Mýtus o Americe


„Chápejte přece, mladý muži, jaké máte štěstí,“2 říká v Kafkově románu Amerika kapitán lodi chudému mladému cestujícímu Karlu Rossmannovi. „To je senátor Edward Jakob, který se k vám přihlásil jako strýc. Čeká vás nyní skvělá kariéra, jaké jste se přece dosud ani nenadál.“ Strýček z Ameriky: populární stereotyp – blízký příbuzný a dědic strýčka Sama: emigrant, který to v Novém světě někam dotáhl a nyní je pro synovce ze Starého světa příslibem úspěchu. Tahle postava se před nějakým časem stala námětem francouzského filmu Mon Oncle d’Amerique. Protagonistou filmu je jeden městský trouba, chronický ztroskotanec, kterému se sice nikdy nic nevyvede, ale přesto zůstává neotřesitelně optimistický. Všechno je v pořádku, řekne si po každém dalším nezdaru; strýček z Ameriky se o něj postará. Nakonec se na něj v záchvatu vzteku osopí jeho přítel Pierre: „Já jsem v Americe byl a žádná neexistuje.“

Amerika neexistuje
– jen si to na chvíli představte. Svět bez Ameriky! Z hlediska geografie tu samozřejmě existují dva kontinenty, Severní a Jižní, pojmenované po italském nafoukanci Amerigu Vespuccim. Jenže většina lidí myslí Amerikou něco jiného. Podle celosvětového konsensu – a překvapivě i podle konsensu zbylých obyvatel obou Amerik (Kanaďanů, Mexičanů, Brazilců, prostě všech) – odkazuje výraz Amerika výhradně k zemi nazývané Spojené státy. Ta ovšem existuje, a jak! (Přesvědčit jsme se o tom ostatně mohli velice nedávno.) Slovem: „supervelmoc“ naší doby. Ale to ztotožnění Ameriky s národností – jako by to bylo totéž, jako by výraz „Američan“ znamenal jen „občan Spojených států“ – stojí za prozkoumání. Za prvé: vytváří vůbec Spojené státy národ? Když se nad tím totiž zamyslíte, tato země standardní definice národnosti zpochybňuje. Nemá vlastní jazyk (angličtina patří Anglii), nemá společnou minulost, oficiální náboženství, a dokonce ani přesně vymezené teritorium. Mluvíme tu o „národě národů“, jenž vyhlásil sebe sama – o směsici kultur s překrývajícími se nánosy historie, zahrnující imigranty snad ze všech koutů světa – o národě multidenominačním, multietnickém, multirasovém. Co se teritoriálního vymezení týče, stačí si vzpomenout, že ještě před nedávnem tvořilo Spojené státy třináct států obestírajících východní pobřeží Severní Ameriky, poté něco přes dvacet států obklopených obrovskými koloniemi Francie, Španělska a Anglie, pak přes třicet států, mezi nimiž se nacházela nezměrná „otevřená teritoria“, a nakonec států padesát, a to včetně tak nepravděpodobných území jako Havaj a Aljaška – to vše s vyhlídkou na další rozšíření, dokonce snad až ke koncům Země.

Jednoduše řečeno: Spojené státy jsou národem definovaným mytickým slovem Amerika. Amerika je mýtus: to měl Pierre na mysli, samozřejmě; mýlil se jedině tehdy, když si myslel, že mýtus je lež. Domníval se, že mýtus a fakt jsou protiklady; mýty však prostupují lidskou skutečnost a tvoří její základ. Mýty utvářejí naše vnímání světa i naše smýšlení o nás samých, naše hledání původu a smyslu, a to včetně původu a smyslu národa. Z tohoto hlediska existuje Amerika – stejně jako jiné mýty – skrze složitou soustavu příběhů, jež spojuje dominantní vyprávění, a skrze trs symbolů a ideálů, dostatečně pružných na to, aby do sebe pojaly proměnlivé časy. A právě zvláštní strukturou mýtu o Americe se zde hodlám zabývat. „Zvláštní“ strukturou myslím strukturu „příznačnou“ či „odlišnou“. O Americe se mnozí (Američané i další) často domnívají, že je výjimečná, unikátní. Budu tedy mluvit o americké odlišnosti: o distinktivním souboru příběhů, symbolů a postojů, které leží v základech této zvláštní národní identity.

Jde o odlišnost, jež započíná mimořádnou shodou historických okolností. 1) Spojené státy jsou výtvorem moderního světa, 2) Amerika je moderním mýtem. Moderní svět, moderní mýtus: klíčem je zde modernost. Právě modernost zde určuje koherenci procesu budování národa a vytváření mýtu. A v souvislosti s touto koherencí je okamžitě zapotřebí vyzdvihnout význam tištěného slova. Jakožto výtvor moderního světa jsou Spojené státy národním státem založeným na několika sekulárních dokumentech – Prohlášení nezávislosti, Ústava, Listy federalistů; skrze tyto dokumenty se národ doslova propublikoval ke své existenci. Tyto základní texty odrážejí „revoluci tištěného slova“, následující po vynálezu knihtisku. Takový postřeh lze v jeho obecnosti jistě vztáhnout na všechny moderní národy. Ve Spojených státech však proces budování mýtu posloužil k vytvoření zvláštní situace. Tady totiž na rozdíl od zbytku světa  prodchnuli mýtotvorci sekulární texty posvátným významem. Prohlášení o nezávislosti a Ústava nebyly pouze právnickými a politickými texty. Byly vyjádřením Boží vůle. Jak v roce 1849 prohlásil Herman Melville (a jeho výrok byl ozvěnou dobové fráze), my Američané jsme zvláštní, vyvolení lidé,“  kteří s sebou přinášejí „Bibli svobodných“ a plní poslání v zájmu celého lidstva: „Budoucnost je proto nadána takovým životem, že s námi již v našem očekávání žije.“

První krok mýtotvorného procesu: zakládající národní dokumenty jsou prohlášeny za nové, sekulární Písmo. A krok druhý: novost tohoto Písma má mít celosvětovou platnost. Smysl americké novosti se časem rozvinul v spletitou síť kulturních symbolů: Spojené státy coby „země zítřka“ (Ralph Waldo Emerson), jejich občané coby „lidé zvláštního ražení, nový druh lidí, povolaný […] začít svět nanovo“ (Ronald Reagan), jejich společenská smlouva coby „Nová Archa úmluvy“ (Bill Clinton), nabízející „poslední naději Země“ (Abraham Lincoln). Jak se rychle vžilo, Amerika byla „zemí budoucnosti“.

K příběhu o novosti se ještě vrátím. Prozatím konstatujme, že v sobě implicitně obsahuje představu pokroku. I tato koncepce byla pro souvztažnost budování státu a vytváření mýtu nesmírně podstatná. Z historického pohledu je Amerika dítětem pozdní evropské renesance: věku zkoumání, technologického rozvoje a globální expanze. Spojené státy si zmíněné termíny vyhradily pro sebe a posléze začaly každému z nich myticky přičítat duchovní rozměr. Zdejší technologický rozvoj byl jak hmotný, tak mravní, vedle ekonomického zisku totiž přinášel i obohacení duše. Podobně na tom bylo i zkoumání: šlo o intelekt i o obchod; a expanze byla jak osobní, tak národní – měla probíhat dovnitř, osobně, směrem k sebenaplnění, i navenek, kolektivně, napříč kontinentem (a dál). Tyto představy nalezly svůj společný výraz v Americe coby symbolu pokroku – v Americe, zemi otevřené hranice, svobodných teritorií a zjeveného údělu.

Zopakujme si – textualita, novost a pokrok: takové jsou rétorické kontury Ameriky. Odhalují fantastickou víru v slovo, nevídaným způsobem projevují sílu slov. Mají však také konkrétní historický základ. Amerika znamená šťastný sňatek protestantství a kapitalismu. Kapitalistické podnikání v nejrůznější podobě bylo samozřejmě určujícím rysem veškerých kolonií Nového světa. Zpravidla však bylo zatíženo předkapitalistickými zvyky a hierarchiemi. Jakožto imperiální výspy v sobě kolonie uchovávaly ty nejreakčnější prvky společností Starého světa, jež je ovládaly; a tyto předmoderní, koloniální způsoby myšlení a chování přetrvaly i poté, co kolonie získaly nezávislost. Svou oddaností kapitalismu byly v tomto ohledu Spojené státy výjimečné. Od samého počátku vnímaly sebe sama jako zemi neomezených možností. Od samého počátku zde byla dominantní skupinou (a to na Severu i na Jihu) střední třída: nikoli aristokraté či dvorem jmenovaní správci, nýbrž podnikatelé, obchodníci, právníci, „muži na vzestupu“. Ekonomicky a politicky se tato skutečnost projevovala v rychlém růstu kapitalistických institucí, merkantilním kapitalismem počínaje, liberálním laissez-faire konče. Ideologicky pak v doktríně individualismu. Ve Spojených státech se na rozdíl od zbytku obou Amerik stala svépomoc určujícím národním charakterovým rysem. „Práva jedince“ začala znamenat svobodu jako takovou, a to ve všech absolutních a univerzálních implikacích. Svobodný trh, svobodný obchod, svobodné podnikání – prakticky každá zásada kapitalismu byla povýšena na vlastnost ducha. Postava mytického Američana, složená z výše zmíněných rysů, pak na sebe podle místa a času brala nejrůznější podoby – Tom Sawyer, Jay Gatsby, strýček z Ameriky.

Bylo už mnohokrát řečeno, že náboženstvím Spojených států je státní kapitalismus. To je pravda, rozhodně v tom smyslu, že zdejší ekonomický systém získal rétoricky status systému víry. Historicky však tento systém víry přece jen odpovídá zásadám jistého náboženského vyznání.

Cestu kanonizaci kapitalismu ve Spojených státech otevřelo protestantství – jež je stejně jako Amerika dítětem moderní doby. Je příznačné, že nejvýraznější příklad „protestantské etiky“ – zásadních vazeb mezi protestantstvím a vzestupem kapitalismu – našel Max Weber právě v amerických koloniích. Ony vazby není zapotřebí nějak vypočítávat. Zahrnují jak praxi, například posvátnost soukromého vlastnictví, tak teorii, například přesvědčení o nadřazenosti jedince. Podle mého názoru je tu však nejdůležitější jakýsi náboženský pluralismus, jenž vlastně struktury svobodného podnikání kopíruje. Protestantství je totiž ze své podstaty sektářským vyznáním – tj. vyznáním, které předpokládá množství protichůdných sekt, v nejradikálnější podobě pak celou síť oddělených kongregací. Oddělených, protichůdných, a přesto bytostně propojených: právě tento radikální protestantský model zde začal kulturně dominovat. Výrazem „kulturně“ mám na mysli postupně vytvořené národní pojímání náboženství. Ve Spojených státech obsáhl kongregační model nejen protestanty, ale i různá náboženství (katolíky, židy, buddhisty, muslimy, hinduisty). A coby americká náboženství sdílely všechny skupiny zásady pluralismu. Ve výsledku se z nich stala volně soutěžící náboženská zájmová uskupení, jež společně utvářela multidenominační systém, harmonicky koexistující s dominantním systémem politickoekonomickým. A v rámci této specifické kulturní struktury začalo náboženství ve Spojených státech vzkvétat víc než u kteréhokoli jiného moderního národa. Mám pocit, že tento podivuhodný fenomén lze nejlépe pochopit, pokud si všimneme, že sama zdejší koncepce víry je funkcí modernosti. Prohlásit se za amerického křesťana – případně amerického žida či amerického muslima – znamená vyznávat bytostně protestantský charakter své víry.

Tak tedy došlo k tomu, že kapitalismus živil protestantské vyznání a protestantství na oplátku pomáhalo utvářet mýtus o Americe. V průběhu tohoto procesu zaujímali nonkonformní puritáni důležitější postavení než mainstreamoví anglikáni (ti představovali spojení se Starým světem a jeho státním náboženstvím, tj. anglikánskou církví); a mezi těmito nonkonformisty měli rozhodující vliv puritáni novoangličtí. O puritánech samozřejmě slyšel každý, kdo někdy zavítal do Spojených států. Puritáni byli američtí praotci, kteří se do Ameriky dostali na své cestě za svobodou – tak praví mýtus. Jde o součást rozsáhlejšího národního vyprávění, jež bylo rozpracováno po roce 1776 – prosazeno a rozpracováno (včetně různých památných míst, jako například Plymouthské osady, a rituálů, jako například Dne díkůvzdání) následujícími generacemi Američanů, a to za účelem kulturního sjednocení. Toto vyprávění však zkresluje faktickou povahu rozvoje kolonií; na něm se totiž podílela i celá řada jiných skupin. Zkresluje dokonce i vývoj novoanglického puritánství; jeho vliv se před začátkem osmnáctého století do značné míry vytratil. Fakta však zkreslují všechny mýty. Úspěchu dosáhnou teprve tehdy, pokud se ona zkreslení stanou trvalou kulturní realitou.

Vyprávění o puritánských počátcích je pravdivé v tom smyslu, že se novoangličtí kolonisté postarali o hlavní zdroj mytického příběhu o Americe. Tito kolonisté se od ostatních skupin odlišovali ne snad proto, že by hledali svobodu (ve skutečnosti byli dogmaticky netolerantní), nýbrž proto, že byli přesvědčeni o svém poslání, o tom, že jsou společenstvím předurčeným stát se majákem zářícím pro celý svět. Jejich poslání se časem začalo ztotožňovat s hledáním svobody, stejně jako se jejich písemnosti (například Mayflowerská  dohoda) začaly připomínat v souvislosti s dokumenty spojenými s rokem 1776. Ale puritáni sami své pojmy a koncepty čerpali z Písma. Z reformace si odnesli podivné a působivé vnímání historie. Věřili, že žijí v „posledních dnech“, v poslední etapě historie, a že v těchto posledních dnech povolá Bůh vybrané jedince z řad protestantů (tj. opravdových křesťanů), aby ohlásili příchod tisícileté říše Kristovy. Puritáni, kteří zůstali v Anglii, si ostatně toto přesvědčení uchovali též, a v roce 1640 rozpoutali „revoluci svatých“. Jejich pokus o Svatou říši neměl ovšem dlouhého trvání. Relativně malá sekta nonkonformistických puritánů mezitím zformulovala jinou verzi téhož příběhu: a tato prazvláštní varianta se stala jedním z podivuhodných momentů intelektuální historie, kdy se zdánlivě výstřední či bizarní názor uchytí a začne utvářet běh světových dějin. Novoangličtí puritáni objevili Ameriku v bibli! Usoudili, že Nový svět, jenž se před nimi náhle rozprostřel, byl až dosud skryt, avšak jen proto, aby sem mohli „v pravý čas“ přesídlit vyvolení a usadit se tu. Tyto vyvolené shromáždil sám Bůh, a nyní je jen na nich, aby ukázali světu vzor Správného života, aby dosáhli toho, že „divočina vzkvete jako růže“,a připravili tak příchod Nového Jeruzaléma.

Toto poslání se stalo mytickým základem Nové Anglie. Jeho důležitost pro význam Ameriky je nedocenitelná. Skrze něj byla emigrace z Evropy představena jako útěk z druhého Egypta. Novosti Nového světa se tak dostalo spásného smyslu  – byl „nový“ duchovně, jako v Novém zákoně. Puritáni takto zcela obrátili tradiční vztah mezi kolonií a imperiálním centrem. V tradičním vztahu se kolonie snažila svůj evropský protějšek dostihnout. Centrem byla Evropa, kolonie v Novém světě (Nová Francie, Nový Amsterdam, Nové Španělsko) periferií. Novost zde znamenala syrovost, nehotovost; kolonie byly čerstvě zrozené a jako dítě vyžadovaly od „mateřské země“ oporu a vedení.

Puritánská vize tento vzorec obrátila. Podle ní se měla po vzoru Nové Anglie proměnit Anglie stará, potažmo celý „Starý svět“. Nikoli náhodou to byli právě novoangličtí puritáni, kdo za „Američany“ označil evropské kolonisty (a ne původní obyvatele světadílu, jak bylo zvykem jinde). A šířeji vzato, právě oni (nyní už jako Američané) poté pozdvihli příběh o Americe do posvátného prostoru a času. Příběh začal s vyvolenými Hebrejci, přes Kristovo vtělení a křesťanství pokračoval až k protestantské reformaci, a nyní vyvrcholil ve vyslání nových, vyvolených lidí do nové zaslíbené země.

Představa o Americe jakožto o zemi zaslíbené – Novém Edenu, Zemi zlata, druhém ráji – pronikla už do literatury evropské renesance. Postupem času byla chápána buďto v doslovném, či v literárním slova smyslu. Někteří měli za to (podobně jako Kolumbus), že byl tento světadíl místem, kde doopravdy ležel Eden; další (například osadníci z Marylandu a Virginie) se pyšnili rajskou hojností a mírem. Pro puritány se tyto trópy staly způsobem utváření vlastní identity. Z hlediska jejich snažení právě ono američanství, ona skutečnost Nového světa, dodávalo jejich „úkolu“ zvláštní význam. A stejně platil i opak: onen zvláštní význam vyjevil prorockou úlohu Ameriky. Tak či onak, puritáni dosáhli něčeho, o čem se jiným skupinám osadníků ani nesnilo: kanonizovali koncept americké identity, opatřili výraz Amerika hotovou historií, minulostí, přítomností i budoucností – mytickým příběhem založeným na Písmu, odvozeným z protestantského vnímání historie, soustředěným na jejich tzv. Velké stěhování, a přizpůsobeným moderní situaci.

Moderní situaci – to jest budování moderního hospodářství a politického uspořádání. Popisuji zde, jak si moderní skupina lidí upravila prastarý příběh, aby ospravedlnila své konání. Avšak takový model není ničím neobvyklým. Na celé věci je spíše zvláštní, jak onen import z minulosti ovlivnily historické sekulární okolnosti. Puritáni, připomeňme si s Weberem, nebyli jen náboženskou, ale také určitou ekonomickou skupinou. Šlo vlastně o jakési protokapitalisty, smluvně zavázané akciové společnosti Massachusettského zálivu. A své protopodnikání přeložili do jazyka biblického mýtu. Nejenže onoho jazyka použili, aby ospravedlnili své jednání (jako například když svou emigraci vysvětlovali coby útěk z druhého Egypta); zároveň také o svých ekonomických úspěších – tj. o rozvoji sekulárního podnikání – mluvili jako o pokroku, který v jejich nové zaslíbené zemi řídí sám Všemohoucí. Izraelité si ustavili teokracii. Raná církev zformovala křesťanské komunity. Američané, dědici Izraelitů i rané církve, formovali moderní, merkantilně kapitálový model Správné společnosti, v níž se díky jejímu zvláštnímu poslání mísil smluvní závazek a úmluva víry. Z jejich pohledu byla celá věc součástí velkého Božího záměru.

Tento proces mytické adaptace předali puritáni i jiným protestantským skupinám (kvakerům, presbyteriánům, metodistům), jež v osmnáctém století tvořily většinu kolonistů. Nejčistší vyjádření pak zmíněný proces našel v polovině osmnáctého století v rétorice „velkého probuzení“: a jak ukázali historici, právě „velké probuzení“ bylo předzvěstí americké revoluce.

Týž proces leží v pozadí biblické rétoriky revoluce samé, počínaje Dobytím Kanaánu, eposem o revoluci od Timothyho Dwighta (v němž v roli Jozua vystupuje George Washington), a konče třeba návrhem Velké pečeti Unie. Obecně vzato, mytický modus, jímž byla Amerika prodchnuta, otevřel biblické vyprávění sekulárním adaptacím a re-adaptacím. Díky této energii se pašije četly jako Boží doporučení občanské svobody; na tomto základě byli Otcové revoluce svatořečeni (a jejich odpůrci démonizováni), politické útvary nové republiky byly povýšeny na vůli nebes a principy Ústavy a Prohlášení nezávislosti prohlášeny za moderní ekvivalent Kázání na hoře či Desek zákona – řečeno s Melvillem, za „Bibli svobodných“.

Jak se tento mytický způsob utváření identity mohl uchytit ve světě osvícenství, ve „věku rozumu“? Odpověď je třeba začít něčím, co se může jevit jako lpění na formální stránce věci. Jak jsem už poznamenal, odvíjel se puritánský náhled na svět z protestantského chápání Písma. Toto chápání však bylo přísně náboženské. Bylo založeno výhradně na bibli, a zejména na biblickém příběhu o putování lidu Izraele. Onen příběh je ovšem uzavřená záležitost, v Písmu je vypsáno, jak skončí. Víme jistě, co se stane. Samozřejmě však ještě existuje budoucnost, již bude nutné odhalit: Židé dostali slib obnovení Jeruzaléma, křesťané zase slib Druhého příchodu Kristova. Klíčovým výrazem je tu slib: v obou případech je zaručeno patřičné finále. A přestože se od lidí žádá určitá iniciativa – Židé musí naplnit svou Úmluvu, křesťané porazit Antikrista –, výsledek je stejně předem daný, nadlidský, nezávislý na vrtkavosti lidské historie.

Jinak tomu však bylo s budováním Ameriky. Při něm na vrtkavosti osudu a lidské iniciativě záleželo naprosto všechno. Při něm bylo zapotřebí, aby tu v sekulárních časech slavil triumf určitý sekulární řád. Rétoricky byl snad původ amerického příběhu zabezpečen,  ale jeho narativní tvar – vztah mezi počátkem, prostředkem a koncem – byl vůči historii velice zranitelný. Puritáni si brzy uvědomili, že jejich podnik může ztroskotat, že je jeho zdar jen na nich, a z oné hrozby udělali strategii společenské soudržnosti. Jejich revolucionářští dědicové z oné strategie vycházeli, ale obohatili ji o další stěžejní rozměr: o rozměr nacionální. Co bylo dříve považováno ze strašlivou hrozbu, za zradu poslání, za apokalyptickou vizi zániku Ameriky, se nyní proměnilo v rétoriku naděje. Mluvím zde o proslaveném americkém optimismu – a obzvláště o oné naději vkládané v novost, jejíž význam jsem už zdůrazňoval výše. Že není budoucnost Ameriky jasně dána? Dobrá tedy: Amerika je vtělením otevřenosti, zemí budoucnosti. Amerika znamená inovaci, nekonečnou cestu, experimentování, změnu, nestálost, neklid, touhu dělat věci nově.

Tento důraz na otevřenou budoucnost pozměnil i celý mytický plán. Biblický mýtus byl co do formy kruhový: od Edenu k Novému Edenu, od Kristova vtělení k jeho Druhému příchodu, od starého k novému Jeruzalému. Americký mýtus byl lineární: od teokracie k demokracii, od kolonie k národu, od minulosti stagnujícího Starého světa k poddajné, pragmatické, otevřené budoucnosti světa Nového. Ona znovu se objevující výzva k novosti ale může být chápána jako proces kruhový: „Ameriku“ můžeme číst jako řadu nových začátků, od „nového řádu“ z roku 1776, přes Lincolnův „nový zrod svobody“ po skončení občanské války, až k Rooseveltovu Novému údělu a Kennedyho Novým hranicím. Tak či onak, novost byla funkcí otevřenosti: umožňovala mýtu, aby se přizpůsobil měnícím se okolnostem; změnu vlastně předpokládal, neboť novost (reflektovaná myticky) znamenala pokrok. V rámci tohoto progresivistického uvažování byl revidován i puritánský úkol (aniž se však přitom ztratilo přesvědčení o zvláštním poslání): od jisté chvíle znamenal putování za svobodou. Podobně se změnilo i vnímání původních obyvatel kontinentu: z role Kananejců, prokletého národa, byli přeobsazeni (aniž se přitom ztratila představa o zemi zaslíbené) do role divochů, nižší formy lidství. Apokalyptická historie byla takto přeinterpretována (aniž se ztratila vize apokalypsy) jako neustálé zlepšování, nekonečný pokrok lidskosti.

Ve výsledku to znamenalo, že se napětí mezi posvátným posláním a sekulárním výsledkem začlenilo coby mýtus do rétoriky kapitalistické demokracie, vyvíjející se od republiky přes liberální stát až do podoby imperiální mocnosti. Během osvícenství se na těchto základech „přírodní zákony a přírodní Bůh“ přizpůsobily poslání amerického pokroku; na veřejných školách se vedle Nového zákona postavilo Bohatství národů, evangelium svobodného trhu od Adama Smithe, a s vizí spasení se neodlučitelně propojila sekulární teorie západního světa – představa o rozvoji civilizace. O půl století později tuto syntézu rozšířili američtí romantici o oslavu Ameriky jakožto země Přírody. Vzývání přírody nebylo z filosofického hlediska ničím novým – Kantovo transcendentno, Vznešenost Přírody –, američtí romantici však tuto novost lokalizovali právě do Ameriky, do „přírodního národa“.

Přírodní národ: klišé z poloviny devatenáctého století, opěvované na ikonických plátnech Západu. Jde přesně o ten druh klišé, jímž se živí mýtus – paradox, jenž se stává článkem víry. Paradox tu spočívá v tom, že příroda je opakem národa: příroda je něčím necivilizovaným – něčím, co leží vně společenských struktur –, a přesto skrze přírodu demonstruje Amerika jistým způsobem své zvláštní poslání. Historici tento rozpor vysvětlovali skrze zdejší rozlehlé otevřené prostory, neosídlenou zemi za západní hranicí, kde se člověk mohl vymanit ze společenských pout a díky přímému kontaktu s nezkrocenou divočinou nalézt znovuobrození. Tohle však platilo o všech zemích Nového světa s „otevřenou západní hranicí“ (od Kanady přes Mexiko či Argentinu až třeba k Ekvádoru); skutečností zůstává, že jen ve Spojených státech byl onen proces znovuobrození nacionalizován.

Přírodní národ, národní příroda – za onou mytickou sebedefinicí leží podvojná strategie. Za prvé s romantickým východiskem: příroda je posvátná a duch přírody koresponduje s posvátným duchem v každém člověku. Za druhé s východiskem americkým: Spojené státy jsou zemí svobodných teritorií, jejich příkladný občan, opravdový Američan, je individualistou od přírody, a coby individualista od přírody představuje duch národa. Korespondence mezi přírodou a jedincem, mezi kosmem a egem, není proto určena pro osamělou duši. Není vyhrazena básníku, knězi, poustevníku, géniovi či hluboce věřícímu, jako je tomu v romantické či v křesťanské tradici. Naopak se za pomoci odvážného obratu (logicky nesnesitelného, ale ideologicky brilantního) šíří kulturně coby způsob formování identity celého společenství (ovšem ve vší duchovnosti), dospívá až k posvátným právům inherentním určitému politickému uspořádání a vytváří socioekonomický systém zvaný individualismus.

Za pozornost stojí, že termín individualismus už v té době razili evropští socialisté – v protikladu k individualitě – coby nástroj kritiky kapitalistických vztahů, zejména těch ve Spojených státech. V tomto pojetí znamenal individualismus odcizení, bezcitnou prázdnotu sobeckého systému. V pozitivním slova smyslu se termín poprvé objevil v díle R. W. Emersona a jeho následovníků. Slovo pozitivní vlastně euforii oné významové transformace vystihne jen stěží. Individualismus tu byl – překvapivě, ale natrvalo, jak se časem ukázalo – nadán veškerou transcendencí, veškerou osobní i univerzální silou Kantova mravního imperativu. Příroda byla bezprostředně přítomna v lidském já; sebedůvěra a důvěra v Boha byly tudíž synonymy. A usilování o sebedůvěru našlo svůj výraz v Američanovi, v reprezentantu „národa jednotlivců“, předurčeného stát se završením civilizačního pokroku. Individualismus byl tudíž zároveň přirozený, božský i kulturní (hromadné já), byl „jměním a štěstím republiky“.

Tímto způsobem do sebe mýtus o Americe pojal osvícenské i romantické myšlení. Netřeba připomínat, že historický vývoj země byl v tomto období nesmírně složitý. Spory mezi Otci zakladateli, ozbrojená povstání, genocida v pohraničí, násilí ve městech, napětí mezi jednotlivými státy, třídní a rasové nepokoje, hospodářské propady, obrovské populační změny a všudypřítomný rasismus, který rozdmýchal (a přetrval) krvavou občanskou válku – to vše je hojně popsáno. Pozoruhodné však je, že během těchto konfliktů a krveprolití se národ konsolidoval, zbohatl a začal vzkvétat – ať už co do moci, průmyslu, politické sebejistoty či mezinárodního vlivu. A za tímto rozkvětem stojí, tvrdím, mýtus o Americe – zastírající společenské rozpory, jako například mezi rozmanitostí a pluralismem, smiřující konceptuální nesrovnalosti (kupříkladu úcta k přírodě versus dobývání země, či nespoutané ideály individualismu versus restriktivní předpoklady zastupitelského individualismu), sjednocující transparentně národní zájmy (expanzi, invazi) s vizí globálního spasení.

Jak to fungovalo? Stručně řečeno, skrze urputné, rituálně-symbolické vytlačení historie slovem. Jak si asi během takového formativního procesu musel člověk připadat? Nabízím dva příklady. Oba pocházejí z vřavy rané republiky na počátku osmnáctého století. První, praktický příklad je od Washingtona Irvinga. Autor zde na sebe bere přestrojení muslimského cestovatele:

 

            Shledávám, že obyvatelé této země jsou podivuhodně neschopni určit skutečnou

povahu své vlády. Jedni tvrdí, že nese stopy aristokracie, další se dušují, že jde o ryzí demokracii, a třetí druh teoretiků prohlašuje, že nejde o nic většího ani menšího než chátrokracii […]. Avšak jednoduchou pravdou je, že jejich vláda je ryzí a nefalšovaná logokracie, čili vláda slov. V logokracii je každé ofenzivní i defenzivní opatření vynuceno v slovní bitvě a papírové válce; ten, kdo má nejdelší jazyk, může si být jist vítězstvím […]. Muže, ženy i děti dá bez výčitek a slitování v plen svému – peru! Anebo jim zašle předlouhou zprávu, id est veliký shluk slov, jež neznamenají zhola nic, neboť praví jen to, co už adresáti dobře vědí […]. Tak nastane rozruch a kvas a dlouhá rozprava. Každý z národů má nějaký zvláštní rys, jímž se liší od ostatních […]. Zde je oním zvláštním rysem to, že americká logokracie prázdně vykládá o čemkoli na světě.

 

Za povšimnutí zde stojí plodná dynamika chaosu a konsensu. Onen „veliký shluk slov“ na sebe bere podobu „slovních bitev“ a „papírových válek“, sdělujících adresátům, „co už dobře věd.“.  Logokracie funguje díky neustálému verbálnímu „kvasu“, protože mluvčí z obou stran se už dohodli na východiscích. Ta východiska pak znovu a znovu vyslovují, v rozmanitých podobách a z různých úhlů pohledu – a ve výsledku se pak navzájem upamatovávají na slovní obraty (a zároveň se tak o nich jako v katechismu ujišťují), jež je sjednocují. Jak dnes vidíme, v rámci takových rituálních forem ustoupila jazyková diverzita nevyhnutelně dominantní angličtině a diverzita náboženská se postupně proměnila v americké „občanské náboženství“, jež tezi o multidenominacialismu povýšilo na článek víry. V citované pasáži Irving popisuje bytostně moderní proces socializace. V jádru oněch „předlouhých zpráv“ je Logos, Amerika, nepojmenovaná, protože předpokládaná, považovaná za samozřejmou, implicitní a všudypřítomná, podpírající systém jako celek. Nabízí se nám tu překrásný doklad ideologie v plné práci.

Kvas formativních let republiky odráží i můj druhý citát. Jeho autorem je John Adams, druhý prezident Spojených států, člověk drsný, právnicky založený, pracovitý; tady evidentně píše v záchvatu zoufalství:

 

            V Americe žádné Američany nemáme, federalisté nejsou Američany o nic víc než

antifederalisté.

 

Amerika a v ní žádní Američané! Zdá se, že jde o pravý opak procesu socializace, o němž jsem se právě zmínil. Ve skutečnosti jde však o rub téhož rituálu – o proroctví jakožto protipól ideologie. Irving podrobně líčí společenský proces, aniž uvádí jeho zdroj; Adams jmenuje Logos, Ameriku, na společenském procesu nezávislou. Společnost je tu však přítomna skrze negaci, stejně jako je u Irvinga ideál přítomen tím, že zůstává implicitní.

Podle Adamse neexistují žádní Američané, neboť lid Spojených států nedokázal dostát svému slibu; proto je na onen slib upomínán, jako když se text vyvolá zpět k životu. Jde tu o výrazný doklad toho, co jsem nazval hrozbou otevřenosti. Adamsovo varování nám připomíná, že onen text zůstává neukončený, že závisí na lidském jednání. A zároveň s tím odívá výzvu k jednání aurou posvátnosti – či snad ještě něčím větším, prvotní božskou silou. Adamsova Amerika dává vzpomenout na šechinu, vznášející se nad chaosem v hebrejské bibli; dává vzpomenout na Boha Nového zákona: „Na počátku bylo slovo.“ Zkrátka a dobře, Adams hlásá: slyšte, bděte, konejte – v svatých bolestech se právě rodí novost národa. Z téže perspektivy odsoudil Američany Emerson – a to rovnou všechny, příznivce i odpůrce prezidenta Jacksona, své vlastní univerzitní publikum i měšťácké obchodníky – za to, že nedokázali naplnit „dlouho odkládané naděje světa“; přitom však jakoby jedním dechem prohlásil Ameriku za vykupitele, předurčeného stát se „polárkou“ nadcházejícího milénia.  Z podobné perspektivy hřímal o sto let později v osamění harlemského ghetta černošský básník Langston Hughes: „Ať je zas Amerika Amerikou!“ Klidně mohl místo toho v návaznosti na Adamse konstatovat: „Rekonstrukce po občanské válce sebou přinesla nové běsy otroctví. Sever nebyl o nic míň rasistický než Jih. V Americe nemáme žádné Američany.“ Podobně jako jeho novoangličtí předchůdci Adams a Emerson pojmenovával i Hughes mytický zdroj společenské soudržnosti ve Spojených státech.

Soudržnost tehdejší, ve dvacátém století, a soudržnost dnešní, ve století jednadvacátém. Nynější? Na otázku jejích vyhlídek – zase ta Amerika? – odpovím tím, že se vrátím k Pierrovu negujícímu, vzdornému výroku „ce n’existe pas“ a obrátím jej naruby. Co se stalo s mýtem o Francii? Vždyť i ten se zrodil v moderní době: Francie, republika osvícenství, „Matka svobody“. I ona se prohlašovala za novus ordo seculorum (nový řád věků) a poslední stadium historie zároveň. I ona si osobovala univerzalizující poselství: „Duch Francie“, la France rayonnement – Francie, vyzařující volnost, rovnost, bratrství.

Bohužel by nedávalo smysl zvolat: „Byl jsem ve Francii a žádná neexistuje.“ Francie je – Francií, v dobrém i špatném: stará země (jak se nedávno vychloubal její ministr zahraničí), hrdá na svou dlouhou historii (domnělé dědictví starověké Tróje, galské památky, gotické katedrály), ještě pyšnější na svou vysokou kulturu (jež sahá k středověkým trubadúrům) a jedinečný jazyk (vybroušený k dokonalosti během posledních několika století elitní Francouzskou akademií), země, opírající svou pýchu o různorodý šik mytických hrdinů – Král Slunce Ludvík XIV., svatá patronka Jana z Arku, císař Napoleon, Jindřich IV. Předmoderní pouta celé komunity nemohla odstranit ani Francouzská revoluce. Během devatenáctého století se pak francouzská tradice novosti stále více ztrácela v zbytkových, soupeřících systémech víry; a národní idea, jež se časem vynořila, ona „sláva Francie“, tolik opěvovaná Charlesem de Gaullem, byla zároveň příliš neohraničená (konceptuálně) i příliš specifická (kulturně), než aby vyhovovala požadavkům modernosti. Výmluvný je v této souvislosti odvěký a přetrvávající konflikt mezi buržoazními a aristokratickými normami. Modernost znamenala ve Francii i v Americe triumf střední třídy. Jenže ve Francii vyvolal onen triumf dělostřeleckou palbu výsměšných pejorativ: parvenu,nouveaux riches, arrivistes. Ve Spojených státech se takové výrazy nikdy neujaly. Namísto toho začaly ideje střední třídy definovat pravého Američana: „jak to zmáknout“, „z chatrče do paláce“, „sebedůvěra“.

Snažím se tu ukázat, že „Amerika“ přetrvala díky tomu, že vyprávění, symboly a hodnoty, jež ztělesňovala, byly plně adaptovány na moderní situaci a zároveň v ní byly obsaženy. Výsledkem byla výjimečná korespondence mezi společností a kulturou – mezi ekonomickými a věroučnými strukturami, mezi ideologií nových zbohatlíků a mýtem o Novém světě. Tady na rozdíl od ostatních zemí vyjadřovala tradice novosti samotný proces utváření národa. Z vůle mýtu byla novostí sama Amerika. V Americe neexistuje žádná předmoderní historie. Národ se utvořil tak, že ze země, z níž se pak staly Spojené státy jeho historie, vysídlil původní obyvatele. Jak napsal Robert Frost: „Té zemi patřili jsme dřív než ona nám.“ Onou „zemí“ myslí Ameriku; a „námi“ postrenesanční, mnohonárodnostní kolonisty a osadníky. Z tohoto pohledu by snad nyní bylo možné vztáhnout Pierrovo vzdorné konstatování („neexistuje“) k místu, na němž právě hovořím.

Narážím teď na mýtus o Habsburcích. Habsburská říše byla totiž stejně jako imperiální Amerika výtvorem moderní doby, vyznačovala se multikulturní rétorikou, mnohojazyčností, teritoriální otevřeností a zákonu oddanou, nábožensky tolerantní správou. Jak hrdě prohlásil Franz Werfel: „Náš federální, mnohonárodnostní stát je modelem pro spojené státy evropské.“ Nyní už mohu říci, že jsem v této modelové federaci byl a že žádná neexistuje. Důvodům můžeme porozumět po přečtení Musilova románu Muž bez vlastností, onoho směšnohrdinského eposu o habsburské říši: v něm se popisuje snaha o vytvoření občanského náboženství, jež by dokázalo sjednotit všechny ty různé státy a skupiny, – občanského náboženství, píše autor, zakořeněného v „pseudorealitě staré rakouské kultury“, vyzdvihujícího „morálku, náboženství, filosofii, povinnost, umění a krásu“, to vše pod „prázdným, atavistickým symbolem císaře Františka Josefa“. Říše se rozpadla kvůli „vakuu ve svém jádru“.

Příznačná je tu především koncepce hybridnosti. Vezměte si jen, jaký rozdíl leží mezi pojmy „rakousko-uherský“ na jedné a „rakousko-americký“ či „maďarsko-americký“ na druhé straně. V prvním případě dochází ke střetu břemen z minulosti (kultura, náboženství, tradice, jazyk), v druhém případě jde o proces akulturace, vedoucí od etnické specifičnosti k vyhlídce na nový začátek. Maďaři, kteří se rozhodnou stát Rakušany, uznávají, že se kvůli jedné národnosti vzdávají té druhé. Rakušané či Maďaři, kteří se rozhodnou stát Američany, věří, že se stanou jednotlivci s právem sebeurčení. Co se národní identity týče, Amerika tvrdí, že do své sekulárně-posvátné soustavy hodnot dokáže odlišnost zabudovat. Neříkám, že toto tvrzení nutně platí; velmi často nás však o něm přesvědčí mytická síla, jež za ním stojí. Tato síla dokáže nejrůznějším skupinám lidí vnuknout pocit, že by se podle zmíněné představy o něčem novém měli změnit – a přitom ono nové obohatit o to nejlepší, co v sobě má jejich vlastní tradice. V takovémto případě je různorodost spíše výzvou než překážkou. Člověku či skupině lidí s odlišným základem se tu nabízí možnost přispět k všeobecnému dotváření dominantní identity: otevřeného, na budoucnost orientovaného Američana.

Takový je mytický pohled. Jeho praktickou variaci – nazíráno spíše z pohledu logokracie než proroctví – lze najít v akademickém prostředí či v byznysu. Zde je různorodost (etnická, rasová, genderová, geografická) zbožím určeným k obchodu na volném trhu, zbožím, které snad obohatí to které otevřené, na budoucnost orientované americké podnikání – ať už mu říkáte Harvard, nebo Microsoft.

Rád bych se však vrátil k otázce mýtu: je Amerika pořád majákem zářícím pro celý svět? Pro příklad si opět posloužím negací, tentokrát s osobním základem. Já sám jsem veterán mýtu. Má matka byla komunistka, která emigrovala ze Stalinova Ruska, aniž ztratila víru v komunismus, a já vyrostl v ovzduší marxistické rétoriky. Do této rétoriky se mě matka snažila zaplést i skrze mé jméno – jehož se nijak nezříkám –, kombinaci jmen Sacco a Vanzetti, dvou mučedníků, dvou hrdinů mýtu anarchistického. Po ukončení střední školy jsem emigroval do Izraele, vstoupil do kibucu a žil v něm několik let uprostřed rétoriky sionistické. Proto vám mohu nyní sdělit, že jsem byl ve své židovské domovině a že žádná neexistuje.

Izrael je stát dvacátého století; disponuje veškerým aparátem potřebným pro budování moderního národa: vytištěné zakládající texty, společenské smlouvy, právní jistoty občanství. A přesto jednotící mýtus, sionismus, vychází z prastaré symboliky. Možná to ani první izraelští vůdci neměli v úmyslu – třeba Theodor Herzl dával před Palestinou přednost Ugandě –, ale takhle to prostě dopadlo. Nově shromážděné izraelské společenství hledalo mýtus a nalezlo jej nejen v universalismu svých proroků, ale především v kmenovém Pentateuchu, v posvátných knihách o Hospodinových válkách. Nejen Izajáš a Míka, ale také – a významněji – Jozue a knihy Letopisů. Toto vyprávění se zabývá vyvoleným lidem a posvátným právem na zemi, jeho rituály pak vytvářejí antikvované občanské náboženství, jež brojí proti samým základům liberálního státu. Je potřeba dodat, že za touto volbou leží tragická historie.

Židům bylo upřeno právo na zemi po dva tisíce let; byli přesouváni z místa na místo, bez naděje na zapuštění kořenů, mohli být kdykoli vyhoštěni (jeden příklad za všechny: v roce 1745 vypověděla Marie Terezie svým ediktem z Prahy všechny židy a naráz tak rozbila pradávnou, kvetoucí komunitu). Není tedy divu, že se židé (pravděpodobně ve větší míře než jakákoli jiná náboženská skupina) soustředili na doslovnost, slovní význam svých nároků na vlastní území, a ony nároky vyvozovali z božské, nikoli lidské autority.

Prastaré odůvodnění však nemůže nahradit moderní řešení. Mytický anachronismus může způsobit, že se národ vůči svým zájmům zaslepí. Kontrast, který tu naznačuji, je vlastně opakem hybridnosti: jde o předmoderní dogma etnocentricity. V Americe otevřel mýtus o zaslíbené zemi obzory modernosti. V Izraeli hrozí, že zdejší podoba onoho mýtu bude stát v cestě budoucnosti (po tom všem, čeho se tu už dosáhlo, a navzdory shovívavosti strýčka z Ameriky); hrozí, že duchovní atavismus zničí růst moderního státu.

A co mýtus komunistický? Mám nyní na mysli vyprávění, ideály a cíle, nikoli zneužití moci. Zneužití moci totiž podléhají všechny věroučné systémy, evidentně i ten ve Spojených státech. Každé společenství drží pohromadě schopnost věřit navzdory realitě: jako když lidé věřili celá tisíciletí vlády špatných králů v mýtus o božském posvěcení královské moci; jako když si Američané uchovali víru během „pozlaceného věku“ i během Velké krize.

Nutno poznamenat, že v oblasti této víry existuje mezi americkou a komunistickou cestou řada zajímavých modernistických analogií. Rozdíl mezi mýtem o Americe a ostatními moderními mýty jsem vysvětloval skrze americkou oddanost budoucnosti: otevřenosti a změně. Veškerá tvorba mýtu, moderního či prastarého, poukazuje na vynalezenost tradice. Zatímco se však ostatní mýty snaží onen proces popřít – skrýt jej pod pláštíkem objevování kořenů –, Američané svou identitu nacházejí právě v tradici nového.

O komunistické vizi toho v tomto ohledu lze říci spoustu. Stejně jako americká cesta stavěl i komunismus svá tvrzení na novosti, svobodě a budoucnosti. Milan Kundera napsal ve vzpomínce na Československo roku 1948, že ať si kdokoli říká cokoli, komunisté byli tehdy inteligentnější než jej protivníci, že měli impozantní program zbrusu nového světa, v němž by každý nalezl místo, že snili sen o spravedlnosti pro všechny. Stejně jako u americké cesty, i zde zahrnoval sen spravedlnost a jedinečnost coby abstraktní ideály.

Oba systémy se nepochybně mohou hlásit k odkazu francouzského osvícenství, oba přinášejí velký plán na spasení světa, založený na protestantském chápání historie. Dialektiku zdědil Marx po Hegelovi a reformaci a dotáhl ji k dokonalosti; a podobně jako Američané ji pak použil k sekulárním účelům. Jsem přesvědčen, že právě tato příbuznost je s to vysvětlit dramatické selhání komunismu ve Spojených státech. Američanství je konkurenční srozumitelný mýtus; už z definice, už kvůli své srozumitelnosti nemá místo pro obecnosti typu třídního boje, sebeuvědomění proletariátu či socialistické kolektivnosti. Tu a tam se ve Spojených státech objevily silné hlasy volající po komunismu či vzpurné utopické snahy, ale v drtivé většině se tu levice neuchytila.

Jinak tomu bylo v Evropě i mnohde jinde. Tady během devatenáctého a dvacátého století vytvořili přední světoví intelektuálové, spisovatelé a političtí myslitelé působivý soubor textů – a to nejen filosofických, ale také vizionářských a utopických, jež v sobě spájely volání po mezinárodní spravedlnosti s pestrým defilé duchovních i literárních symbolů a nabízely soubor rituálů vhodných pro vytvoření alternativního Nového světa. Proč to nevyšlo? Vzpomínám si na jeden vzrušující okamžik ze Sametové revoluce roku 1989. Ulice plné rozlícených dělníků, univerzity plné rozbouřených studentů. Kamera zabírá vysokoškolské auditorium – bude se číst nějaké prohlášení. Stáhnou se Rusové? Bude nová vláda? Publikem projede náhlý šum. Na pódium vystoupí rozcuchaný řečník: „Od této chvíle není na této univerzitě marxismus povinným předmětem.“ Překvapilo mě jásání a nefalšovaná radost, která byla k vidění na těch mladých tvářích. Dokázal jsem si představit, jak Američané jásají nad pádem vlády – mockrát jsem už viděl, jak nadávají na všemožnou zkorumpovanost politiky –, ale upřímně věřím, že by zbledli hrůzou při pouhém pomyšlení na zrušení či zákaz kursů amerického myšlení – už žádný Jefferson, Emerson, Lincoln –, a řekl bych, že by se bouřili – i nyní, v éře George W. Bushe a různých ekonomických skandálů – proti desakralizaci Ústavy či vyprávění o naději v Novém světě.

Jde tu, zopakujme, o účinnost mýtu; a vyvstává otázka: proč po stoletém zápasu srdce a mysli, jež mezi sebou tyto dva konkurenční příběhy modernosti vedly, zbyla coby nejsilnější sociálně-symbolický systém – a snad jediný systém s opravdovou interkulturní, mezinárodní rezonancí – pouze Amerika? Abych nabídl ještě jeden příklad založený na negaci: byl jsem ve Svazu sovětských socialistických republik a žádný neexistuje. Minulé léto jsem navštívil Moskevskou univerzitu, setkal jsem se s celou řadou vysokoškolských pedagogů z nejrůznějších oborů a ti mi vysvětlovali, že pravá ruská tradice je založena na pravoslaví; pak jsem byl v Kremlu a na Rudém náměstí a tamní průvodci mluvili s velkou náklonností o carech a carevnách a rozplývali se nad Puškinovými aristokratickými styky.

Z toho dovozuji, že nacionalismus může v tomto ohledu působit jako významný faktor. Globalizace neglobalizace, dědictví moderního státu nejspíš stále udržuje soudržnost určitého společenství. V Moskvě jsem si uvědomil, že americkou specialitou je skutečnost, že Amerika coby soubor obecných zásad vytváří národ, zatímco Rusko bez komunismu nejenže nepůsobí jako protimluv, ale naopak jako národ osvobozený od importovaného systému hodnot. Bylo by možné dodat, že tentýž kontrast platí ve větší či menší míře třebas na ideu socialistického Švédska či fašistické Itálie. V prvním případě tu máme internacionální mýtus, který s národním dědictvím vstoupil do dočasného partnerství. V případě druhém nově osvobozený národ, Italy, hledající základy pro společenský svazek v nostalgii po mýtu Říma. Americký triumf, lze-li o něčem takovém mluvit, spočívá ve výjimečné reciprocitě mezi moderností a utvářením mýtu, v reciprocitě odehrávající se právěv rámci nacionalismu.

Možná rovněž spočívá v náboženském důrazu amerického mýtu. Přes všechny ty nejrůznější způsoby dekonstrukce náboženství, nebo snad právě kvůli nim, možná platí, že v naší sekulární době právě ona houževnatost Ameriky nějak oslovuje naléhavou potřebu nějakého vyprávění o duchovní identitě. Americká cesta se vždycky definovala skrze bipolárnost: nevinnost proti zkaženosti, ryzost proti komplikovanosti, dobro proti zlu. To je samozřejmě reflex každého symbolického systému. V případě Ameriky je však zajímavé, že dané polární opozice jsou náboženského charakteru: v raném Massachusetts proti Ďáblu, v devatenáctém století proti katolickému Římu, ve století dvacátém proti bezbožnému komunismu, a dnes proti fundamentalistickému islámu. Lišily se politické slogany – teokracie, multidenominacialismus, demokracie, svoboda –, ale všeobjímající mýtus zůstává vždy hluboce zakořeněn v specificky americké, bytostně duchovní víře, a protivník vždy přichází ve výzbroji Antikristově, aby šířil globální teror.

Takže nám zbývá Amerika, prvorozené dítě moderní doby, vzešlá z pozdně renesanční Evropy, jako Athéna z hlavy Diovy, utvářená kapitalismem, reformací a tiskařským lisem. Ale počkat! Co je to za anachronismus? Nacionalismus – v éře panování internetu? Náboženství – copak tohle není postmoderní svět? A kapitalismus – nežijeme náhodou v jeho posledním stadiu? Mýty – tedy pokud fungují – jsou příběhy, jimž nemůžeme uniknout; my však víme, že se lidé osvobodit dokázali, a často ke svému prospěchu i k prospěchu celého světa. Nebyl by svět lepším místem, kdyby se Amerika – zjevený úděl, selfmademan, bible svobodných a tak podobně – odebrala na místo, které Nathanael West nazval„smetištěm dějinných snů“, na onu napůl barbarskou, napůl transcendentální hromadu symbolů a model – řeckých božstev, římských orlic, čínských draků, árijských svastik, elegantních princů, viktoriánských dam –, a to v zájmu nové, demystifikované generace? A je taková generace vůbec myslitelná či žádoucí? Svět bez Ameriky! Dokážeme si bez Ameriky vůbec představit Spojené státy? Dosud ne, tvrdím zde, a ani v dohledné budoucnosti ne; pravda však je, že nemám odpověď. Řešení nabízejí mýty; má metoda analýzy stojí na nezávislém zkoumání. To proto jsem začal Kafkovou Amerikou, a proto s ní nyní končím; slibuji si od toho jistý vhled – alespoň pro tuto chvíli, při této (pro mě) velmi zvláštní příležitosti – do nejvytrvalejšího modu zkoumání podstaty modernosti, který mi je znám, a zároveň do moderního modu nejlépe uzpůsobeného (jak věřím) k vytrvalému zkoumání. Cituji ze začátku Kafkova románu, ze scény, jež předchází příslibu Karlovy „skvělé kariéry“:

 

Když […] Karel Rossmann […] na lodi zpomalující už jízdu vplouval do přístavu, spatřil, jako by sochu Svobody, kterou už dlouho pozoroval, najednou prudčeji ozářilo slunce. Její paže s mečem strměla jako předtím do výše a kolem sochy volně proudil svobodný vzduch.

 

Meč namísto pochodně svobody! Působí to prorocky, ačkoli jsme to už mohli zpozorovat dávno. Co však socha odhaluje a jaký „svobodný vzduch“ kolem ní vane – a co to všechno znamená pro budoucnost mýtu o Americe –, to už je jiný příběh.

 

Přeložil Petr Onufer.

 

 

1. Tato esej byla přednesena 19. března 2003 na Karlově univerzitě v Praze. Jsem vděčný profesoru Martinu Procházkovi za jeho pohostinnost a přínosné komentáře i za to, že mi tu poskytl příležitost prožít jeden z mých nejpozoruhodnějších osobních i profesních zážitků.

 

2. Franz Kafka, Nezvěstný(Amerika), přeložil Josef Čermák, Melantrich 1990. Veškeré další citace z Kafkova románu pocházejí z téhož překladu poznámka překladatele.