Má vzpomínka na Nikolaje Stankoviče

Venku právě beznadějně prší, tak jako loni onoho červencovéno dne, jsme se ženou přijížděli v provazcích deště k malému venkovskému kostelíku uprostřed Vysočiny. Jana šla dovnitř a já vyběhl na rozmáčenou louku za kaplí. Přijeli jsme se rozloučit s přítelem Nikolajem Stankovičem a neměli jsme kytku. Záměrně – nedovedl jsem si představit, že bychom měli někde nechat vázat nějakou neosobní kytici s černou stuhou, nějak mi to k Nikolajovi nesedělo. Chtěl jsem natrhat obyčejné luční kvítí, nejraději bych k němu přidal nějakou tu houbu. Žádnou jsem ovšem nenašel – na kost promočený jsem dal dohromady alespoň pár kopetin a nějaký ten zvonek. V kostelíku u rakve byly samé parádní věnce se stuhami a tak tam naše kytka vypadala trochu uboze.

S Nikolajem jsem se seznámil před deseti lety. Pracovali jsme tehdy oba v prezidentské kanceláři. Přesto, že mezi námi byl určitý věkový rozdíl, oslovovali jsme se vzájemně „chlapče“. V poledne jsem sešel do druhého patra, prošel obnovenou Masarykovou knihovnou od Plečnika a vstoupil do místnosti za ní. Nikolaj seděl za velkým stolem pokrytým hromadami novin, časopisů a knížek. Pokaždé vytáhl nějaký sešit, který vyhrabal někde v regálech nebo depozitáři, často to byly různé kuriozitky z komunistické hradní epochy.

V knihovně byl také velký stojan s mapami z totalitní éry. Byl na něm i plán světa s obrázky zvířat.Jednotlivé druhy byly umístěny tam, kde se nejčastěji vyskytují. S Nikolajem jsme si vymysleli, že to byl ve skutečnosti tajný kód komunistů, který označoval vojenské základny. Například lední medvěd byl symbol pro atomový ledoborec s jadernými hlavicemi, sysel zase pro základnu raket středního doletu. S velkým potěšením jsme pak vykládali tuhle historku zkoprnělým zahraničním návštěvám, které si přišly prohlédnout bývalou prezidentskou pracovnu.

Z knihovny jsme chodili do jídelny na oběd a přitom probírali staré i nové filmy, knížky, politiku. Byly to pro mne cenné debaty. Nikolaj byl skeptik: často jsme se dohadovali o kvalitě českých filmů z šedesátých let. Málokdo u něho obstál, byl velmi přísný; já už tak ne – ta éra mi přišla prostě skvělá, ala dnes dávám svému příteli v mnohém za pravdu.

Nikolaj také – jako člen komise pro přidělování grantů novým filmům – pročítal náměty a scénáře. Často mi pak sděloval své dojmy. Rozčilovalo ho, že mnozí jeho kolegové automaticky přidělovali finanční příspěvky snímkům, jejichž scénáře byly jasně komerční. Nechápal to, stejně tak ho iritovala podpora známým „zasloužilým“ osobnostem, které už však měly zenit své tvorby dávno za sebou. Také ho rozzlobilo, když původní námět, který se mu líbil a finanční příspěvek sám podpořil, vzal později zasvé, jako sa to stalo v případě Kolji. To bylo pro něj veliké zklamání, protože původní scénář Zdeňka Svěráka měl spíš smutný, nepatetický závěr.

Také jsme se ovšem bavili o houbách. Nikolaj měl chalupu na Vysočině, kousek od místa, kde jsem strávil část dětství. Znali jsme tu krajinu oba výborně, vlastně skoro každý kámen. K houbaření jsme měli ale odlišný přístup. Já chodil za každého počasí, Nikolaj byl vybíravý, vlastně spíš plachý. Byl v lese rád sám, nesnášel sváteční sběrače a raději houbařil mimo sezónu a soustředil se na vzácné druhy anebo takové, jimiž „normalní“ návštěvník lesa pohrdá – jakési houbové outsidery.

Po několika letech byl Nikolaj přestěhován: z hradní knihovny ho přesunuli do kumbálku až úplné vzadu na konci chodby třetího patra, kam téměř nikdo nechodil. Myslím, že to bral jako signál, že se jaksi očekává, že z Hradu odejde. Zdálo se pak, že bude redaktorem v Respektu a on se na to moc těšil. Nakonec zakotvil v Lidových novinách, kde dostal příležitost připravovat kulturní přílohu Orientace. To už jsme se vídali méně, někdy jsme spolu zašli do hospody. Tehdy jsem měl pocit, že je šťastný, hodiny mi vyprávěl, co všechno by na „svých“ stránkách chtěl mít. Kašlal na komerci a velmi si zakládal na udržení maximální úrovně. Přál si, abych do jeho přílohy psal, což se párkrát stalo. Jednou mi volal, zda nechci komentovat českou účast na světové výstavě v Hannoveru. Napsal jsem tehdy sloupek s názvem Hannovergott a myslím, že jsem mu tím dost zkomplikoval situaci. Vedení novin sice tu aférku, v níž se nakonec angažoval kdekdo, včetně politiků, ustálo, ale rozsah Stankovičovy přílohy byl v následujících měsících značně redukován. Nikolaj, to bral nějak sportovně, nikdy mi nic nevyčetl.

Když jsme se loni v červenci vraceli z venkovského hřbitova do naší chalupy na Vysočině, vyšlo slunko, z lesů stoupala pára. To by se Nikolajovi líbilo, vyrazil by na houby...

 

(2002)