Můj Hostýn je prázdný

10. prosince 1919, Brno

Rozjařen jsem se vrátil z Krumlova, kam bych bez maminčina přání sotva zajel. Teta Wernerová je převelice nábožná a pověrčivá osoba, ale obě její dcery, Hela a Máňa, které jsem viděl naposledy jako děti, jsou milá děvčata. Staly se z nich po vzoru jejich otce výborné učitelky. Třetí sestřenka, Lída Kilianová, se dokonce ukázala být rozumnou a sečtělou osobou, i těšil jsem se její společností po celou zpáteční cestu. Maminka má pravdu, je dobré pěstovat rodinné vztahy.

1. ledna 1920, Uh. Hradiště

Celé vánoční prázdniny sněžilo a já jsem seděl doma u maminky nad učením. Trápila mne nervosa a žaludeční křeče z vepřového, jímž mě maminka nakrmila. Ani pivo, podávané jako protijed, mi nepomohlo, neb moje nervy přestaly alkohol úplně snášet. Jen na Boží hod mi bylo lépe a vyšel jsem na pozdní procházku. Noc byla mrazivá, sníh křupal pod nohama, vůkol ticho. Byl jsem spokojen v zimním kabátě a vlastní nitro mi v té ledové pustině připadalo jako něžně přicloněná lucerna.

10. ledna 1920, Brno

Když jsem se dnes vrátil od zkoušky domů, čekala na mne kytice růží a dopis od sestřenky Lídy s pozváním do divadla. Pro mne? Rudé růže? To jsem asi udělal dobrý dojem.

12. ledna 1920, Brno

Svěřoval jsem se dnes Lídě, jak jsem zklamaný ze studia, na které jsem se za války tolik těšil. Chtěl jsem se do něho jak náleží opříti ve snaze co nejdříve dosíci první státnice. Pod okny mi plynul veselý den, ale já jsem se dobrovolně vyloučil ze studentských zábav, protože mi připadaly plytké. Chtěl jsem své štěstí najít ve vědění. Nyní však cítím, že mne technický obor nenaplňuje tak, jak jsem si představoval. Nepěstuje žádné hodnoty, které by dělaly člověka lepším.

Lída se mi smála, že od školy očekávám příliš. Cítil jsem alespoň úlevu, že tu svatokrádežnou myšlenku, totiž že se na technice často nudím, mohu vyslovit nahlas. Maminka si kvůli mně utrhuje od úst, sestra nemohla ani vychodit střední školu a já se tu nudím!

Nemohu se zbaviti dualismu vnějšnosti a intimity svého života. Mívám pocit, že bych si své filosofování měl nechávat pro sebe. K čemu všechny knížky o smyslu života, když se mám připravovat na budoucí povolání? Otec by to neschvaloval. Však říkával, že chodím s hlavou v oblacích. A profesor Baborovský se také usmíval, když viděl, že čtu sociologické essaye Bláhovy. Pravil mi, že z knížek toho o lidech moc nevyčtu, že jest třeba zestárnout. Styděl jsem se.

Jak je možné, že právě to, co se má za hodnotné, mě nenaplňuje? Nezbývá mi, než žít jaksi podvojně, ač cítím vinu, že jsem následkem toho tak málo produktivní. Jsem neužitečný snílek.

14. ledna 1920, Brno, Lída Kilianová Aloisi Kilianovi

Milý Alenko,

musím Ti písemně odpovědět na Tvé osočování školy a vědy, neb mi ještě zní v uších Tvá vášnivá obžaloba. Nepustil jsi mne ke slovu, můj milý, ale nijak se neomlouvej. Poslouchala jsem ráda. Chtěla bych Ti však říci, že dle mé zkušenosti je škola jen málokdy dílnou lidskosti. Na gymnasiu z Vás vychovávali odpovědné nositele kultury, ale řekni mi, komu bys měl dnes odpovídat, když ne sám sobě. Technika je plná techniků, to dá rozum. Není to Tvá vina, že Ty jím nejsi. Ach, ta Tvoje touha zavděčit se a být ze všech nejsprávnější!

Na Vesně nám také vštěpovali dobré mravy, šetrnost, ideály hygienické, vlastenecké a panslovanské, jinak nás však prací zrovna nepřetěžovali. Měly jsme čas hledat svou vlastní cestu. Výuka ideálům se mě nikdy příliš nedotýkala. Nikdy jsem nešla v kroji mávat Masarykovi, ani má příslušnost ke zdravému selskému lidu a jeho plebejská vitalita mne neuchvátily. Ležela jsem v posteli a četla jsem si. Nikdy mě nenapadlo, že by nás vyšívání a účetnictví mělo učiniti lepšími lidmi.

Obecně se má za to, že práce je sama o sobě hodnotou, že člověka zušlechťuje, nenechá ho myslet na blbosti a procvičuje jeho racionalitu. Je to rozšířený blud. Mnohá práce i mnohé studium jsou dobré jen k ujařmení ducha. Říká se tomu práce pro obecné blaho. Nechápu, že i Ty pořád mluvíš o dobru celku a ideálu civilisované společnosti. Já jsem individualistka. Odpadá mi tím spousta starostí.

Tvoje Lída

 

15. ledna 1920, Brno, Alois Kilian Lídě Kilianové

Milá Lído,

jest pošmourný čas. Na technice jsem od tmy do tmy a již se mi stýská po Tvé společnosti. Paní Ketousková šetří na uhlí a musíme po večerech s Kupkou dlít v posteli, nejlépe v té stejné. Kupka říká, jak se tak vzájemně ohříváme nohama v tlustých ponožkách, že vypadáme jako dvouhlavá karta.

Musím Ti odpovědět pár řádek k našemu hovoru o hodnotě vědeckého studia. Nyní se divím, proč nejsem spokojen s tím, že jsem jaký jsem. Proč se mne tolik dotýká každé zlehčování mé osoby i mých názorů? Zlobí mne to, ale také ponouká, abych se změnil, protože moji učitelé jistě vědí lépe než já, co je dobré. Pořád si říkám, že válečné utrpení ve mně muselo způsobiti nějaký obrat, nějaké prozření, ale cítím se stále stejně nejistým.

Jsem nejistý i ve svém hněvu. Hněvám se a hned se za to stydím. Když se Baborovský usmívá mé potřebě všemu rozumět, cítím, že nevěří jiným theoriím než těm svým. Cítím, že je neotřesen ve své důvěře ve svět. Kdyby byl na frontě jako já, také by možná toužil zvědět, co je lidstvo vlastně zač. Jak mne jen zlobí jeho nedomyšlená blahovolnost! Nestačilo, že jsem se válel v blátě a útočil na bodák. Ještě zestárnout bych měl!

Musím se vrátit ke své výtce, že se nám chemie podává jako suchá, nanicovatá věc. Učitel má podle mne vždy učit humanitě, hodnotám a ctnostem, ať je jeho předmět jakýkoli. Pomíjení lidského rozměru ve jménu vědy, to musím mít svým učitelům za zlé, prostě musím. Baborovský se této výtce v mnohém vymyká, tím více mne pak mrzí jeho shovívavý úsměv.

Tvůj Al.

 

17. ledna 1920, Brno, MUDr. R. Cincibuch, praktický lékař

Lékařské vysvědčení pro

Aloise Kiliana, posluchače Českého vysokého učení technického v Brně, rodem z Uherského Hradiště na Moravě.

Pacient je slabé soustavy tělesné, sešlý, trpí nechutenstvím, občasnými průjmy střídanými zácpou a bolestmi v krajině žaludeční, jakož i nauseou bez zjevného důvodu. Trpí nespavostí, tlučením srdce, pocitem fyzické slabosti a neschopností se soustředit. Jde o otřes nervů v důsledku válečných útrap a počínající neurasthenii, chronický žaludeční katharrh a katharrh žlučníku.

Cincibuch, praktický lékař

(Revolver Revue č. 59/2005)