Mystici a narkomani

Rozjeli jsme se do všech stran.

Záhy po mém návratu začal tanec s milicí. Zapsali si mě přece v komuně, kterou rozehnali, pohyboval jsem se mezi hippies. S odstupem let se domnívám, že oddělení boje s tuláctvím a narkomanií, kterému jsme podléhali, se nechtělo trápit s jedním zbytečným nezletilcem a předalo mě obvodnímu oddělení, aby mě trochu postrašili a vrátili na slušnou chuligánskou dráhu. (Je jasné, že pro ně je lepší chlastající chuligán, protože takový, chraňbůh, nemyslí.) A tak mě začal navštěvovat místní pochůzkář. Snažil se mě obvinit z nějakých krádeží a vloupání do sklepů. K tomu docházelo na sídlišti Azory denně... Párkrát mě zadrželi na čtyřicet osm hodin. Jak jsem tehdy chtěl „bratry milicionáře“ milovat! Modlil jsem se za ně, děkoval za rány, neboť se jim dařily. Oni se mi pro změnu smáli. – Hej Kriste! Chceš přes hubu? Bradu ti utrhnu, ty zmrde! Prej Ježíšek!

Jak mi tehdy stouplo sebevědomí, že mě srovnávají s velkým duchovním vzorem hippies! Modlil jsem se ještě víc a horoucněji. Milicionáři byli většinou, stejně jako Pilátovi vojáci, lidé se smyslem pro humor. Jednou se mnou uspořádali hru na ukřižování Krista. Začalo to tím, že mi jeden z nich z legrace nalil do úst benzín. Potom mě bičovali (čti pendrekovali). Jako další část mi připravili křížovou cestu, čili pochod po chodbě komisařství, cestou mě kopanci sráželi k zemi. Při této zábavě se nemohli dohodnout, kolikrát Ježíš upadl. Nakonec se zeptali mě. A jelikož ani já jsem si to přesně nepamatoval, zaokrouhlili jsme to na sedm, protože to je šťastné číslo. Potom mi vymknuli klouby a táhli mě za ruce a nohy po zemi a ještě mě přitom bili do zad (křižování). Nakonec mně někdo vrazil místo kopí do žeber pěst a řekl, ať vypadnu. Sotva jsem se dovlekl domů. Bolelo mě celé tělo a ležel jsem po téhle zábavě několik dní.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

V Bieščadách se nacházelo několik komun. Dva dny jsme nocovali v nějaké buddhistické, kde jsme potkali našeho starého přítele Kefase. Skončil s křesťanstvím a přešel na hinduismus. Chtěl být jogínem. Nejedl maso, nepil alkohol a ovšem nefetoval. Samozřejmě vyznával sexuální askesi brahmančár. Přitom si neustále posiloval ducha. Oj, strašil nás ten posilovaný duch! V noci si vždy lehl k nějaké dívce a pětkrát za noc nás budil vřískáním: Brahmančár! Buď tělo poslušno Duchu!

Ve všech, hlavně v nejsvatějších buddhistech a jogínech, se vařila krev. Radili Kefasovi, aby si šel ducha posilovat někam jinam. Nevím, jak to dopadlo, protože jsme se vydali dál, abychom našli komunu slavného Trapera, který žil v Bieščadách již přes rok s malou skupinou svých věrných.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

Traper byl jedním z nejstarších. Prý byl v Indii, kde se učil jógu od opravdových místních guru. To bylo v době, kdy Hnutí bylo ještě v plenkách. Traper vypadá spíš jako Viking. Dlouhé světlé vlasy, plnovous. Chybí mu jen přílba s tuřími rohy, protože sekeru už má. Mužská část komuny pracuje v lese. Bydlí v lemkovské chalupě [Lemkové – východoslovanská národnostní menšina žijící v polských Nízkých Beskydech; pozn. překl.], která nějakým zázrakem neshořela. Okolo je sad zplanělých divokých jabloní a dál jsou základy chalup zarostlé kopřivami. Na kácení stromů jsem příliš slabý, a tak pomáhám v hospodářství dvěma dívkám a... Krasnoludkovi. Ukázalo se, že tu přezimoval. Kazan běhá na značně dlouhé šňůře přivázané k boudě, kterou jsme mu udělali. Volně ho pouštět nemůžu. Byl už na polonině, kde rozehnal stádo divokého bieščadského dobytka a těžce zranil velkého ovčáckého psa. Sám z té bitky vyšel netknutý. Živíme se mlékem, sýrem, borůvkami a houbami. Chléb pokaždé nemáme, i když hospodáři z osady ho pro nás berou z pojízdného obchodu. Pod vedením Trapera se ráno i večer myjeme v horském potoce a cvičíme jógu. Ticho, klid, harmonie. Uklidňují se nervy, mizí první hrozné následky drogové závislosti: bolest v kloubech a záchvaty zlého humoru. S podivem zjišťuji, že v chalupě není ani jediná knížka o indické filosofii, metafyzice a náboženství. Zato je tu celá série knížek o Divokém západě, např. Země slunečních skal, a několik Fiedlerových knížek o indiánech. Když se na to Trapera zeptám, směje se: Proč mám číst o indické filosofii, když se opírám o svou vlastní? A víra? Jóga? To se nečte. To se prostě musí prožít. A tamty knížky? Snažím se porozumět indiánům, protože jenom oni znali skutečný recept na harmonický život, a kromě toho se ty knížky dobře čtou.

Radostně se usmívám. Ten chlap je skutečně sám sebou. A Traper se mi dívá do očí a taky se usmívá. Potom mi bratrsky stiskne ruku, až se mi v očích zajiskří. – I ty se staneš indiánem, už to vidím!

Ukazuje se, že to s tou literaturou není zas tak špatné. Traper pro mě vytahuje ze své skříňky nějaké strojopisy o duchovní kultuře a víře severoamerických indiánů. Traper byl také v Kanadě a USA a žil tam nějakou dobu v rezervacích Dakotů. Texty překládal sám z angličtiny. Manitou, Oranito nebo Wakan-Tanka, prostě Absolutno prostupující vše. Nejlépe ho můžeš cítit a uctívat v přírodě. Indiáni jsou moudří a vědí to. Uctívej strom, kámen, zvíře, slunce, déšť, blesky, člověka... On je ve všem. Totéž najdeš v křesťanství. Sám Kristus mluvil o polních liliích. A svatý František z Assisi... A buddhismus, zen, indická jóga, všechno směřuje k jednotě s Absolutnem. Ne nadarmo východní mudrci hledali pravdu v lesích a na horách. Nevšímej si psychopatů nenávidících život i svět, co straší hříchem a nečistotou. Ty mohou být jenom v tobě, ale ne ve světě.

Že by toto byla moje cesta? Ve volných dnech, kdy se nekácelo, jsme se s Traperem toulali po okolí. On je opravdu přírodní člověk. Zvířata se před ním neplaší a neutíkají. Potkáváme srny, jeleny a divočáky na vzdálenost několika kroků. Jednou za svítání jsme viděli rysa, jak se na chvíli vynořil z mlhy, a potom zmizel jako duch. Nabírám sílu. Ještě si netroufám na kácení, ale očišťuji kůru a osekávám menší větve.

Samozřejmě nevíme, čí je chalupa, ve které bydlíme. Nějaká sviňka dala hlášku na milici, která nás chce vykouřit. Ale lidé nás mají rádi, protože často pomáháme ve vsi. Bieščadnikům nevadí dlouhé vlasy, plnovousy a podivné oblečení. A tak nás varují před nebezpečím. – Dnes dopoledne přijeli s dvěma vozy a ptali se na ty v lesích, řekl nějaký rolník, který nás zvlášť kvůli tomu přišel varovat. Byl místní a situaci znal z doby svého mládí. Znovu nastaly časy, kdy je třeba ochránit ty, co žijí v lesích, a tak je chrání.

(Revolver Revue č. 64/2005; přel. Roman Laube)