Litanie k Bohu a lidem

Litanie k Bohu a lidem

 

Je ze mne jiný člověk,

co jsem prošla peklem nemocí

a fantazie se rozbujela do živých snů

Když ráno pootevřu zástrčku noci

vyklopím je a zapomenu.

Proto mohu žít, ať se všichni smějí,

že jsem bláznivá, Pán Bůh mi

do vzpomínek přilévá.

 

Po nikom nic nechtít,

být sám sebou, jít vstříc a hrdě smrti,

mlčet když nevíš, co říci.

Kolíčky mé paměti už zase visí rovně,

proud je napjatý mezi myšlenkami,

sádky slov se tisknou k sobě

v zastřeném mozku se mi jasní;

Stáří nemusí být konec, stáří je potěchou

nad vykonanou prací.

Mně nevadí, že přátelé mě opouštějí,

mám sílu být sama,

nezhloupla jsem, ale zmoudřela stářím.

Živé sny v mém spaní vystrašily lidi,

ale ne mne, já jsem jimi žila.

Utíkal mi čas v nicnedělání nemoce,

ztratila jsem půdu pod nohama,

jsem v prostoru, který míří k Bohu,

chtěla bych milovat nadpozemskou bytost.

Třebas mě ukamenují pro mou víru ti,

kteří mě odpuzují svou vtíravostí.

 

Jsem ve svém bytě doma jako

Robinson Jeffers v kamenném domě

nad mořem.

Různé tvary soch mě straší v noci v hlavě,

moje představivost nemá konce ve spaní.

O svačině piju šálek italského kapucína,

který jsem dostala od někoho,

a vzpomínám na někoho,

Prošla jsem tolika bolestmi a trápením,

ale vůle žít mnou prorostla.

Mé zelené lístky – lístečky

na tvůj opuštěný hrob,

volala jsem smrt, ale ona nepřišla,

a rozplemenila mou nekonečnou fantazii,

to jsi ty jitřenko – hvězdo ranní.

 

Někdo má velký pocit méněcennosti

a komanduje mě pořád, já to mlčky snáším.

Prošla jsem zmatkem fantazie až

k jasnému slovu.

Můj jazykozpyt se prohlubuje až pod jazyk,

píšu z neštěstí, ne z radosti,

chtěla bych položit hlavu na klín

někomu, kdo mne ochrání.

Třesky-plesky, třesky-plesky,

rozbitá nádoba mých slov.

Kolik je na světě doktorů a kolik poserů,

zakličkuju poličku a na ní položím své básně.

 

Po všech nočních blouzněních procitnu

a nesnáším rozum, který dává příkazy.

Kunsthistorici jsou pometlo umělců.

Nalezla jsem sebedůvěru,

že můj hlas něco platí.

Nechci plýtvat mělká slova,

chci mít ježatinu hrdelních hlásek.

Prohrála jsem svou poslední lásku.

Vytočím 6 čísel a ohlásí se dr. Medonos.

Probírám dopisy otce, matky, sester,

synovce, přátel, milenců.

Mé svědomí kape po kapkách,

které se spojují v meziprostoru

na obrazovce vesmíru

v ochranný štít,

který nepropouští lásku

a nechá ji bdít

bez poskvrny v sedle

bojovníků se smrtí.

Luhaření cizoty plní měšec prolhanosti,

která bdí v podstřeší

našich svévolných myšlenek.

Ohaři brání vstupu

do načasovaných proudů vesmíru

v přístěnku orodovnic za naši spásu:

v tomto prostředí byla vysunuta láska

do neobydlených prostorů

kde je skladiště božího doufání v lepší časy,

ustavičná hrozba sváru kamene a vody

a tíhy zavěšené na okovu mučidel.

Nechte mě spát a spát po zmražení

jistot do druhého světa.

Poštvaný je papír na vzpruhu písmen,

na svoji plošnost, která hrdlí slovem,

zjankovatělý kůň síří po modřinách

zadní oje.

Hledám člověka, který by řekl:

Jsem čistý, bez peněz a bez závisti,

bez mamonění a vydírání.

Někdy potřebuju mít pokoj od lidí

a opelichaných frází politiků.

Pošetilče, který ve stáří čekáš na pohlednici lásky.

Zemětřesení je imperativ přírody

Mé stáří se potácí mezi nicotou a smysluplností,

nebudu-li mít nějakou záchranu.

V osmdesáti mě můj přítel objal.

Vzchopila jsem se, ale záští nemá konce,

tvořivé sjednocování,

uzavření prvku na sebe sama,

co se se mnou děje, to už nejsem já,

život záleží na prostoru,

který dáte svým nadějím.

Až zemřu, snad nezajde to, co jsem napsala

 

 

Hovory se smrtí

 

Co má Bůh společného s vědou?

Bůh vytvořil svět bez vědy.

Seděla bych nejraději s proutkem u potoka

a čekala lístek se srdečným pozdravem,

těch srdečných pozdravů bez srdcí,

nechci dnes slyšet lidi ani zvednout telefon.

František Halas: Mlčíme a pohrdáme.

Až já půjdu mezi těmi, kteří

mnou pohrdají, netečně.

Kdo se přilípne na záchytku mých slov?

Všichni, kterým protiřečím.

Na prahu smrti bych měla účtovat se životem,

dětství na zahradě s míčem, houpačkou a besídkou,

kde jsem se učila pro pitomé profesory

na venkovském gymnáziu,

první láska v kvartě, kdy mi přinesl sněženky,

a první polibek v rákosí u Bečvy,

velká láska ve stáří, ale tajná.

K čemu teď dělat poslední vůli,

nechám to svým hamižníkům.

Já mluvím vždycky s někým pomyslným.

Nejdokonalejším hudebním nástrojem

je lidský hlas. Šamani v oblasti Altaje,

hudba primitivů, naše hlasivky jsou počátky hudby.

Být silná v samotě a opuštění,

ale pod mým oknem stojí jeřáb

projela jsem očistcem nemocnic

se zlomenou nohou a zápalem plic,

chci mít před sebou volný prostor času

lhostejnost, chamtivost, zášť,

sobectví, odcizení jsou dnes pečeť lidí

Dej, dej –

Od křižáckých válek po bitvy u Kosova

lidi prolévají krev.

Ta lidská chátra nezlepší už svět

je jich jen pár, co nejsou podělaní,

všichni rádi kritizují a sami nic nedělají.

Ráda bych šla někdy ke zpovědnici

a zpovídala se ze svých nehříchů.

Lidé mě zraňují, proto raději mlčím,

nechci bláboly slov,

chci podstatné myšlení,

mluvené slovo zhasne,

napsané slovo září.

Hranice zemí jsou pospěchem k válce,

strohá slova paličkují tmu,

zamyškovaná nevěra je profánní,

kolik síly potřebuju, abych se

vzpamatovala ze všech urážek,

knihy našich knihoven

které sebrali a nevrátili.

Miletínské modlitbičky jsou lepší

do žaludku než k Pánu Bohu.

Nic není na světě horšího než lidská hloupost.

 

Mlčíme a pohrdáme –

Prázdno beze slov na mne doléhá.

Jadrnička jadrní a plodí jádro

ženšen je kořen léčivý,

ale nezabránil mému stárnutí.

Vánek je vždycky polibek, který posílá

můj přítel z dálavy.

Uspěchanost je houba, která stírá můj život.

V Turecku je katastrofální zemětřesení –

poslouchejte classic – ale mě to nedá.

Mne přestane bolet noha, když mi jde psaní

Knossův palác mne někdy uštkne až z Kréty.

Měli tam v nádržce hady, kteří zvednutím hlavy

předpovídali počasí.

Jinovatku nejím k obědu, ale rousám v ní oči.

Zlo přichází zvenčí.

Koukol je zlé semeno.

Umět zlému semeni odporovat.

Šla bych radši dělat poustevníka

než žít tady s tou chamradí na světě.

Oznobeniny mých rukou po injekcích

ozubec–ozub

 

Jak dlouho tu ještě budu?

Někdy se pode mnou kymácí podlaha

Někdy se houpe strop.

Aboridžina – tanec v čase snění.

Duch větru,

přepršky budí srdce k životu,

špehýrka dennodennosti do života,

mé vějíře osamocení ovívají pravdomluvnost lidí,

prožitá láska je neustálou výzvou,

přitakání je zbabělost,odpor bloudí v nicotě;

paklíčem neotevřu tvé srdce,

ráda si okouknu ze všech stran člověka.

Kněžna Czartoriska k nám přijela z Polska

často na oběd.

Stromořadí štepované stromy.

V Lužánkách loužili – vyloužili sůl z popela,

barvivo ze dřeva.

Štířili jsme se – mé jinotajné sloky.

Končím: Mám před sebou sošku Josefa Wagnera

Smutné jaro. Miluji ji od mládí. Dal mi ji při návštěvě

Herberta Reada v jeho ateliéru.

Vykolíčkuji si svůj stín, až do hlubin očistce se s ním ponořím

až tam, kde převádí Cháron do podsvětí.

Já jsem teprve po smrti manželově začala uskutečňovat sebe

Sny mi splývají s životem.

"Jsme z téže látky jako naše sny," Shakespeare

Pouště vědomí. Denně čteš, kdo úplatkaří a kdo krade.

Někdy lidé myslí ne a říkají ano,

jsem rádcem sama sobě,

rozmělněný kámen v srdci tvrdne,

vějířky mých řas se mihotají,

kam se cpeš poražený osude,

hluchatina hluchavek nás podráží,

podemleté věci zraňují mou pýchu,

moje vina se rozplouvá v identitě,

moje uvědomění je osudem mé lásky,

slova ve mně rostou jak odhalené tajemství,

největší trýzeň je posedlost psát

Až nás zastihne gama záření, zmizí celý svět.

Co je v dětství zaseto, ve stáří vyroste.

D.: Měla byste si vzít jeptišku, vy nikoho nesnesete.

Já: Máte pravdu, ty se aspoň modlejí

a ty ostatní kradou.

Ať pošlou ponorky do žil proti virům.

Jsme prý jediní tvorové ve vesmíru.

Malá Barka říká: Já nebudu nikdy v životě spěchat.

 

 

Smog

 

I.

 

Hraběnka Sidonie Nádherná z Borutína,

inspirátorka a múza Rainera Marii Rilka

a Karla Krause.

Jinotaj slov hozený na břeh k probuzení.

Stažená roleta smíchu

stíní náš zármutek.

Tajuplné chrámy na ostrově Bali.

Lasice úzkosti se protáhla mou hlavou,

ale má paměť je plná pupenů,

spojivky mých očí mnou můj strach,

osýpky mě svědí na těle i v duši.

Mám zapaličkované myšlenky,

v zastrkově shromažďuji svoje síly,

jak vyrazit ven.

I láska jako slunce zapadne,

ale už nevychází.

"Vesmír lze vnímat jako velkolepou

symfonii vibrujících tenkých vláken."

"V mlhovině Trifid v souhvězdí Střelce

se rodí díky gravitaci nové hvězdy."

Probírám ve svém předspaní člověka za člověkem,

které jsem znala. Každý něco poví.

Ve stínu ořeší se má záhada rozřeší.

Kruh, spirála, kříž jsou odročení mého sebezapření,

stříž mých slov a stříž beránků se podobají.

Svišť probíhá tento znervóznělý a potřeštěný čas.

Věrnost je kořen výkřiku.

Supernovy vyvrhly zlato, platinu a olovo.

Nikdo z politiků se nepodívá k hvězdné obloze.

Náš čas je průchod k novým katakombám,

prazdroj našich vzpomínek nevysychá,

ale soško smutného jara neplač,

že jsem tě opustila

s koncem 20. století konec mé velké lásky

 

Je to 10 let, co mi zemřel manžel. Žijeme v tajné symbióze my dva. Co by říkala dnes jeho pravda na slova politiků spařená vztekem. Hraju sama v sobě na zapřenou lidským tygrům. Počkáme, jak se to v politice vyvrbí. Kdo skončí tuto pekelnou hru v Čečensku. Moje paměť mě trýzní, chtěla bych někdy minulost zapomínat. Obtáčí mě černá, škoda, že se duha rozplývá. Potřesme pravicí věrnému, který se loučí. Svůj umíráček už neuslyším. Poezie není vymýšlení hezkých slov, ale zasazených do pravdy. Není kázně bez bázně.

Křoviska zimy uzemnily mou lásku. Zteřelá zmizela do skleněných průchodů špiclování, zkouší mé srdce, ještě bije v rytmu tamtamů altajských bubnů, než je zastaví nicota. Sebepoznání v krajinách utopených vod.

Jarmarečníci otvírají své krámky chtivým kupcům neoslav jejich svátků. Lízátka časů se obracejí do své neplodnosti a prach se snáší do tůně bezedna.

Rozlučme se v tajnosti průvodem světla do našich podmořských hloubek tajeného světa. Slyšíš to ticho. Pazdeří neplaší naše snůšky lnu.

Koloběh světa neodsvětí svatou Markétu.

Opustil mě pro jediné přeřeknutí

do matečního louhu pravdy.

 

Mám radost z toho, jak lidi sebe pomlouvají

a já mlčím.

Pomluvy jsou jako dršťky v polévce.

Omšelé novotvary dorůstající luny

podprahové štěbetání klíčkových jazyků

a syrové okousávání větví.

Slova volající napříště napříště

odsuvné přelíčení monstrózních oblud

rekapitulace všech hříchů u zpovědnice

ohryzlá láska dovolávající se

svého práva

potměšilé ochutnávání všehochuti

ujařmení zákonitých slov

ledasjaká pachuť koření

omleté oblázky překrvených vod

vzpomínky ano vzpomínky

dětských hrabůvek

pošetilé rozpomínky na houpačce mládí

a kozí cecky utopených pravd

kalendáře zajatých dní

husí brka v křídlech monitorů

opičí hláskování nového objevu

a pravda šplouchající po kamenech.

Sirové vstřebávání pakostnice

úšklebek zahryzlé pravdy

láska vlající samopalem

ronící slzy želvy

a antikvariát Ztichlá klika.

Novoroční petarda mi vymnula oči,

nebezpečný prvok v mozku

nás žene pod kola aut.

 

II.

 

Mocnina mých slov přechází na hovor,

jejich ošlápky padají na sádky,

na hrazdě úporných pohybů

slovo ráno vyřčené večer vzplane,

když odpočinou mé ruce uondané.

Slovo duše znají ve všech jazycích.

Na kolesce času kodrcám se dál

nejkrásnější je hudba na skleničkách.

Hraje ji ruský fyzik Gerazim.

Zvuk na hadicích je neuvěřitelný,

varhany z klaksonů, mlčení jako stav,

v jeho dychtivosti dozrávám,

slovo je přípravnost dalšího slova,

ženská závist jak obruče sudu,

štěstí, že nekupuji pořád nové šaty,

já nejsem stvořena pro ženský image,

ale pro to, cedit slova výhružná i laskavá

na stránky papíru i lidem do tváře,

v noci mají pro mne přátelé jinou podobu než ve dne.

Je děsné dívat se, jak na hodinách ubíhá čas,

mé stárnutí mě vzkřísilo na nohy.

Nerada ztrácím čas, abych se přela s pitomci,

kteří mi říkají, proč jsem sama.

Ale mě smutno není.

Sedím a sedím a čekám na někoho.

Nejsem sama. Já se dočkám.

Běda básníkům, kteří zůstávají jen u slov,

která nic neřeknou.

Špička topolu před mým oknem mě usmiřuje.

Přijde nebo nepřijde – já píšu.

Kdepak vzaly Hvězdonice své jméno?

Snad ne po hvězdě.

 

Pan domácí mě chce vystěhovat, co s básnířkou,

nasadí si sem holotu, která bude řvát na televizi,

nežádám od nikoho žádnou pomoc

ani mi smutno není.

Ale ne, jsou tu někteří, kteří mi rozumějí

a všechno zachraňují, jenomže se jim slova

lámou v ústech, přijmu od nich sousto,

abych neměla hlad a pak je vyprovodím.

Pohrdám všemi, kteří pohrdají mnou.

Děkuji za rozhovor.

Když je mi smutno, otevřu si Bibli.

 

Pocit křivdy zaskřípe mi v uších,

vy stěny, povězte mi stěny,

proč na mne doléháte?

Chci mít volný prostor pro svou lásku.

Smířit se se svým stínem,

ač jsem slabá, jsem zarputilá.

Půjdou-li lidé tak jak jdou,

věky na sebe štěkají a se rvou

a půjde-li moderní umění tak jak jde,

pak se se vším rozlučme

a stáhněme okenice

a přemýšlejme, co si počnem dál.

Jdu radši spát a ráno se probudím,

snad něco zachráním,

když promluvím lidem do duše.

Něco, co je za zvukem – suprařeč.

Brčí tady fialová v souhvězdí Kozoroha,

které zdolá každou káru před Velkým vozem.

 

Když štír onanuje pod bleskosvodem,

na světě pravda zaléhá do hlubin počítače.

Už jedou zadní oje rozpolcené

V diaspoře do hlubin noci

a do rozbřesku jitra zdolávají svůj zadní proud.

Ztratili jsme mravní dimenze, říká Václav Havel.

Člověk přisuzuje druhým jen takové city,

jakých je sám schopen. André Gide.

 

 

Průhony, kudy ženou dobytek,

střemhlav se řítí holubice

ve fialkovém vzduchu záření pravdy

čepýřová perleť polospánku budí hlubiny noci

Jakubův žebřík označuje skluz dolů

a výsost do nebe

triangl ovčích beránků zabezpečí klid

v monstrózních oblacích

a víru v sobě usebranou.

Drž se pravdy pravd a usínej v náručí

Velkého vozu u mihotající Polárky.

Warvikův čip proběhne nevěrou v manželství

a co pak na světě – co pak.

Chytejte slunce do prostěradla oblak.

Chamtivci peněz a slov žijí dnes ve světě.

Uklidnila mě hudba Kambodže.

 

(Revolver Revue č. 43/2000)