Náhradní služba

Václav neustále během zkoušky trousil slova jako: „To jsou kraviny, to je volovinismus, kam jsem se to dostal...“ Nikoho z nás už nepřekvapil tvůj krvepřísežný slib, Václave, že přijedeš na představení na koni, jelikož to máš z Chuchle do Braníka přes Vltavu co by kamenem dohodil. Nás ohromovala ta tvá obrácení, kterým mohla konkurovat snad jen nejstarší kniha knih. Stál jsi, recitoval hříčku Dětem, která vyšla z pera Charmse, ačkoli on sám je autorem aforismu: „Trávit děti je kruté, ale něco se s nimi přece musí udělat...“ Stál jsi, recitoval s patosem a prohlásil: „Mně to snad nakonec začne bavit...“ Od těch dob pro tebe všechny role, které nebyly hlavní, byly podřadné. Tvůj vzestup byl téměř tak náhlý jako tvůj strmý pád. Při prvním představení v desetistupňovém mraze u Meďáků ses stále snažil bavit diváky slovy: „Tady je zima jako v ruským filmu.“ A tenkrát byl opravdu holomráz, že se sklo přizdobilo krajkou. Minus deset. Kromě Standy, Vaška, Evy, Edy, Kuby a Terezy přišli úplně jiní herci než ti, co původně přislíbili. Čtyři hodiny v dolním domku hněteme nápady, ale stále někdo někam odbíhá. Není možné udržet ani myšlenku, ani moč. Přenášíme nazkoušené ven na sníh. Z jeviště je kluziště. Z veškerých idejí zůstává na scéně pouze skříň, za kterou se herci drkotající zimou schovávají. Kdosi vykukuje a uklouzl. Další byl vystrčen a snaží se vecpat zpátky mezi ukryté... Přes něj padá Standa, který na omluvu oznamuje, že si musí jít koupit grog, jinak mu zamrzne poloosa, a odchází s úklonou ze scény. Všechno ale nastartoval předskokan Martin se svým slovenským hiphopem: „Doleva, doprava, mestská hromadná doprava...“ Prezentace a pozvánky začínající časopisecké firmy tuláků přitáhly šedesát lidí. Vesměs známých. Trochu rodina. Snažil jsem se domýšlet to, co jsme nakousli na zkouškách, nicméně na zkoušky chodili toho času stále noví a neznámí lidé. Scénky se propojily průvodcem-klaunem, kterého hrál bývalý řidič kamionu Václav. Už jeho oblečení působilo velmi divadelně – kalhoty v jiném stylu než bunda, klobouček jako hajný a moderní batůžek s  kapsou na telefon, který slouží jako futrál pro druhý oči.

Ale hned zpočátku Jana Všetečku někdo uráží, protože rozehrává na harmoniku motivy z Hašlera. Chce odejít, a ačkoli je zadržen, už na divadlo víckrát nepřijde. Kdosi z publika se ptá: „To se ještě zkouší, nebo už se hraje?“ Z toho Václav vyrozuměl, že jako klaun musí přidat, a za každou cenu vtipy nejenom vysvětluje. Potlesk. Trapnost. Tleská se i proto, že na publikum doléhá poctivá zima? Rozdovádění psi odvádějí koncentraci diváků. Dokonce někteří diváci závidí psům a jiní hercům. Psi si však přece jen získávají větší krajíc pozornosti nežli herci. A poté, co si Václav svou odvahou nápadně napravil reputaci, musí si pěkně v teple u medoviny prodloužit okamžik nezapomenutelné slávy. Tíhu role ostatně potřebují po představeních odplavit i profesionální herky... Červené obličeje se rozpouštějí v lázni chvály. 

Tak se stalo, že jsme začali poctivě zkoušet a pracovat, i protože ty, Mirku, jsi prohlásil: „Já už nechci číst texty opáclé z papírků. Všechno secvičíme, aby byl konečně řádný sukces.“ Viděl jsem na tobě, jak slast průvodce vystoupením Václavovi mírně řečeno nepřeješ. A tak jsme perně zkoušeli a připravovali se na slavnostní premiéru v Roxy. Sezvali jsme řadu známých a kamarádů a napětím se nám do poslední chvíle tajil dech.

Ale Standovi stále při zkouškách docházela energie. Standovi i mně. Tyčí se na scéně jako závora. Je prostý, pečlivý a potrpí si na pořádek. Jaký je bezdomovec, když má ubytovnu i práci? A úplně stejně se mi derou na jazyk slova – jaký jsi herec, když tě nebaví si hrát? Záměrně protahuje polední pauzy v klubu u kafe a rozpřádá disputaci na téma počasí a fotbal. Jakmile se schyluje k dešti, už neprodává. Na zkoušku přichází vždy minimálně o hodinu dříve a hned po příchodu mě upozorňuje, že musí nejpozději v devět odejít, poněvadž ho jinak nepustí na ubytovnu. Dříve pracoval jako hlídač a ostraha a takový je i jeho přístup k herectví. Hlídá si roli, čímž kontroluje sám sebe. Jestliže mi Majka při setkání ve městě klade na srdce, abych pozdravoval Ilonku, Standa pozdravuje Rezku.

Mirek K. je jeho pravý opak. Všechno se do zítřka naučí, pakliže mu text někdo opácne. „Bude to šupa!“ Nosí oteplovací kombinézu a neustále s nohavicemi o sebe šustí. Pod nosem nás varuje jeho noblesní radokovský knír. Umí s ním mistrně poskakovat, jako by ho měl na neviditelném silonku.

Václav popisuje interiér své scény. Říkám mu: „Chovej se tak, že když oznámíš: ‚vlevo stůl‘, tak diváci musí uzřít, že je vlevo opravdu stůl.“ „Jaký stůl si představuješ?“ Únik. Půl hodiny řešíme, jestli když se řekne vpravo, tak to znamená vpravo od diváků, či vpravo od herců. A kde a kdo jsou herci? Nabízím velký ruský kancelářský stůl, který měl carův písař. Vtip. Odpočinutí. Bunkry vykotlaných zubů času se jako vojáci po jednom vzdávají, takže ve výsledku se před námi otvírá jedna velká hlásná trouba. Společně s roletou vrásek se obličej zjasňuje, aby mohl vzápětí umřít voskovou nehybností. Před chválou a veselím není úniku. Požaduju, aby si Václav stůl ohmatal. Aby se o něj opřel a pokusil se o gag, ve kterém stůl vážící tunu ujede. Václav dál popisuje interiér scény: „Napravo visí obraz koně s cikánem v zubech.“ Všichni se smějí. Představa cikána v zubech zabírá spolehlivě.