Na obranu redaktorského řemesla

[...] Většina lidí, řekl bych, je toho názoru (tedy pokud se nad věcí vůbec kdy zamyslí), že práce redaktora spočívá v tom, že si mezi odevzdanými, hotovými příspěvky vybere pár kousků a dopraví je do tiskárny; to jest že redaktor funguje jako prostředník mezi jednotlivými autory a rozdychtěným čtenářstvem. Během těch šesti let, co jsem redaktorem časopisu Commentary, se skutečně vyskytlo pár situací, kdy má práce takové představě velice zhruba odpovídala. Obvykle je však redakční provoz daleko složitější. Povětšinou se mezi přijetí rukopisu v redakci téměř jakéhokoli časopisu a odevzdání publikovatelného článku do tiskárny vloudí stíny – pochybností, rozvažování, námahy a vyjednávání.

Pochybnosti: každý časopis hodný toho označení má určitý charakter, styl, úhel pohledu, vymezenou oblast zájmu či koncepci pro usměrňování debaty; pokud mu tyto věci chybí, nejedná se o časopis, nýbrž o periodicky vycházející antologii nahodile poskládaných textů. Pro utváření tohoto charakteru je pochopitelně rozhodující redaktorova osobnost, jeho sklony, spády a zájmy. Ale jakmile se už onen charakter utvoří – jakmile se doopravdy utvoří –, začne si žít vlastním životem a bude vzdorovat, bude-li se jej redaktor pokoušet pozměnit či umírnit. Pro redaktora je zase nesmírně důležité, aby se svým časopisem bojoval, aby se postaral o to, že jeho časopis nezatuhne a nebude předvídatelný, že zůstane v pohybu, že se neuzavře. Jenže když se bude cizím modlám klanět až příliš oddaně, když pro sebe bude toužit získat umění toho a rozhled onoho chlapíka, časopis se mu pomstí tím, že do sebe cizí materiál nepřijme. Namísto překvapivé jednoty nabídne nevkusný nesoulad, jako panička s nepovedenou trvalou; namísto pružnějšího a živějšího dojmu bude jeho časopis působit nejistě a vyumělkovaně. Právě proto se v tolika dopisech doprovázejících odmítnuté rukopisy objevují fráze jako „nehodí se nám“ či „nezapadá“. Zčásti mají za úkol zhojit raněné city autorů; je v nich však pravda, s níž každý časopis stojí a padá.

Když člověk pochopí, že časopisy mají svůj setrvalý charakter, pochopí také, proč velkou většinu článků, které otiskují, zadávají konkrétním autorům. (Výjimkou jsou přísně literární revue, z toho prostého důvodu, že se básně a povídky na rozdíl od článků zpravidla nepíšou na objednávku. I z takové literární revue se však stane opravdový časopis – to jest časopis s osobitým charakterem – teprve tehdy, když se soustředí na konkrétní spisovatele, jichž si redaktor váží víc než jiných; i to lze vlastně vnímat jak jistou formu zadání.)

Když přijde zavedený autor či pravidelný přispěvatel s námětem, který se redaktorovi líbí, samozřejmě jej redaktor vyzve, aby na něm začal pracovat. Přitom mu naznačí, jak by asi měl daný námět náležitě pojednat: ono „náležitě“ samozřejmě znamená redaktorovou představu o sladění vnitřních požadavků tématu a požadavků kladených charakterem časopisu.

Další, častější forma zadávání příspěvků nevychází z autorovy, nýbrž z redaktorovy iniciativy. Redaktor – či mysteriózně sám časopis – se rozhodne, že je zapotřebí zpracovat určité téma a začne se poohlížet po někom, kdo by se tématu ujal pokud možno „správně“. Toto hledání správného autora patří k nejzajímavějším problémům, jež redaktor řeší, ale může být dosti vyčerpávající: často je dotyčný autor velice zaneprázdněný a musí se mu nadbíhat, lichotit a vyhrožovat. A i při všem tom nadbíhání, lichocení a vyhrožování končí hledání z poloviny neúspěšně, buď proto, že prostě nikoho najít nelze, anebo proto, že nalezený autor příspěvek nikdy nedodá, či ještě hůř, že se z něj vyklube nesprávná osoba. Má-li však redaktor dost zkušeností, pak ví, kam se obrátit, a při dostatečném štěstí svého člověka polapí. Přesto však bude při výběru svého autora potřebovat hodně štěstí anebo hodně akribie, aby z něj dostal právě ten text, o kterém sní on sám (a přímo zázračné štěstí k tomu, aby jej dostal ve slíbený termín). Jednou za dlouhou dobu se taková věc doopravdy stane. Obvykle však tato fáze redakčního procesu končívá doručením rukopisu, který redaktorovu ideální představu připomíná jen vzdáleně, anebo se od ní spíše radikálně liší.[...]

(Revolver Revue č. 70/2008; přel. Petr Onufer)