Nadčasová provokace Wolfganga Kaysera

Kniha Wolfganga Kaysera Jazykové umělecké dílo (Das Sprachliche Kunstwerk: Eine Einführung in die Literaturwissenschaft, Bern: Francke, 1948) měla, jak se český čtenář mohl čtyřicet let po jejím vydání dočíst, „na Západě (spolu s Teorií literatury Wellka a Warrena) pověst reprezentativní literárněteoretické příručky“ (Petr Mareš, „Kayser, Wolfgang“, Průvodce po světové literární teorii, Praha: Panorama, 1988, s. 252). Na české vydání Wellkova a Warrenova textu jsme si počkali necelé půlstoletí (Theory of Literature, 1949; Teorie literatury, přel. Miloš Calda a Miroslav Procházka, Olomouc: Votobia, 1996). Kayserova kniha nebyla přeložena dodnes – pokud by k jejímu vydání v dohledné době přece jenom došlo, byla by tou částí odborné veřejnosti, která jako svou abecedu vzývá aktualitu, bity a bajty, cultural studies a diseminaci, přijata nejspíš s obvyklou směsí pokrytecké galantnosti a bohorovné útrpnosti, s jakou dnes recenzenti či autoři doslovů, kteří si nechtějí zadat, traktují díla „překonaná“ módnějšími trendy.

Podobným způsobem se ke Kayserovu dílu přistupovalo v autorově vlasti v posledních třech desetiletích minulého století. V řadě literárněvědných kompendií a slovníkových příruček se můžeme dočíst, že Wolfgang Kayser patřil k reprezentantům tzv. werkimanentní literární vědy, která po druhé světové válce dominovala západoněmecké germanistice. Na sklonku šedesátých let ji jako „ahistorickou“ metodu, soustředěnou na „pouhou“ interpretaci literárního díla „vytrženého“ z dobového kontextu, kritizovali mladší germanisté a sociologové inspirovaní především krátkými spojeními marxistické rétoriky. Tito vykladači ocejchovali werkimanentní metodu (jejímž jednotlivým studiím byli v lepším případě ochotni přiznat dílčí přínos v poznání literární „formy“: v tom se prakticky shodovali s pohledem české oficiální scény šedesátých až devadesátých let na „buržoazně formalistické odnože“ literární vědy) jako účelovou simplifikaci reality, motivovanou snahou etablovaných profesorů o odvrácení kritické pozornosti k jejich minulosti spjaté tak či onak s nacistickým režimem. Přes některé novější pokusy o věcnější zhodnocení odkazu werkimanentní školy zůstává na jejich představitelích lpět pověst čehosi v zásadě „překonaného“ a rozhodně ne zcela „korektního“.

Na základě dostupných biografických údajů se necítím kompetentní hodnotit míru Kayserovy politické oportunity. Kayser (nar. 1906) vystudoval germanistiku v Berlíně, habilitoval se roku 1936, jakožto nečlenovi NSDAP mu však byla docentura zamítnuta. Po vstupu do strany se stal roku 1938 docentem v Lipsku. V letech 1939–1941 byl vojákem wehrmachtu, v letech 1941–1946 mimořádným profesorem university v Lisabonu; zde vznikla německá i portugalská verze Jazykového uměleckého díla. Od roku 1950 až do své smrti v roce 1960 byl Kayser profesorem německé filologie na universitě v Göttingen.

S paušalizujícími soudy o „ahistoričnosti“ či „formálnosti“ a „omezenosti“ werkimanentní metody lze polemizovat jedině na základě znalosti Kayserova díla. Jeho fundamentální poetika, ale také některé pozdější knihy (Entstehung und Krise des modernen Romans, 1954; Das Groteske: Seine Gestaltung in Malerei und Dichtung, 1957) měly na další vývoj germanistiky zásadní, byť ne vždy podrobněji reflektovaný či alespoň přiznaný vliv. Svou analýzou literárních žánrů a výstavby díla na Kaysera bezprostředně navázali literární teoretici jako K. Hamburgerová, E. Lämmert či F. K. Stanzel. V některých pracích (patří k nim i zde přeložená studie Literární hodnocení a interpretace) Kayser s nebývalou ostrostí formuloval otázky, které byly mnohem později detailně rozpracovány ve vlivných teoretických konceptech, jako je dnes například receptivní estetika či výzkum kulturních mentalit.

Stať nazvanou Literarische Wertung und Interpretation (která je vedle Jazykového uměleckého díla zřejmě nejčastěji citovanou Kayserovou prací a kterou lze pro její akribii spjatou s provokativní vyhroceností soudů přiřadit k dílům nadčasově inspirativním) autor proslovil jako přednášku na zasedání germanistů v roce 1951 v Heidelberku; rysy do jisté míry „improvizovaného“ ústního projevu (asociativní postup výkladu, zhuštěnost a eliptičnost argumentace) jsou zřetelné i v psané podobě, publikované nejprve v časopise Der Deutschunterricht (roč. 4, 1952, sešit 2, s. 13–32), knižně pak v souboru Vortragsreise: Studien zur Literatur (Bern, Francke 1958, s. 39–57). Nověji byla stať přetištěna ve dvou antologiích textů zabývajících se problematikou hodnocení literárního díla: Norbert Mecklenburg (ed.), Literarische Wertung: Texte zur Entwicklung der Wertungsdiskussion in der Literaturwissenschaft (Tübingen, Niemeyer 1977, s. 24–40) a Peter Gebhardt (ed.), Literaturkritik und Literarische Wertung (Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft 1980, s. 145–162).

Překlad jsme doplnili poznámkovým aparátem, který v německém textu chybí. Připadá mi příznačné, že údajně „ahistorický“ Kayser neměl zapotřebí na (v této stati až rozmařile různotvárný) historický kontext explicitně poukazovat: jeho znalost pro autora nebyla halasně proklamovaným cílem, nýbrž samozřejmě předpokládaným východiskem.

 

(Revolver Revue č. 52/2003; studie k textu Wolfganga Kaysera Literární hodnocení a interpretace.)