Může! (Stefan Sagmeister)

Jak S. Sagmeister uvádí, jeho výtvarná dráha započala během středoškolských studií v Dornbirnu, kdy graficky upravoval  časopis Alphorn. V devatenácti letech se na druhý pokus dostal na vídeňskou Uměleckoprůmyslovou akademii. Studia značně zklamala jeho očekávání, nicméně během nich navázal důležitý pracovní kontakt s divadelní skupinou Schauspielhaus, pro kterou začal navrhovat plakáty ovlivněné punkovou estetikou a anarchistickou grafikou. V té době se také zabýval tvorbou mystifikační pouliční grafiky na téma fiktivních nařízení a vyhlášek. Souběžně s tím se zajímal o využití různých optických triků (inspirovaných mimo jiné i M. C. Escherem), které ve své práci hojně využívá. V roce 1987 získal Fulbrightovo stipendium ke studiu na Pratt Institute v New Yorku, které posílilo jeho zájem o konceptuální umění. V tomto období například vytvořil a v blízkosti svého bydliště vylepil řadu plakátků, vítajících jeho přítele Reiniho v „Big Apple“ a vyzývajících newyorské dívky, aby na Reiniho byly hodné. Po tříletém newyorském pobytu se Sagmeister vrátil do Rakouska a nastoupil osmiměsíční povinnou vojenskou službu. Tehdy navrhl sérii plakátů pro Nickelsdorf Jazz Festival. V roce 1991 navštívil Hongkong, kde zůstal z níže podrobněji popsaných důvodů až do roku 1993. Zcela vyčerpán z přemíry práce a otupělý a znecitlivělý vyděláváním peněz (o kterých v rámci své brněnské přednášky rezolutně prohlásil, že ony štěstí nepřinášejí zcela jistě) odjel na jaře roku 1993 na Srí Lanku. Věnoval se tam práci na autorských knihách, meditacím a katalogizaci své dosavadní práce. Odpočatý se vrátil do New Yorku, kde přijal práci ve studiu M&Co. Tibora Kalmána a po jeho přesunu do Říma založil v roce 1994 vlastní newyorské studio Sagmeister Inc. Od té doby na sebe upozornil mnoha kontroverzními projekty. Věnuje se především  práci pro hudební průmysl, jak si před časem předsevzal. V průběhu let obdržel řadu designerských ocenění, čtyřikrát byl nominován na cenu Grammy. V roce 2001 vydal monografii Sagmeister Made You Look, ve které se proměnil v zasvěceného, laskavého a poněkud mystifikujícího průvodce vlastním dílem. V současnosti se věnuje především práci se silným sociálním podtónem. Vyučuje na School of Visual Arts v New Yorku a na Universität der Künsten v Berlíně. Mimo tyto aktivity hojně přednáší po celém světě.

Během své přednášky s názvem Design a štěstí aneb Může grafický design přinést štěstí? na sympoziu při brněnském bienále 2004 (Besední dům, 16. června) Sagmeister podrobně popisoval okolnosti příjezdu a následného pracovního pobytu v Hongkongu. S velkým smyslem pro detail a proporce, charakteristickým i pro jeho práce, líčil, jakými nahodilostmi nechal ovlivňovat svůj tamní pobyt, který původně měl být krátkodobou návštěvou kamaráda. Rozhodl se, že se bude řídit „poselstvím“, které vyčte z první reklamy spatřené po vystoupení z letadla. Nápis na prvním spatřeném billboardu hlásal: You are the winner! Ten, kdo hraje takovouto hru, nepřečte „omen“ tohoto druhu bez napjatého očekávání. A sled okolností skutečně dál řídil budoucí tři roky Sagmeisterova života, zdánlivě bez jeho racionálního přispění. Kamarád, za kterým přiletěl na návštěvu, byl velice zaneprázdněn a neměl během dne příliš času. Sagmeister se tedy toulal městem, které jej fascinovalo, a navštívil pár vytypovaných grafických studií. Jako záminku k těmto návštěvám zvolil předstíraný zájem o zaměstnání. K jeho překvapení mu téměř okamžitě nabídli práci v renomované mezinárodní agentuře, a dokonce akceptovali  i jeho značně přemrštěné finanční požadavky, jejichž pomocí si chtěl ponechat otevřená ústupová vrátka. Přijal tedy zaměstnání, které si ho „vybralo“, a odjel si do Vídně pro své věci. Při zpáteční cestě ho přepadly pochybnosti, zda je jeho rozhodnutí správné, a usmyslel si, že se nechá vést „znamením“ i tentokrát. Měl jím být plakát, který bude na stejném místě jako ten první. Nový nápis hlásal: You are the double winner! Existuje snad průkaznější pobídka pro člověka, který tak podstatná rozhodnutí ponechává pouze na jakýchsi vágních „znameních“?

Stefan Sagmeister dokáže, jak se zdá, jakékoli podněty vcelku neutrální povahy zvrátit ve svůj prospěch. Jeho obsedantní neurózy se stávají součástí jeho pracovní metody. Dlouholetá potřeba dělat si poznámky a sestavovat jakési „rekordní listiny“ svých mezních pocitů u něho vyústila v krédo slasti, podle něhož je možné cíleně konstruovat konkrétní situace. Z jeho poznámek mimo jiné vyplývá, že nejšťastnějším umělcovým životním okamžikem byl pohled na maminku radující se z jeho úspěšně složené maturity (číslo 1 v pořadí deseti vyjmenovaných šťastných okamžiků). Dalšími takovými momenty (bez uvedení pořadí v žebříčku) byly jízda na bratrově motocyklu, poslech tehdy nově vydané desky Synchronicity skupiny The Police nebo třeba pobyt v Alpách. S pomocí takových informací je možno slast vědomě násobit: stačí si například vyjet na motocyklu do hor se sluchátky walkmana s uvedenou nahrávkou na uších. Dobré je přitom myslet na to, že maminčina radost z maturitního úspěchu dosud nevyprchala. Podobné pocitové hody, jaké je Sagmeister schopen vytvořit pro sebe, chystá ovšem i pro adresáty svých prací. Neskrývá,  ba zdůrazňuje, že preferuje neotřelost, osobitost, že chce svou prací vzbuzovat silné emoce, se vší vehemencí zapojuje do hry tělesnost a sexualitu a v tomto smyslu se ve své práci i osobně angažuje. Její významnou součástí jsou rovněž různé optické hry, banalita, svérázný humor a cudně skrývaná lyričnost. Zdůrazňuje, že nadřazuje jednoduchou formu, která divákem otřese, nad snadnost a nezávaznost počítačových animací.

V takto naznačených souvislostech je dobré zmínit především dvě Sagmeisterovy práce. Plakát pro vlastní přednášku na AIGA Detroit and Cranbrook Academy of Art z roku 1999, který je jakýmsi „manuálem“ autorových tvůrčích postupů, neboť zde zavrhl možnost nasimulovat řezné rány na svém těle počítačově a následný fotografický obraz zaformátoval zdánlivě bez kompozičního zájmu o zobrazený objekt. Tímto způsobem donutil diváka zaujmout osobnější stanovisko ke své práci, neboť ne každý je ochoten přijmout formu sebepoškození jako poselství. Reakce se budou pravděpodobně velice různit (realista, cvok, vizionář, narcisista, filosof atd.) a hra, protože o ni jde stále, bude daleko pestřejší. Bez zajímavosti není ani fakt, že podobný princip sdělení použil Sagmeister již v roce 1995 na plakátu pro Lou Reeda. V dané souvislosti se hodí upozornit na to, že stále osudově zachmuřený hudební reportér z “odvrácené strany New Yorku“ má nápisy na obličeji přiznaně nasimulované, kdežto daleko křehčeji působící designér drásavě reálné. Vnucuje se otázka: nabídl Sagmeister Reedovi již tehdy takto radikální řešení výtvarného problému? A nabídl-li mu je, proč to Reed nepřijal? Bál se bolesti, kterou s oblibou a chladem popisuje ve svých písních? Nebo mu takové řešení připadalo  chorobné? Či snad autor chtěl po vzoru jiných objevitelů svůj vynález vyzkoušet nejprve na sobě?

 

[...]

 

(Revolver Revue č. 58/2005)