Kterak jsem se seznámil s dr. Kukuckem

Tomáši Voskovcovi

 

V polovině let padesátých mi to bylo jasné - dosavadní civilisace padla, alespoň za železnou oponou. Pár století se to nehne, stejně jako po pádu říše římské. V roce 1957 jsem skončil v Praze fakultu (filosofie-historie) a, blbečku, co teď? Po pečlivé úvaze jsem zvolil závětří, tj. archiv, a navíc okresní - tam byl člověk sám. Nastoupil jsem do Kroměříže, můj nerozlučný přítel z fakulty Rudolf Jičín zase do Trutnova. Nezbylo nám nic jiného, než si vzájemně psát. Nemohli jsme se tedy dále vykecávat na koleji a po hospodách.

Co dělat po příchodu barbarů? Kultivovat je bylo stejně zbytečné jako učit zajíce bubnovat. Jak se chovat, to jsme vyřešili - žít v archivu, neupozorňovat na sebe (malá města!) a stýkat se jen s přáteli. Žili jsme v městečkách, kde jsme nikoho neznali, poněkud zaražení mladíci, kteří dík ubožáckému platu ani do hospody moc nemohli. Už jen tím bylo dáno ladění „introvertního suveréna".

To, co nás nejvíc bavilo - pomlouvat bolševiky -, jsme si v dopisech museli odříci (a tedy se z nás nestal žádný Glucksmann či Lévi). Rozvíjet myšlenky v dopisech je jiné kafe než dialogy u piva. Hovorový kontext bylo nutno nahradit, ale jak a čím? Písemnému filosofování, jakkoli obskurnímu, přísluší jistá samostatná forma. Co vše ta forma obnáší, co z ní plyne, o tom se moc neví. Něco o tom tušil Nietzsche, viz jeho „primum scrivere, deinde philosophare", což by uskutečněno do důsledků znamenalo kálet si do vlastního hnízda myšlení.

Jak přemýšlet po příchodu barbarů? To byla zásadní otázka. Řím se tehdy zmohl na Boethia, na útěchu z filosofie - a co my? Utěšovat se moudrou resignací ve dvacítce, to by nedokázal patrně ani onen ušlechtilý Říman.

Jistěže jsme byli ve filosofii naprostí nedouci. Ještě na fakultě, aby nás přednášená blbost tak neurážela, jsme přešli k symbolické logice. I v archívech jsme si studovali nějaké ty Carnapy, ale bylo to jen takové cvičení v důvtipu, nic jiného. Sehnali jsme si dost filosofické literatury, zvláště té klasické, ale studovat jen tak izolovaně Aristotela nebo Kanta, což jsme činili, se nebezpečně podobalo studiu Carnapa. Stát se znalcem například některých náhodně sehnaných děl Kantových mne nelákalo.

Bylo mi jasné, že odborná filosofie kdesi na Západě pokračuje a že mi mimo nějaké ty drobty zůstane totálně nepřístupná. Setrvat v Praze, stal bych se pravděpodobně učeným žákem Patočkovým, ale měl jsem štěstí - Heidegger se mi vyhnul. Dobře pro něj.

Co horšího, filosofičtí klasikové mi nic moc neříkali. Zřejmě při psaní nemysleli na mne, to jsem jim nevyčítal, na druhé straně zase jejich osobní problémy neříkaly nic mně. A já jsem potřeboval při psaní myslet na sebe.

Člověk cítil, že s velkými filosofickými systémy je konec, to byla jedna z blahodárných inspirací marxismem-leninismem. Psal jsem diplomku o axiomatických systémech a věděl jsem o potížích Hilbertova formalismu, o Gödelově znemožnění systémů, a bylo mi všechno - teoreticky - jasné. V době, kdy Lyotard lítal s rudou fanglí po Paříži.

Potěšení cestovat vehiklem akademicky provozované filosofie jsem si tehdy odepřel. Jízdenku, kterou mi cvakli na fakultě, jsem zahodil a šel jsem si. Byla i jiná lektýra: Schopenhauer, Nietzsche, Klíma, ale také třebas Leibniz. Jejich systémy nejsou asi to podstatné, patrně ani pro autory samé, ale těch postřehů a myšlenek, z nichž nakonec jakési celky vyrůstají a nemusí to být zrovna ani jimi vytvořený systém. Ten je spíše jakýmsi substrátem, podložím, osnovou umožňující rozpoutat (u epigonů vyměšovat) myšlení. Jejich způsob psaní tomu také odpovídá. Jak forma psaní může ovlivňovat myšlení, ukazuje heideggeriánská vlna v Čechách šedesátých a sedmdesátých let. Ta mne nezasáhla, byl jsem zase „jinde".

Takže se nakonec zákonitě vynořila postava dr. Kukucka. Byl pro mne „systémem" svého druhu. Personifikovaná množina o jednom prvku. Vskočil mi do života jednoho dne v roce 1958 v Kroměříži při hledání ve Volného Německo-českém slovníku přímo ze stran 591 a 592. Okamžitě si přivlastnil několik mých starých aforismů. Měl jsem jich na stovky, ale ne všechny mu pasovaly. Něco jsem přidal, ale moc se to zase rozhojňovat nedalo. Dr. Kukuck totiž na rozdíl od Zarathustry není ukecaný a nesnaží se nikomu radit. Ruda Jičín dr. Kukucka nadšeně přijal a dr. Kukuck některé jeho výroky vzal za své. Ještě v Kroměříži jsem z toho pro přátele udělal cosi, čemu se později říkalo samizdat. Pak už nabyl své nezávislé osudy, jmenovitě zásluhou jeho dalšího přítele a věrozvěsta Milana Středy. Ten si mimochodem zvolil „systém přirozenější a zábavnější, totiž excesy sexuální, kriminální a politické.

Pár lidí dr. Kukuck - kupodivu - oslovil. Ale není divu - kdyby se tehdy jeho přátelé setkali, jistě bychom si dokonale porozuměli. Dneska taky.

 

(Revolver Revue č. 51/2003)