Možná jsem v tom spěchu namaloval moc řídkou pěnu

Jak ses dostal k malování?

Už jako předškolák jsem pokreslil, co se dalo. Později, ve školním věku, jsem ve svým rodišti v Hradci Králové navštěvoval kurzy akademickýho malíře mistra Fröhlicha, známýho místního krajináře, kterej jezdil za přírodními motivy se svým malým fiatem Topolino. Kreslili jsme často podle živýho modelu a za pěknýho počasí i v terénu. Několik let jsem taky maloval filmový poutače pro městský kina. Na Akademii užitých umění jsem nastoupil až po svým odjezdu do Vídně na konci sedmdesátejch let a studoval jsem na malířský speciálce profesora Ungera. Byl to výbornej tréning, denně jsme kreslili a malovali podle živejch modelů, často kokoschkovsky v pohybu.

Kdy jsi poprvé vystavoval?

V roce 1971 jsem měl první samostatnou výstavu v Pardubicích a o dva roky později v Ústí nad Labem – tu organizoval doktor Dolejš z oblastní galerie v Litoměřicích. V průběhu týhle výstavy mě navštívil německý štáb z frankfurtský televize a chtěl se mnou natočit medailon pro jejich televizní program. Filmování se ale pořád protahovalo, často se přitom zcela nečekaně měnily místa a celou práci neustále komplikoval jakejsi záhadnej doktor z Ministerstva zahraničních věcí, kterej nás po celou dobu doprovázel ve zbrusu novým mercedesu. Pár dní potom, co natáčení skončilo, jsem byl předvolanej na Státní bezpečnost a hned mně bylo všechno jasný; tak jsem jim u výslechu jednoduše řekl, ač se radši rovnou zeptaj doktora z Ministerstva zahraničí, že ten si jistě pamatuje všechno líp než já.

V roce 1974 ses přestěhoval do Prahy – čím ses tu živil?

Svými obrazy, některý s ušlechtilejšími výrazy ve tváři sem dokonce občas prodával i prostřednictvím Díla, jiný si soukromě kupovali různí přátelé. Vlastnil jsem papír od Fondu výtvarnejch umělců a odváděl daně z umělecký činnosti. Situace se samozřejmě začala měnit ve chvíli, kdy člověk začal bejt sledovanej a stal se objektem zájmu StB. To jsem měl pak najednou Prahy plný zuby a vážně jsem uvažoval o tom, že odejdu někam na venkov do maringotky živit se jako čerpač, což udělala řada mých kamarádů. Jenže ono to ani s tou maringotkou nebylo tak jistý. Třeba takovej Jirka Daníček ji měl v pěkný krajině u železnice a u potůčku, kde si po práci v klidu psal, zatímco například Zbyška Siona postavili chudáka s maringotkou na náměstí Republiky, kde si moc soukromí opravdu neužil... Já jsem nakonec k čerpačům nešel, podařilo se mi přežít na volný noze. Pivo, buřt a sekaná svíčková byly tenkrát levný a za ateliér v Kateřinský ulici jsem platil čtyřicet pět korun měsíčně.

Kdo tenkrát patřil k tvým kamarádům?

Byl jsem vyloženě hospodskej a vinárenskej typ, a tak jsem znal brzo celkem dost lidí. S Prahou jsem měl užší kontakty ještě v době, kdy jsem žil v Hradci. Později jsem se tu stýkal se Zbyškem Sionem, Eugenem Brikciusem, Jirkou Daníčkem, Karlem Holubem, Michalem Matzenauerem a dalšíma. V jedný hospodě na Starým Městě jsem se seznámil i s malířem Otakarem Slavíkem, kterej byl široký veřejnosti znám svýma siláckýma kouskama – zejména proslulou zadovkou, dobře zasazenou ránou mezi lopatky. Hodně lidí z jeho okolí ho v zadovce velmi často napodobovalo, ale nikdo z nich neuměl udeřit tak silně a přesně jako Ota. Seznámili jsme se tehdy pozdě odpoledne, jemu zrovna došla zelená barva a obchody, vlastně jedinej existující kšeft pro výtvarníky už byl zavřenej. Tak jsem mu nabídl, že mu jednu tubu zelený přenechám. Šel si pro ni ke mně a odsud jsme pak odešli do jeho ateliéru, kde mi u flašky vína a za zpěvu Janis Joplin ukazoval svý báječný plátna. V tý době jsem se taky seznámil s Ivanem Martinem Jirousem – Magorem; pamatuju se, jak jsem na něj jednou narazil na zahrádce za Staroměstskou radnicí a on se na místě rozhodl, že u mě v ateliéru ihned zorganizuje vernisáž. Abychom zajistili potřebný publikum, vandrovali jsme od hospody k hospodě a brzo byla základní sestava pohromadě. Cestou do mýho ateliéru se pak ještě přidali další, ani si už nepamatuju, jestli to byli vůbec naši známí. Pak jsme donesli v kýblu pivo z nedaleký rohový hospody Uterus a Magor se pokoušel vernisáž zahájit. Řval jako pominutej, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, a tak vzteky roztříštil o zem můj jedinej ozdobnej snídaňovej hrnek, ze kterýho pil pivo.

Ty jsi mimo jiné taky maloval rozměrný scénický pozadí pro slavnej undergroundovej festival v Bojanovicích.

Ještě předtím jsem pro jedno divadelní představení v rámci počernickejch aktivit udělal velký plátno, inspirovaný Peterem Brueghelem a nazvaný Stavba babylónské věže. Na základě toho mě pak jednou Magor požádal, abych namaloval další scénickej obraz. Bohužel jsem neměl žádnej materiál, a tak jsme se s Magorem vydali za mým přítelem Karlem Holubem, kterej tehdy pracoval ve Fondu výtvarnejch umělců, tuším v ulici Politickejch vězňů, a vyfasovali od něj deset metrů malířskýho plátna. Z Vinohradskýho divadla nám jeden známej půjčil epidiaskop na zvětšení figur a takto vybaveni jsme odjeli do hospody v Klukovicích, kde dělal hospodskýho dědeček Ivo Pospíšila. Tam jsme v tanečním sále plátno rozložili, Magor se svlíknul do půl těla, našepsoval ho bílou latexovou barvou a potom mě tři dny a tři noci hlídal, než jsem to celý namaloval. Pospíšilův dědeček nás zásoboval buřtama s hořčicí a pivem a Blanka Dobešová nosila každý den kastról se špenátem, abysme dostali do těla vitamíny. Ani si už nepamatuju, kolik známejch postav jsem tam ztvárnil – vím, že Egon Bondy byl na plátně omylem dvakrát. Po koncertu, kde plátno viselo, byl velkej zátah na účinkující, zejména na Plastiky, a i já byl připravenej na nejhorší – chodil jsem pořád s cigaretama a kartáčkem na zuby v kapse. Pak mě jedno časný ráno dva příslušníci odvezli k výslechu a byl jsem nařčenej z toho, že jsem zhanobil naší socialistickou měnu – na pozadí plátna jsem totiž okopíroval Hradčany ze stokoruny. Estébáci chtěli ten obraz mermomocí dostat, ale byl dobře ukrytej – tak dobře, že se dodnes neví, kde se nachází. Po několika neúspěšnejch hodinách mě pak propustili. To byla doba, kdy začaly známý soudní procesy s Plastikama.

Legendární byla i tvoje výstava v Jilský ulici.

To byla zvláštní galerie. Patřila Svazu ovocnářů a zahrádkářů a byl tam pěknej klenutej prostor se dvěma dórskýma sloupama uprostřed. Jestli se nepletu, objevil ji Honza Steklík nebo někdo z toho okruhu. Na rozdíl od oficiálních výstavních prostor předsednictvo Svazu prakticky nekontrolovalo, co se v galerii vystavuje, a tak se přímo v centru Prahy najednou objevily věci, který by jinde oficiálně prošly jen těžko. Já tam vystavoval v prosinci a lednu 1976–77. Na vernisáži brilantně latinsko-česky promluvil Eugen Brikcius za vtipných poznámek doktora Ivana Dubskýho, kterej ostatně jako jeden z mála účastníků věděl, o co de. Místnost byla doslova narvaná k prasknutí, lidi stáli i venku na chodníku. Pak se tam na obrazy denně chodila dívat spousta navštěvníků, přišlo dokonce i několik sběratelů a kupců, a tak se dá říct, že výstava byla úspěšná i komerčně. Na stolku u vchodu stál malej růžovej kyblík na dobrovolný vstupný a ten byl každej den plnej peněz, někdy dokonce i papírovejch bankovek. Pravidelně proto za mnou docházeli i různý přátelé, který věděli, že bude na útratu v okolních hospodách a vinárnách. Tohle všechno se ovšem odehrávalo ve velmi napínavý době, protože tehdy zrovna byla zveřejněná Charta 77, kterou jsem taky podepsal. Začaly výslechy, pronásledování a jiné persekuce. Estébáci řádili jako pominutý, nikdo netušil, co se bude dít. Když vyšel v Rudým právu ten první odsuzující článek, měl zcela opačný účinek, než měl mít, protože to v podstatě byla první oficiální informace široké veřejnosti o Chartě. Vzpomínám si, že několik dní před tím, než výstava v Jilský skončila, tam přišla Aneta Fárová, která taky Chartu podepsala, a přinesla nám ukázat propouštěcí papír z UMPRUM muzea, kde tehdy pracovala – byla, myslím, první, koho za Chartu vyhodili ze zaměstnání. Pak si vzpomínám, jak mi předposlední den výstavy přinesl do Jilský Jarda Kořán svazek chartovních dokumentů, protože jsem měl několik dalších zájemců, který chtěli taky podepsat. O několik minut později vběhnul do galerie udejchanej Paul Wilson s tím, že před domem právě vystupují z auta policajti. Já měl v tý době nohu v sádře, nicméně se mi podařilo rychle shrábnout dokumenty a zavřít se na záchodě, kde jsem se pokoušel celej ten tlustej svazek spláchnout, zatímco oni už bušili na dveře kabiny. Otevřel jsem a je naštěstí nenapadlo podívat se do záchodový mísy, která byla ucpaná papírama. Když mě odváželi, do nepříčetnosti jsem je rozčilil návrhem, že na dveře galerie pověsím cedulku „Jsem u výslechu“, protože výstavu neměl kdo hlídat. V Bartolomějský mě pak vyslýchali celou noc a dodnes si dobře pamatuju na to beznadějný studený ráno, kdy jsem se belhal o berli přes Karlák do vymrzlýho ateliéru. Dopoledne jsem se vrátil do galerie, kde už čekal Paul Wilson, kterej mi svým volkswagenem odvezl obrazy do ateliéru. Brzo potom se s ním přátelé loučili na Wilsonově nádraží, protože musel opustit Československo. Pár dní po tom incidentu v Jilský jsem namaloval obraz U výslechu.

Nikolaj Stankovič mi vyprávěl, že když Paul Wilson tenhle tvůj obraz převážel přes hranice, musel ho přejmenovat na Pracovní poradu...

Aha, to jsem nevěděl. Vždycky mně bylo záhadou, jak mohl něco tak provokativního vyvézt. To je dobrý! Před nedávnem mi zrovna Helena Wilsonová poslala velkej barevnej diák tohohle obrazu. Obličeje obou vyšetřujících estébáků vypadaj dost ušlechtile, tak snad proto na to skočili.

Ty jsi měl po Chartě veliký potíže?

Jako většina ostatních signatářů. Někteří na tom byli ovšem ještě mnohem hůř. Třeba náš současný pan prezident, Ivan Jirous a jiní. A nebo pan profesor Patočka, kterej po jednom z nekonečnejch výslechů zemřel.

Vzniklo někdy mezi vámi přáteli a kamarády napětí kvůli tomu, že někdo Chartu podepsal, a jinej ne?

Ani si už nepamatuju, myslím, že ne. Spíš se sympatizující přátelé a signatáři mezi sebou navzájem podporovali. Pár bývalejch kamarádů se od nás ovšem distancovalo, snad se báli postihu.

Jaký je tvůj názor na polistopadový diskuse kolem zveřejnění svazků StB?

Myslím si, že se měly zveřejnit hned po listopadu 1989. Odpadly by všechny ty nejistoty, pomluvy a hospodský dohady. Každej má právo dozvědět se pravdu o svý osobě a o tom, jakej materiál se o něm hromadil v policejních archívech. A mimo jiné je už jen z morálního hlediska dobrý vědět, kdo z okruhu přátel tě fízloval. I takový byli. Obava z nějakýho „honu na čarodějnice“ je zbytečná – myslím, že by nepadla ani jedna facka.

Jak si před svým odchodem do ciziny vnímal takovou tu „šedou zónu“ výtvarný scény, lidi, který snad přímo nekolaborovali, ale taky se nijak otevřeně režimu na rozdíl od tebe nepostavili?

V umění by neměl existovat kompromis, pouze absolutní duchovní a tvůrčí svoboda. A ta je často bez osobního odříkání a rizik možná pouze ve svobodný a demokratický společnosti. Neoficiální umění se většinou vystavovalo v ateliérech umělců a v různejch opuštěnejch a neutěšenejch prostorách. Vzpomínám si třeba na záslužnou činnost Pavla Brunnhofera, kterej organizoval výstavy na půdě domu v Náplavní ulici. Jedna z nich skončila zásahem policie, která se psy obklíčila barák, vtrhla dovnitř a pozatýkala část účastníků výstavy. V jistém ohledu to měli neoficiální výtvarníci ještě složitější než třeba literáti, protože těm stačí tužka a papír a taky rozšiřovat samizdaty a nebo vyvážet rukopisy za hranice je možná přece jen snažší než pořádat výstavy za účasti veřejnosti a nebo pašovat do ciziny obrazy a sochy. Můj problém byl taky v tom, že maluju v podstatě realisticky a těžko můžu něco ze svých obrazů zatlouct. Když jsem namaloval fízla pouličníka nebo čumila, tak tam jednoduše byl: stejně uniformně ustrojenej, ve špatně padnoucím oděvu, a každýmu bylo zřejmý, že maluju – abych použil svýho tehdy oblíbenýho a po hospodách často citovanýho výroku – hovada hovad.

Ty jsi odsud odešel kdy?

V květnu 1979. Dlouho jsem se rozhodoval, jestli mám podstoupit to strašný vyřizování formalit, abych se mohl vystěhovat. Byl jsem českej malíř, svý témata sem nacházel ve svým bezprostředním okolí, který jsem dobře znal: v hospodách, bufetech, vinárnách, nádražních halách, v socialistickejch domácnostech a na lidovejch slavnostech. Tohle všechno opustit pro mě nebylo snadný, ale na druhý straně jsem byl pořád ještě mladej, plnej síly a fantazie a nechtěl jsem se uchlastat proto, že se tu život čím dál víc propadal do nekonečnýho šedivýho stereotypu. Při stěhování jsem měl dost problémy s vývozem obrazů a hodně mi tehdy pomohl Honza Vojta, kterej na ně vyrobil bednu, a v posledních dnech Jarda Kořán, bez jehož organizační podpory bych asi vůbec nevycestoval. Odvděčil jsem se mu za to obrazem Chlap u piva, kterej jsem dodělával za jeho přísnýho dohledu ještě pár hodin před odjezdem. Potom prej po Praze prohlašoval, že jsem mu odfláknul pivo. Možná jsem v tom spěchu opravdu zapomněl pár bublinek, a nebo namaloval moc řídkou pěnu. I se mnou se na Wilsonovo nádraží přišla rozloučit spousta přátel, který jsem pak celejch dvacet let neviděl. Byl to zvláštní pocit, řekl bych, že kdybych byl tenkrát na nádraží sám, bylo by to pro mě jednodušší. Vlak z Berlína do Vídně měl dvě hodiny zpoždění, a tak jsme pili flaškový Velkopopovický pivo a atmosféra byla jako na nějaký přátelský oslavě. Pak najednou dorazil vlak, rozloučili jsme se posledním přípitkem a já nastoupil do vagónu. Bylo to, jako kdyby mě někdo náhle unesl přímo z hospody. V liduprázdným vagónu jsem seděl jen já a dva chlapi, který mě celou dobu mlčky pozorovali. Vystoupili v Táboře, kde se vlak hermeticky uzavřel. Na hranicích v Českých Velenicích Dvořišti kolem vlakový soupravy pomateně pobíhali český vojáci s ostře nabitýma samopalama, lezli po kolenou pod vagóny a dokonce do prostoru mezi střechou. Připadal jsem si najednou jako divoká šelma, která utíká z klece. Vlak se dal konečně do pohybu, ještě jsem zvenku zaslechl pár sprostejch nadávek a přibližně za hodinu mě uvítalo osvětlený vídeňský kolo. Ve Vídni na nádraží na mě čekal Olaf Hanel a ještě dva společníci, který mě odvezli do přidělenýho bytu na okraji města. Kancléř Bruno Kreisky nabídl vystěhovanejm chartistům politický azyl a skutečně dostál svýmu slovu.

Venku ses živil čím?

Zpočátku jsme ve Vídni dostávali od vlády finanční podporu. Přibližně po půl roce jsem měl svou první výstavu ve vídeňský galerii Centrum. Dolnorakouský muzeum tam ode mě koupilo obraz a později se našlo i pár dalších zájemců a sběratelů. Pár let nato, už v australském Sydney, kde jsem se usadil, se mi podařilo vystavit svý obrazy v prominentních galeriích. Bylo to v osmdesátých letech, kdy ve světě rostl zájem o výtvarný umění, a tak se u mě v ateliéru začali objevovat místní i zahraniční kupci a sběratelé.

Zajímal ses venku o to, co se děje v Čechách, nebo jsi to chtěl odříznout?

S českou emigrací jsem se stýkal velmi zřídka. Maloval jsem v úplně jiným prostředí jiný lidi, jiný situace. Často jsem to ovšem v duchu konfrontoval se svýma dřívějšíma inspiracema. Měl jsem pouze pár přátel, s nimiž jsem se pravidelně stýkal, abychom trochu poklábosili. Taky jsem se jednou setkal s manžely Škvoreckými a udělal pro jejich nakladatelství pár obálek na knihy českejch autorů.

Jak jsi v emigraci vnímal, když se tu koncem osmdesátých let začala měnit politická situace?

Co se dělo v Čechách, jsem do tý doby moc nesledoval, zpráv v zahraničním tisku bylo tehdy velmi málo. Měl jsem pouze kusý informace z britských a australských novin. Když se to začalo v Evropě konečně vařit, byly toho pochopitelně plný média. Například britská BBC podávala naprosto přesný informace a komentáře, takže jsem byl o lecčems velmi dobře informovanej, držel jsem všem palce a celej ten úžasnej klíčovej happening mi připadal velice originální a dojemnej. To bylo něco pro okolní svět zcela nepochopitelnýho. Prahu jsem po dvanácti letech navštívil na podzim v roce 1990. Mý pocity při prvním přejezdu státní hranice z Rakouska se dají těžko popsat. Už dávno předtím jsem přestal věřit, že rodné Československo ještě někdy v životě uvidím.

(Revolver Revue 33/1997)