I

Tak tohle opouští mě, aby zvlášť

a vzdušně vplulo do vědomí hájů

a sklouzlo, nejsouc mým už, z všech mých krajů

a skvělo se, neb nepotkává zášť.

Ven spěje v jedné vlně za druhou,

já neprchám, já trvám, setrvávám;

mé hranice však proudí k tůním, travám,

jen vyvstanou a hned tam jsou.

I v spaní! Povolný je ve mně střed,

nic nepoutá nás. Jádro nemohoucí,

jež neudrží dřeň, ó úprk, let,

pryč ze všech povrchů mých, dnem i nocí.

Co vzniká tam a zjevně má můj vzhled

a vzlíná rozslzené do znamení,

snad v ženě mohlo podobně se vzchvět

kdes uvnitř; nebylo však k dosažení,

ač dychtivě jsem do ní pronikal.

Teď přede mnou to leží ve lhostejné,

vratké vodě: a já abych tu stál

a zpod věnce svých růží zíral v stejné.

Tam není milováno. Vždy tam byla

jen netečná tříšť kamení a chlad,

tam dole je můj smutek leda znát.

Zda tak můj obraz v sobě zachytila?

A tak se zvolna vzmáhal jejím snem

až k sladké bázni? Sám jsem rozechvělý.

Vždyť, jak v té vidině se ztrácím celý:

lze domyslet, že smrtonosný jsem.

II

Zanikl Narcis. Jeho krásou tu

dnem nocí vlálo bytí z jeho zřídel,

hutné jako vůně z heliotropu.

Leč bylo souzeno, aby se viděl.

Co z něho spělo ven, zpět vmiloval

a nevanul už volně v letním žáru

a uchváceně uzavřel kruh tvarů

a zrušil se a nemohl být dál.