom jsem se škrábla. Běž si hačnout, já to tam hned donesu. – řekla mu na to Lola.

A nemám vám s tim pomoc? – otázal se Viky.

Ne, ne, Daliborku, seš moc hodnej. Hačni si v obýváku, já to přinesu sama. – opáčila mu Lola.

Jářku hačni si, Daliborku – zapapouškoval pro sebe Viky a krapet se přitom zakřenil. Pamatoval si, jak přibližně někdy v pubertě přejmenoval paní Wajsovou tajně na Paní Jářkovou. Úsměv se mu poněkud rozšířil, když si vzpomenul, jak se o ní, coby o majitelce kabelky, vyslovil ještě před nedávnem Čára: ...ta kunda tam neměla jinak žádnej cash. Té zmrd ten Čára, takhle se vyjadřovat vo jeho chůvě! Viky se docela bavil.

Chceš tam cukr, Dalibore? – změnila Lola rázem způsob oslovení, jakoby Vikymu právě přečetla jeho myšlenky. Málem v něm až hrklo:

? Prosim?... Jojo, pani Jářk... teda pani Wajsová. Dva, jesli vás můžu poprosit. –

No a co vlastně děláš, že jsem tak smělá? – optala se, lehce akcentujíc konec věty.

Ále, teď zrovna mám prázdniny. – mávl rukou Viky.

Inu, to vidím. Taky si je nejspíš řádně užíváš: chodíš na trénink a zachraňuješ starým chůvám kabelky. Jářku ale co jinak, když nemáš zrovna prázdniny? – nedala se odradit Lola, usrkla opatrně z horké kávy a pohlédla z okna – tam, odkud před ní dřív jen všechno prchalo, si teď po ulici rozpustile skotačil vítr s igelitovým pytlíkem – dočista jako nějaké neviditelné děsně rozjívené kotě.

Studuju lingvistiku, paní Wajsová. Lin-gvi-sti-ku. Já sám se orientuju na okrajové dialekty. Tím mám na mysli argot a tak. Zrovna na to téma píšu práci. – odvětil Viky.

Ahá. Opravdu? Tak to mě vážně zajímá! Zkus mi tu tvou práci přiblížit, jestli můžeš? – naléhala Lola.

No třeba sbírám výklad slov či slovních spojení, která v rámci českého argotu nebyla dosud popsaná. –

Jako třeba...? –

Jako třeba význam výrazu „Neřikám nic“. Tenhle výraz má doopravdy mnoho výkladů... – nechal se unést vlastním smyslem pro etymologii a pokračoval: ...Neřikám nic znamená kupříkladu bezvýhradný souhlas: Sladíš kafe? Neřikám nic! Zrovna tak však může znamenat pravý opak: Pudeš se udat? Neřikám nic! Neřikám nic lze nadto použít i tam, kde se skutečně dá sotva něco říct: S kým ste to spáchal? Neřikám nic! Mnohdy ono „Neříkám nic“ paradoxně praví zkrátka vše. –

Zajímavé, zajímavé... – přejímala spisovný způsob jeho mluvy Lola, když tu se náhle rozlehl celičkým bytem onen rozladěný zvonící-chrčící neplecha, co v ní vyvolával asociace na uvězněnou princeznu: ...promiň já se dojdu podívat, jářku kdože se to přihnal k mému hradu! –

Viky, jakkoli mu tato návštěva byla příjemná, přece jen začínal být... jak bychom to jenom řekli?... no zkrátka začínal být na trní, a tak honem rychle vyhrkl:

Pani Wajsová, víte, já už taky půjdu! Já ještě něco mám. Doopravdy mě moc těšilo! – a zvedl se spolu s ní. Ačkoli Lola trochu zaprotestovala, Viky se nesmlouvavě odporoučel. Přesto však se nevyhnul tomu, aby ho Lola nahonem nepředstavila přišedší dceři: Té Daliborek,... té moje Helenka. Jo a, Daliborku, ještě jednou ti mockrát děkuju za tu kabelku, ahoj, pozdravuj mámu. Papa. Naschle – rozloučil se Viky a už byl ten tam.

 

No, Helenko, to byl syn mý bejvalý sousedky Aleny Kozojedový. Nejspíš si ji taky znávala. Já ho znám od dětství. – vysvětlovala dceři Lola.

Kozojed říkáš, mami? Dyť tomu jsem loni dělala kurátorku, málem šel sedět! Nakonec dostal podmínku. Co si toho feťáka bereš sama k sobě do bytu? – rozčilovala se Lolina dcera.

Ale to si milá zlatá určitě s někým pleteš. Tenhleten Daliborek mi přines vrátit moji kabelku. Někoho s ní chytil, sebral mu ji a přines mi ji až sem i s tim mobilem, to koukáš, pani kurátorko, co? Jářku, už ti ta práce leze na mozek, měla bys toho nechat! – protestovala Lola.

Kdepak maminko! Až tak se určitě nepletu. A nepoužívej furt ten příšerný výraz, mami. Jářku semhle – jářku támhle, té k nevydržení, věř mi, nezlob se, maminko....No tak ten Kozojed má nedodělanou lingvistiku, viď? Kvůli tomu nakonec nešel do kriminálu. Je to obyčejný zloděj a feťák. – trvala na svém dcera.

Božebožebože, ty si nedáš pokoj. ...Naší paní Ažtákový teď navíc nevoní mý jářku!... Jářku s tou lingvistikou bys měla holka pravdu. Ale ať si třeba krade nebo fetuje, mně je to koneckonců fuk. Hlavně, že je to muj hodnej zlatej Dalibor. Mně osobně pomoh od velkýho maléru. Milá zlatá, ten mě vytáh z takový bryndy, že na něj nedám jednoduše nikdy dopustit! – hájila svého novopečeného oblíbence stůj co stůj zarputilá Lola a v duchu přemítala o tom, jak Dalibor příjemně poupravil její představy o jeho druhu psanců.

 

Viky už byl jářku takovej lehce nestandardní model. Neřikám nic!

 

 

Slovníček některých méně známých pojmů:

 

afhet (rom.) jde se!

bešelet v č. argotu sedět – být dočasně institucionalizován

buro (rom.) peněženka

čapnout ukrást

čórka, čórovat v argotu krádež, krást

dělat Zagorku v č. argotu upejpat se; dělat drahoty

drab droga, heroin

hafo hodně

chábr, chábrovat (nekalý) společník, (nekale) podnikat společně s někým

kedra, kálo, ejč heroinistická synonyma pro heroin

láčes (rom.) dobře, pěkně

nane lóve (rom.) žádné peníze

nápasný v č. argotu hamižný, velmi lakotný

pančšel (rom.) pět set

temeraf (rom.) ať umřu, přísahám

trachtit jít, jet

vobklad, voblož v argotu nefér jednání, respektive nefér obchod

 

(Revolver Revue č. 55/2004)